Eldest

by - ledna 16, 2020



Druhý díl fantasy série plné draků a dobrodružství. Od dob, kdy mladý Eragon v Dračích horách nalezl podivný kámen, z nějž se vyklubala modrá dračice Safira, a kdy vyděšený chlapec přijal své poslání jezdce, uběhla už nějaká doba. Eragon se Safirou čelili mnohým nebezpečím a nejednu výzvu už společně zvládli, ale čeká je válka s Královstvím, k jejímuž vítězství potřebují nejen notnou dávku štěstí, ale také lepší schopnosti. A proto se vydávají do říše elfů, kde má Eragon naději dokončit výcvik Jezdce, poznat sám sebe a přijít na způsob, jak porazit krále Galbatorixe.


Odkaz dračích jezdců patří bohužel k těm sériím, k nimž jsem se dostala příliš pozdě (tak osm let zpátky a mohla jsem se do toho zamilovat!), přesto nelituji, že jsem se i přes pochybnosti do čtení pustila. První díl bych také někdy ráda trochu důkladněji okomentovala, teď se však chci soustředit na díl druhý, protože jsem ho dnes ráno dočetla a zanechal ve mně spoustu dojmů.

Christopheru Paolinimu se asi nedá upřít nesmírné nadání a skvělý nápad, který dokázal zhmotnit v zajímavý a poutavý příběh, zvlášť když k okolnostem vzniku připočteme jeho věk. Přesto bohužel nemám z knih pocit, že by autor stvořil nadčasové dílo – ale to může být tím, že prostě nejsem takový fanoušek fantasy. Myslela bych si, že se mi bude líbit vytvořený elfský a trpasličí jazyk, ale bohužel, strašně mě to při čtení rušilo. Obecně se mi první polovina knihy četla velmi špatně a tu druhou jsem zhltla tak rychle jen proto, že jsem celý den ležela v posteli a nebyla schopna se na nic náročnějšího soustředit.

Kniha má spoustu předností i nedostatků. Ke kladům určitě řadím pouto Eragona a Safiry – jedinečné, nesmírně náročné a zároveň uklidňující. Být s někým spojen více než vědomím, to si neumím představit, a přece je to krásná myšlenka. Safiru mám hodně ráda a mrzí mě, že draci nedostávají v knize ještě víc prostoru. Klidně bych si dovedla představit příběh vyprávěný napůl z pohledu Safiry. Autor prostřednictvím postav naráží na mnoho myšlenek a snaží se k nim postavit různě, poskytnout Eragonovi či čtenáři prostor pro vlastní názor – a to se mi líbí, byť ne vždycky to skončí tak, jak bych si přála. Trochu mi unikl smysl Eragonova postoje, kdy zabíjí desítky, ne-li stovky vojáků, aniž by nad tím hluboce přemýšlel, a vzápětí není schopen zakousnout se do králíka (kterého už beztak zabil a opekl), protože je to taky přece živý tvor.
Těch nedostatků možná objektivně není víc než předností, ale snáze se pamatují a vypisují, zvlášť takhle za čerstva: Tak třeba mi vysvětlete, kde se v příběhu vzal Roran a proč v něm získal takovouhle roli? Zatímco v prvním díle mi přišla Eragonova nešikovnost, nezkušenost a neschopnost vyřešit všechny problémy a zabránit všem katastrofám jako velký klad, autor byl asi jiného mínění, a v tomto díle začal z postav dělat zbytečné superhrdiny. Jak mohl farmář Roran najednou zvládat jednou ranou kladivem zabít pět zkušených vojáků? Kde se v něm po měsících putování a utrpení, kdy si sotva bral sousto do úst, brala taková síla k boji? Eragon naštěstí nevyzařuje dojem, že zvládne všechno na světě, ale bojím se, že ve třetím díle se to zase změní, a proto s četbou Brisingra budu asi váhat. Další problém jsem měla s jistou naivitou a podivným uspořádáním (či vnímáním) Paoliniho kouzelného světa. Jo, chápu, že je to knížka spíš pro děti, ale zase je to dost krvavé a násilné, takže proč by nemohl být realista i třeba v otázce osobních vztahů. Jsem zvědavá, jak se vyvine vztah Eragona a Aryi, ale vlastně jim ani moc nefandím.

Jo a jedno plus na závěr: Název knihy – Eldest – má svůj důvod, který se čtenář dozví v předposlední kapitole. Do té doby můžete jen hádat. A musím se přiznat, že zatímco v Eragonovi jsem zápletku odhalila docela brzy a pak už nebyla moc překvapená vývojem, Eldest mě zaskočil nepřipravenou, a i pro tento autorův úspěch jsem knize udělila vyšší hodnocení. A velký dík překladatelce, že ponechala knize původní název!

Christopher Paolini - Eldest (The Inheritance Cycle, #2), vydáno roku 2005.
Přeložila Olga Machútová, v nakladatelství Fragment vydáno roku 2006, 656 stran.


You May Also Like

4 komentářů

  1. Skvělá recenze, věta o Eragonovi a jeho neschopnosti zakousnout se do králíka nemá chybu! :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo v téhle Eragonově (či autorově) logice spatřuje cosi podivného! :D

      Smazat
  2. Pamatuji si mánii, kolem Eragona... mě ale naprosto minula. :)) Moc pěkná recenze. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě to taky v dětství nějak minulo.. a teď se to úplně nedá dohnat no. :D

      Smazat