Language Tag

by - července 29, 2020

Původně jsem chtěla napsat nějaký článek ze svého života. Děje se toho totiž hodně a já mám radost a jsem víceméně spokojená. Udělala jsem všechny zkoušky, za pár týdnů se snad už budu moct imatrikulovat na "svůj" obor. Uvědomila jsem si, že se nemusím upínat na toxická přátelství a že můžu navazovat nové kontakty a nebo prostě být sama se sebou. Zítra jedu domů do Česka, za týden pak s Modrým vyrážíme (snad, kdo ví, co se mezitím může stát a zakázat, že jo) na pět dní do Rakouska. Našla jsem si brigádu, která mi dává pocit, že můj život má smysl a že někomu reálně pomáhám. Konečně jsem začala jezdit na kole. Rozbil se mi telefon (půl roku po vypršení dvouleté záruky), a tak mám nový. Začala jsem sledovat reality show o morbidně obézních lidech a taky Youtube kanály o minimalismu. A strašně ráda bych napsala kloudný, strukturovaný a zajímavý článek o tom všem, protože ty krásné věci v mém životě by si zasloužily být sepsány a nezapomenuty. Jenže jsem unavená a nedokážu vzít ten "příběh" za správný konec, nevím, kde začít, co říct, jak to podat. Možná se mi částečně nechce některé věci sdílet, navzdory tomu, že jsem na ně hrdá, mám z nich obrovskou radost a vlastně nemám žádný důvod o nich nenapsat. Ale protože za posledních 9 let ještě nepřišel měsíc, kdy bych nezveřejnila aspoň nějaký článek, nehodlám s tím teď na "stará blogerská kolena" začínat. A tak jsem si říkala, že bych mohla napsat alespoň něco trochu tematického a trochu zastaralého (protože kdo dneska ještě vyplňuje tagy). 

Foukal špatný vítr, přece bych tu vlajku nedržela špatně. :D (2010)

(Otázky jsem v trochu poupraveném znění převzala odtud.)

1. Jaký je tvůj mateřský jazyk?
Čeština. Ačkoli jsou moji rodiče úžasní a důležitost cizích jazyků rozhodně nepodceňují ani u sebe, ani u svých dětí, někdy mě trochu mrzí, že jsem s jazyky začala až docela pozdě a v některých ohledech se mi to asi nepodaří dohnat - jinými slovy, žádný z jazyků, které se učím/naučím, nebude už nikdy mateřský, i kdybych ho ovládla na úrovni rodilého mluvčího. Mluvím tu hlavně o citu a perfektní výslovnosti bez akcentu (které někdo může docílit i sám od sebe, jistě). 

2. Kdy a jak ses začala učit cizí jazyk(y)?
Nebyla jsem žádné zvláštní dítě, nechodila jsem do jazykové školky ani na jazykovou základní či střední školu, spíš naopak, dokonce i u nás na gymnáziu stály jazyky spíše v pozadí přírodních věd. 
Angličtinu jsem měla poprvé ve třetí třídě a pak od primy na gymnáziu. Na základce to bylo hlavně o slovíčkách a "hravém přístupu". Pamatuju si, že mi učitelka vymyslela přezdívku "Viv", abych nebyla smutná, že jméno nemá anglickou variantu jako třeba "Anne" nebo "Mike" nebo "Jane". Ta naše učitelka byla vlastně hodná a fajn. Hodně mi navíc pomohlo, že moje mamka sama tou dobou dodělávala magistra z anglistiky a procvičovala s námi správnou výslovnost. Díky tomu jsem získala velice důležitý základ, který se mi hodil vždycky, i když po všech stránkách (gramatika, slovní zásoba) jsem angličtinu začala rozvíjet až na gymnáziu. 
U němčiny to bohužel bylo obráceně - začala jsem se učit v tercii (takže ve 14 letech) a samozřejmě jsme ve škole začali s gramatikou a slovní zásobou a o výslovnosti jsme se vůbec nebavili. Nikdo s námi neprocvičoval, jak správně říct "k" a "ich" a "t" a "l" a kdo ví, co ještě. Ale to jsem dřív vůbec nevnímala. Během velice krátkého času jsem si němčinu zamilovala a láska k ní mi vydržela dodnes.
Ještě bych mohla možná zmínit "vtipnou historku" o tom, jak jsem se začala učit italsky. Mnozí z vás už ten "dojemný" příběh slyšeli. Bylo mi 14 a rodiče mě vyslali na dvoutýdenní jazykový pobyt na Maltu. Nikdo se tam se mnou nebavil, protože jsem byla tlustá a nosila jsem si s sebou knížku a foťák (asi). Až potom během druhého týdne jsem se seznámila s nově příchozím Italem Alessandrem - psali jsme společně domácí úkoly a povídku, šli jsme spolu na výlet do nějakého města, v Burger Kingu jsme si koupili oběd a pak ho spolu sdíleli (jakože pila jsem ze stejného brčka jako on, chápete?) a nakonec jsme se cestou domů ztratili, hodně jsme povídali, večer jsme si říkali různá slova v našich mateřských jazycích a nakonec jsme si popřáli dobrou noc s pusinkou přes telefon. Prostě velká láska. Začala jsem se pak učit italsky, k narozeninám jsem dostala učebnici italštiny a těšila jsem se na naše únorové setkání v Praze, které se nakonec nekonalo, protože si il mio amore našel holku na Sicílii. A co jsem teď asi jako měla dělat s tou drahou učebnicí a zlomeným srdcem?!

Tuším, že tohle je italské velvyslanectví v Praze.
3. Jaké jazyky se učíš (ses učila), proč jsi začala (případně přestala)?
Angličtina - hmm, myslím, že to byla jasná první volba a nelituji toho, bez angličtiny se nedá fungovat. 
Němčina - dlouho jsem se rozhodovala, jaký druhý jazyk si zvolit (ještě jsme měli možnost francouzštinu nebo ruštinu). Němčina vyhrála snad i proto, že mi slibovala výhodu v případném studiu dějepisu a taky to dávalo největší smysl z hlediska využitelnosti. Nebudu ale lhát - brzy jsem zjistila, že němčina je kromě toho i velmi poetický jazyk, z něhož navíc čeština natolik čerpala, že se učí mnohem snáz než třeba angličtina. 
Italština - proč jsem začala, to už víte. Nemůžu říct, že jsem přestala, nicméně bohužel musím přiznat, že jsem oficiálně nikdy nepokročila na nějakou komunikativní úroveň. Rozumím jednoduššímu psanému textu (třeba písničkám nebo příspěvkům na sociálních sítích). Domluvila jsem se ale se spolužačkami, že si v příštím semestru zapíšeme kurz italštiny a už se na to těším a doufám, že tentokrát to někam dotáhnu.
Polština - myslím, že s polštinou jsem začala proto, že jsem ji viděla jako kurz na Duolingu a řekla jsem si, proč ne. I tady jsem se dostala spíš na pasivní znalost, ale ráda bych to (doufám, že třeba taky v příštím nebo tom dalším semestru) trochu napravila - je to zvláštní, nekomunikovat tak příbuzným jazykem, jako je polština. Díky několika kurzům na katedře západní slavistiky jsem si v tomto semestru uvědomila, že umět polsky taky chci. 
Švédština - I tu jsem začala díky duolingu, tuším že kdysi dávno v létě, ale nikdy jsem ten kurz nedokončila, takže možná se to ani nepočítá do tohoto výčtu. Nicméně bylo strašně zajímavé porovnávat rozdíly mezi germánskými jazyky. Taky jsem možná trochu doufala, že bych se někdy mohla podívat do Švédska a přečíst si Fredricka Backmana v originále. 
Španělština - Dobře, tohle se asi nepočítá. Vyloženě jsem potřebovala začít nový jazyk, abych si udržela řadu dní na Duolingu. A taky jsem si říkala, že bych pak třeba rozuměla španělským písničkám nebo haiku, která píše T. Problémem už od začátku bylo, že se mi to všechno strašně pletlo s italštinou. Ale zároveň to byl dobrý signál: ačkoliv jsem italštinu nějaký čas nedělala, můj mozek měl základní gramatiku a slovní zásobu italštiny pevně uloženou. Ale tak aspoň už umím španělsky pozdravit.

4. Jak tvá osobnost ovlivňuje způsob, jakým se učíš cizí jazyky?
Myslím, že opravdu hodně. Ráda začínám nové věci, dávám si výzvy a překonávám své hranice, možná proto ráda začínám s novými jazyky. Jediný problém je, že ovládnout jazyk pro mě znamená "nebýt k rozeznání od rodilého mluvčího", což je někdy trochu náročné na mou psychiku. Ale i to je součást mé osobnosti. 
Jsem tak trochu samotář, a tak se ráda učím sama, třeba čtením nebo poslechem. Zároveň ale se správnými lidmi kolem sebe v sobě dokážu probudit extroverta, a moc ráda se bavím. Navíc mluvení je opravdu nezbytná součást toho procesu učení a mě jen mrzí, že jsem ji nezařadila dřív a intenzivněji. Ale hádám, že i ten strach z toho, že na mě lidi budou koukat divně, je mou součástí a ovlivňuje to, jak se učím jazyky. 
Nejspíš nejdůležitější bod: jazyky mě baví. A cokoliv, co mě baví, jsem schopna dělat naplno. S radostí. Kdykoliv, v jakémkoli množství. Skoro bych řekla vášnivě. Díky této vlastnosti je pro mě tak snadné učit se jazyky a tak náročné (až nemožné) věnovat čas něčemu, co mě nebaví. Od toho se pak samozřejmě odvíjí i to, že když mě to baví, věnuji se tomu, a když se tomu věnuji, tak mi to i víc jde a pak mě to zase trochu víc baví (a naopak). 
Modrý navíc dodává, že jsem pečlivá a že to mi při učení jazyků jde k dobru. 
Britský patriotismus, asi.
5. Učíš se raději sama nebo ve skupině lidí (kurz, třída...)?
Trochu zvláštní otázka. Mám moc ráda společnost, někoho, s kým můžu sdílet pokrok, problémy, probírat jazykové fenomény a samozřejmě procvičovat to, co už umíme. To sama těžko zvládnu. Na druhou stranu, procvičovat s ostatními nemá cenu, když nemáte co. Většinu svých znalostí jsem získala samostudiem a teprve upevnila nějakým používáním. Školní výuka mě mnohdy spíš stresovala ("hlavně nedělejte chyby!").

6. Co při učení jazyků ráda používáš?
Ráda bych řekla, že hlavu a srdce, ale to asi není očekávaná odpověď. Nicméně je to velice důležitá "ingredience" - jak jsem řekla, musí mě to bavit, to je pro mě prostě základ (bohudík, bohužel). 
Z aplikací (které jdou i v prohlížeči) používám Duolingo, myslím, že i když to má mouchy a samozřejmě vás to jazyk nenaučí, je to dobré procvičování a občas se tam i nahlas zasmějete při trochu střelené větě. 
Sama jsem duolingo začala používat poté, co jsem se trochu zasekla v učebnici italštiny pro samouky. Učebnice jsou pro mě důležité, mám ráda různé tabulky a přehledy, systém je pro mě docela důležitý a pomáhá mi lépe jazyk chápat. Ale samozřejmě teorie nestačí a procvičování s někým, kdo vám pomůže nebo vás opraví, je klíčové. 
Ráda používám Quizlet, který funguje na principu oboustranných kartiček (v němčině se jim říká Karteikarten). Oproti papírovým kartičkám, které ale taky čas od času vyrábím a které jsou rozhodně šikovné, má tu výhodu, že si tam můžete procvičovat i třeba na základě výslovnosti, střídáte psaní, multiple choice a můžete si propojit definici třeba i s obrázkem (já tohle tedy nevyužívala ani tak při studiu jazyků, jako spíš na jiné středoškolské předměty). 
Šikovná je také aplikace "Der die das", kde zkrátka "hádáte" správný člen podstatného jména. Někdy je to lehké, ale velice často se to poplete. Loni na podzim jsem své spolužačce na právech během jedné dlouhé přednášky půjčila tuhle hru na vyzkoušení a ani ona jako rodilá mluvčí si nebyla všude jistá (ale to je proto, že některá podstatná jména mají dvě možnosti a ani to nemění význam slova. Matoucí, že?)
Myslím, že zmiňovat "pomůcky" jako články/knihy/filmy/seriály/videa v daném jazyce je zbytečné. Nicméně i to mi jazyk (a třeba i kulturu) hodně přibližuje, a proto je to důležité. 

7. Kolik aktivního času strávíš denně/týdně učením se jazyků?
No, to se těžko říká, ale vlastně toho "aktivního" času už bohužel moc není. Každý den dělám duolingo, někdy třeba i půl hodiny, minimum je tak pět minut. To není moc, že? Problém jak s angličtinou, tak s němčinou u mě spočívá v tom, že už jsou nedílnou součástí mého života a vnímám to trochu "pasivně". Bydlím v Německu, studuji v němčině, komunikuji tak, píši klausury a seminární práce a vyřizuji všemožné každodenní záležitosti. A jasně že se při tom pořád něco učím, ale je to spíš tak nějak mimoděk. S angličtinou to mám trochu jinak - často si ani nevšimnu, že koukám na film v angličtině nebo že něco v angličtině čtu. Všechna naše elektronická zařízení doma máme v angličtině. Jediný problém je, že nedokážu úplně oddělit angličtinu a němčinu a můj mozek to občas poplete. A tak si občas nevšimnu, že poslouchám něco v němčině a ne v angličtině, protože tomu rozumím a to je tak nějak to, co můj mozek podvědomě zvládne postřehnout. 
Z oslavy královniných narozenin, červen 2017.
8. Jaké jsou tvé krátkodobé a dlouhodobé cíle?
Tady je potřeba nejprve definovat, co pro mě znamená krátkodobý a dlouhodobý cíl. Krátkodobý je asi konkrétní krok, dlouhodobý spíš výsledek těchto mnoha kroků. 
V angličtině si dávám za cíl udělat si certifikát C1. Přípravu na to beru jako dílčí kroky, které mi zároveň ale pomohou zlepšit angličtinu (hlavně mluvený projev - nemyslím nějaký chat, ale spíš schopnost vyjadřovat myšlenky a třeba diskutovat o odborných tématech), což je můj dlouhodobý cíl. 
V němčině si za dlouhodobý cíl určitě kladu zbavit se (nebo ho trochu zjemnit) českého přízvuku. Možná to bude trvat dalších deset let, těžko říct. Z krátkodobého hlediska mám v plánu v příštím semestru chodit na předmět "Deutsche Phonetik und Phonologie" a možná si zajít na zahraniční oddělení na 'logopedii". 
Krátkodobý cíl v italštině a polštině je přihlásit se na nějaký kurz. Běh na dlouhou trať je dostat se na úroveň alespoň B2. 
Krátkodobým cílem v němčině je navíc napsání dvou seminárních prací během následujících dvou měsíců (mým cílem je samozřejmě napsat dobré práce nejen po jazykové, ale i po obsahové stránce). 

9. Jaký je tvůj oblíbený jazyk? 
Angličtinu vnímám spíše jako jazyk praktický. Italština má pro mě zase nádech "klasiky" (asi proto, že je to románský jazyk. A klasikou nemyslím klasicismus, kam by se možná lépe hodila francouzština). Polština a slovenština jsou příjemné a roztomilé jazyky. Čeština je jazyk, v němž jsem schopná sebe samu nejlépe definovat. Němčina je můj oblíbený jazyk, ale strašně záleží na dialektu. Řekněme, že preferuji Hochdeutsch (kdo ne?). Myslím, že všechny jazyky, s nimiž jsem měla co do činění, jsem si oblíbila. To je asi pointa. 

10. Jaký další jazyk se chceš naučit?
Inu, rozhodně mám v plánu pokračovat ve zdokonalování se v angličtině, němčině, polštině, italštině a snad i v té švédštině. Už mnohokrát jsem si říkala, že se musím naučit alespoň základy ruštiny (tam aspoň azbuku) a francouzštiny (výslovnost, aneb je nedůstojné říkat "gervais" místo "žervé"). 
Takovým mým bláhovým polyglotským snem je umět všechny úřední jazyky Evropské unie, ale nevím, jestli mi na to následujících dejme tomu 60 let mého života bude stačit.
Tak trochu doufám, že se sem po bakaláři dostanu na stáž. 
11. Jakou radu bys dala někomu, kdo s cizím jazykem začíná?
1) Musíš vědět, proč to děláš. Pokud se jazyk neučíš čistě proto, že se rád/a učíš cizí jazyky, musíš mít nějaký důvod, který tě bude motivovat. Třeba Modrý se učí německy proto, že mu to usnadní život v Německu (kde nejspíš budeme žít i v budoucnu). Motivace je důležitá úplně u všeho a jazyky jsou (stejně jako třeba hubnutí nebo studium jako takové) náročné a jejich zvládnutí bude trvat minimálně několik let, ne-li celý život.

2) Zkus se tím jazykem obklopit. Nebo alespoň kulturou. Přepni si telefon, pusť si písničku nebo film, podívej se do země, kde se tím jazykem mluví, napiš někomu, kdo se daný jazyk učí nebo je jeho rodilý mluvčí. Myslím, že každá drobnost se počítá. Já si třeba mockrát zkoušela psát krátké deníkové zápisky v cizím jazyce, dopisovat si s cizinci nebo přečíst si svou oblíbenou knížku v onom jazyce. 

3) Uč se po svém. Každý jsme jiný a každý se jazyk učíme z jiných důvodů. A všechno to je strašně důležité do toho zahrnout. Pro ilustraci uvedu příklad ze života Modrého. Zajímají ho technologie, politika a doprava (především železnice). Tenhle zájem propojuje s učením se němčiny tak, že si čte v Zeitu nebo Spiegelu články právě s touto tématikou. Někdy jsou pro něj velice náročné, ale právě proto, že ho zajímá obsah, u nich vydrží, vyhledá si slovíčka, všimne si gramatických forem, občas se na něco zeptá mě... Je to mnohem efektivnější než nadávat na to, že se musím učit všechny druhy ovoce nebo názvy kusů nábytku. (Na druhou stranu, to se třeba dobře učí tak, že si procházíte stránky Ikey v příslušném jazyce. :D) Chápete, jak to myslím? Přizpůsobte si studium "na míru". Jestli neradi posloucháte hudbu, asi vám tip "poslouchej hudbu" moc nepomůže. Jestli nemáte Netflix, nemusíte si ho nutně kvůli tomu předplácet a ztrácet tam čas. Stejně jako nemusíme všichni běhat, když chceme zhubnout, protože existuje doslova nekonečno jiných pohybových aktivit, které nás mohou víc bavit a tím pádem je budeme dělat rádi (a pak snáz docílíme oné doporučované pravidelnosti). 

Doufám, že pro vás dnešní článek nebyl moc dlouhý, otravný či jiným způsobem "náročný". Budu ráda, když se v komentářích podělíte o své zážitky, potíže, tipy, cíle a všechno možné, co s učením cizích jazyků souvisí. :)

Mějte se krásně!

You May Also Like

8 komentářů

  1. Ježiš, reality show o obézních lidech mě taky baví. :D :D
    S těmi jazyky je to zajímavé.. Já v tom takové ambice nemám. Na škole jsem se učila angličtinu a pak dost intenzivně francouzštinu, ale nějak mě až do nedávna nelákalo se učit něco dalšího. Hlavně ani když tyto dva jazyka nemám na dobré úrovně. Možná tak tu francouzštinu. Ale poslední dobou mě to táhne ke španělštině, miluju španělskou hudbu! Tak to bych se možná chtěla naučit.. A trochu i německy. Většinou u hudby, kterou poslouchám, tak pak chci umět jazyk. :D Nebo pokud se do někoho zakoukám. :D :D

    OdpovědětSmazat
  2. Já chodila na gympl, který se prezentoval jako jazykový. Fakt je, že spolužáci byli vesměs lingvisticky založení, někdy v sextě jsem si uvědomila, že jsem ve třídě jedna z mála, kdo se učí jen dva cizí jazyky (angličtinu a němčinu).
    Na vysoké jsem z nutnosti přibrala ještě latinu, ze které si ale pamatuju jen skloňování první deklinace. Mám ale v plánu se k ní někdy, nedefinováno kdy, vrátit, stejně jako se zhruba jednou za dva roky asi tak na týden vracím k němčině. Mně se němčina vždycky učila těžko a po osmi letech gymplu jsem k ní získala silnou nelibost... nicméně ty tři díly Sprechny mi stále stojí v knihovničce a občas si jimi listuju, abych si něco trochu připomněla.
    Anglicky čtu, beletrii i odbornou literaturu, ale nemám moc příležitostí mluvit, takže hovořím jak Hotentot :-/ To ale nic nemění na tom, že angličtinu miluju a říkám si, že spíš než pouštět se do dalších jazyků ve velkém, si chci udržet tu angličtinu.

    OdpovědětSmazat
  3. Článek jsem četla dneska v práci (v rámci pauzy, samozřejmě 0:-)) a moc mě potěšil - přestože se teď jazykům nějak intenzivně nevěnuji, a jak víme, nemám na ně ani žádný zásadní talent.
    .
    Vím, že když jsem se vrátila z Bielefeldu, asi 2 roky zpátky, říkala jsem si, že německy jsem skoro tam, kde jsem vždycky chtěla být - tj. že dokážu mluvit kdykoli, za jakýkoli situace, v rámci oboru, i neformálně (což je v NJ můj stabilní problém). Tak půl roku zpátky jsem si říkala, že anglicky jsem tam, kde jsem vždycky chtěla být... A španělsky jsem tam byla už 2x (ale to je spíš důsledek nízkých ambicí u tohohle jazyka, než nějakého výrazného pokroku). No. Dneska nejsem nikde :D
    .
    Pro mě jsou cizí jazyky ztělesněním imperativu pokory (to jsem to vyjádřila poeticky!). Že je za tím v mým případě docela dost dřiny a nikdy se to ani neblíží dokonalosti. A že jakmile to člověk nepoužívá, jde to hned pryč (alespoň u mě). A že pro mě ta výslovnost a přízvuk prostě budou asi vždycky problém, nezávisle na tom, kolik času strávím v zahraničí, jak moc mluvím, jak moc poslouchám... Je to pro mě takový připomenutí, že ne vždycky je to o snaze, vůli a tak. Ale zároveň je to krásný, že jo. Když pár tureckými obraty si získáš tolik srdcí. Když si můžeš knížku přečíst třeba o rok dřív, než vyjde v ČJ. Když se můžeš rozčilovat na vídeňský zlodějíčky rakouskými strážníkovi. Když se vracíš domů, v noci a rozebíráš lingvistický kličky ve 4 jazycích naráz.
    .
    Pro mě asi ta láska k jazykům přišla, když to bylo o lidech. A to je nějak to poselství, který se snažím šířit (i když na to asi nikdo neni zvědavej) - že je prostě buřt, kolik chyb člověk udělá a jaký má přízvuk (es sei denn tě to živí, samozřejmě :D). A přesně jak píšeš, taky jsem se ve škole hodně tímhle stresovala. A neustále špatně vyplněná cvičení a posmívající se spolužáci tomu taky nepomáhali. A nejvíc uklidňující moment pro mě asi přišlel, když jsem se setkala s advokáty a právníky obecně, kteří pracovali ve vysoce mezinárodním prostředí a ta jejich angličtina taky nebyla dokonalá. Byla dobrá, ale nebylo to něco nedosažitelného. A tam jsem si asi řekla, že i takoví netalenti jako já mají třeba šanci. Že z velký části je to prostě o tom něco pro to dělat (byť ten výsledek je menší, než třeba u jiných) a nebát se.
    .
    A vlastně nevím, proč ti toto píšu. Spíš si to asi píšu pro sebe. Ty už na těch metách, který mám já dávno jsi a vlastně to pro tebe asi není zas tak relevantní, protože tebe to pravděpodobně živit bude. :-) Stejně je to neskutečný... Jak dlouho už tě sleduju? 8 let to jistě bude. A to, kam jsi za tu dobu došla, to je pro mě něco neuvěřitelnýho.

    OdpovědětSmazat
  4. Moc gratuluju ke všem úspěchům! ♥ A tohle je boží tag, takže s dovolením čmajznu, a je mi fuk, že to je nějaká stará záležitost :DD
    Historka s italštinou mě pobavila :D U mě se to takhle teda nikdy nestalo, ale ségru takhle jedna prázdninová poblázněnost donutila začít se učit maďarsky (kdoví, kam to nakonec dotáhne). A Duolingo je pro samouky snad ta nejlepší věc, co jsem kdy našla :)

    OdpovědětSmazat
  5. Moc pěkně napsané. :) Se svými třemi jazyky jsem vedle tebe amatér. :))

    OdpovědětSmazat
  6. Zkušenost s italštinou jen potvrzuje, že motivace je opravdu zásadní, podobným způsobem jsem se před lety dostal k základům japonštiny, ale kde je jim dnes konec :-).

    OdpovědětSmazat
  7. Uvědomit si, že se nemusíš fixovat na toxická přátelství je fajn - ale občas člověk dojde k tomu, že nejtoxičtější je pro sebe on sám, a že to byla ta toxicita, kterou viděl v tom přátelství.
    Mně osobně pojem klasika nejvíc evokuje latinu a klasicismus zase němčinu (a extrémní nudu), zajímavé. :D
    Možná by bylo lepší, kdybych si ten tag spíše ukradla, než abych ti tu vypisovala všechny svoje odpovědi, to bychom tu byli dlouho. Trochu ti závidím, že žiješ v Německu a můžeš, nebo spíš musíš, tam mluvit německy. Já od začátku karantény nemám s kým mluvit španělsky a tak si často mluvím jen tak sama se sebou, nahlas. Taky si myslím, že je fajn, když se nějaký další jazyk učíš přes cizí jazyk a ne přes češtinu - je to možná taková trochu pokročilá metoda, ale je to moc fajn. Moje hlavní potíž s učením jazyků je paradoxně to, že je až moc absorbuji, namísto toho, abych se obklopovala tabulkami nebo trávila až moc času nad slovíčky a gramatikou, tím pádem se to pak musím učit zvlášť, když daný jev v praxi třeba normálně používám, ale teoreticky ho neumím vysvětlit. Takový problém jsem ale měla vždycky i v češtině, že jsem obvykle nedělala takové ty běžné gramatické chyby, ale nevěděla jsem, proč je nedělám. A slovíčka. Nikdy jsem k učení jazyka nepotřebovala nic jako sešit na slovíčka, vést si ho pro školní účely se mi vždy zdálo jako véééélkej opruz. Zároveň bych ráda dodala, že podle mě je hlavním klíčem ke studiu jazyka nadšení - jako příklad dávám sebe a němčinu, začala jsem se ji učit asi čtyřikrát za svůj život a nikdy jsem nedošla za časování sloves, protože se mi ten jazyk prostě nelíbí, do Německa nechci a s německými turisty v práci to většinou zvládnu pomocí pár základních vět...

    OdpovědětSmazat
  8. Je fajn, že jsi spokojená :). Já se pravděpodobně v nejbližší době přestanu upínat ne na toxická přátelství, ale toxické rodinné vztahy. Ono to už chce.

    Přeji ti krásné léto!

    OdpovědětSmazat