Co sdílet se světem?

by - května 02, 2020

Zajímá vás, jakou knížku jsem dneska dočetla? Co za seriál jsem si včera odpoledne pouštěla, zatímco jsem chroupala mrkev? Nebo byste snad rádi slyšeli nějaké přiznání, kdy naposledy jsem sežrala celé burákové máslo? Kdy jsem naposledy brečela, kdy se naposledy smála? O čem si povídám s lidmi na Skypu, jaký druh sexu preferuji? A napadlo vás někdy, co se vlastně stane, když cokoliv z toho vypustíte do světa? 
Když jsem s blogováním začínala, psala jsem do textového editoru opravdu všechno. Každý blábol, který se mi zrodil v hlavě, putoval do pavoučí sítě, z níž se už nikdy nevymotal. Doteď mi občas vstávají vlasy hrůzou, když si čtu ty deset let staré příspěvky na nejmenovaném růžovém "bloggíssku". (Původně jsem zvažovala, že sem pro ilustraci dám úryvek, ale raději vás toho ušetřím.) Myslím, že má potřeba sdílet všechno se nezměnila ani časem, i když jsem se možná naučila pravidla pravopisu a taky jsem nevytvářela růžové či třpytivé "dessingy". 

Své soukromí jsem nikdy moc neřešila. Sice jsem si vymýšlela přezdívky, ale stejně jsem vždycky všude hrdě psala své jméno a své bydliště, ačkoliv pocházím z malé vesnice a malého města a byla bych velice snadno dohledatelná. Fotila jsem náš dům zevnitř i zvenčí, zveřejňovala jsem fotky z rodinných oslav či jiných společenských akcí, psala jsem o tom, kde jsem byla, co jsem zažila, kdo mě naštval a kdo mi udělal radost... prostě úplně všechno. Což ostatně moji staří dobří čtenáři asi vědí. Na jednu stranu nevedu žádný skandální život, který by přitahoval pozornost, na druhou jakákoliv intervence do vlastního soukromí mi pomáhala získávat čtenáře. Asi všechny ty detaily vytvářely reálný obrázek jedné divné holky s divným jménem, která se tak moc snaží vyrůst, že zapomíná občas přemýšlet i o nečem jiném. 

Netuším, kdy se ve mně něco zlomilo. Když na můj blog poprvé narazili spolužáci a učitelé a já si řekla, že bych o nich možná neměla psát jménem, když už musím ventilovat nějaké osobní antipatie? Když jsem začala chodit s Modrým, který se sociálním sítím spíše vyhýbá a něco jako veřejný deníček mu přijde celkem nerozumné? 

Jisté je, že zhruba někdy od roku 2015 jsem své soukromí rozdávala jako bonbóny už i na Instagramu. Každý západ slunce, každé jídlo (tehdy ještě nebylo potřeba všechno hezky naaranžovat, prostě jste to vyfotili na svůj desetimegapixelový foťák na telefon, dali tomu nějaký úžasný filtr a zveřejnili to s pár hashtagy typu #dinner, #sunset či #likeforlike), každá fotka z nějaké akce. Když jsem se seznámila s Modrým a do mého života tak konečně vstoupil parťák na výlety a společné romantické chvilky, má dušička si jistě pomyslela něco jako "Muhehe, teď budu mít celý instagram plný fotek nás dvou". Že to tak nebude, jsem pochopila až časem. Modrý není fotogenický, já nejsem fotogenická a společně se sice fotíme celkem často, ale jsou to spíš taková vtipná selfíčka se zavřenýma očima než umělecké fotky páru. Po čase jsem asi i došla k závěru, že nemusím fotit každé společné jídlo, nemusím svět informovat o každém kroku, který spolu podnikneme, nemusím na Valentýna dostávat růže jen proto, abych si je vyfotila a fotku vmetla světu do tváře s hashtagem #bestboyfriendever. 

Abyste mě nepochopili špatně - tohle prozření nepřišlo tehdy a neosvítilo mě ani teď. Prostě je to takový ten plíživý pocit, o němž už nějakou dobu vím, občas mu naslouchám, občas ho ignoruji a dál vesele projíždím feed na instagramu nebo nové příspěvky na blozích a vzdychám nad tím, kolik fotek kdo nafotil, kolik krásných jídel kdo uvařil, kolik výletů, kolik společných zážitků, kolik...áááách. A přesně to je to špatné. Pak si uvědomím, že já bych taky mohla pořád něco sdílet. Mohla bych být víc vidět. Ale chci to vůbec? Vlastně ne. Nepotřebuji to. A vím, že Modrý si nepřeje, abych zveřejňovala fotky, kterak jí, spí nebo se šklebí do objektivu (jsou výjimky, kdy to mám povolené). 

Mám pocit, že i teď se mé myšlenky opět točí v kruhu a že článek přestává dávat smysl. Neměla to být žádná přednáška o tom, jak jsou sociální sítě špatné, protože rozhodně být nemusí. A mně nevadí, že někteří lidé pořád něco přidávají, pořád někde cestují, běhají a všechnu tu radost a všechny ty krásné okamžiky v životě stíhají zároveň prožívat a zároveň fotit a zveřejňovat někde jinde. U mě to tak asi nefunguje. A z nějakého důvodu většinu těch opravdu silných zážitků nemám potřebu zviditelňovat tolik, protože vím, že si je budu dlouho pamatovat i beztak. Třeba březnový koncert AnnenMayKantereit v Lipsku nebo setkání se spolužačkou minulý týden. Jsem si stoprocentně jistá, že na Instagramu i na blogu vždycky budu něco ze svého života zveřejňovat. Psát radosti. Přidávat fotky. Vylévat si srdce a vyprávět o tom, kde jsem byla, co jsem prožila či na co se těším v budoucnu. Je to součást mého života. Ale nechci se tím nechat pohltit, nechci vytvářet ve svém životě iluzi toho, že musím žít a být vidět na sociálních sítích, abych měla pocit, že žiju i ve skutečnosti. Protože takhle to nefunguje. 

A určitě vás - slibuji, že na závěr tohoto článku! - zajímá, co jsem myslela tím úplně prvním odstavcem. Často přemýšlím nad tím, o čem psát, k čemu se vyjádřit. Mám psát o svých názorech na knihy či filmy? Nebo snad komentovat současnou politickou situaci, psát články o historii (jako jsem to dělala na Zaujatým pohledem)? Mám se pouštět do clickbatových témat o tom, jaký vedu sexuální život, zveřejňovat své fotky ve spodním prádle nebo vám vyprávět o svých trapných zážitcích na téma menstruace? Určitě by právě takové příspěvky měly velkou čtenost  - i já sama bych na zcela cizím blogu na něco takového klikla. Ale chtěla bych se až takhle moc otevírat? Nepoškodilo by mě to ve výsledku? A nejen mě, ale i spoustu jiných osob z mého soukromí? 

Tento článek nemá být ucelený, nemá vyřešit problémy sdílení a sociálních sítí a nemá zodpovědět otázku ze svého nápisu. Přesto budu ráda, když mi napíšete, jak se k otázce soukromí stavíte vy. Co sdílíte, co rozhodně ne? Litujete něčeho, co jste někdy vypustili do světa? Pronásleduje vás vaše internetová minulost? Co byste rádi četli zde - ale hlavně: proč? Proč mají články ze života tak velkou odezvu? (Jsem pochopitelně ráda, vaše podpora u minulých článků mi doslova vyrazila dech!). 

Mějte se krásně, trhejte šeříky (ale jen decentně) a občas dejte vyprat roušku, prý se to tak má dělat. 

You May Also Like

27 komentářů

  1. Podle mě je to součástí procesu dospívání (nemyslím tím jen bilogického, ale také tvůrčího), že postupně měníme obsah sdílených informací. Sama si pamatuji, že na mém prvním blogu (2013/2014) jsem si beze studu otevřeně psala o přátelích a i nepřátelích - proto věci, které by měl znát jenom deník a nejbližší důvěrníci.

    I nyní v roce 2020 píšu o mém životě, zážitcích a názorech, ale jinak. Publikovatelně. Píšu tak, aby moje slova a články mohla být přínosná, aby mohla pobavit nebo poučit. Ani nevím, jak to popsat. :D

    Blog je fajn, za něj se nestydím, ale sociální sítě jsou moje menší slabina. Občas si říkám, že asi fakt sdílím příliš mnoho. Ale zatím mě nikdo nepřišel zmlátit, tak asi dobrý :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, ten styl se mění, jsme schopné i třeba víc věcí uzavírat v metaforách a souvětích, dokážeme léṕe posoudit, co je dobré a co už je příliš... rozumím ti. A tvoje články jsou skutečně dobré! :)
      Mně nepřijde, že toho sdílíš nějak strašně moc ze svého soukromí, spíš prostě sdílíš hodně různých věcí. :D

      Smazat
  2. Vlasti, docela ses mi trefila na co jsem ve své hlavě narazila pár dnů zpět. :-) Zamýšlela jsem se nad svým IG a tím, co sdílím do stories, a říkala si, že vlastně musím působit jen jako holka co jí, vaří a čte (což samozřejmě dělám, teď ještě víc než jindy, ale rozhodně ne v takové intenzitě jako to prezentuji). A vlastně vůbec není nikde vidět, že už mi nedělá problém uběhnout víc jak 200 metrů, že cvičím, že jsem hodinu zalívala celou zahradu a tak... Což mě vedlo k myšlenkám, zda se opravdu chci prezentovat tak, jak se prezentuju (asi se nezvládnu neprezentovat, resp. zvládnu, ale jen v důsledku nedostatku času :D)
    Pro mě paradoxně ty okamžiky, kdy jsem extrémně spokojená nikde zaznamenané nejsou. Proto skoro žádné fotky s kamarády (pokud to neiniciují oni), protože mě to jednoduše skoro nikdy nenapadne. A pak toho samozřejmě lituju, když ráno zjistím, že z plesu mám akorát tak otlačený nohy a žádnou "památku" :D Chápu, že v páru je to trochu něco jiného, jak je to víc takové "stereotypní" a obyčejné (v hezkém smyslu) :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář! Jo, to, co sdílíme, vytváří ostatním obrázek o tom, kým jsme. Zajímalo by mě, jak působím já, ale nejspíš prostě jako někdo, kdo žije tak jednou týdně a po zbytek týdne hibernuje, protože nesdílí. :D Na druhou stranu, když jsem se jednu dobu pořád chtěla nějak prezentovat, dopadalo to tak, že jsem se pořád nutila do nějakých činností, pak jsem s tím otravovala i své okolí... no a nakonec jsem se na sebe akorát zlobila a nedokázala jsem si užít ani ty drobnosti, protože jsem je pořád chtěla proměnit ve velké věci, v úžasné fotky atd...
      A jo, taky právě často ze setkání s přáteli nemám fotku. Jednak je to asi tím, že se částečně scházím právě s hodně lidmi, kteří sociálním sítím nepropadli, a nebo prostě nikdo z nás nenadhodí možnost vyfotit se.

      Mimochodem, tvoje knižní výzva na Instagramu mě baví. :)

      Smazat
  3. Tohle téma je zajímavé a hodně probírané. Myslím, že každý by si měl určit hranici toho, co je ještě publikovatelné a co už nikoliv.
    Já osobně patřím mezi ty, kteří o svém soukromí nesdílejí téměř nic. Blog píšu pod přezdívkou a i na svém osobním profilu hodně selektuji, co o sobě dám vědět. Samozřejmě každý to má nastavené jinak. Já si také moc ráda přečtu něčí osobnější článek ze života... Důležité je uvědomit si, že jakmile něco "vypustím" do online prostoru, už nikdy to nezmizí.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Všimla jsem si, že to máš u sebe na blogu docela pošéfované. To je podle mě super a držím ti palce, abys to dokázala udržet. :)
      A máš pravdu - nikdy to nezmizí. Sice to může být mnohem hůř dohledatelné, ale úplně se to zkrátka nesmaže (i když si to třeba myslíme...).

      Smazat
  4. Hrozně se mi líbí ten první komentář od Magdalény F., a úplně bych se pod něj podepsala, mám to nějak tak podobně, a vždycky jsem měla. (Kdyby se tu daly komentáře lajkovat, tak ho slečně lajknu.) Co se mě týče, vždycky jsem byla hrozně paranoidní ohledně sdílení fotek svých přátel a rodiny. Pokud vím, nikdy jsem žádnou fotku nikoho jiného než jsem já nesdílela bez jeho svolení (nebo bez toho, aby ta fotka byla focená se slovy "plácni to pak na instagram, ať lidi vidí, že nejseš asociál, hahahaha.) A pokud jsem někdy něco takového udělala, zpětně se za sebe stydím. :D To samé obvykle očekávám od ostatních, ale popravdě, moje fotky nikdo moc nezveřejňuje tak obecně, naštěstí.
    Na druhou stranu, co se týče mě, mých fotek a informací z mého života, cca před dvěma lety (možná o něco víc, byly to myslím Vánoce 2017) jsem se dostala do bodu, kdy, ačkoliv mě moc bavilo psát o mém životě, jsem si uvědomila, že oversharuji, a že to není dobrý pro moje duševní zdraví, přihlédnem-li k předpokladu, že máme duši.
    Taky to občas není dobrý pro ostatní. Vždycky jsem měla problém veřejně se postavit za svoje úspěchy (a dodnes mi není moc příjemný přiznat, že jsem vůbec nějaký měla, ačkoliv bych na ně měla být hrdá, protože upřímně, zas tak úžasná nejsem a to něco málo, co se mi povedlo, je fajn), a vždycky mě hrozně užíralo, když někdo třeba něco vyhrál a hned se s tím chlubil na síti. Neumím si představit, jaké to je, někomu něco takhle cpát. Posledně mě poněkud dorazila spolužačka, která dostala jedničku ze seminární práce, a hned to šla zavěsit na síť, zatímco já ve stejný moment, ve stejné situaci přesně tuhle věc neudělala. Ale to by bylo asi na dlouhou analýzu. Neříkám, že moje smýšlení je jediné správné. Jsem ráda za cizí úspěchy, ale kam se poděla skromnost?
    Co se týče sdílení vztahů, celkem rozumím tvým pocitům. Když už (ex)přítel připnul na instagram nějakou moji fotku, hrozně mě tím naštval, protože se mě předem nezeptal a pak veškeré jeho followerstvo vidělo fotku, o níž jsem si myslela, že na ní vypadám příšerně. Jednou jsem tenhle hroznej pocit dokonce mezi čtyřmi stěnami svého pokoje obrečela. A všimla jsem si, že ostatní to tak nemají, ale když vztah skončí, mám potřebu mazat z veřejných sítí společný fotky, takže jsem došla k tomu, že je možná lepší v první řadě ani žádný nezveřejňovat, aby to pak nebylo trapný. Tak... to by byla moje smršť v odpovědi na tvou smršť (která je ale moc fajn a rozhodně se mi nezdá, že by nebyla dostatečně organizovaná). O sdílení se tak obecně dle mého názoru málo sdílí a málo se nad tím přemýšlí.
    .

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář i následnou diskuzi! (Odpovídat se mi, zdá se, nedaří včas ani tady, ani na Messengeru, ale snažím se! :D)
      Já uznávám, že jsem nad tím zkrátka nikdy tolik nepřemýšlela, kdo se na mých fotkách objevuje. Možná bych se za to měla stydět, a svým způsobem mě mohlo napadnout, že to ostatním může vadit, ale zkrátka jsem vyrostla v rodinném prostředí, kde se takové věci neřešily, kde se všechno sdílelo se všemi, a myslím, že ani ve společnosti ta diskuze není vedena tak dlouho. Dnes se samozřejmě snažím přistupovat k tomu zodpovědněji, zároveň si ale myslím, že jsem v životě provedla horší věci než že jsem zveřejnila něčí fotku.

      S tím chlubením... na jednu stranu nevím, jestli je to náš problém se sebevědomím a pocitem, že když se budeme chlubit, budeme působit namyšleně nebo nafoukaně. Protože jak jinak vysvětlit, že nejsme schopny naše drobné úspěchy sdílet, zatímco ostatní hrdě sdílí úplně všechno, to dobré i to špatné? A nebo jen to dobré a to pak dává iluzi, že jsou prostě úspěšní. Znám lidi, kteří se radují a mají Vánoce z toho, když udělají zkoušku na druhý pokus za tu nejhorší přijatelnou známku. A my naproti tomu nejsme schopny chlubit se s tím, že jsme něco vyhrály, někde nás přijali nebo jsme se něco nového naučily. Je to možná škoda. Ale zase máš pravdu - trocha skromnosti taky neškodí. (A možná proto mi někteří lidé na instagramu lezou tak moc na nervy. :D)
      Problém se vztahy je ten, že kluci nás vidí přirozené, často nás zachytí tak, jaké opravdu jsme, a protože se jim to líbí, nemají s tou fotkou problém. Ale my bychom na sociálních sítích rády působily hubenější, vyspalejší, učesanější a tvářily se nějak lépe. :D Jednou ze zajímavých věcí, které se mi v našem vztahu přihodily, bylo, když mi Pavel po maturitním plese (byla jsem nevyspalá, kruhy pod očima, úplný opak té krásné masky, kterou jsem měla na plese) řekl, že takhle přirozeně mi to sluší víc. :D

      S poslední větou naprosto souhlasím. A jsem ráda, že se tu schází celkem zajímavé úhly pohledu.

      Smazat
  5. Kdysi, když jsem s blogem začínala, jsem neměla problém zveřejnit fotky sebe nebo dětí. Dnes nenajdeš na mém blogu ani jednu, nevím, kdy jsem si začala uvědomovat, že tohle je cesta do pekla, jak moc to je nebezpečné, možné ale je, že před těmi deseti lety, kdy jsem s blogem začínala, tomu tak nebylo. Dnes je to jiné. Soukromí si chráním jak jen to jde, i když díky Pohádkám pro kulíšky jsem se proflákla, nicméně pořád to tak nějak kočíruju a snad se mi to i daří. Se světem teď sdílím jen to, co opravdu chci :).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pamatuji si, žes někde fotky sebe či svých dětí zveřejňovala. Nedávno jsem ti šmejdila po facebooku, zajímalo mě, jak ti patnáctiletí kluci vypadají (:D), ale nic jsem nenašla. Což je podle mě super. Díky svému celkem typicky českému jménu máš navíc výhodu jisté anonymity navzdory tomu, že své jméno zveřejňuješ. :D

      Smazat
  6. Facebook vnímám víceméně jako když se ráno potkám s kamarádem v autobuse - plácám věci, které mi připadají zajímavé nebo vtipné, ale bez detailů. Pokud jde o blog, vyvíjí se to. Na prvním jsem měla fotku, byť mi nebyla moc podobná. Na druhém fotku, na které nejsem k poznání. Na třetím mám autoportrét, podle kterého nejsem k poznání už vůbec :-D Na prvním jsem jmenovala svůj oddíl, na třetím se vůbec nezmiňuju. Na prvním jsem prozradila bydliště (naštěstí velké město), na druhém měla jmenovaná města přezdívky, na třetím na bydliště vůbec nepřišla řeč.
    Co píšu, snažím se vyvážit potřebu sdílet/vypovídat se a udržení soukromí, a soukromí má stále větší a větší váhu. Čím dál víc se snažím okleštit zajímavosti od všech identifikačních znaků, aby zůstala pointa, ale neprozradila nic navíc. A na fotkách už mám pro jistotu jen neživé předměty.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, máš pravdu, kamkoliv do veřejných komentářů či diskuzí píšu to, co bych neměla problém říct i osobně. Jasně, občas jsou to nějaké názory, na které by se asi v autobuse nedostalo, ale snad ještě nikdy jsem důležité věci neřešila přes sociální sítě (jistě, v chatu, nemám-li možnost toho člověka kontaktovat jinak).
      Wow, tvá opatření se zdají dosti radikální - ale zřejmě to funguje. :D

      Smazat
  7. Tvé blogové začátky si pamatuji, i výstrahy, kterých se ti občas dostávalo v komentářích, ohledně zveřejňování osobních dat. I když mimo bydliště jsi zas tolik osobních údajů nedávala... Ale tenkrát jsi mě nezaujala těmi osobními daty, ale stylem psaní, vlastními myšlenkami, nápady a chutí do života.
    Od té doby se dost změnilo, prošla jsi i v blogovém světě několika proměnami a zkusila několik stylů (ze kterých se mi nejvíc líbil ten první - vlastně pro tebe asi druhý, Ebolin) a pak ten poslední. Ten, co máš dnes.
    Líbí se mi ti tvé fotosériové články. Proč? protože za jedna jsou to útržky tvých dnů, právě v té pestrosti - příroda, město, zájmy a lidi kolem tebe - a pak, dobře fotíš, od někdejších začátků jsi se hodně zlepšila.
    Myslím, že striktně vypustit veškeré fotky z tvého soukromí nemusíš. Stačí to osekat a pak, fotka, na které jsi ty, nebo tvá rodina, kamarádi nebo Modrý, nemusí být špatná, pokud není v nějaké soukromé nebo lechtivé situaci. A počítám, že tento druh fotek ani zveřejňovat nechceš, což je dobře. (Nechci si hrát na sudičku, ani za tebe mluvit, ale fakt mi nepřipadáš jako holka, která se fotí v podprdě a všelijak se nakrucuje před mobilem, nebo fotka, která zlomyslně fotí svou polovičku v choulostivé situaci a pak to pleskne na instagram nebo na fejs nebo kamkoliv jinam.)
    K tvým otázkám - piš o tom, co tě baví. Názor na viděný film nebo přečtenou knížku neuškodí, pro některé může být i zajímavým tipem nebo naopak vzpomínkou. Komentování politické situace bych nechala spíš na okraji - politka se mění, svět také, pokud něco stojí za zaznamenání pro historii a pozdější ohlédnutí, to bych dala asi do extra chlívečku - nebo speciálního blogu. Ale projevit názor při psaní článku, který popisuje nějakou událosst v okolí, není na škodu.

    Osobní témata, jako sexuální život, fotky v prádélku nebo bez prádélka... možná by zaujaly část čtenářstva, ale mě asi ne :D Pro mě jsou zajímavější opravdu spíš tvoje myšlenky, nápady, zkušenosti z jiného světa (tedy jiné země), objevování nového života, sbírání poznatků, možná i některé zklamání z očekávání. Ale opravdové soukromí by asi měl každý nechat za hranicí klávesnice a počítače. Takže můžu navázat na tvou další otázku, jestli se stydím za něco, co jsem vypustila na blogu nebo na fejsu... ani ne, právě proto, že opravdové soukromí si dost chráním. Až na občasnou událost, jako byla třeba svatba mého synovce, kde nebylo nic, co by se nedalo zveřejnit, jsem soukromé fotky nedávala, myslím že ani soukromé zápisky. Od chvíle, kdy jsem objevila fejs, jsem začala mít větší nechuť ke zveřejňování soukromých fotek, daleko větší než kdysi na blogu.
    Proč se u tebe dobře čte a proč se k tobě lidi vrací?
    Protože píšeš zajímavě i o věcech všedních, o různých obavách, pokusech, očekávání (pro některé zajímavé, protože jsou na stejném startu jako ty, pro jiné zajímavé, protože už ten start proběhli, proběhli i velkou část trati a teď můžou porovnávat, nakolik se jejich vlastní očekávání a trable shodují s těmi tvými).
    Takže ano, piš o tom, co tě zajímá, o světě kolem, něco málo i o soukromí, pokud uznáš za vhodné, že to snese světlo světa. :D
    To jsem se zase rozkecala.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No, jako své jedenáctileté já už asi nikdy psát nezvládnu, to by asi ani nebylo normální. :D ale třeba se i mé (jedna)dvacetileté já bude číst dobře, když už tedy něco zveřejním. :D Poslední dobou mám neuvěřitelný příliv čtenářů, asi za to může fakt, že jsou všichni doma. :D Každopádně mě to těší a je to taková motivace, nevykašlat se na to, po všech těch letech. :D :)

      Díky za dlouhý komentář! :)

      Smazat
  8. Nedávno jsem přemýšlela, proč už vlastně nepíšu a ani nečtu blogy. Asi rok jsem psala knižní blog z něhož mi zůstala přezdívka tady na bloggeru, a to je všechno. Přestala jsem tak nějak postupně, četla jsem rychleji než jsem stíhala dávat dohromady recenze, pak jsem potkala přítele a začala chtít víc žít a ne jen číst o životě jiných, přidalo se spousta věcí do školy a blog nějak vyšuměl. Z pravidelného sledování zůstalo jen pár ne úplně knižních blogů, mezi nimi i ten Tvůj. Moc se mi líbí, jak dokážeš psát o svém životě, ale zároveň neprozradit příliš ze soukromí, jak nám čtenářům připomínáš, že se máme radovat z maličkostí, které život přináší. Pravdou zůstává, že ty nejhezčí nebo možná nejsilnější zážitky člověk zdokumentované nemá. Občas mě popadnou myšlenky jestli se na blog nějakým způsobem nevrátit, ale psaní čistě o knížkách je pro mě nejspíš uzavřená kapitola a na psaní o sobě se zatím necítím. Nikdy jsem nebyla moc sdílná, nejsem schopna psát deník, ať už proto že se bojím, že ho bude někdo číst nebo proto že nedokážu formulovat myšlenky. Máš pravdu, je snadné kliknout na skandální nebo příliš soukromý článkem někoho jiného. Na Tvůj blog se ráda vracím pro pozitivní energii. Mám pocit, že si na nic nehraješ a články píšeš protože Tě to baví, ne aby si je přečetlo co nejvíc lidí. Nejde říct piš tohle nebo ono.. Hlavně piš od srdce, jako doteď :) Vystupovat v internetových vodách za sebe chce trochu odvahy, kterou nevím jestli někdy najdu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je to škoda, že o tobě nemůžu nic moc zjistit kromě toho, co mi sama sdělíš v komentářích, ale i to má své kouzlo. A jsem ráda, že jsi našla jakousi rovnováhu. S tím deníkem je to zajímavá poznámka... Ty jo, mě občas zase štve, že třeba přítel nemá vyloženě ani trochu potřebu procházet si mé věci, nechám si třeba deník s nějakým výlevem otevřený na stole, a on se do něj prostě nepodívá. :D Ale samozřejmě jsem ráda, že má takovou skvělou vlastnost. :D :)

      S tou odvahou držím palce, ale myslím, že jsou důležitější věci, které je třeba najít. :)

      Smazat
    2. To mě vlastně nenapadlo že jsem takhle prakticky úplně anonymní :D s tím deníkem mám hlavně pocit, že ať už napíšu cokoliv není to stejné jako ta reálná vzpomínka... Wow nevím jak je na tom můj přítel ale já tohle určitě nedokážu, teda né že bych někomu lezla do věcí, ale když už někde něco leží otevřené... :D :) Děkuju... :) No třeba sebe pořád hledám...

      Smazat
  9. Tímto článkem jsi se úplně trefila na mojí notu.. Sama dost řeším, co sdílet a co ne. Ve svých článcích jsem hodně otevřená, ale nesdílím všechno, vlastně z toho mého soukromého života nesdílím skoro nic. Teď jsem vydala po delší době osobní článek o Brnu a když jsem včera zjistila, že ho na FB sdílela jedna ze stránek mojí školy, tak jsem byla v naprostém šoku a moje první myšlenka byla, že ten článek smažu, smažu svojí fotku z blogu, ale nic z toho jsem nakonec neudělala holt ten můj anonymní svět už nebude tak anonymní..
    Jinak co se mě týká, tak já mám ráda, když je na blozích takový mix všeho, někdy si rádu přečtu článek s tipy na filmy/knihy a jindy mám náladu přesně na podobné články, jako je tento :)

    Another Dominika

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, to je dobrá náhoda. No jo, máš výhodu, že Dominik je plno, ale zase asi ne tolik a český (případně československý) prostor je opravdu malý, takže... ale snad tě to od dalšího psaní článků neodradí! :)

      Smazat
  10. Hodně zajímavý článek!!! :) Když jsem si četla první věty, říkala jsem si "Ano, klidně ráda uvidím, co jsi četla za knížku, co jsi jedla, kde jsi byla". Já tohle sdílení na sociálních sítích beru jako inspiraci. Kolikrát narazím na opravdu zajímavá místa, která si zapíšu do sešitu s tím, že bych je taky chtěla vidět. Pak třeba i využiju tipů na knihy, na filmy, na seriály. Ale nakonec, opravdu všeho moc škodí. Já se na blogu svěřuji docela dost, ale musím říct, že nikoho nejmenuji a snažím se neprozradit víc, než je potřeba. :)) Na instagramu sice občas nějakou blbost přidám, dokonce i to jídlo nebo západ slunce, ale myslím, že v míře. :))
    Snad taky brzy najdu někoho, s kým budeme více fotit fotky pro sebe, než pro ostatní. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, já se taky ráda inspiruji, a třeba knižní blogy mám ráda, ale nesmí toho být moc... :D
      Držím ti s tím posledním bodem palce! :)

      Smazat
  11. Já dřív sdílela hodně, ale odvykla jsem. Odvykla jsem tak moc, že už si ani neumím představit, že bych fakt dala fotku na instagram (fotka s Jeremym byla výjimka). Vždycky si v hlavě představuju ty příspěvky, ale pak mám prostě blok a neumím je skutečně zveřejnit. A paradoxně jsem šťoura a nejradši bych četla cizí deníkové záznamy :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Právě, u tebe si to sdílení i dost pamatuji. Ale ten blok ti celkem závidím. Někteří lidé ho zase vůbec nemají a jsou schopni sdílet opravdu cokoli. :D
      A paradoxně bych taky nejradši četla cizí deníky, ale sdílet ty své je někdy už velice obtížné. :D

      Smazat
  12. Přesně jak už tady bylo řečeno, patří to k dospělosti. Ve svojí blogové a twitterové éře jsem sdílela snad všechno, co se mi honilo hlavou a skončilo to tak, že jsem se prostě začala stydět a všechno vymazala. Teď asi začínám blogovat znovu, občas si asi srdíčko vyleju, ale tak nějak už vnitřně vím, že svět nemusí vědět a vidět všechno.

    Kdysi jsem měla na koncertě oblíbené kapely mobil furt nahoře a jít vůbec někam aniž by o tom instagram věděl... Teď se snažím "vnímat okamžik" :D a i když občas chybí dokumentace, má to něco do sebe.

    OdpovědětSmazat
  13. Vlasti, tohle řeším prakticky furt. Pořád si hledám tu hranici a mám ji hodně tlustou, pak to na blogu a hlavně na sockách vypadá, že vůbec nežiju, ale já si prostě neumím představit vpouštět cizí lidi do svého života... A myslím, že na tom není nic špatného! Co se týče intimních článků, na jednou stranu obdivuju odvahu všech publikujících autorů, na druhou si neumím představit, že by mně probrané věci servírovali lidi pod nos v reálném životě... Nevím, každý si to musí určit sám. Ale určitě mají takové články větší čtenost na tom se všichni shodneme :)

    A u tebe chci číst tipy na knížky a třeba taky postřehy z Německa!

    OdpovědětSmazat
  14. Ja som veľmi veľa starších článkov zmazala. Myslím, že vekom sa nám rovnako ako pohľad na život mení aj štýl nášho písania a ja si myslím, žeby si mala písať o tom čo máš momentálne na srdci.
    www.veraparadis.com

    OdpovědětSmazat
  15. Mám to vlastně dost podobně. a už dřív jsem si nastavila, že třeba ze svých vztahů nebo rodiny sdílím fakt minimum věci :)
    Sarushef blog

    OdpovědětSmazat