Co dělat, když není co dělat?

Původně jsem chtěla psát pár svých radostí, za ty dva týdny se toho stalo dost a určitě bych jich sedmero dala dohromady. Ale ráda bych to dnes pojala trochu jinak - koneckonců to, že mi radost dělají hovory s rodinou a přáteli, čtení, vaření, procházky a obecně čas strávený s Modrým, to je asi jasné a zdůrazním to zase někdy příště. Takovým bodem, který je ojedinělý, je fakt, že konečně začal semestr (tedy oficiálně, přednášky začínají až za dva týdny, zatím probíhá jen zápis předmětů a Einführungswoche na Uni. Můj rozvrh se dost podobá tomu Hermioninu, některé kurzy se mi překrývají a ještě úplně nevím, jak to zvládnu, ale to jsou všechno výzvy, s nimiž se začnu prát, až nadejde jejich čas. 


Sleduji samozřejmě i situaci a aktuální dění. Ve světě, v Německu, v Česku. Ta česká scéna je opravdu... nikdy nevím, jestli se smát nebo brečet. Jeden kamarád mi poradil, ať se směju, protože tam nejsem. No samozřejmě to nejde tak lehce, když je v Čechách většina mých blízkých (vlastně až na Modrého takřka všichni, protože i mé spolužačky teď jsou rok v Praze). I já, ačkoliv tady kolem Lipska je počet nakažených na sto tisíc obyvatel velice nízký, jsem tak většinu času doma. Seminárky mám hotové, venku už je zima a brzy tma a prokrastinovat se taky nedá úplně pořád, byť mi věřte, že už mám za sebou mnoho čokolád, dortíků, domácích pizz a epizod jedenáctého Doctora Who. Tento článek neberte jako návod, co dělat, píšu ho spíš pro sebe. Rozhodně nechci nikomu mluvit do toho, jak tráví svůj volný čas. Sama to nemám ráda. A myslím si, že pokud vás představa, že dva týdny odpočíváte, nikam se neženete a necháváte čas plynou a nijak se neomezujete, láká a je to pro vás to pravé "prázdninové", rozhodně to není nic špatného (spíš vám to trochu závidím). Otázka pro mě tedy zní: Co mám ty následující dva týdny do začátku univerzity dělat, když vlastně nemám co dělat? A co jsem dělala poslední dva týdny, které byly vlastně taky takové bez povinností a někdy docela dlouhé?


Bláznivé výzvy

Jak jistě moji dlouholetí čtenáři (a ráda bych řekla přátelé) vypozorovali, miluju výzvy. Je to občas možná až komické, ale nedokážu si pomoct. Modrý říká, že jsem zkrátka achiever a že bych byla skvělý hráč. Inu, je pravda, že když už nějakou hru hraju, snažím se všechny možné achievementy opravdu získat. Ale užít si hru je pro mě taky důležité, samozřejmě. 

No a možná je tenhle čas vhodný právě k takovýmhle bláznivinám. Jestli si v následujících týdnech konečně zahraju třeba zase Life Is Strange: Before The Storm nebo se pustím do něčeho nového, to nevím. Jednu takovou bláznivou výzvu jsem si ale dala už před pár týdny na Duolingu. Rozhodla jsem se, že konečně získám ty zbylé dva achievementy, které se mi válí na profilu. Skončit první v nějaké lize se vlastně ukázalo jako docela snadný úkol, horší to ale bylo s tou diamantovou. Několik týdnů jsem se marně snažila, dělala lekci za lekcí (švédština, španělština, polština a minulý týden jsem začala s ukrajinštinou), ale vždycky mě někdo úplně šíleně předběhl a já neměla šanci a hlavně energii. Tentokrát se mi to ale díky novým Duolingo Stories v italštině (ty příběhy jsou tedy stejné jako v němčině a španělštině, ale to nevadí) a hlavně díky tomu, že jsem trochu obalamutila své soupeře a zaútočila až těsně před koncem, podařilo. Mise splněna, achievement získán! Byla to legrace, bylo to naprosto zbytečné, ale strávila jsem s tím docela dost času a vůbec se nenudila. 

Takže pokud vás něco baví, chcete se v tom třeba zlepšit nebo si to prostě jen pořádně užít a mít nějaký dobrý důvod, proč tomu věnovat čas, můžete se soustředit na achievementy nebo si zkrátka dát jen nějakou osobní výzvu. Čím bláznivější, zbytečnější a vtipnější, tím (no, možná ne líp, ale určitě to ničemu nevadí.)


Knížky, knížky!

Musím se přiznat, že zkrátka už nečtu tolik, co dřív. Ne, to není takový problém, to by se dalo svést na nedostatek času nebo zkrátka jiné myšlenky nebo já nevím co (a nebylo by to úplně nepravdivé). Jenže já čtu méně do jisté míry i proto, že už mě to prostě tolik nebaví. Knížek, které mě opravdu pohltí, je málo. Některým se to povede hned na začátku, některým až postupně. Rozhodně nezatracuji žádnou knížku, která se probojovala na místo v mé knihovně, a ráda si říkám "tohle si přečtu". Ale už zkrátka necítím takovou potřebu pořád do těch papírových světů utíkat. Objevila jsem totiž i jiné světy (o tom níže). 

Nicméně je trošku škoda, nevyužít teď ten čas a zkrátka nic nepřečíst, i když bych mohla. Hlavně jsem z nějakého již pozapomenutého důvodu rozečetla několik knih a všechny jsou fajn a všechny chci dočíst. Jenomže je jasné, že jakmile začne škola, už si na to ten čas budu hledat zase horko těžko. A když, bude to pár stránek týdně, a než knihu dočtu, zapomenu, jak začínala a o čem vlastně byla. Což nechci. Takže jsem si řekla, že si prostě zařadím čtení na denní program. Je jedno kolik toho přečtu, ze které knihy (to se mi osvědčilo a je fakt zajímavé, jak mám v různé dny náladu na různou knihu) nebo kdy si ten čas udělám. Občas si čtu ráno během snídaně. Občas prostě udělám čtecí session dopoledne nebo odpoledne a někdy to trvá i pár hodin. Někdy se pokouším číst si večer před spaním, ale to většinou dopadne tak, že usnu dřív, než stihnu přečíst první stránku nové kapitoly. Čím větší zima je, tím víc si užívám čtení ve vaně, ale to zas nemůžu dělat pořád. 


A pokud by někoho zajímalo, co že to teď čtu, tak zde je seznam: The Fellowship Of The Ring (Lord Of The Rings #1), to mám v knihovně asi od roku 2014, kdy jsem si knížku v Kanzelsbergeru na Václaváku koupila za poukázku, kterou jsem vyhrála v nějaké olympiádě. Je smutné, že jsem Pána prstenů tak dlouho odkládala. Protože mě to opravdu baví a většinou sáhnu právě po téhle knížce, když nevím, co bych si chtěla číst. Nikdo mě tam neštve a nikdo tam nikam nespěchá. A přitom je to dobrodružné a navzdory tomu, že samozřejmě znám film, napínavé. Pak mám rozečtené knihy Bílá masajkaMalé ženy a Vítěz je sám. Všechny mám v knihovně přibližně tak dlouho jako toho Pána prstenů a u všech mě doposud dost mrzelo, že jsem se jim vyhýbala. Nejlepším řešením mi přišlo prostě je rozečíst. Jakmile něco rozečtu, v 99 % případů to i dočtu. A tyhle knížky zatím vypadají, že za dočtení stojí. Nakonec bych mohla zmínit německou knížku Der Geschmack von Sommerregen, na které si procvičuji výslovnost (čtu ji nahlas). K tomu se taky ještě vyjádřím. 


Co všechno (ještě) neumím

Jasně, člověk nemůže umět všechno, a popravdě ani nevím, proč by měl chtít. Člověk má dělat to, co ho baví, sem tam můžete umět i nějaké užitečné věci, které zrovna s požitkem neděláte, ale proč se snažit v nich pak nějak vynikat?

Odpusťte mi mé hloubání nad nesmrtelností chrousta. Zkrátka a dobře: rozhodla jsem se, že i když mám prázdniny a asi bych se nic učit neměla, protože mozek potřebuje trochu odpočívat, rozhodla jsem se místo toho potrápit svou hlavu návštěvou oblastí, kterým se jinak vůbec nevěnuji. A tak jsem se vrátila k programování v C#, zopakovala si všechno, co jsem se na jaře (kdy jsem taky neměla co dělat) naučila a co jsem pak během semestru bez programování pozapomněla. Už jsem ve fázi, kdy mám zopakováno a pouštím se do návodů, jak vyvinou webovou aplikaci pomocí .NET Core Frameworku. Jestli se mi to podaří, to nikdo neví a já si popravdě moc nevěřím. Ale je to zábava a Modrý mi navíc ukrojil kousek své RAMky a já tak na build nějaké aplikace nemusím čekat pět minut. 

Aby toho nebylo málo, začala jsem se učit ukrajinsky. Tedy, nedramatizujme to, snažím se jen nějak si vštípit ukrajinskou abecedu (tedy cyrilici). Důvod byl prostý: kamarádka Valeriia mi poslala email. Její jméno je tam cyrilicí. Mě štvalo, že nejsem schopná to přečíst. A když jsme se jednou bavily o rozdílech mezi ukrajinštinou a ruštinou, Valeriia nadšeně mluvila o tom, jak je ukrajinština vlastně podobná západoslovanským jazykům jako je polština. A jindy jsme se zase bavily o tom, že příští nebo přespříští léto vyrazíme na Ukrajinu, za Valeriinou tetou a do Lvova a tak. Jenže co bych tam dělala, kdybych nebyla schopna přečíst ani ceduli? A tak jsem si stáhla do telefonu ukrajinštinu a občas se snažím něco napsat. Některá písmena už si pamatuji, jiná pořád pletu nebo na ně hledím s rozpaky. Ale stejně je to hezké - je to pro mě vlastně úplně první zkušenost s učením se "cizí abecedy", když nepočítám nějaké ty šifrovací jako morseovka a tak, které jsme se učili ve skautském oddílu. 

Samozřejmě věcí, které neumím a ještě dlouho nebudu umět, i když bych někdy chtěla, je celá řada, vlastně si vedu seznam. A věřím, že někdy se k nim dostanu. Ale buďme realisti, teď na ty dva týdny mám celkem co dělat a neměla bych to přehánět. 

Za lepším pocitem

V poslední době jsem si zase zvykla hodně mlsat. Hodně. Nenazvala bych to přejídáním, protože mi nikdy není špatně, ale toho, co jsem schopná za den sníst, je fakt hodně. Od začátku léta jsem se zase dostala o pět kilo nahoru, ale větší část té nové zátěže mi přibyla v září. Ano, čtete správně a jistě si uvědomujete tak jako já, jak šílený to je a že s tím prostě musím něco dělat. Tak jsem zase začala. Občas se to teda nepovede, ale snažím se. Není pro mě problém přinutit se k pohybu, vlastně se ani moc nutit nemusím, horší je to s tím, odolat jídlu. Přídavkům, čokoládám, velkým miskám müsli, džusům ke každému jídlu a zákuskům, které tak ráda peču a ještě raději pak jím. Modrý se tentokrát rozhodl mě podpořit nejen slovy, a tak chroupe mrkve se mnou. Dohodli jsme se, že si dáme jeden den v týdnu "off", což může znamenat palačinky, brambůrky, pizzu, sladkosti, limonádu, zkrátka cokoliv, na co bychom snad mohli mít chuť. No tak jsem na nás zvědavá. 

Tohle je samozřejmě něco, co nesouvisí se dvěma týdny nebo "výzvou". Zdravý životní styl (především schopnost dát si sladké a neskončit tak, že sežeru dvacetkrát tolik) je něco, o co se snažím... no snad odjakživa. Tak snad se mi teď povede trochu si na tu vyváženou stravu zvyknout, protože pak během školy určitě nebude tolik času na vaření, přemýšlení a přemlouvání se. Prostě něco chňapnu. A já bych si moc přála, aby to ne vždycky byla tabulka čokolády. 


A co děláte vy, když vlastně nemáte co dělat? Respektive - když nic dělat nemusíte, ale něco dělat prostě chcete? (A zároveň jste omezeni tím, že byste měli být doma, víte, že vaši blízcí tu nejsou nebo nemají čas, a nemůžete si dovolit úplně utrácet.) Máte problém s přejídáním? Učíte se/zkoušíte občas něco, i když se vás každý ptá, proč se to proboha učíte, když "na to nemáte hlavu/tělo/povahu" nebo když "to stejně nikam nevede"? A jaký vztah máte k výzvám? 

Doufám, že se máte v rámci možností dobře, že jste zdraví po fyzické stránce a po té duševní, že je to i navzdory všem těm omezením, zmatkům a izolaci nějak únosné. Napsala bych "bude líp", ale jednak si tím nejsem úplně jistá a druhak nechci být nijak spojována s člověkem, který si na těchto slovech vybudoval politickou kariéru. Mějte se a držte se!

Komentáře

  1. Tohle je náhodou prima nápad na článek! My jakoby hubneme od léta. Říkám jakoby, protože já to popravdě moc nepotřebuju. Přítel ale hubne, takže držím dietu s ním a navíc chci zlepšit svoje stravování a fyzičku, tak i sportuju. Máme ten rotoped, jak jsem psala. A taky jsem se pustila do háčkování, to mě moc baví! Kromě knížek utíkám k filmům a seriálům, ale taky k hrám (PC a Nintendo switch) a občas sleduju herní streamery. Přála bych si mít víc produktivnějších zájmů, ale ještě jsem k tomu asi nedospěla, no...

    A co se výzev týče - jdu po nich, ale nejsem zas moc ochotná vynaložit příliš úsilí. Ráda bych hry dohrávala na 100%, ale spíš mívám skóre někde výš než jen na hlavní lince, ale zase pod tím completionist... :D

    OdpovědětSmazat
  2. Už dlouho se mi nestalo, že bych neměla co dělat, ale odpověď na Tvoji otázku zní: Čtu, píšu, cvičím na kytaru a zpívám, kreslím, posiluju a jedu taneční techniku, poslední dobou občas i šiju a možná by zase mělo dojít na pletení, mám tu vlnu na rukavice a zima se blíží, a když se mi náhodou nechce ani jedno z toho, pouštím si muziku a jen tak vlaju po pokoji :-)
    Občas zkouším nové podivnosti, nikam to zpravidla nevede, ale ke cti mému okolí slouží, že se nediví.
    Výzvy většinou obcházím obloukem a pak jednou za čas se do nějaké (nebo několika najednou) zakousnu a nepustím, dokud je nezdolám :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Musím upřímně říct, že nejsem typ, co by nevěděl, co dělat. Spíš naopak hledám, kde mám vzít čas na tolik aktivit a zájmů, které mě baví a prostě je úplně nestíhám, jak bych chtěla :D
    A je hrozně super, že s tebou přítel jede ve zdravé výživě, můj je přesný opak, zdravé mu moc nejede a tak domů kupuje dobroty, a těm se pak těžko odolává, když ti voní přímo pod nos.. V tomhle se mnou moc slitování nemá a já málokdy odolám, a pak se za to zas nesnáším :D
    Mimoto se také obávám, že moc líp nebude. Vidina mých milovaných Vánoc v tomhle zmatku, v rouškách a frontách, zřejmě zákaz cestování.... Opravdu se snažím se na to dívat pozitivně, ale zatím jsem jen několikrát brečela, že asi nebudu moct být na Vánoce s rodinou anebo jsem vnitřně naštvaná, že s tím nemohu vůbec nic udělat... :/

    OdpovědětSmazat
  4. Já a výzvy, jsem strašný "magor" v tomto konkrétním. Nejen, že mě baví vymýšlet nejrůznější výzvy, s kterými velmi rychle začínám a bohužel, někdy i stejně rychle končím, na druhou stranu, jsou pro mě kolikrát skvělou možností, jak se pustit do něčeho nového. Nebo jak si jednoduše dokázat, že "na to mám". Ať už jsou to různé kreslící měsíční výzvy, různé týdny plné pohybu na Darebee, nebo nějaká blbůstka z Déčka, do níž se pustím se svojí mladší ségrou, prostě jdu do toho.
    Poslední dobou je pro mě docela zajímavá výzva už jenom tvoření. Spektrum nejrůznějších činností, které je sice pestré, ale vždycky člověk zjistí, že mu k tomu něco chybí. A ačkoliv se improvizace nebojím, ono někdy je to těžké. Obzvlášť nepohybuje-li se člověk na poli ryze domácím. A ano, když myslím tvoření, tak čím je člověk upatlanější, tím samozřejmě lepší (s troškou nadsázky :D)
    Problémy s přejídáním nemám, ale jednou za měsíc mě prostě popadnou chutě. Na všechno možné. A ano, snažím se jím vyhovět, ale tak trošku s mírou. A musím se pochválit - poslední dobou už není problém s pravidelným pohybem všeho druhu, takže to ty chutě taky kompenzuje. Taky kakao mi s tím hodně pomáhá (nahrazuju tím třeba Milku či jakokoliv jinou sladkost) Inu ale pořád jsem jenom člověk - musím mít nějakou tu slabost :D

    OdpovědětSmazat
  5. Když náhodou nemám co dělat, a že si to občas umím zařídit :D, tak zapnu Playstation a zahraju si nějakou hru. Dřív jsem byla sběratel trofejí, dnes už fakt jenom pro zábavu :).

    OdpovědětSmazat
  6. Já se zatím do fáze, kdy bych se nudila a musela si vymýšlet aktivity, nedostala. :) Hodně času mi zabírá škola a knihy, kterých přečtu mnohem víc než dřív. V tvém výčtu je ale hned několik zajímavých nápadů. :)

    OdpovědětSmazat
  7. Andrea Řenčová15. října 2020 16:22

    :-) Po kom ty asi budeš? Popravdě, poslední dobou se mi moc nestává, že bych neměla co dělat. Tak si to alespoň představuji a v duchu si říkám: "Až nebudu mít co dělat, tak.... " Čím víc se mi stává, že když si jdu večer lehnout, vůbec nevím, jak je možné, že už je zase večer a já vlastně nevím, jak jsem ten den prožila. Takže má nová výzva bude rozhodně technika mindfulness. Neustále bojuji s tím, že spoustě lidem připadají moje aktivity "divné". Několikrát do měsíce chodím do knihovny, abych si napůjčovala knížky, které rozhodně nestihnu přečíst. Kdykoliv jdu do knihkupectví, smějou se tam na mě především učebnice a já málokdy odolám ( jako tuhle jsem jen naskok zaběhla do Kosmasu - a hádej s čím jsem odcházela). Problém s přejídáním jsi asi zdědila. Kdybys ochutnala dneska ty párečky, co táta dovezl z Kačice ... No nic, jdu zase něco dělat. Pa

    OdpovědětSmazat

Okomentovat