Tajemný posel

Za úkol jsme dostali napsat slohovou práci, vyprávění o tři sta slovech, které bude navazovat na úvodní odstavec o zhruba padesáti slovech. Napsat vyprávění není problém, tři sta slov často zdaleka nestačí, ale nejvíc mi vadilo mísit svůj vlastní styl s úvodem, který pro mě prostě není typický a přijde mi i jaksi hloupý. Třeba si to myslím pouze já. No, nakonec jsem vyprávění opravdu napsala, rozhodla jsem se zasadit příběh s předepsaným názvem "Tajemný posel" do středověku, kde se také odehrávat podle zadání měl. Tedy, na rozdíl od spousty spolužáků, kterým život ve středověku nic moc neříká, jsem se snažila působit věrohodně, zasadit tam historickou událost (totiž dobytí hradu Ronov Janem Žižkou v říjnu 1424) a celé to naaranžovat do dob husitských válek. Jestli se mi to skutečně povedlo, musíte posoudit vy, přeci jen se známkou ohánět nemůžu. Jedná se však o mou první "středověkou povídku", proto prosím nebuďte až příliš kritičtí, zvlášť co se oněch historických souvislostí týče. Na paměti je důležité mít také fakt, že práce nesměla přesáhnout tři sta slov.


Ačkoli se jedná o poslední zbytky, vyfocené vlastně náhodou, západu slunce, zde by to mohlo posloužit jako ilustrace rozbřesku, během kterého mé vyprávění vrcholí a končí.

Tajemný posel
Vysoké podpatky zlověstně klapou na kamenných schodech. Mrazivý vzduch, zavěšené drátěné košile, brnění, svícny z hrubého želena nad zákrutami točitého věžního schodiště. Vysoký a dutý zvuk. Zabušení na hlavní bránu. Kdosi je dole a přeje si okamžitě mluvit s hradní paní. Věc prý nesnese odkladu.

„Paní Anno!“ zaklepala služebná na dveře komnaty. „Rychlý posel přináší naléhavé zprávy od tvého manžela.“ Panty zavrzaly, svíčka v rukou služebné ozářila pobledlý obličej hradní paní. Tmavě hnědé vlasy jí splývaly s košilkou, vypadala velmi zranitelně.

„Co se děje?“ ptala se rozespale.

„Zde je zpráva, prý velmi důležitá,“ služebná předala své paní psaní. Anna neváhala, pečeť rozlomila a začala číst. Rukopis Čeňka z Ronova a Letovic poznala i v přítmí. Na pergamenu stálo: „Drahá Anno, snad můj rychlý posel dorazí dříve, než se na obzoru objeví kališnické vojsko. Mám zprávy, zde v Praze se nic neutají, že od Tábora k Ronovu míří ten ďábel Žižka v čele s armádou kacířů. Prchněte, dokud můžete, v Přibyslavi bude bezpečno. Setkáme se tam.“

Anna dopis přečetla ještě jednou, nahlas, před svou služebnou se nezdráhala svěřit se. Anna byla praktická, věděla, jak se chovat v nouzových situacích. I teď hodlala splnit manželův příkaz.

Služebné nařídila, aby se postarala o vyčerpaného posla, sama vstoupila do protějších dveří, kde přespával její syn.

„Co se děje, maminko?“ mumlal šestiletý Čeněk.

„Musíme rychle opustit Ronov. Pojedeme do Přibyslavi,“ vysvětlovala Anna. Byl sedmý říjen, podzim přicházel a s ním i mrazivé noci. Sbalila do uzlíku věci pro sebe i syna, neopomněla váček se šperky a několik chrastivých měšců. Jistě se budou hodit, kdo ví, jak dlouho si v Přibyslavi pobudeme, přemýšlela.

Ještě za šera vyjíždí koňmo Anna s malým Čeňkem, za nimi pospíchá nepočetná hradní osádka včetně několika hospodářských zvířat. Každý nese, co pobere, všichni vědí, že kališníci brzy dorazí a hrad barbarsky dobudou.

Obyvatelé Ronova mizí v lese právě v čas – na východě se v záři slunce zjevuje Žižkovo vojsko.

Anna se při pomyšlení na bolestnou smrt v plamenech kališnické nenávisti otřásla a pobídla koně do klusu...

***

Jsem opravdu zvědava na váš názor. Nejspíš budu postupně přidávat i další své slohovky, protože nic jiného v poslední době nevytvářím a snad nejsou až tak hrozné a nepublikovatelné. Včera jsem zrovna napsala jednu o předvolání k transportu. Pokud tedy budete mít zájem, jakmile se mi opět dostane (opravená) do rukou, zveřejním ji zde.

Zatím se mějte. :)

Komentáře

  1. Mně se to líbí moc. Máš hezkou slovní zásobu, pěkný obraty, je to čtivý... Na posuzování historických okolností je to příliš krátký text, řekla bych, a ostatně, mě osobně ani nic nijak nebilo do očí. Podle mě je to dobrá práce.
    Těším se na tvoje další texty! O transportu jsem kdysi dávno taky psala. Byla to slohová práce, kterou mi pak učitelka poslala do soutěže, a nějak se stalo, že mě ocenili. To neříkám proto, že se chci chlubit, ale že mě napadlo, že bys taky mohla zkusit někam poslat nějaký svůj výtvor :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju. :)
      No, takovéhle školní výplody bych asi nikam neposílala, nejsem na ně až tak hrdá, ale ráda bych se někdy nějaké soutěže zúčastnila. :)

      Vymazat
  2. Já myslím, že jsi se toho zhostila velice dobře. :) Slohové práce jsou fajn, ale člověk je v nich opravdu strašně omezený... proto je těžké se z toho vykroutit. Doufám ale, že jsi za tohle dostala pěknou známku. :) Byla by zasloužená!

    OdpovědětVymazat
  3. Tři sta slov je opravdu málo na to, aby člověk mohl rozvíjet pořádný příběh. Myslím, že jsi to napsala skvěle, když si vzpomenu na to, jak většina žáků na základce psala slohovky, tak si myslím, že tvoje slohovka se musí mezi ostatními vyjímat jako růže mezí trním :) Středověk mám ráda, na takové téma by se mi asi psalo dobře.

    OdpovědětVymazat
  4. Vlasti, je to skvostné! Napsat historický kousek je složitý úkol - ale nad tímto vyprávěním musí snad i historik zaplesat. Ještě pamatuji, jak jsme se snad z nějaké ještě přestárlé komunistické učebnice o Husitech učili ve vlastivědě spíš jako o hrdinech, než o raubířích..Ale pravda je křehká věc. Každopádně Tvůj talent se nezapře a myslím, že bys zfleku mohla napsat maturitní práci (kde mimochodem nějaký počáteční textík, od kterého se musíš odpíchnout, je vždycky.) :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat