Párty s čajem a tyrkysové Drážďany

by - července 09, 2019

Mám za sebou tři směny v Mekáči a jsem úplně mrtvá - naštěstí už jsem se s tím nějak smířila a těch následujících mnoho desítek hodin, které tam ještě vystojím, mě neděsí tolik jako na začátku. Ale o tom ještě psát nechci - i když vím, že na takový článek jste asi zvědavi nejvíc. Ráda bych napsala o dvou pěkných věcech, které se od posledního článku udály. Obě byly svým způsobem jedinečné a obě se staly v rozmezí čtyřiadvaceti hodin. 

V pátek večer napsala Lucie, kamarádka, která mě provedla Lipskem hned druhý den mého pobytu zde, že v sobotu pořádají ve svém bytě menší párty. Říkala jsem si, že sice budu unavená z osmihodinového nasazení a že takhle na večer se mi nikam nechce, zároveň jsem ale po společnosti toužila. Tak jsem z Mekáče místo do Volksmarsdorfu jela na Reudnitz (části Lipska, naštěstí dost blízko u sebe). Lucie bydlí v bytě se čtyřmi dalšími lidmi, mají to tam obrovské a vešlo se tam fakt hodně lidí. Nevím, co jsem čekala, asi ne žádný hororový scénář, ale tohle bylo naprosto nádherné: rozvěšená světýlka, dortíky a koláče, každý pil, na co měl chuť nebo co si přinesl. Lidé stáli na chodbě, seděli v pokojích v kroužcích na polštářích nebo byli na balkóně či v blízkosti kuchyně. Hrála příjemná hudba, ale přeřvávat se nikdo nemusel. 

Poštěstilo se mi hned na začátku. Lucie mě představila několika lidem, jejichž jména jsem hned úspěšně zapomněla, a pak odběhla kdovíkam. Tak jsem si musela poradit sama. Jedna slečna si zrovna dělala čaj, tak jsem ji požádala, aby mi taky udělala. Nakonec se z toho vyvrbilo to, že byla deset měsíců v Česku někde u Ostravy, že teď studuje práva a dala mi své telefonní číslo pro případ, že bych s něčím potřebovala pomoct. Pak jsme se v kroužku více lidí bavili o všem možném - High school musical, My fair Lady, cestování na Kanáry a mnohé další záležitosti. Musím se přiznat, že jsem spíš poslouchala než mluvila (přeci jen pořád raději mluvím s jedním člověkem než se skupinou), ale i to jsem si užívala. Pokud nemluvilo víc lidí zároveň, většinou jsem totiž rozuměla, co se povídá. A to byl krásný pocit, protože jsem už skoro nabyla pocitu, že německy neumím ani zlomkem tak, jak jsem doufala. Ale hodně záleží na tom, odkud kdo je a jak kdo vyslovuje, a v případě studentů tam naštěstí žádný saský dialekt není. :)

Ještě než jsem odešla, Lucie mě vzala k sobě do pokoje, sedly jsme si před její knihovnu a ona mi půjčila asi pět knih. Moc mě to potěšilo, i když vím, že teď na ně nebudu mít skoro vůbec čas. Ale až se čas naskytne, aspoň mám co číst. Naoplátku jsem jí slíbila, že jí opatřím první dva díly Harryho Pottera v češtině. (Požádala jsem Modrého, aby mi je druhý den přivezl.) Kolem půl jedenácté jsem nasedla na kolo a trochu hazardně beze světel jsem se vydala "domů", asi dva kilometry severovýchodně. Ani nevím, jak jsem to nakonec našla, ale povedlo se. Pak jsem se ještě ve sprše pokoušela o kultivaci nohou, ale dopadlo to tak, že jsem si sedřela asi pět centimetrů kůže na holeni. :D

V neděli ráno jsem vstala brzy. Před sedmou jsem totiž musela nastoupit do Flixbusu na hlavním nádraží. Zavezl mě do Drážďan, kde jsem se vzápětí sešla s Modrým. Bylo to krásné setkání. Samozřejmě - viděli jsme se v pondělí a od té doby si asi pětkrát telefonovali, ale i tak jsem byla moc ráda, když jsem se k němu mohla přitulit (a zahřát se, protože byla fakt dost zima). Program jsme měli nabitý, ale zároveň volný. Prošli jsme se ke Zwingeru a tak tím historickým centrem, vydali jsme se do Muzea hygieny, kde jsme strávili asi tři hodiny (nejvíc času s takovým kvízem o potravinách v asi pěti evropských zemích, ve kterém jsme si moc dobře nevedli, pravda :D). Pak jsme se chtěli projít obřím parkem za oním muzeem, ale až když jsme se lekli slona v bezprostřední blízkosti, uvědomili jsme si, že většinu toho parku tvoří zoologická zahrada. Překvapila nás také úzkokolejná železnice s vlastními návěstidly a dalšími opravdickými drážními záležitostmi. Seděli jsme na velkém pařezu, jedli banány a jablka a vzpomínali na bláznivé zážitky z minulých cest, třeba jak jsme v Amsterdamu potkali krávu
Prdeláček na Zwingeru.
Heh, sejdeme se u koně.
Fotogenický Frauenkirche.
Moderní Muzeum hygieny.
A místy trochu bizardní. 
Tematicky.
Vážně nebylo úmyslné postavit Modrého ke zdi s otázkou "Jaký byl tvůj první sex?" a vyfotit ho. Chtěla jsem si vyfotit jen tu zeď a ty lampiony. Ale Modrý tam nějak omylem zůstal - a vlastně, proč ne. :D 

Po svačince jsme se vydali zase do centra, a sice na Altmarkt. Chtěla jsem Modrého vzít na burger do restaurace Hans im Glück, kde jsem už loni byla se svou skupinkou z Fóra mládeže. Klidný oběd trochu kazil jakýsi festival Drewag, který na náměstí probíhal - spousta lidí s kolem a zeleným tričkem, prostě dřeváci. Nicméně jídlo bylo skvělé, ani jsme se nijak nepřejedli. Pak jsme se vydali k Labi, nejprve jsme se kochali jedním břehem (a já se neúspěšně pokoušela vyfotit roztomilé vrabčáky), pak jsme přešli na druhý a našli si takovou opuštěnou zahradu plnou kvetoucích květin (růže to asi nebyly no. :D). 

Závěrečným bodem dne byla cesta zpět - kterou jsem "po čichu" odnavigovala sama a byla jsem na sebe hrdá, že se můj orientační smysl trošku zlepšil. Zastavili jsme se v Lidlu, kde bylo víc lidí než zboží, řekla bych. Holt neděle v Německu není příznivý čas pro nakupování. Koupili jsme si takový ten kostičkový sýr, šunku, ledový čaj a malou nugátovou Ritter Sport čokoládu, a zbytek večera strávili v téhle společnosti na nástupišti. Vůbec se mi nechtělo se rozloučit, ale uklidňovalo mě vědomí, že Modrý už má koupené jízdenky do Lipska a že tedy stoprocentně brzy přijede. Když on odjel směr Ústí, já jsem měla ještě hodinu do odjezdu svého autobusu. Zavolala jsem domů a snědla zbytek té čokolády, na což moc pyšná nejsem, ale což. Cestou zpátky jsem se modlila, aby se mi nevybil mobil, a poslouchala audioknihu Jako zabít ptáčka. Slunce zapadalo a vytvářelo na obzoru krásnou podívanou. Čekala mě ještě cesta z nádraží "domů", ta trvala asi půl hodiny. Nakonec jsem příjemně unavená dorazila kolem desáté a brzy usnula. 
Bohužel rozmazaná, ale stejně docela pěkná fotka. 
Pařez, na kterém se asi nesedělo hezky jen nám.
Hans im Glück. :) 

Tyhle dva zážitky jsem chtěla vyprávět ze dvou důvodů. Ta "párty" mě mile překvapila, protože to fakt vůbec nebylo o pití, ale o povídání si. Lidi samozřejmě měli alkohol, ale nepřišlo mi, že by se do společnosti dostavili jen za účelem jeho konzumace, což mě fakt potěšilo. Pokud jsou takovéhle sešlosti běžné, možná se stanu trochu extrovertnějším typem. Drážďany zase měly své kouzlo z jiného úhlu pohledu - přesně před dvěma roky (v roce 2017) jsme je s Modrým navštívili poprvé. Tehdy jsme si z toho, že bych mohla jít na univerzitu v Německu, dělali spíš legraci, i když ve vzduchu už ten nápad visel. Modrý byl tehdy strojvedoucí a já bojovala s matikou a nadváhou. Je opravdu pozitivní, když se člověk ohlédne a vidí, jak velký kus cesty ušel - já dodělala střední, shodila deset kilo a přestěhovala se do Německa, Modrý se stal softwarovým vývojářem a získal pracovní nezávislost, o kterou usiloval. A přitom všem jsme se za tu dobu spíš sblížili než odcizili a máme mnoho plánů a vizí do společné budoucnosti, a to mě fakt baví. 

You May Also Like

12 komentářů

  1. Krásný fotky, krásný povídání. Přeji ti, ať práci v mekáči přežiješ ve zdraví :).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky! :) No, myslím, že pokud tam nebudu každý den obědvat, mělo by to být v pořádku. :D

      Smazat
  2. To je moc hezký článek a super fotky (tu větu na té fotce s Pavlem by mě popravdě ani nenapadlo dekódovat, kdybys ji sama nepřeložila. :D) V Muzeu hygieny jsem byla, když jsem byla asi v kvartě, a líbilo se mi tam, ale samozřejmě je to tak dávno, že se to od té doby muselo trochu změnit, a pokud ne, tak jsem toho stejně plno zapomněla, takže bych tam klidně kdykoliv jela znova. Turistika za science centry je v poslední době jedna z mých oblíbených disciplín. :D
    Párty s čajem zní super. Kéž by moje párty zážitky byly tak klidné a mírumilovné a bezpečně znějící.
    To, že jsi snědla Ritter čokoládu, si fakt nevyčítej, vždyť je taková hrozně malinká a roztomilá, z toho se snad ani nemůže přibrat. :D A moc se mi líbí ten pařez se srdíčkem, třeba si k němu taky jednou udělám(e) výlet. Zdá se mi to ekologičtější než dávat si zámeček na most (předpokládáme-li, že pařez tam už byl a že ten strom neusekl ten zamilovaný pár, co tam nakreslil to srdce. :D)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za skvělý komentář, pobavil mě a povzbudil! ^^ V Muzeu hygieny je stálá expozice, která ale skoro vůbec nebyla přeložena do angličtiny, což mě kvůli Pavlovi trochu mrzelo. Jinak tam ale byly dvě dočasné expozice - jedna o slunci a jedna o přírodě, ekologii a tak. Obě byly hezké a dost různorodé, třeba u toho slunce nebylo jenom, jak se vyrábí energie, ale třeba i jak slunce vnímaly různé starověké kultury a kdo na něj složil jakou ódu. :D :)
      Spíš jde o to, že jsem si ji chtěla šetřit a vychutnat a třeba kousek nechat ještě, až Pavel přijede, a místo toho jsem ji sežrala na jedno kousnutí pět minut po jeho odjezdu. :D
      Nevím, jestli teď myslíš výlet nás dvou nebo tebe a B., nicméně obojí zní skvěle a podporuji to. Pokud by ses tam vydala s ním, předám ti mileráda přesné souřadnice. :D (Ale ten zámeček bych si taky klidně někam pověsila, stejně jím maso, takže zas tak ekologický člověk nejsem. :D)

      Smazat
  3. Moc pěkný článek! :) Do Muzea hygieny se asi nepodívám, celkově se mi poslední dobou líbí spíše adrenalinovější zážitky.
    Drážďany vypadají nádherně, já jsem je navštívila jenom na chviličku, když jsme před dvěma lety uskutečnili roadtrip do Norska, ale rozhodně bych se tam chtěla ještě jednou podívat. V Lipsku jsem naproti tomu ještě nikdy nebyla! :o Jsem ostuda. Ale protože s nimi máme jako ústav translatologie spoustu programů, doufám, že se tam podívat aspoň takhle. :)
    A jsem hrozně ráda, že ti to v Německu takhle vychází - s pěknými zážitky, s růstem sebevědomí a tak:) Přeju samé další skvělé vzpomínky!
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, moc si ho vážím. :)
      No vidíš, a já myslela, žes v Drážďanech byla déle, nenapadlo mě, že to byla jen taková zastávka. Myslím, že ústav slavistiky by se ti líbil, je to vážně pozoruhodná budova, samozřejmě ale nevím, jací jsou ti lidé v ní. Tak třeba se tu někdy potkáme! ^^
      Díky moc a měj se hezky. Užij si prázdniny. :)

      Smazat
  4. Ono se to nezdá, že? Dva roky, ale pak se člověk zamyslí... Mívám to tak, že si při úzkostech stěžuju, že se vůbec nevyvíjím a ono hle. Blog je pro to super, protože si člověk připomene, co dělal a jaký byl :-)
    Párkrát jsem se pokusila dělat párty, alkoholu bylo dost, ale ve výsledku jsme to sotva otevřeli :-D. Pít neumím. Je super se někdy přemoct, hecnout se a vyjít ze své komfortní zóny, že? :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ten čas strašně rychle letí, ale děje se toho tolik, že vážně nic není stejné jako tehdy. I když, něco přeci jen ano. :)
      Stejně radši zůstávám ve své komfortní zóně, piju džus a jím pizzu. :D

      Smazat
  5. Jsi ohromně statečná, že jsi takhle odhodlaně vykročila do neznáma, pokořuješ různé milníky a vycházíš ze své komfortní zóny. Moc ti přeji, aby se ti v Německu líbilo a odnesla sis z něj jen samé krásné vzpomínky ♥

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky! Já tedy většinu času mám pocit, že jsem spíš blázen než statečná, ale zpětně si říkám, že jo, že je to celé takové dobře bláznivé. :)

      Smazat
  6. Krásné povídání, tohle vypadá jako ten správný pohodový studentský život :). Tak ať se dál daří!

    OdpovědětSmazat