Suchý pláč

Je pozoruhodné, jak se lidské pocity dokáží obratem za několik vteřin změnit. Jak do každého dne vstupujete s jistotami a usínáte s vědomím, že polovina znejistěla a druhá se někam vypařila. Život je koloběh náhod a pocitů. Vnímáme svět kolem sebe i ten náš vnitřní a přesto ho nejsme schopni pochopit. Známe pravdu, ale nerespektujeme ji. Neposloucháme intuici. Běžíme někam, kam nelze doběhnout.

Určitě někteří z vás netrpělivě čekají na článek o tom tajemném někom, kdo mi byl v posledním měsíci múzou, iluzí štěstí. Taky jsem na tenhle den, na tenhle článek čekala. Mockrát jsem si představovala, jaký asi bude a co přinese. Tím tajemným, do něhož jsem se (nejspíš jen iluzivně a platonicky) zamilovala, byl totiž onen Ital, Alessandro, o němž jsem psala v létě a na podzim v souvislosti s Maltou, kde jsme se seznámili.

Jednoho nedělního večera mi napsal, že se chystá do Prahy. Na třídní výlet ve svém maturitním ročníku. Byla to skvělá zpráva. Znovu se obnovila naše konverzace, která skončila někdy v září, říjnu. Najednou jsme si měli o čem psát. A že jsme taky psali. O sobě, o pocitech, koníčcích, hudbě a životě. O tom, co nás štve a dělá šťastnými. O tom, co bychom chtěli dělat v budoucnosti. A nakonec jsme se dostali taky k tomu, co k sobě přes facebookové spojení cítíme. Už jsem párkrát podlehla pocitům, ale nikdy jsem je dotyčnému neřekla nebo nenapsala. Až jemu. A on mi napsal svoje. Anglicko-italsky. Krásně. Tak krásně, že jsem se celý večer usmívala od ucha k uchu. Tak krásně, že za jediný dárek k patnáctým narozeninám jsem si zvolila učebnici italštiny, abych mu porozuměla.

A tak jsme si psali. Někdy hodně, někdy méně, jak to zrovna vyšlo. Den jeho příjezdu do Prahy se přiblížil. Najednou se v kalendáři objevila sobota a já se vydala do hlavního města, abych se s ním střetla. Bylo to hodně nejisté - nevěděl, kdy a kde bude schopen být. Koupila jsem si slovník italštiny a první díl Pána prstenů v angličtině za poukázky z olympiád, kterým se krátila životnost. Opatřila jsem si dvě nová trička a džíny, abych taky obměnila tu změť pěti outfitů, co dokola střídám už půl roku. Pak jsem si sedla na lavičku pod koněm a četla si Na jih od hranic, na západ od slunce od Murakamiho. A četla jsem a četla, dokud jsem byla schopna zmrzlými prsty otáčet stránky. Bylo půl páté. Napsala jsem mu, že mě to moc mrzí, ale že pojedu domů, protože mi je opravdu zima a další autobus mi jede až v šest. Neodpověděl. Jela jsem metrem zpět na Dejvickou, nechala si autobus ujet před nosem, sedla si a dál si četla. Pak přijel ten pozdní autobus a jakmile jsem nastoupila, zaplatila a posadila se, zapípal mi telefon. Měla jsem na sebe strašný vztek - kdybych bývala byla vydržela, mohla jsem ho vidět. Mohla jsem si ta dokonalá italská slova, která mi skrz internet šeptal po večer, poslechnout naživo. A já hloupá si tady sedím v autobuse a těším se domů a celý den jsem ztratila, abych nakonec šanci vidět ho zahodila. Naštvaně jsem jela domů.

Přijela jsem, zapnula počítač a přečetla si nové zprávy. Blesk a plesk. "Sorry, I know about your feelings, but I have to tell you something. I fell in love with another girl. Sorry." Ještě chvíli jsem s ním o tom diskutovala, ptala se ho na tu dívku, ptala se ho, kdy se to stalo a proč mi to nenapsal, abych si ušetřila svá slova, když už neměla význam... 

Sedím ve svém pokoji, je tma. Chce se mi brečet, ale nejde to. Z toho sezení je mi na nic. Ze všeho je mi na nic. Jak básníci přicházejí o iluze. Nakonec je dobře, že jsme se nesetkali. Jak by to vypadalo? Já měla svá očekávání, která by nemohla být vzhledem k tomu, jak to cítil on, naplněna. Asi se definitivně vykašlu na romantiku. No jasně - všechno to přemýšlení, plánování, snění mám z knížek, písniček, filmů a od své sestry, jejíž milostné příběhy jsou dechberoucí a pravdivé... Chce se mi brečet, řvát, chci si lehnout na postel, zabořit hlavu do polštáře a brečet jak želva, dostat ze sebe ten třas, ten žal, který mě tak zničeho nic přepadl. Chci usnout a dlouho se neprobudit. A až se probudím, chci zase mít hlavu jako před měsícem. Bez těch pocitů. Pocitů, které se nenaplnily.


Komentáře

  1. Vlasti, taky se mi chce brečet. Ale tím tě asi moc nepovzbudím. Možná bych tě mohla povzbudit několika svými nevydařenými "láskami" (nikdy se to nedovleklo tak daleko, abych někomu vyznala lásku slovy - pouze pohledy, které nejspíš vždy zůstaly nepochopeny). V létě jsem absolvovala - nebo spíše neabsolvovala - také jeden sraz, který nevyšel (ale na obranu dotyčného musím říct, že šlo opravdu jenom o kamaráda, pravděpodobně oboustranně). Takže kdybys o tom chtěla více pohovořit, jsem tu pro tebe (přece jen, nechce se mi o mých nešťastných vztazích nevztazích psát veřejně na blogu).
    Psát ti, že se z toho dříve nebo později dostaneš, je zbytečné, protože to člověk někde ve skrytu duše stejně ví. A jednání toho chlapce dosti nechápu, mohl ti to napsat dříve, tohle se nedělá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji, za tuhle zprávu, za to, že jsi. Určitě ti napíšu, nevím, jestli dnes, ale napíšu. Moc si tě vážím...

      Vymazat
  2. A já doufala v nějaký italsko-český happy end. A to mě opravdu mrzí. I když jsem očekávala jakoukoli odpověď, zpoždění, zranění, toto by mě nenapadlo.
    A na romantiku nekašli. ;) Ta si to nezaslouží:)
    Od něho to bylo teda dost pod pás, zmetek. -_-

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věř mi, já taky doufala. Bohužel, skončilo to dřív, než to vůbec pořádně začalo. Nevím, jestli mám být naštvaná pro to, že nejsem v něčím životě víc než jen obyčejná holka, i když bych chtěla být víc. To po nikom přece chtít nemůžu. Řekněme, že mě to rozesmutnilo...
      Romantika ze sebe asi nevyženu, ale nějakou chvíli si od něj dám pokoj. Proč snít, když to potom bolí?

      Děkuji za komentář. :)

      Vymazat
  3. Ani nevím, co napsat, abych si nepřipadala, že tě trapně utěšuji. Je mi líto, že jsi dostala svou první ránu v životě, ale asi nebylo jiné možnosti. Neznám nikoho, kdo by nebyl zraněnej z první neopětované lásky. Neznám nikoho, kdo by se necítil ošizený, podvedený a bez naděje. Přesto věřím, že jako tisíce ostatních, i ty se zvedneš a řekneš si - zítra je taky den.
    Jedno rčení říká, že když jeden odchází, je to proto, aby uvolnil místo jinému. Moc ti přeji, abys potkala někoho jiného, někoho, s kým se budeš cítit stejně dobře, a kdoví, možná i líp.
    Romantiku ze sebe nevyháněj, myslím, že jsi realistická dost, abys věděla, že princové na bílých koních (nebo ve stříbrných volvech) se nekonají. Přesto, kousek romantiky je třeba, aby držela život v snesitelných mezích a sice nejsou princové, ale normální kluci se tam nacházejí. Být jenom realistická a pragmatická je trochu smutné. Teď jsi smutná a naštvaná na celý svět i na sebe, to přejde. Jestli se ti chce brečet, dej slzám průchod, odplaví hořkost. Jestli se ti chce křičet, nebo do něčeho kopnout, udělej to - dostaň to ze sebe. Ale hlavně, myslím, že ten kluk nebyl až tak dobrej, jak se ti zdálo. Už proto, že nepřišel, když jste se domluvili.
    Je fakt, že v patnácti je na nějaké definitivní závěry moc brzy, teprve se rozkoukáváš a otloukáš si srdce. Možná je to potřeba i proto, až jednou potkáš toho pravého, poznáš to, budeš vědět, že je to ten pravý. Jak bys to jinak poznala, bez zkušeností, i když bolavých. A určitě takoví kluci existují.

    OdpovědětVymazat
  4. Posílám telepaticky sílu a energii jak pro srdéčko, tak pro nervy. Snad telepatie funguje spolehlivěji a rychleji než česká pošta.
    Hrozně mě, Vlasti, mrzí, jak to dopadlo. Ať se ti rána dobře, rychle a bezbolestně zacelí!

    OdpovědětVymazat
  5. To jsou ty chvíle, kdy člověk leží, stočenej do klubíčka a slzy tečou. Není síla se pohnout. Je to, jako když člověk padá do nekonečna. Před očima se zamlžuje.. Bohužel to taky znám. Z lásky je to nejhorší.
    Je mi tě moc líto a chápu, co se ti musí dít v hlavě. Nejvíc mi pomáhá dělat nějakou činnost, u které je vidět výsledek. Jako kopat na zahradě jámu. Nebo ušít tři trička.. Dostat do sebe rychle pocit, že za něco stojíš a že jsi lepší než on. A nebo spánek. Ten naši dušičku vždycky tak úžasně vyléčí. Alespoň menší jizvy zacelí a se zbytkem se popere čas...
    Hodně štěstí, Vlastičko...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat