sobota 23. února 2019

1001 dní

Pamatuji si, jak jsem coby dvanáctiletá Sedmikráska objevila projekt "101 cílů za 1001 dnů". Nad některými svými tehdejšími cíli se usmívám, některé mi připadají trochu hloupé, ale o některých vím, že bych si je s chutí dala i teď. Jenže tehdy jsem si vůbec neuměla představit, co to tisíc dnů je. Věděla jsem, že něco mezi dvěma a třemi roky. Což bylo možná víc, než kolik jsem si byla schopná pamatovat zpětně z mého života, i když to se teď samozřejmě nedá úplně objektivně posoudit. Nicméně, pár let uplynulo a já už vím, co je to tisíc jedna dní. 
1001 dní je doba, během níž se člověk hodně změní. Zvlášť, když jste náctiletí. A tím nemyslím jen to, že mi narostly vlasy a já je o něco zkrátila, nebo že jsem získala spoustu svalů a trochu se dala do formy. Oči mám pořád stejně zelené, ale odráží se v nich záblesky jiné osobnosti. Takové, která ví, co chce, jen nezná tu jedinou správnou cestu, po níž se vydat. Zas a znovu si však uvědomuji, že příštích tisíc, nebo třeba deset tisíc dní chci prožít alespoň s psychickou blízkostí konkrétní osoby.

1001 dní nabízí spoustu příležitostí. A řady z nich jsem se skutečně chopila. Kdysi jsem se rozhodla, že z němčiny udělám svou přednost. S Modrým jsme začali spřádat takové ambiciózní plány a já, byť jsem to zpočátku neviděla moc reálně, jsem se toho chytla. A nepustila, i když někdy má vůle povolila a já si nebyla - a občas pořád nejsem - jistá. A ačkoliv jsem poslední dobou skeptická k nejbližší budoucnosti, vím, že jsem nic neudělala zbytečně. 
Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších fotek, protože je docela opravdická.
Spoustu příležitostí jsem nevyužila. Tak to chodí. Člověk se vždycky musí rozhodnout buď a nebo, něco vzít, něco ztratit. Rozhodnutí nejet na rok studovat do Spojených států jsem nikdy nelitovala, ale čas od času přemýšlím, jak a jestli by to můj život nějak ovlivnilo. Rozhodně by to byl pořádný zásah do stále ještě klíčícího vztahu. Stejně tak si někdy říkám, že jsem se vzdala celé řady sociálních příležitostí. Přišla jsem o přátele, vyměnila jsem rodinné víkendy za čas strávený ve dvou a od prarodičů jsem si na čas vysloužila opovržení. Nedokážu to však vnímat jinak, než že přesně tohle k životu patří, že postupné odcházení je přirozené a že ač to dřív bylo fajn, nevyměnila bych to za pocit sounáležitosti, který mi vztah nabízí. Pocit, že nejsem sama. Pocit, že jsem pro někoho skutečně, nepodmíněně důležitá. Pocit, že můžu být sama sebou, že v sebe můžu věřit, že můžu mířit vysoko, a bude mi to přáno, budu za to milována a vůbec, zpozorována. 

Tenhle článek měl mít samozřejmě úplně jiný koncept, ale nakonec jsem se rozhodla nechat myšlenky volně plynout. Snad z toho nebudete zmateni jako ze surrealistické poezie, která se mi líbí, ale nedokáži ji asi úplně zachytit a interpretovat. 

Abyste neodcházeli s prázdnou: podala jsem si tři přihlášky na Univerzitu Karlovu. Pořád jsem se nedostala pod sedmdesát kilo. Moc teď nevycházím se sestrou. Zjistila jsem, že spát čtyři a půl hodiny denně sice funguje, ale musela bych tomu obětovat víc, než jsem ochotná, takže jsem se vrátila k osmi hodinám. Vyšel mi článek o Palachovi v kulturním časopisu Listy a ochutnala jsem pravý hovězí steak. Konečně jsem se nejspíš přestala bát sama řídit auto, hodně čtu a málo píšu a kdybychom ve škole nepsali jednu písemku za druhou, nejspíš bych tam prostě nechodila. 

Mějte se krásně a napište mi, jak se máte. Březen snad bude méně náročný, a tak bych ráda napsala více článků. Koneckonců to bude měsíc knihy, tak snad se mi podaří psát i víc o knížkách, jak jsem si kdysi slíbila. 

14 komentářů:

  1. Spát čtyři a půl hodiny denně možná tak nárazově, alespoň těch sedm je pro mě nutnost. Jde to špatně, když člověk vstává v půl čtvrté ráno, znamená to, že musí jít do hajan v půl deváté...
    Přeji krásné dny :),

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně ze začátku vyhovovalo, kolik mám na všechno času, že stihnu o pár věcí víc než obvykle. Ale pak se mi čím dál častěji stávalo, že jsem svačinu na celý den snědla v sedm ráno (jasně, tělo už mělo čas oběda) a že jsem během odpoledního vyučování usínala, i třeba při psaní písemky. :D Takže vážně tak jednou týdně maximálně. :)
      Tobě také přeji krásné zimní a snad brzy i jarní dny. :)

      Vymazat
  2. Jak se mám? Šílím, maturita mi dává zabrat a ten velký otazník co po ní mě děsí. Ale jinak život běží a je úžasný!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem z toho dost rozpačitá. Co když mě nikam nevezmou? Nebo co když mě vezmou na víc oborech a já se budu muset rozhodnout? A co když všechno dopadne úplně jinak? Otázky, otázky. Vlastně se na maturitu těším, protože je to momentálně jediná jistota. Dokonce už vím i časy všech svých zkoušek a nejvíc mě baví, že němčinu budu psát ve fiktivní místnosti, protože jsem jediná, kdo maturuje z němčiny. :D

      Vymazat
  3. Začínám letní semestr a jsem taková nesvá. Obměnili se nám učitelé a já tak nějak nevím. Je to dobře, Špatně? Každopádně zatím všechno, co jsme měli, mě opravdu bavilo.
    Ve svém volném čase se snažím spřátelit se šicím strojem, učím se znakovat a snažím se myslet pozitivně. A tentokrát už opravdu.
    Gratuluji ke článku! Musí to být krásný pocit vidět své dílo tam, kde si ho můžou všichni užít :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Se šicím strojem jsem to nikdy nezkoušela, docela se bojím, že by nám to neklapalo. :D Ale pozitivní myšlení je něco, co se taky snažím praktikovat, tak držím palce - někdy je to vážně náročné. :)

      Vymazat
  4. Já si 1001 dnů teda taky neumím představit. Můj nejdelší streak na duolingu trval jen o něco víc než polovinu tohoto časového intervalu. Ale, pravda, tak nějak si vybavuju ten den, kdy jsem se dozvěděla, že jste spolu, takže když se zaměřím na ten čas, který od toho uplynul, mám zhruba takovou přibližnou představu. (Páni, tenkrát jsem byla úplně někdo jiný.) Je to hodně dnů a uvidíš, že za chvíli to bude 2002.
    Já mám za sebou první zkouškové a žiju, tak nějak pořád stejně, akorát s větším množstvím zeleniny a míň čokolády, a čtu teď dvě hodně tlustý knihy, a vyřizuji školní záležitosti a momentálně asi tak obecně stagnuji, což ale nejspíš stejně nebude nadlouho. :) U nás loni z němčiny taky maturoval jen jeden člověk, a z francouzštiny nikdo, španělština měla zdaleka největší účast (ale to jsem ti už jistě někdy říkala). Tak se měj a obě fotky obsažené v článku jsou super.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář! :)
      U nás se španělština neučí, z francouzštiny by nikdo nenapsal sloh, z němčiny kromě mě taky ne a ruštinu si berou někteří čtvrťáci, kteří plavou v angličtině i v matice. Tak doufám, že úspěšnost bude větší než neúspěšnost. :D
      Držím palce do druhého semestru, hodně zeleniny, sem tam nějakou čokoládu a snad se ti ty knihy podaří brzy dočíst. :)

      Vymazat
  5. Myslím si, že jsi daleko napřed než jsem já. Ačkoliv to u nás doma není otevřená otázka, pořád cítím ve vzduchu výčitky, že nechávám mámu samotnou, že místo toho jsem s Milým. Jenže kdy jindy? Jsem na vysoké. Škola, doučování, a pak na konci týdne 43 hodin s milým. Samozřejmě zahrnují i spánek, a tak jsem se musela naučit spánek brát jako součást našeho spolubytí. Málokdy jdu s někým ven, a pokud ano, mám výčitky, že pořád trajdám někde venku. Ty jsi to překonala, alespoň z toho, co tu píšeš. A pokud ne, je to na dobré cestě. A to je super.
    1001 dní je hodně, zároveň nic. Člověk může prožít spoustu věcí, ale taky si ty dny může nechat protéct mezi prsty, a pak si nad nimi pouze vzdychnout.
    Měla bych do školy dělat spoustu věcí, třeba číst. A čím víc toho mám dělat, tím méně se mi chce... A tím méně toho dělám. I když byla čeština a literatura můj sen, proklínám to množství knih, co se po mně chce. :.D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy si říkám, že je to škoda, že tolik lidí zanedbávám, kolik kontaktů, příležitostí a tak ztrácím. A ostatní zase vždycky říkali, že se nemám upínat na jednoho člověka, kor na jednoho kluka. Jenže vždycky, když jsem sama, lituji toho, že nejsem s ním, i když bych mohla být. Naopak když jsem s ním, je mnohem snazší říct si: sice jsem mohla teď být s jinými lidmi a zažívat nějaká dobrodružství, ale tohle je takové... moje. :)
      Držím palce s fůrou knížek. :)

      Vymazat
  6. Zvládla jsi toho hrozně moc! Přeju ti, aby ses dostala na tu správnou univerzitu, kde tě to bude bavit!
    Já už se nemůžu dočkat, až budeme zpět v ČR, stěhujeme se na konci března, jen ještě pořád nevím přesné datum, manžel to má trošku složité s prací. Takže teď je to už jen o takovém čekání, než se konečně přesuneme zpět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. A hlavně ti přeji, ať je ten návrat domů velkolepý a hodně radosti. ♥ :)

      Vymazat
  7. Krásně napsáno, krásně formulováno. :) Člověk se vyvíjí neustále a ano, postupné odcházení k životu patří. Důležité je, aby byl člověk v pohodě sám se sebou a za svá rozhodnuí si nenadával. Musí být spokojený a musí mít pocit, že to, co dělá, ho uspokojuje. :) Pak se všechno vyvíjí tak nějak tím správným směrem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Někdy je těžší si to uvědomit, ale když to člověk zvládne, je to fajn. :) Díky za komentář. :)

      Vymazat