Věřila

Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. V její tváři se promítalo všechno, co si stihla uvědomit během dní. Třásla se po celém těle, život v jejích zelených očích už vyhasl. Ušklíbla se sama sobě. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vytáhla z kapsy krabičku plnou pilulek, které mají pomoci od bolesti. Na tuhle bolest nestačí jen jedna.

***

Začalo to před půl rokem. Přes internet se jí ozval sympatický vrstevník. Adam se jmenoval. Pocházel z druhého konce republiky. Vypadal, že je v pohodě, a tak si ho bez rozpaků přidala do přátel. Hned jí napsal zprávu. Odpověděla. Působil mile. Strávila s ním tímto způsobem spoustu času. Důvěřovala mu. Časem se s ním bavila i o osobních věcech a on jí sděloval i detaily ze svého života. Mnohokrát jí pomohl. Například tehdy, když se chtěla dostat do basketbalového školního týmu. Sám byl hráčem košíkové a neustále jí připomínal, že hlavně musí ukázat, že do toho je schopná dát všechno. Trenéři rádi vidí zájem a vlastní důležitost ve vývoji hráčů. Jeho rada se osvědčila. Začala k němu mít vřelý kamarádský vztah.

Sbližovali se. Poslali si navzájem své fotografie. Vyměnili si telefonní čísla a od té doby si pravidelně jednou do týdne minimálně volali. Vždycky se rozechvěla vzrušením, když uslyšela jeho mužný hlas plný citu a vřelosti. Polévalo ji pokaždé takové příjemné horko. Jako v transu si s Adamem povídala o všem jako s nejlepší kamarádkou. Sdílela s ním své představy o budoucnosti i dívčí starosti, on ji na oplátku podporoval. Konečně měla pocit, že se o ni někdo zajímá. Od té doby, co si Žofie našla kluka, si už neměla s kým tak upřímně popovídat. Až do teď.

***

"Co právě děláš?" napsal jí jednoho dne. Ležela v posteli ve spodním prádle, v ruce telefon, v hlavě snové představy. Popravdě mu odpověděla a zeptala se na totéž.
"Taky ležím, ale nahý," zobrazilo se jí po chvíli v doprovodu několika emotikonů. Cítila se trošku v rozpacích, přesto ji pomyšlení na to vzrušovalo. Adam měl podle fotek moc hezký obličej a atletickou postavu, bylo znát, že hrával basketbal. Ještě dlouhou chvíli spolu konverzovali o nahotě, volnosti a sexuálních představách. Chovala k němu pevnou důvěru a věřila, že se s ním o své názory a myšlenkové proudy může podělit. Rodiče v tomhle ohledu byli dost konzervativní a měli za to, že ve svých patnácti má na takové věci dost času.

***

"Musím se ti k něčemu přiznat," přečetla si jednou, když přišla domů ze školy. Už dva dny se jí Adam neozval.
"Co se děje?" divila se a čekala nejhorší.
"Není mi sedmnáct, už mám za sebou i vysokou," psal. Chvíli jen nevěřícně zírala na právě přečtenou zprávu. Cože? Nádech, výdech. Nádech, výdech. Uvolnila ztuhlé ruce a nechala ze sebe proudit emoce.
"Cože? Proč jsi mi proboha lhal?! Já ti přece věřila. Co všechny ty věci, o kterých jsi mi vyprávěl? Taky lež?!"
"Ne, to ne. Ale věděl sem, že kdybych ti o sobě hned napsal, že jsem o víc než deset let starší, nepřijala bys mou žádost a nikdy bychom spolu nemohli navázat takový vztah. To snad chápeš," psal horečně. Nedokázala se rozhodnout, jestli mu věřit nebo ne.
"Říkáš mi pravdu?" zeptala se. Byla v koncích. Tohle opravdu nečekala.
"Ano."

***

"Co kdybychom se sešli? Pracovně budu kousek od tebe, tak mě napadlo, že bychom zašli někam do kina, nebo se jen tak projít... abychom se konečně poznali," psal. Rozbušilo se jí srdce.
"Myslíš to vážně?" tázala se nejistě.
"Naprosto."
"Když já nevím," namítla, "co když už náš vztah nebude takový, jaký byl doteď?"
"Neboj se. Může to být jenom lepší. Nikdy jsem neměl pocit, že znám někoho tak dobře, jako tebe. A to se v podstatě ani neznáme," pohotově napsal.
Domluvili se na místě srazu a na přesném čase. V obchoďáku u fontány. Ve dvě hodiny. Nemohla se dočkat. Zbývalo jen vymyslet, co si vzít na sebe. Jako by šla na první rande. Už delší dobu k Adamovi cítila neznámý pocit, který byl silnější než internetové přátelství. Objevila v něm někoho, o kom tajně snila - chápavého, vlídného, chytrého a pohledného kluka, vlastně spíš muže.

***

V krátké rozvlněné sukénce, přiléhavém tílku a s rozpuštěnými vlasy sahajícími pod lopatky čekala na stanoveném místě. Chvěla se vzrušením. Nevěděla, jestli se těší nebo bojí. Nejspíš něco mezi tím. Sklopila hlavu a pozorovala špičky lodiček. Potřebovala bych nové, tyhle už mě tlačí na palcích.

"Šárko?" oslovil ji povědomý hlas. Zvedla hlavu. Nad ní se skláněl vysoký muž, který musel mít určitě přes třicet let. V obličeji se mu rýsovaly vrásky a vystupovaly z něj jako dominantní prvek malé modré oči.
"Ty jsi... Adam?" zakoktala.
"V celé své kráse," zazubil se, přičemž ukázal svůj pestrobarevný chrup.
"Tobě není dvacet šest," zachroptěla. Chtělo se jí brečet. Nalítla nějakému úchylákovi. Jsem pitomá husa.
"Ne. Nechtěl jsem, aby to mezi námi kvůli téhle propasti skončilo. Nedokázal bych se přes to přenést. Zalhal jsem a vím, že to byla velká chyba, ale pochop mě přece. Toužil jsem po tom být s tebou, jenže copak by to bylo možné, kdybys od začátku věděla, že bych klidně mohl být tvůj táta?"

Ještě dlouho na ni mluvil, až se nakonec pousmála, vstala a navrhla, aby se šli projít.

"Svezu tě domů, chceš?" zeptal se po dvou hodinách.
"Jo, jasně, z těch bot mě šíleně bolí nohy. Asi bych si je uprostřed cesty sundala a šla bosa," zažertovala a nasedla na sedadlo spolujezdce do stříbrného Volva. Vonělo to v něm podivnou vůní, kterou nedokázala přesně identifikovat.

Vyjeli. Adam řídil opatrně a Šárka měla pocit, že ví, kudy jet k jejímu domu. Jakby to nevěděl, když jsem mu to už tolikrát řekla, usmála se sama pro sebe. Jenže zapomněl odbočit z hlavní silnice.
"Tady bys měl odbočit. Už jsme to přejeli, tak zahni tamhle a objedeme to okolo školy," poradila mu.
Neodpovídal. Díval se před sebe a ústa měl zkřivená ve zvláštním úsměvu. Lekla se toho. Znovu zopakovala svá slova. Opět nereagoval. Dostala strach.

Odbočil z hlavní silnice a řítil se jednou z ulic směrem ke starému hřišti. Nikdo tam nechodil, jen cikáňata si tam během prázdnin hrála. Ani teenageři neměli potřebu hulit tam trávu, na to to bylo moc z ruky. Adam zastavil. Vystoupil z auta a otevřel jí dveře. Byla celá zdřevěnělá, nedokázala učinit sebemenší pohyb. Zírala před sebe a spojovala si v hlavě souvislosti.

Adam ji popadl za ruku a vytáhl z auta. Vzepřela se. Napřáhl ruku a jí obličej zaplavila vlna bolesti. Zatočila se jí hlava a propadla se do prázdnoty.

***

Ležela v uschlé trávě, do ramen ji bodaly úlomky kamínků ze štěrkové cesty, které sem odházela rychlá auta. Jen částečně vnímala, jak se z ní zvedá téměř dvoumetrová postava, jako by z ní spadl těžký kámen. Nehýbala se. Uvědomovala si bolest. Byla bílá jako smrt a přesto jí všemi částmi těla, kterých se dotkl, proudila krev, zběsile jí tlouklo srdce a přesto působila dojmem, že jen poklidně leží. Bylo jí na nic. Bodalo ji v podbřišku a stále se cítila tak zvláštně. Nedokázala přemýšlet.

Slyšela startování motoru a zvuky vzdalujících se kol. Konečně se pohnula. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe. V sešlapané trávě se válely zmuchlané, poničené kusy jejího pečlivě vybraného oblečení. U nohou se jako symbol nevinnosti krčily bledě modré kalhotky. Prach na jejím těle se mísil s vyvrcholením nejhoršího poprvé, které si kdy mohla představit. Zavřela oči. Otevřela je. Nic se nezměnilo.

Vstala. Bodlo ji v zádech a opět v podbřišku. Ucítila silnou bolest. Posbírala kusy oblečení a pokusila se jimi zahalit. Marně hledala kabelku s telefonem, klíči, peněženkou. Odkulhala domů, boty nechala ležet v trávě.

***

Nikomu nic neřekla. Proklouzla domovními dveřmi bez povšimnutí a v koupelně se ze sebe pokusila smýt špínu. Snažila se vydrhnout jakýkoli náznak toho, co se stalo. Marně. Čím víc se vzdalovala ta chvíle, kdy si uvědomila, že je něco špatně, tím jasněji se jí vše vybavovalo. Včetně Adamových slizkých slov.

Nikomu nic neřekla.

***

Byla trochu mimo. Nevěděla, jak k tomu došlo, ale najednou se v hodině základů společenských věd bavili o internetu. Učitel poznamenal něco o kyberšikaně, dětské pornografii a pedofilii a zahájil, jak bylo jeho dobrým zvykem, diskuzi. Všem se rozvázaly jazyky.

"Proč bych si psala s někým, koho neznám? Mám dost vlastních přátel."
"Já třeba vůbec nechápu, proč jsou ty lidi tak blbí. Všem důvěřujou a klidně vlezou cizímu člověku do auta."
"Mně by se to nikdy nestalo. Každej normální člověk přece pozná, kde končí hranice přátelství a něčeho jiného. Na mě by si jen tak někdo nepřišel."

Spolužáci se překřikovali až do konce hodiny. Učitel se je chvíli snažil umravnit, ale pak dal průchod i svým emocím a upřímně sdělil svůj názor, že to vlastně není vina těch pedofilů a podobných úchylů, ale jejich obětí. Proč nás všichni neustále poučují, co máme a nemáme dávat na internet? Ty nanynky, co to porušují, si to možná pro výstrahu zaslouží. To je jako vystavit si na zahradě měděný okapy a nezamknout dveře.

***

Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. V její tváři se promítalo všechno, co si stihla uvědomit během dní. Třásla se po celém těle, život v jejích zelených očích už vyhasl. Ušklíbla se sama sobě. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vytáhla z kapsy krabičku plnou pilulek, které mají pomoci od bolesti. Na tuhle bolest nestačí jen jedna.

Za ozývání se slov svých blízkých a Adamova chlácholení do sebe postupně zvrátila celý obsah krabičky.

***

Vím, že kvalita dnešního příspěvku do Hřejivé výzvy pokulhává. Původně jsem chtěla napsat něco romantického s prstenem, ale ten už použila Iris a navíc ani na romantiku chuť nemám. A tak místo toho je zde článek o tom, jak to může skončit, když se holka v mém věku zamiluje do nesprávného člověka. Když se skloubí okouzlení a ošálení. Ústřední postava tohoto příběhu nepropadla lítosti a možná by to i časem přešla, nebýt nakousnutí tohoto tématu ve škole. Sama vím, jak člověka dokážou ovlivnit názory druhých a jak ho mohou přinutit jednat i tak, jak by normálně sám za sebe nejednal.

A prosím, omluvte mě, pokud místy píšu kraviny. Spoustu věcí jsem ještě nezažila (některé zažít nechci) a tak opravdu nevím, jak se holka cítí po svém poprvé, jak se cítí, když to je za takové situace nebo jak se cítí, když s tím potom žije. Čerpám pouze z vlastních iluzí a z přečtených knih a zhlédnutých filmů.

Chtěla jsem tenhle rok psát jen kvalitní věci. A zase jsem vyplodila něco, co jsem vlastně ani nechtěla. Doufám, že mě teď nemáte za šťourala, úchyla a blázna.

Dobrou noc.

Komentáře

  1. Byla to zajímavá povídka. Protože někdy děláme opravdu kraviny, i když o mnohých věcech víme. Prostě jen proto, že chceme věřit, že tentokrát to bude jinak. Proč lpí týraná ženská na svém manželství a bojí se utéct a postavit na vlastní nohy Proč chodí důchodci na předváděčky, i když ví, že jde o prodej předražených výrobků? Proč staří lidé otevřou cizím lidem, kteří se ohlásí jako plynaři nebo nějaká kontrola vodoměru? Proč mladý holky věří slovům neznámého člověka na fejsbuku? Takových proč bychom si mohli klást celou řadu.
    Myslím, že argument učitele, že si za to můžou vlastně děcka samy, je trochu jalový a jednostranný. Ano, trochu si za to klamání můžou, ale hlavně za to může ten na druhé straně, ten, kdo nahazuje udičku, ten, kdo láká na pěkný slovíčka, ten, kdo lže.
    Nelíbí se mi ta tendence, dělat z oběti příčinu. Když už nic jiného, vždycky jsou tu dva.
    Povídka vedla k zamyšlení a je dobře napsaná.Dokonce bych věřila i tomu, že se občas najde holka, která situaci řeší tímto způsobem. I když je to řešení krajní a smutně zbytečné...

    OdpovědětVymazat
  2. Ach, romantika s prstenem. :-D Pokud si vzpomínám na svou povídku na toto téma, byla to romantika až k smrti. Já tam původně taky ten prsten dávat nechtěla, do té krabičky, protože se mi to zdálo příliš předvídatelné a ohrané, ale nakonec jsem nic lepšího nevymyslela. :-D
    A že 'kvalita dnešního příspěvku do Hřejivé výzvy pokulhává'?! To si děláš srandu, ne? Je to naprosto dokonalé, četla jsem to už dneska ráno, na telefonu, a nemohla se od toho odtrhnout. Velmi poutavě napsané. A k zamyšlení, samozřejmě, jak už napsala Vendy. Těžko říct, jestli bych já někdy byla schopna udělat to samé, co Šárka v tvé povídce. Jsem toho názoru, že se člověk ani nenaděje a už v tom 'lítá'. Prostě to přijde a holku ani nenapadne, že zrovna tohle by mohl být úchyl (i když byla varována, protože varování se na nás sype ze všech stran už od dětství).
    Jestli si za takovéto věci může oběť? To těžko říct. V podstatě ano; kdyby Šárka Adamovi nevěřila, nesouhlasila se schůzkou a třeba si s sebou vzala nějakého dospělého / aspoň kámošku, nemuselo by to skončit takhle. Ale nic není černobílé. Mně třeba bylo kdysi řečeno, že za to, že se mi děti posmívají, si můžu sama a dodnes s tím nesouhlasím (ačkoliv jsem tuto kapitolu už téměř vytěsnila).
    Kdybychom chtěli zabránit všem hrozbám, nesměli bychom dělat vůbec nic.
    Uf, to je dlouhý komentář. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, ne vždy si člověk za všechno může sám...

      Moc díky za komentář! :)

      Vymazat
  3. Účelem článku bylo mě brutálně vyděsit? :D
    Doufám, že Pekelník Anděly nezneužívá :)
    .
    Náhodou to vůbec není tak špatná povídka. Kdybych tě neznala, věřila bych,že jsi něco podobného zažila

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Promiň. :D

      Inu, nezažila, ale jednou jsem si psala s nějakým podivínem z Třebíče. Na rozdíl od své povídky jsme se spíš s kamarádkou tou diskuzí bavily... :D

      Vymazat
  4. Ahoj,
    já myslím, že jsi to popsala docela věrohodně a náhodou se mi povídka líbila, mělo to hlavu a patu i myšlenku a donutí zamyslet, super! :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat