Nesmrtelná

Kdybych řekla, že nelžu, lhala bych. Dokonce bych nemluvila pravdu ani tehdy, kdybych se snažila přesvědčit vás, že lhaní mi dělá potíž a pravdě se vyhýbám jen tehdy, je-li to nezbytně nutné. I když jsou lži součástí každodenního života a člověk o nich leckdy nepřemýšlí jako o překračování jakýchsi mravních zábran, jistě se každý lhář sám sebe čas od času zeptá, proč to vlastně dělá, proč lže. A na to se chci zeptat i já.


Lžu. Mám za sebou spoustu let strávených mezi skauty, mnoho návštěv kostela, nespočet pouček dospělých. A stejně lžu, ať už ostatním nebo sama sobě, úmyslně nebo automaticky, za účelem dobra nebo zla, ze strachu, z nenávisti, i z lásky. 

„Hniloba zžírá trávu, rez železo a lež duši.“ (Anton Pavlovič Čechov)

Přemýšlím, kdy jsem s lhaním začala. Když jsem byla malá, často jsem věci sváděla na sestru, ona na mě ostatně taky, například nepořádek v pokoji nebo snědenou sušenku. Lhala jsem, abych se vyhnula trestu, abych nemusela přijímat odpovědnost za své činy. Dělám to vlastně dodnes, stydím se za sebe, a proto lžu, přestože vím, že tím ubližuji nejvíc sama sobě. Kdyby duše byla barevný kruh, ten můj by kalila neprostupná šeď, jako když je obloha zatažena hustou vrstvou mraků. Ta šeď může zmizet, ale já ji nepouštím. Jako by se za ta léta stala obalem mého já, jako by mi poskytovala ochranu před světlem, před zranitelností, před realitou. 

Kéž bych uměla lhát ve chvílích, kdy někdo potřebuje podpořit, kdy nechce slyšet upřímný komentář. Kéž bych necítila potřebu překrucovat pravdu i tehdy, kdy to není třeba, jen abych se stala zajímavější. Kéž bych dokázala včas rozpoznat tu tenkou hranici mezi pravdou, lží a milosrdenstvím. Kéž bych měla tolik odvahy k vydání se po té pravdivější, avšak těžší a občas složitější cestě, kéž bych vždycky pohodlně nezvolila to, co mi přidá zvenku, ale ubere zevnitř. 

„Člověk je tedy jen přetvářka, lež a licoměrnost, o sobě i vůči ostatním. Nechce, aby mu drzí říkali pravdu; dává si pozor, aby ji druhým neříkal sám; a všechny tyto sklony, tak nesmiřitelné se spravedlností a rozumem, mají svůj přirozený kořen v jeho srdci.“ (Blaise Pascal)

Nechci lhát. Nechci se sama stát tou šedivou bublinou, která pohlcuje veškeré duhové odlesky a zanechává po sobě jen výpary lží. Nechci, aby má slova nenávistně šuměla v srdcích ostatních, abych svůj svět zamotala do lži a zlomyslnosti. Nechci se stát terčem lží, i když mé šípy jsou tímhle jedem vrchovatě naplněny. Jenže říkat pravdu přináší občas víc bolesti, upřímnost se leckdy nevyplácí a lež opravdu nemá krátké nohy, umí být velmi vytrvalá a neprostupná. Spravedlnost jako taková neexistuje.

Lež: Promiň, ale nedorazím, nejede mi autobus.
Pravda: Promiň, ale raději zůstanu schovaná v úkrytu domova, protože ač je mi s vámi dobře, nedokážu být s vámi sama sebou.

Lež: Ten úkol mi leží na stole, zapomněla jsem si dát sešit do tašky.
Pravda: Včera jsem se cítila tak mizerně, že jsem si šla v sedm hodin lehnout, abych na všechno zapomněla, a úkol byl to poslední, co mě trápilo.

Lež: Vůbec neumíš zpívat, tak buď radši zticha.
Pravda: Kéž bych dokázala s hlasem provádět to, co ty. Tím, že si zpíváš, mi puká srdce sebelítostí, tak prosím přestaň.

Lež: Nechápu, jak si někdo může úmyslně ničit zdraví kouřením a pitím.
Pravda: Já vím, jak je těžké odolat tomu pokušení, jak snadné je utopit se ve vlastní závislosti, jak nemožné je uniknout té touze a jak nekonečný může být tento cyklus.

Lež: To jsou takoví pitomci, vůbec nic neumí a nevědí a ještě jsou na to hrdí.
Pravda: Tihle lidé jsou možná šťastnější než já, protože je vlastní nevědomost netrápí, tudíž pro to nic nedělají, horší je to v případě, že chci všechno a nedělám pro to nic.

Lež: Nemůžu ti říct, jakou mám velikost, protože to nevím a stejně je to pokaždé jinak.
Pravda: Můžu ti říct úplně přesně, jaké mám míry, to však nic nezmění na tom, že vážím o třicet kilo víc než ty a nemůžu s tebou sdílet ani blbou vášeň pro oblečení, protože i tvoje ponožky jsou na mě moc malý.

Lež: Nedokážu se ztotožnit se svými vrstevníky, protože nesdílím stejné zájmy jako oni, nechodím ven, nezajímám se o oblečení a nemám nejnovější smartphone. 
Pravda: Svůj volný čas nerada trávím se svými vrstevníky, protože si ve všech ohledech připadám méněcenná - mám málo oblečení, protože si o peníze neumím říkat rodičům, to samé platí o telefonu a ven nechodím, protože mě nikdo nikam nezve. 

Lež: Vždyť je nám patnáct, proč pořád řešíte jenom kluky? Na to máte čas.
Pravda: Taky bych chtěla to, co máte vy. Chtěla bych se někomu líbit, chtěla bych, aby o mě někdo stál. A nechci čekat na nějakého pravého, co přijde za bůhvíkolik let, prostě chci vědět, jaké to je, jenom nějaká živočišná přitažlivost. 

„Lež stejně jako olej plave na povrchu pravdy.“ (Henryk Sienkiewicz)


Lžete? Máte s lhaním problém, nebo je přirozenou součástí vašeho života? Co pro vás znamená pravda a co lež? A kde vidíte onu pomyslnou hranici? 

Komentáře

  1. Já lžu celkem málo, většinou v případech, kdy je jasné, že by pravda někomu hodně ublížila. Většinou jsem tak upřímná, až je to některým lidem proti srsti. Sama totiž většinou poznám, když mi někdo lže. Když se dívám na ty věty, které jsi tu vypsala, připadá mi, že je to budování si nějaké zvláštní obraně ofenzivní schránky. Některé z těch lží jsou hrozně zbytečné. Člověk by měl umět říct, že něco prostě nezvládl, že se na úkol vykašlal, že někomu závidí jeho talent, že se mu někam prostě nechce...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje sedmero špatných vlastností je snad lepší skrýt za lží.. závist, zlost, všechny ty negativní emoce.
      Taky poznám, když mi někdo lže, většinou.

      Vymazat
  2. Já lžu hodně málokdy. Hlavně v situacích, kdy mám pro někoho dárek a ten dotyčný se to snaží uhádnout. Pak říkám ne i když to uhádl. Prostě jakmile je v ohrožení překvapení, tak nic neřeknu :D. Třeba teď jsem příteli rozmlouvala a odsuzovala zlatohlávky, aby si je nepořídil. Lhala jsem, protože jsem je měla přichystané jako dárek k narozeninám. A jaké to pak bylo překvapení!. Byl nadšený :-). Ale jinak svým blízkým nelžu, Pavlikovi říkám naprosto vše a rodině a kamarádce říkám pravdu :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi opravdu obdivuhodný člověk... :)

      Vymazat
  3. A ty přestat lhát nechceš :-)
    Já lžu taky. A dost. A vlastně se za to nestydím. Vždycky říkám, že kdyby mě svět respektovat se vším všudy, neměla bych důvod lhát. To s tím autobusem říkám taky. A taky s velikostí. A dost často mystifikuju, kde jsem :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spíš si neumím představit, co by to znamenalo, přestat lhát.. Musela bych toho tolik změnit, abych mohla říkat pravdu a nehroutila se při tom.. :)

      Vymazat
  4. Martin Luther řekl: „Nepravda je jako sněhová koule: čím déle ji válí, tím je větší.“ A má pravdu, čím dříve se se lhaním skončí, tím lépe pro všechny.
    Neboj, z toho vyrosteš, taky jsem občas ve tvém věku zalhala. Neměla jsem ještě odvahu nazývat věci pravými jmény :).

    OdpovědětVymazat
  5. Já jsem se už několikrát přesvědčila, že lež má krátké nohy. (U mě ta mrška moc vytrvalosto nemá.) a když vím, že se svět nezboří (skoro vždycky), snažím se tu pravdu vyslovit. Ono se to ze začátku možná zdá být neskutečně bolestivé, někomu se otevřít a připustit své chyby, ale lidé umí odpouštět. A někdy jsou docela i chápaví. :)
    A stejně jako věk, i velikost se u ženy může zatajit;))

    OdpovědětVymazat
  6. Tohle je jeden z nejlepších článků od tebe. (I když, existuje něco jako nejlepší článek, od tebe? Máš všechny výborné). A zajímavá úvaha. Jenže, když se podíváš kolem sebe, lže celý svět. Lže tvoje ségra, a dokonce věřím, že lžou i tví rodiče. Samozřejmě ne vždy a ne všude. Ale jsou pravdy, které prostě vyřčeny nemají být. Protože jsou zraňující a ve svém výsledku hloupé. Které holce pomůže, když se jí řekne, že má křivé nohy? Když má třeba milý úsměv a krásné vlasy. Který kluk rád uslyší, že je neduživý chudinka, když má prostě subtilně křehkou postavu a není holt žádný svalouš. Která mamina slyší ráda, že její dítě je uvřískané, nevychované a protivný spratek? Která ženská uslyší ráda, že by se sebou měla začít něco dělat? A který chlap slyší rád, že už taky není to co kdysi?
    Lži jsou většinou obejité pravdy. Protože pravda nemusí být jen jediná. Holka, co má křivé nohy, může nosit volné kalhoty nebo dlouhou sukni a každý si všimne třeba právě jejího nakažlivého úsměvu a krásných očí. Kluk, co neuzvedne činku, dovede zacházet s počítačem jako odborník. Tatík, který už nemá vlasy jako zamlada, dovede navrtat a připevnit poličku tak, že nikdy nespadne. A mamina, která už má taky nějaké kilo navíc, dokáže vytvořit své rodině příjemný útulný domov.
    Učitelka je možná kráva, ale může mít doma starosti s dítětem, manželem nebo nemocnými rodiči.
    A věř tomu, že každý, koho znáš, použil lež. To je pravda.
    Nemyslím, že z toho vyrosteš a fakticky vzato, pravda ve stylu "nemám úkol, protože se mi nechtělo s ním dělat" by ti přihrála akorát poznámku nebo nedostatečnou. Kdežto lež ve stylu "nestihla jsem to, museli jsme se ségrou na pohotovost" ti vyslouží možný odklad a možnost opravy.
    Nakonec, vzpomeň si na slavného Mrazíka. Nasťa, pokorná a vlastně lhavá, si vysloužila dobré živobytí u Mrazíka, truhlík s diamanty a fešného ženicha. A stačilo jí jen se usmívat a opakovat - není mi zima, není mi zima. I když už fialověla.
    A Marfuška? Ta upřímně řekla své přání. Pravda, trochu nekonvenčně, ale řekla naplno, co chtěla. Ženicha a peníze. A co shrábla? Prázdnou truhlu s vranami a místo koňského spřežení tři zlomyslné čuníky...
    Tolik k pravdě a lži. :-)
    (Stejně nevěřím tomu, zlati, že jenom lžeš. Určitě v mnoha případech říkáš pravdu. A taky, není lež jako lež a musí se s tím umět zacházet. )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A tohle je zase jeden z nejlepších komentářů od tebe. :) Díky.

      Vymazat
  7. Lhaní.. nechci říkat, že je správné, ani že je špatné. Zkrátka je. Nikdo se mu nevyhne, každému proudí ze rtů, i když mu gesta za každou cenu brání. Veškerá fantazie patří mezi lži, představivost, říše, do níž se ukrýváme, blogy, ve kterých se můžeme stát čímkoliv. Ale litovala bys toho, že máš úžasně bujnou fantazii?
    Když člověk lže sám sobě.. snaží se chránit tolik křehkou bytůstku, co opravdu není ve velké šedivé bublině, duši utkanou z jasného zrcadlení svitu hvězd. Avšak ta bytůstka zná pravdu, jež nijak nemění její čirost a lež se díky jí díky bezelstné auře nedotýká.
    Některé lži jsou pronesené ze závisti, ublíží.. ale copak můžeš být pro každého člověka otevřenou knihou, neschovávat se za pevným brněním? V jiném světě možná, jenže tady to opravdu nejde.
    Netrap se kvůli lhaní :) je naší součástí, vepsané vším, co jsme si prožili. Jinak, moc krásně jsi to napsala.
    Já a lži.. celá moje existence je jeden velký chaos, plný lží i pravd. Obojí bolí.

    OdpovědětVymazat
  8. I já dokážu být pěkná lhářka. Odjakživa jsem u sebe považovala upřímnost za svou velkou přednost. Ano, dřív tomu tak skutečně bylo. Čím dál víc se ale dostávám do situací, kdy je vyjádření pravdy velmi obtížné, a tak volím špinavou, ale pohodlnou taktiku opatrného nejasného mlžení nebo zamlčování.
    Tohle ale jsem si uvědomila celkem nedávno: sice dokážu být upřímná k druhým, nikdy jsem ale v sobě nedokázala najít pořádnou odvahu postavit pravdě čelem sama sebe. Osoba, kterou se nejčastěji snažím obelhat nebo před ní něco zamlčet, není nikdo jiný, než já.

    Celkově mám ale největší problém s tím, že buď před lidmi strašně přeháním a zveličuji, ač jde jen o pitomůstku - nebo naopak se snažím z velkého problému udělat jen drobničku, kterou nemá smysl se zabývat, ač mě ve skutečnosti dost hlodá...

    A~

    OdpovědětVymazat

Okomentovat