Bubny podzimu

by - července 19, 2019

Bylo nebylo, kdysi dávno v roce 2015 mě Diana Gabaldon uchvátila knihou Cizinka. Od té doby se stalo mnohé, jak v mém životě, tak v životech Claire, Jamieho a dalších hrdinů rozsáhlé série o ženě, která prošla magickými kameny do minulosti. Tududududum, bubny opravdu znějí. A co jiného znamená podzim, než hezké období, které však slibuje konec, tmu, bláto a zimu? Mé pocity ohledně čtvrtého dílu a čtvrté série seriálu jsou rozpolcené - a stejně takový možná bude i tento článek. 

Claire a Jamie žijí v Americe. Severní Karolína je z větší části neosídlená, v lesích žijí Indiáni a naši již téměř padesátiletí hrdinové se rozhodnou usadit se na louce v horách, kde rostou jahody, symbol Fraserova rodu. Život v roce 1769 není jednoduchý, Claire nedokáže přihlížet otrokářství, bojům s Indiány a korupci mezi Angličany, přesto se cítí plna naděje a lásky, protože buduje život s mužem, kterému zaslíbila svůj život. Konečně, po takové době. 

Odehrává se tu ale ještě druhý příběh - ten v roce 1969 mezi Briannou, dcerou Claire a Jamieho, a Rogerem, jejím přítelem, ochráncem, člověkem, který ví, co se stalo a jaká je pravda o Briannině původu a o jejích rodičích. Roger požádá Briannu o ruku, ta ale nedokáže přijmout, protože má pocit, že sebe samu nezná. Když se navíc dozví o požáru, který by měl podle historických pramenů usmrtit její rodiče, rozhodne se, že jediným možným krokem je pro ni cesta do minulosti s nadějí, že ji změní. 

Leželi jsme v ospalém propletení, občas jen mávli po slídivém hmyzu, až dokud první stíny nedosáhly k našim nohám. Jamie tiše vstal. Myslel si, že spím, a zakryl mě pláštěm. SLyšela jsem nepatrný šramot, jak se oblékal, a potom jemné šustění, když se prodíral vysokou trávou. 
Překulila jsem se a uviděla, jak stojí nedaleko mě na kraji lesa a prohlíží si svah vedoucí k řece. 
Zakrýval jej pouze zmačkaný a zakrvácený pléd, který si převázal páskem. S rozpuštěnými vlasy zašmodrchanými kolem ramen vypadal jako skutečný divoký horal. Co jsem dříve považovala za slabinu - jeho rodinu, jeho klan - byla ve skutečnosti jeho přednost. A co jsem považovala za svou přednost - izolovanost, nedostatek vazeb - bylo mou slabinou. 
Jamie znal sblížení dvou těl z dobré i špatné stránky a měl dost síly jej opustit, aby vystoupil z kruhu bezpečí a pokračoval sám. Já, kdysi tolik pyšná na svou soběstačnost, jsem myšlenku na opětovnou samotu nesnesla. 
Rozhodla jsem se nic neříct, vychutnávat si danou chvíli a co přijde dál, jednoduše přijmout. Ale ta chvíle teď nastala a já ji přijmout nedokázala. Viděla jsem, jak odhodlaně zvedl bradu, a ve stejnou chvíli se mi před očima objevilo jeho jméno vyryté v chladném kameni. Zalila mě vlna hrůzny a zoufalství. 
- Claire přemýšlí o životě a smrti, str. 356

Jestli jste už z úvodu do příběhu lehce zmateni, nebojte. Pokud se rozhodnete tuhle rozsáhlou knihu přečíst, brzy se začtete a pochopíte, o čem je řeč. Nejedná se o román s klasickými prvky, žádný úvod, zápletka, závěr. Na více než tisíci stran se odvíjí životy mnoha lidí na mnoha místech a ve dvou různých dobách. Jediné, k čemu vše směřuje, je všeobecné vzájemné propojení, na závěrečný verdikt si však čtenář musí dlouho počkat, a ani pak se vlastně nedočká ničeho definitivního. 

Musím se přiznat, že čtení téhle knihy mě nesmírně vyčerpalo. Jednak časově, protože jsem s ní strávila více než měsíc, jednak emočně a to hned z několika důvodů - štvalo mě, že nejsem schopna se ke knize vracet každý den, vlastně jsem možná tak trochu i kvůli ní trpěla čtenářskou krizí, protože jsem ji zoufale chtěla dočíst, zároveň jsem ale často několik dní nebyla schopna ji otevřít. Mnohem silnějším citovým zásahem se pro mě ale stala skutečnost, že mě kniha zklamala. Nebavila. Že se z mého oblíbeného, tak trochu guilty-pleasure příběhu, stalo něco, co už prostě není pro mě. 

Povím vám, co všechno mi vadilo. Claire a Jamie. Jsou pořád stejní, pořád skvělí, pořád dojemní. Často jsem Claiřiny myšlenky naprosto chápala, soucítila s ní, koneckonců některá její rozpoložení a nálady znám až moc dobře. Jamie - dokonalý, a přesto vlastně hrozný muž, kterého by si každá žena přála a zároveň by se mu raději vyhnula. Pozorný, romantický, ochranář, vzdělanec, pracovitý, cílevědomý, tvrdohlavý. Jenže taky svéhlavý, umanutý a horkokrevný, konzervativní a... možná zkrátka až moc mužský. Ale to jsou všechno vlastnosti, které už známe z předchozích knih, a tak nás to moc nepřekvapí. Nevím, jak se to stalo, ale najednou mi mnohem víc začaly vadit všechny ty drobnosti, které se sice neobjevily poprvé, ale s plnou silou mě zasáhly - jak to, že jsou téměř padesátiletí lidé tak energičtí? Jak může všehovšudy hrstka lidí postavit dům, vybudovat farmu, začít pálit whisky a plést ponožky, když to nikdy předtím nedělali a v okolí není nikdo, kdo by je to naučil, a dokonce ani nikdo, kdo by jim mohl poskytnout potřebný materiál? Jak je možné, že Claire kromě perfektních znalostí jakéhokoliv lékařského odvětví zvládá recitovat básně, jezdit na koni celé dny a při tom všem myslet na něco úplně jiného? Co Brianna a Roger (*spoiler!) - jakto, že si na život v minulosti tak rychle zvykli? I kdyby věděli, co je čeká, neměli by být aspoň trochu šokováni, neměli by se odlišovat, nechápat, nerozumět, nevědět a necítit se správně, aspoň ze začátku? 

A pak tu samozřejmě máme tu teorii s cestováním v čase a drahokamy a dalšími cestovateli a dalšími kamennými kruhy. Uch, tak přesně tady mě autorka strašně naštvala a zklamala. Ne, ne, ne, já od téhle série v žádném případě nechtěla rozvíjení teorií o tom, jak se cestuje v čase, komu se to kdy povedlo a co dobrého a zlého to přineslo. Proč, ptám se - proč autorka zničila tu sladkou nevědomost, to kouzlo neznámého, nepochopitelného, co se prostě stalo - a sice, že když se člověk dotkne kamene na Craigh na Dun, prostě se ocitne v minulosti. I kvůli tomuhle faktu jsem si zamilovala Cizinku. Protože jsem nevěděla, co její život v osmnáctém století změnil v tom dvacátém, jestli existuje něco jako dvě reality, jestli je člověk schopný se vrátit a tam, kam přijde, jestli stojí kámen na kameni tak, jako když odešel. Když autorka přišla s dalšími díly a dalšími teoriemi, trochu mě to zklamalo. Nechtěla jsem to, ale pořád to ještě mělo své kouzlo. Na konci minulého a v průběhu celého tohoto dílu se však celá iluze rozplynula. A ani nedokážu popsat, jak moc mě to štve a kolik chuti číst dál to ze mě vysálo. 

Aby člověk přečetl takhle dlouhou knihu, musí si oblíbit postavy, které v ní vystupují. Což šlo ale v tomhle případě strašně těžko. Možná jsou to mé vlastní psychické problémy, co mi bránilo vnímat Claire či Briannu pozitivně, ale když autorka pořád zdůrazňuje, jak je Claire nejkrásnější ženou na světě s jemnou pletí a růžolícími tvářemi, ačkoliv jí je padesát, žije na samotě v lese a každý den musí tvrdě dřít, když pětačtyřicetiletý Jamie zvládá kácet stromy, celé noci nespat a ani vlas na hlavě mu zatím nezšedivěl, když Brianna se štíhlými svalnatými stehny a ohnivými vlasy neustále odhání Rogera a pak po něm touží a dělá spoustu dalších nepochopitelných věcí, a konečně když Roger, který se živí jako historik, nikdy manuálně nepracoval a není zvyklý na nepřetržitou fyzickou zátěž,  po všem utrpení, dlouhých cestách a přes všechna svá zranění dokáže vstát a jít, jakoby nic - prostě toho na mě bylo někdy až moc. Jistě to chápete. 

Další věcí, která mě nemile překvapila, byla předvídatelnost smísená s neustálým kroužením kolem problémů. Budou spolu Roger a Brianna? Počkejte si dalších devět set stránek, během nichž se spolu jednou vyspí, asi dvacetkrát pohádají, dlouho se nevidí, oba málem zemřou, ale stejně i přes všechny přísliby nevědí - a nikdo vlastně neví, i když je jasné, že kdyby spolu nebyli nebo nemířili k sobě, neměl by příběh jak pokračovat dál. 

Když jsem si ji teď prohlédla, bylo to zcela jasné. Bledá barva, změny na kůži, pocit, jako by se obracela ke svému nitru. Všimla jsem si toho, ale změny jsem připisovala úskalím, vlivu neznámého prostředí a přívalu emocí z našeho shledání a seznámení s Jamiem, stejně jako strachu o Lizzie i Rogera. 
... 
Zvedla jsem se a sklepala si ze sukně žluté listí. 
"Máme tedy ještě čas, ale nesmíme jím plýtvat. Jamie může vzkázat lidem od řeky, aby Rogera vyhlíželi. Což mi připomíná..." Zaváhala jsem a sundala si z rukávu kousek uschlé kapradiny. "On o tom ještě asi neví, že?"
BRianna se nadechla a zmáčkla list v dlani tak silně, až jej potrhala. 
"Totiž, v tom je právě ten problém," řekla. Zvedla ke mně oči a najednou to byla zase moje malá holčička. "Rogerovo to není."
- zvrat v životě, str. 852

Možná jsem se až moc rozohnila, to jsem nechtěla. Pravdou je, že jsem knihu dočetla, a vlastně těch posledních pár set stránek jedním dechem, a po dočtení jsem se cítila dobře. Bavilo mě střídání různých úhlů pohledu - Claire vypráví ich-formou, ale všichni ostatní er-formou, takže vše z pohledu Rogera, Jamieho nebo Brianny je lehce odosobněné. Taky jsem ráda za pestré členění knihy na části a kapitoly, protože jinak by se to asi nedalo. Autorka píše čtivě a překvapivě musím vyzdvihnout jak překlad, tak korekturu, ačkoliv jsem právě tyhle věci v minulosti kritizovala. Buď jsem si na to prostě zvykla, nebo se v nakladatelství trochu polepšili, těžko říct. 

Doporučila bych tuhle knihu? Nevím. Možná ano, protože obrázek si musí udělat každý sám. Rozhodně opravdu vřele doporučuji Cizinku. První díl je skvělý, úžasný, s otevřeným koncem a plný nevysloveného. Pokud můžete, přečtěte si Cizinku a dál už nečtěte, abyste si navždy uchovali ten krásný pocit, který jsem kdysi měla já po jejím přečtení. Sama nevím, jestli budu někdy schopna přečíst si další díl (myslím, že jsou ještě dva nebo tři), pokud ano, bude to muset mít zvláštní důvod. 

A na úplný konec ještě poznámka k seriálu. Když jsem ve středu (měla jsem jeden den volno) dopoledne dočetla knihu, automaticky jsem sedla k Netflixu a začala hltat třináctidílnou čtvrtou sérii seriálu. Překvapilo mě, že mě to vlastně ani moc nebavilo. Nemám potřebu si žádnou scénu přehrát znovu. Záběry na krajinu byli krásné. Herecké obsazení ušlo. Skotský přízvuk neodolatelný. Ale nedokážu tvůrcům odpustit, že to všechno tak moc změnili, že z toho udělali do jisté míry seriálovou frašku, ještě potupnější než co provedla autorka knižnímu příběhu. Oživili mrtvé, zdramatizovali to, co mělo být klidné, rýpli si do srdcí Američanů a přidali pár scén s Georgem Washingtonem. Jo a taky sem znovu zamotali spoustu scén s Frankem a nechali Claire a Briannu nosit kozačky se zipem. Ale už mlčím, už mlčím. Nechtěla jsem být tak moc kritická, ale nějak mi to celé ujelo. 

Pokud jste dočetli až sem, díky. Tímto mám pro letošek asi dlouhé romány za sebou. V následujících měsících se kromě učebnic práv chystám číst třeba Mornštajnovou, Agathu Christie, Pottera v němčině a obecně všechno možné, když to bude v němčině a ponese to příslib odpočinku a přínosu zároveň. A jestli chcete na Netflixu na něco koukat, doporučuji Suits nebo Stranger things 3. Ale o seriálech třeba zase někdy jindy. :)

Diana Gabaldon - Drums Of Autumn (Outlander, #4), vydáno roku 1997
Přeložila Anna Křížková, v edici Omega vydáno roku 2018, 1176 stran. 

You May Also Like

10 komentářů

  1. Skvělý článek, hodně upřímný a to se mi líbí. Mně se něco podobného stalo už u Vážky v jantaru. Další díl jsem ještě přečetla, ale nic už mě neláká číst dál. Kouzlo prostě zmizelo. U seriálu je to to stejné.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nejhorší je, že (přečetla jsem si svůj článek o Mořeplavci) jsem do Rogera a Brianny vkládala veliké naděje, že prostě s nimi příběh nezemře a že to dostane jiný směr, ale zachová se autorčin styl. Jenže směr to má prostě pořád stejně, bohužel mám ale pocit, že to nikam nevede.
      Jsem ráda, že nejsem sama. :)

      Smazat
  2. Hodně zajímavý pohled na knihu. :) Já osobně Cizinku miluju a to se vším všudy - všechny díly i seriál. Je ale pravda, že první dil je prostě nejlepší a měla jsem z něj nejsilnější pocity. :) S některými body co popisuješ, souhlasím. S jinými ne. I tak jsem ale rozhodnutá přečíst vše. :))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já nevím, možná tomu za rok/dva třeba ještě dám šanci, určitě budu minimálně zvědavá, ale prozatím mám pocit, že bych akorát zase byla taková vyčerpaná a otrávená. :)

      Smazat
  3. Kdyby jen dva tři další díly,pokud mě paměť nemýlí, tak jich je myslím celkem devět?
    Jinak pěkná recenze, sice u nás doma sérii milujeme, ale souhlasím s tím, že první díl je nejlepší. No co, sto lidí, sto chutí. (co já bych dala být v padesáti - pokud se toho dožijeme - tak čilá a aktivní :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Devět? :D that's impossible! :D

      Smazat
    2. No,na wiki píšou o osmi, ale známe wiki, že? :D Ale pobavila mě tam (na stránkách) zmínka o Cizince jako muzikálu :D

      Smazat
    3. Eh, muzikál? :D Hudby je tam dost, v té čtvrté sérii je to samá písnička, ale přesto to má k muzikálu daleko. :D

      Smazat
  4. Já se dívala na seriál a ten se mi líbil, alespoň za začátku byl skvělý - to prostředí, hudba, skotský Gaelic. Ale bohužel to pak bylo až moc romantické a v některých chvílích i dost přotažené za vlasy. Nicméně jsme dokoukala všechny série. PAk jsem zkusila číst první knížku, ale ta se mi opravdu nelíbila. Přišlo mi, že je to psané dost mizerně. Možná to ale bylo i špatným českým překladem. Možná bych mohla někdy zkusit druhý díl v originálu, ale zatím jsem od toho dost odrazená. A seriálovou Briannu opravdu upřímně nesnáším.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ten seriál má potenciál být naprosto skvělý - právě to prostředí, hudba, herci, skotský přízvuk, dokonce i docela věrné záběry... Ale pak je to i v knížkách, i v seriálu takové místy moc překombinované a zkažené, bohužel. :)

      Smazat