Vojáci


Tohle drabble vzniklo už strašně dávno. Tak dávno, že si ani nepamatuji, jakým člověkem jsem tehdy byla. Snad obyčejnou zelenookou dívkou, která v lednových dnech minulého roku zpoza čerstvě ostříhaných vlasů pokukovala po bývalém spolužákovi, který hrál fotbal, červenaly se mu tváře a chtěl pracovat v armádě... Posledních dvacet pět slov jsem napsala dneska, na podsvícené klávesnici jednoho počítačového nadšence, kterého obyčejná zelenooká holka zaujala.


Mám slabost pro vojáky a ty, kteří by jimi snad jednou mohli být, třeba v mé mysli. Líbí se mi kousek mužnosti a kousek romantiky schovaný v téhle profesi. Jenže vojáci mě znervózňují. Ať už ti opravdoví nebo ti, kterým členství v armádě přisuzuji pouze ve své hlavě. Bojím se, ne přímo jich, možná spíš jejich zbraní. Všichni vypadají skvěle, chovají se hezky, i když mě snadno přehlédnou. Cítím, že kdybych byla v nebezpečí, voják mě ochrání. 

Ale může se dívka na takového muže spolehnout? Má voják srdce, cítí strach či lásku? Touží vůbec po obyčejné holce se zelenýma očima?

A co vy a vojáci? Bojíte se jich, máte k nim respekt? Líbí se vám některá povolání, uniformy, zbraně nebo tak něco? A čím vlastně chcete být, až vyrostete? (protože všichni jsme prťaví, že jo. :D)

Komentáře

  1. Kousek mužnosti a kousek romantiky... jo, tak jsem si taky dřív vojáky představovala. Jenže pak mi došlo, že vojáci jsou taky jenom lidi. A že mužnost a romantiku lze nalézt i u lidí, co nejsou vojáci. Já nevím, ale tuhle profesi si lidi tak moc idealizují, až se mi to místy zdá zcestné.
    Já vojáky sem tam potkávám, u nás ve městě jsou kasárna a nějaká speciální chemická vojenská jednotka. Když míjím vojáky, mívám z nich dost respekt, i přes to, že mé romantické nadšení z nich už dávno opadlo. Z těch uniforem člověk respekt mít musí (proto je ostatně nosí).
    Na konci června jsem šla do města. Měla jsem na sobě takovou dlouhou růžovou sukni a chtěla jsem přejít přes silnici. Stála jsem u přechodu pro chodce a auta mě míjela a žádné mi nezastavilo a nenechalo mě přejít. Až najednou přijelo velké vojenské nákladní auto a to jediné mě nechalo přejít. Ta scéna se mi pak vracela na oči docela dlouho; obrovské tmavě zelené auto zastaví malé holce v růžové sukni. No nic. To se mi teď najednou vybavilo, na téma vojáci.
    Pro muže v uniformách mám slabost, ale radši to nikde neříkám, aby to někdo nepochopil jako jakýsi fetiš. Jedinou výjimkou jsou lékařské uniformy, ty ve mně vyvolávají spíše strach.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já nechtěla, aby to vyznělo, že si tohle nebo jakékoliv povolání nějak idealizuji. Jak jsem řekla, psala jsem to před více než rokem v takovém tom růžovém oparu, ale nechtěla jsem to úplně smazat a zapomenout.. protože proč jo. :)
      Lékařské uniformy se mi taky moc nelíbí, ale mají něco do sebe.

      Díky za komentář! :)

      Vymazat
  2. Já vojáky obdivuji. Obdivuji ty, kteří se nebojí riskovat život, aby zachránili život někoho jiného. Taky vždycky při scénách, kdy se voják vrací domů a všichni brečí, brečím taky. Na jednu stranu romantické, na stranu druhou docela smutné.
    Mám respekt z uniforem, z jakýchkoli, ale záleží vždycky na člověku. Když se bude chovat s prominutím jako vůl, tak respekt nevzbudí ani to, bude-li uniformami ověšen jako vánoční stromeček.
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, já obdivuju, že do toho ti kluci (nebo i holky, že jo) jdou dobrovolně a dělají občas dost pestrou a nebezpečnou práci. A taky jsem bulíček. :D :)

      Vymazat
  3. Zelenooká holka to napsala moc krásně :) Já mám pro uniformy docela slabost, i když se říká, že kradou duši.
    A čím chci být? Jediné, co zatím vím, je to, že chci napořád zůstat snílkem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napořád snílkem.. to zní tak krásně a moc bych ti to, nám všem bych to moc přála. Snad nám realita neobrousí křídla. :)

      Vymazat
  4. Voják je prostě... voják. Víc respektu ve mně určitě vzbudí zdravotník nebo hasič. Ale je to jen můj pocit, páč už nejsem prťavá :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale tak každé uniformované povolání má něco do sebe. :D O:)

      Vymazat
  5. Tohle je zajímavá úvaha. A sdílím s Tebou ten obdiv mužnosti, jistě smysl pro disciplínu a odvahu. Ale mám strach, jestli se vojáci umí chovat hezky. Je to romantická představa mít muže, který je prostě chlap, ne zženštilý, ale umí být ohleduplný a ochranitelský. Ze své zkušenosti vím, že takový se hledá těžko. Mám strach, že mnozí budou sprostí hrubiáni, zvyklí na těžké zacházení a že skutečnost je mnohem méně romantická. Ale tím nechci bořit hezké představy, spíš je třeba brát v úvahu, že můžeme mít romantické myšlenky (a třeba takový super pán skutečně existuje), ale zároveň myslet na to, že realita je prostě realita :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásný komentář! :) Já neříkám, že mám nějaké hezké představy, teď už to asi vnímám trošku jinak, než když jsem to psala. :) Ale uvědomuji si všechny ty skutečnosti kolem.. :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky