Takový to tamto

Takový to, když je Den nepřečtených knih a vy si vyberete smutnou knihu. Takový to, když je ta kniha o nenaplněné lásce (nebo spíš lásce naplněné rakovinou) jedna z nejveselejších věcí dne. Takový to, když vás zahřeje, že řidič autobusu zastavil v zatáčce. Takový to, když máte pocit, že váš táta se ztratil někde v éteru a na jeho místě stojí člověk vidící jen peníze. Takový to, když vás k psaní, do kterého se vám vůbec nechce, i když byste měli napsat tři recenze a čtyři další dlouho rozepsané články, nakonec nechtěně donutí do očí slzy vhánějící zážitek z jinak obyčejného nedělně zataženého posledního prázdninového dne.


Dneska byl takový ten den, který se neopakuje každou neděli. Ne snad proto, že zítra začíná škola a o poslední prázdninový den si všichni jakoby myslí, že by vám mohli dát alespoň na chvíli pokoj. (Ne, že by si to někdo v mém okolí myslel, ale budiž.) Neopakovatelnost dne nezapříčinil ani cíl projektu, který už potřetí úspěšně "dovoluje" lidem přečíst dlouho nepřečtenou knihu, ačkoli to můžete udělat kdykoliv jindy. Tohle je sice taky odrůda takovosti určitých dní, protože jste osmdesát procent dne zalezlí a čtete. Proč jen mi to připadalo dneska tak nějak nucené a přitom jsem s nenuceností četla o Hvězdách, které nepřály dvojici zamilovaných, rakovinou postižených teenagerů přesahujících mysl většiny svých vrstevníků? Ne, dneska byl takový ten den, kdy si uvědomíte kousek ze sebe sama a vaše vědomí si toho uždibne daleko víc, než jen váš kousek, aby odhalilo opravdový, hluboko skrytý charakter člověka, o kterém si myslíte, že ho znáte...

Protože mamka neměla během dne moc času na čtení v tento pro knihy určený den, navrhla jsem, že padesát zbývajících stránek z mé knihy počká a že vezmu Bětušku ven. Ze začátku to vlastně vypadalo úplně obyčejně - nasednout na kočárek, ve kterém Bětuška už nechce sedět, kolem hřiště, na které kvůli deštěm zvlhlého dřeva za nesouhlasného Bětuščina vřískání nejdeme, podél silnice a za hospodu, zapotit se při strmém kopci, abych otevřela dveře a nechala se se šňafáním olízat od babiččiných psů. Vypít si čaj s příliš velkým obsahem medu v poměru s malým Nescafé hrníčkem, vycouvat s kočárkem s Bětkou a jít zpátky domů. Zdá se to prosté.

V zatáčce u hospody podél silnice se v půli asfaltové cesty pro motorová vozidla válela na zemi bílá kočička. Černým ocasem mrskala kolem sebe, ležela v nic nevypovídající pozici. Stála jsem od ní třicet metrů. Takovými těmi kšš zvuky jsem ji pobízela, aby uhnula na nedaleké autobusové zastávce čekajícímu autobusu, kterému se už pomalu zavíraly dveře a chystal se jet. Došla jsem k ní. Deset metrů. Jako by spala a měla nějakou noční můru, pomyslela jsem si při pohledu na lehce nepřirozeně zkroucené tělo. Znovu jsem zakšščela. Nic. Autobus se přiblížil. Řidič zastavil a vystrčil plešatou hlavu z okénka. "Asi ji něco srazilo!" překřičel motor svého vozidla městské hromadné dopravy. 

Pohled jsem opět stočila k bílému klubíčku ve středu vozovky. Zabrzdila jsem Bětčin kočárek a doběhla přes desetimetrovou vzdálenost ke kočičímu tělíčku. Žádná odezva, žádné zvednutí hlavičky, nastražení bílých oušek nebo bolestivé zamňoukání. Jen to neustálé mrskání černými skvrnami posetým chlupatým ocasem. Opatrně, abych jí neublížila, jsem ji přenesla na chodník na druhé straně silnice, po kterém sotva někdo přejde, protože je neudržovaný. Autobus odjel a několik aut vyfukujících plyny za ním také. V tichosti doprovázené Bětuščiným dožadováním se pozornosti na druhé straně podélných silničních chodníků jsem hladila hebkou bělobu, která z nevinného stvoření mrskajícího ocasem zbyla. Chtělo se mi brečet. Vzpomněla jsem si na mého oblíbeného pejska, jediného společníka jednoho starého pána v hrdlívské ulici, kterého před týdnem zakousl pes ze sousedního domu. Umíral dva dny svému páníčkovi v náručí. 

Musela jsem něco dělat. Jenže co - mobil nemám u sebe, nenosím ho. Ke komu se vydat, kdo pomůže? Zamířila jsem domů, Bětuščino žvatlání nevnímaje. Po rychlém přesunutí se přes celou vesnici jsem jako prvního potkala tátu. Vypadal, že má dobrou náladu a tak jsem se trochu naivně s útržkovitými větami rozpovídala o nešťastné kočičce v půlce silnice. Třeba jsem doufala, že se sebere a pojede tam. Akorát zakroutil hlavou a se slovy "Ježiši, Gigi" se vrátil zpátky do garáže. Šla jsem domů za mamkou a znovu jsem sdílela svíravou bolest, která mě od pohledu do skelných očí kočičky trýznila. Chvíli jsem si s mamkou povídala a pak jsem ji poprosila, aby tam jela. Aby něco udělala. Aby zjistila, jestli se to nevinné stvoření s duší čistší, než může být ta lidská, netrápí a od trápení mu pomohla. Jela.

Čekala jsem. Hlídala jsem Bětušku. Právě si užívala houpání na nově zavěšené houpačce za domem. Táta se mě zeptal, kde je máma. Řekla jsem mu to. Následoval výbuch - "Proč jsi jí to říkala?!" - "Zase akorát zbytečný vyhazování peněz!" - "Až příště uvidíte nějakýho cikána, tak mu taky hned budete cpát peníze, protože vám ho bude líto!" - "Měla ses podívat na druhou stranu a jít dál, víš, kolik takovejch koček je?!" Pálily mě oči a chtělo se mi na svého spolustvořitele křičet. Řvát. Říct mu o jeho omezenosti, která ho zjevně postihla. Není zlý člověk, ale umí se tak chovat. Co by dělal, kdyby na té silnici ležel náš Váša? Náš Bertík? Otočil by se a šel dál? Pokud existuje něco jako svědomí, tak můj táta ho nemá. 

Mamka se do hodiny vrátila. Kočička tam ležela ve stále stejné pozici, se stále stejnýma skleněnýma modrýma očima a bezvládným bílým tělíčkem bez kapky krve, na němž jedinou známkou života byl mrskající se černý ocas. Vzala ji do Slaného do veterinární ordinace. Na veterině už skoro zavírali, ale k jednomu zvířecímu lékaři se ještě dostala. Píchl do mňoukavého stvoření injekci a nechal si spát, spát už napořád. Když jsme si o tom s mamkou povídaly, cítila jsem se prázdně a přitom naplněně - takovou tou tekutinou, kterou nikdy nevypijete, ale ani ji nedokážete vylít do odpadní výlevky v umyvadle zeleně vydlážděné koupelny. 

Víte, takový ten nejistý pocit, že jste něco mohli změnit. Takové to svíravé uvědomění si, že kdybyste měli u sebe ten jindy nepotřebný mobilní přístroj pro chytání signálu všude po světě, mohli jste zachránit život. Nevinný život němé tváře. Takové to příjemné zahřátí někde tam, kde v sobě máte kousek Boha, když pomyslíte na to, jak dlouho by tam bez povšimnutí bílá nehybná, v mukách neslyšně umírající kočička ležela, kdybyste náhodou nešli kolem, skoro neutíkali domů a neřekli to blízké osobě, kterou máma určitě je. Děkuju, že jsi, mami.

Takový to, když si říkáte, že se nedokážete podívat do zrcadla, protože se bojíte, že vám odpovědí bude někdo, kdo nechal zemřít zvíře. Takový to, když se tam stejně při zkoušce oblečení na první školní den podíváte a zjistíte, že vidíte prostě sebe. Takový to, když máte pocit, že jste vaším strachem, vaší bolestí, zkrátili trápení někomu jinému. Takový to, když vám hlavou prolítne myšlenka, že jste něčemu jinému než sobě možná pomohli. Takový to, když usínáte s prázdnou hlavou, protože jste si ten útvar sídlící na krku vyčistili špatně napsaným rádoby literárním útvarem, který zachránil psací krizí hnijící blog. Takový to, když ten článek zase není takový, jaký byste ho chtěli, ale nijak vás to netrápí, protože si musíte umýt hlavu a protože je občas fajn být prostě upřímný a nehrát si na poetu a pisálka, kterým nejspíš nejste...

Přála bych si sfouknout pampelišku s kočičím chmýřím...

Komentáře

  1. Zaprvé: Můžu tě ujistit, že poeta a pisálek JSI.
    Zadruhé: Kdyby se to, co popisuješ v tomto článku, stalo mně, asi bych z toho byla hodně vykolejená. Má zadržovaná pověrčivost a víra v osud by explodovala a já bych byla přesvědčena, že mi tím "síly shora" chtějí něco říct. Navíc naprosto miluji každé mňoukající stvoření, s nímž se setkám. Neskutečně bych to oplakala. Obdivuji tě za tvůj klidný a racionální přístup. A té kočičce jsi bezpochyby pomohla... vlastně bych řekla, že pomoci někomu v chvíli umírání je ta největší pomoc.
    Zatřetí: Dnes je Den nepřečtených knih? Já o něčem takovém ještě nikdy neslyšela. Ale líbí se mi to. Zrovna nedávno jsem se tě chtěla na tu zmiňovanou knihu zeptat (jestli jsi ji četla, jestli se ti líbila), protože já váhám, zda si ji mám zařadit na seznam.
    Začtvrté: Pocit "nemůžu na sebe koukat do zrcadla" znám. A oblečení na zítřek jsem si ani nezkoušela - to je znamení počínající gymplácké rezignace. :-D
    Přeji pěkný předškolní večer.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zaprvé: Děkuji, i když přesvědčit mě se ti nepodařilo. ;)
      Zadruhé: Vlastně jsem to vůbec nevzala s racionálním a klidným přístupem, jenomže popsat pocity, které jsou stejně jenom chvilkové a na jejich prožití krátce po prožití tak trochu zapomenu, nebo už si je nedokážu přesně vybavit, prostě neumím. Stále přemýšlím nad tím, jak dlouho tam ta kočička ležela. Kdybych babičce dlouze nevyprávěla o tom, že se mi nechce do školy a proč, možná jsem jí mohla pomoct dřív, jinak, lépe... nevím, kdyby je na nic, kdo tyhle kondicionály vymyslel, hergot?!
      Zatřetí: Jo, už třetím rokem (pro mě poprvé) je jednatřicátého srpna knihkupectvím Martinus pořádána akce "Den nepřečtených knih". Letos to bylo na téma klasiky a povinné literatury, ale zjistila jsem to příliš pozdě a tak jsem se jim na to vybodla. Je to ale dost facebooková akce, takže se nedivím, žes to přehlédla. ;) O Hvězdách a ještě jedné knize, o rakovině a dalších věcech mám v plánu napsat článek. Jo, ty plány. Taky bych chtěla napsat něco o Babičce, Atlantic Bridge, kočkách, šťastných koncích, neořezaných tužkách a bosých nohách. Hmm, dobrej vtip a ještě lepší bude, pokud to do ouplňku přinejmenším nezapomenu. Promiň, ještě mi nedošlo, že zítra začíná škola a měla bych nasadit mozek. A nebo mi to došlo a právě proto jsem ho vysadila. ;)
      Začtvrté: Faktem je, že se na sebe do zrcadla dívám často, ale moc kriticky se nezkoumám, jenom někdy, když mám hodně špatnou náladu. Dneska to nebylo špatný, jako spíš prázdný, jestli mi rozumíš. Kelímek bez kartáčků na zuby. Penál bez pastelek. Pokoj bez knih. Tělo bez duše.
      (A ehm, to zkoušení mě po jednom nevydařeném modelu omrzelo a řekla jsem si, že uvidím ráno podle počasí. Pokud teda vstanu a bude se mi chtít koukat se z okna na šeď pravděpodobně zataženého dne, kterým zahájím svůj další školní rok. Ať žije gympl, kde mizí iluze a rezignuje to ostatní - zatím se mi podařilo vykašlat se na předsevzetí pilnosti a pravidla společenského chování... :D
      Taktéž přeji pěkný předškolní večer a děkuji za komentář, který mě uklidnil a potěšil. :)

      Vymazat
  2. Moc mě mrzí, co jsi musela prožít, ale musíš si říkat, že jsi udělala to, co bylo v tvých silách. Na vině nejsi ty, ale ten, kdo toho chlupáče srazil a odjel....ty jsi udělala to nejlepší co v dané situaci šlo udělat. Teď už se aspoň netrápí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na vině jsou hvězdy, dalo by se říct... :)

      Vymazat
  3. Ach, milá Vlasti, věřím, že to pro Tebe byl hrůzný zážitek. Ale zachovala ses dobře. Určitě se na Tebe dívá z kočičího nebe a je vděčná, že jsi jí pomohla.

    Z taťkové nálady si nic nedělej, spraví se to. Moji rodiče taky občas mají příšernou náladu, že se s nimi ani nedá mluvit. Taky mě to vždycky tak mrzí, že mě to dohání k slzám. Ale zlepší se to, neboj :). Zase bude líp :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, vždycky se to zlepší a zhorší, už ani nemá cenu to řešit a prožívat, říkám si... :)

      Vymazat
  4. Napsalas to nádherně, až mi příběh vehnal slzy do očí. Snad Tě dlouho nic podobného nepotká. Rozhodně na sebe ale můžeš být hrdá, zachovala ses správně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přejetých koček bohužel potkávám čím dál tím víc...

      Vymazat
  5. Věřím, že kdyby kočka uměla mluvit, dozajista by tobě i tvé mámě poděkovala, protože jste udělaly, co jste mohly. Kdoví, jak dlouho tam ležela, kdoví, kolik lidí kolem ní prošlo či projelo bez povšimnutí, nebo si jí všimlo, ale neudělalo nic. Určitě musela strašně trpět; takhle odešla ze světa ve spánku, bez prodlužovaného trýznění bolestí. Na nějaké "kdyby" vůbec nehleď, ač je to těžké, já vím. Co se stalo, stalo se, a s tím se nedá dělat naprosto nic.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby, kdyby, kdyby, ách, nesnáším kondicionály. :)

      Vymazat
  6. Ach jo, to se mi nečetlo zrovna nejlíp :( Tedy myslím to tak, že pro mě - milovníka zvířat, jsou tyhle události hrozně psychicky náročné... Ale ber to z té lepší stránky, podle mě jsi udělala opravdu hodně a koťátku jsi pomohla i tak...
    Tvoje články čtu hrozně ráda, pěkně píšeš a já si ke čtení vždycky uvařím hrneček čaje :-)
    Moc ti děkuju za všechny komentáře na mém blogu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji já za komentář, povzbudil v těžké chvíli. :)

      Vymazat
  7. Vlastičko, obávám se, že té kočičce už nebylo pomoci, ani kdybys zavolala rychle pomoc. Myslím že měla nějaké vnitřní zranění a zřejmě by nepomohla ani operace, jedině ta poslední tišící injekce. Je mi moc líto, že jsi musela zažít tohle, první opravdový škrábanec ve tvém životě. Dovedu se vcítit, jak ti v té chvíli bylo, protože jsem zažila něco podobného a dokonce několikrát. A pokaždé jsem to obrečela a dva z těch zážitků se staly před dvaceti lety a vidím je jak dnes. Je mi vždycky líto, když se něco takového stane bezbrannému. Ať jde o dítě, kočku, psa, nebo dokonce i starého člověka.
    Myslím, že jste kočičce pomohly od trápení, to je jediné, co se asi dalo dělat.
    Táta... kdoví, třeba jen nechtěl vidět tu bolest. Třeba ji jednou taky zažil a nechtěl, aby se to opakovalo. Nebo měl nějaký svůj nešťastný den, kdy řekl a udělal něco, co by jindy třeba neudělal.
    Musel to být pro tebe hodně smutný den, bohužel i takový je život. (A to neber jako nějaké utěšování, sama se s podobnými věcmi neumím srovnat, i když vím, že jsou součástí života)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Narovnat se, přestat se ohlížet a jít dál, to bych chtěla umět.
      Díky za komentář. :)

      Vymazat
  8. Je mi z tvého článku smutno. Prostě z něj ty negativní pocity čiší.
    A stejně jako Vendy přede mnou si myslím, že už jsi jí nemohla nijak pomoci.
    A táta... No, já mám zase pocit, že mamka se mi změnila v člověka, který počítá s tím, že jeho dcera bude šedá myška, které bude jedno, že se na ní ostatní dívají divně. Teď jsem to špatně formulovala, ale už prostě není tolik chápavá jako kdysi. Kdybys někdy potřebovala se vypovídat/ vypsat, napiš mi. Chápu tě.
    Byl to určitě hrozně smutný den a je mi líto, že jsi ho vůbec musela prožít. Na každém dni by bylo lepší, kdyby byl aspoň kousíček něčeho pěkného.
    Tohle je hodně zmatený komentář, tak ho radši ignoruj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ke zmatenému článku zmatený komentář. Tak to má být.

      Vymazat
  9. Té kočičky je mi líto. Asi jako všem ostatním milovníkům všeho, co mňouká. :(
    Mojí kamarádce v pátek někdo přejel kočku a ta to také nepřežila. Jmenovala se Káča. Kočka, ne kamarádka.
    Já jsem kočku nikdy neměla, táta mi to nedovolil. Ani křečka. :/
    Můj táta by se zachoval stejně. A co je horší - moje mamka taky.
    Jednou jsem takhle viděla umírat psíka a rodiče řekli, že už pro něj nemůžeme nic udělat. Tak jsme nedělali.
    Občas si na to vzpomenu a říkám si, kdy se mi to vrátí.
    Píšeš fakt krásně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že nemáš se svou rodinou trápení... :)
      Té Káči je mi líto. :(

      Vymazat
  10. Zajímavé je, že na tom článku vlastně není nejsilnější příběh té kočičky, ale tvůj... Zasáhlo mě to.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat