Follow the star and search for the heart

Tuším, že to bylo v březnu, co do Slaného přijeli Johnny, Nizozemec a zakladatel Atlantic Bridge, Jackie, usměvavá čtyřicátnice z Ameriky s vysokým hláskem a legračním mikádem, a Amanda, náctiletá slečna rovněž z divokého západu. Byla to opravdu milá trojka a my, členové Bridgebuilders klubu, jsme měli možnost se s ní seznámit na jednom setkání. A právě tehdy jsem se poprvé dozvěděla, že existuje jakýsi festival, pořádaný každoročně v různých státech, kam se sjedou skupinky zapojené do Atlantic Bridge projektu z celého světa. A jelikož jsem jistojistě věděla, že na začátku srpna nic nemám a tušila jsem, že to bude skvělý zážitek, svou účast jsem přislíbila. Nakonec nastaly nějaké komplikace, ten měl tohle a ten tamto, takže z naší desetičlenné skupinky do Liberce, kde se letošní festival konal, jsme se vypravily jen já a Bětka, tak trochu zakladatelka naší slánské bridžbildrs skupinky.


Sobota, 2.8.2014
Samotný festival sice začínal až v pondělí čtvrtého, ale první skutečnosti, že se tento týdenní nezapomenutelný zážitek blíží, se objevily už v druhosrpnovou sobotu. Do Slaného totiž přijela americká rodinka a skupinka zároveň, Hytha family. 

Dopoledne jsem se tedy dopravila k Bětce domů. Bylo to poprvé, co jsem měla možnost pobýt v jejich bytečku, vlastně spíš garsonce. Bětka se svým manželem Pavlem bydlejí na faře v pěkné místnosti mezi zahradou a modlitební síní. K jejich bytu přiléhá mimo jiné i koupelna se záchodem a chodbička. Nejvíc se mi však na celém jejich obydlené zóně líbilo dřevěné patro, které Pavel coby dřevař a tesař vyrobil, aby tak ušetřili místo - místnost má totiž velmi vysoký strop a tak si do její horní poloviny umístili Bětka s Pavlem postel a knihovnu. Tedy řeknu vám, takový krásný čtenářský koutek bych taky chtěla! Strašně moc se mi to líbilo a i když zatím jejich skromné žití není hotovo a stále pracují na kuchyni, dokázala bych se tam zabydlet. :)

Přivezla jsem deset vepřových a tři kuřecí řízky, šla jsem nakoupit zeleninu a brambory a mohly jsme s Bětkou začít vařit. Rozhodly jsme se pro jednoduché a přitom dobré řízky s bramborem a zeleninovou oblohou, protože vyvářet se s nějakými specialitami by zabralo spoustu času, který měl být využit jinak. Myslím si však, že jsme neudělaly špatně volbou večerního menu. 

Někdy kolem jedné dorazilo auto s Hytha family. Vážně sympatičtí lidé - táta, zjevná hlava rodiny Greg, milá, upravená matka Linda, české fráze na mě z telefonu chrlící devatenáctiletá Carrie, skateboard v ruce mající Chris a osvalený, ve značce Nike oblečený Rob. S nimi dorazili i Robert a Raymond z Knovíze. (Rodinka totiž v Knovízi, o kterém jsem psala nedávno, přespávala a to by bylo, aby to nebylo u zpola americké rodiny z Aljašky.)

Nebudu to protahovat - po seznámení a krátkých seznamovacích rozhovorech jsme se vydali na Slánskou horu, kterou rodinka chtěla navštívit. Už dlouho jsem tam nebyla, naposledy jsme ji "zdolali" s prarodiči před čtyřmi lety, a tak mě mile překvapil poměrně neobvyklý pořádek na cestičkách. Linda s Carrie měly pantofle a já čekala, kdy jim podjedou nohy, ale nestalo se tak. Příjemně jsem si s nimi popovídala, především s Carrie, Lindou a Gregem. Chris a Rob byli plně zaměstnáni Robertem a Raymondem, které zaujal hlavně Chrisův skateboard a jeho umění na něm. 

Po návratu jsme naši návštěvu vzali do vyhlášené místní cukrárny, kde ochutnali zmrzlinu, pak jsme se vrátili pro jejich hudební nástroje a vydali se s nimi do kavárničky, ve které měli téhož večera hrát a kde si tedy chtěli připravit instrumenty, mikrofony a pozice a zkusit něco zahrát. Mají totiž vlastní rodinnou kapelu - no není to úžasné? Carrie zpívá a občas hraje na klavír nebo na ukulele, Linda má druhý hlas a přizvukuje pomocí tamburíny a ještě nějakého jiného chrastítka, Greg také používá svůj hlas, ale povětšinou válí (doslova) na kytaru nebo na klavír, Rob bravurně ovládá saxofon a společně s Chrisem se dělí o jakousi údernou dřevěnou krabici, díky které mají písně rytmus a styl. Zní to opravdu báječně!

Jakmile dozkoušeli, vydali jsme se do Kláštera Nejsvětější trojice, kostela, který obývají členové řádu Bosých karmelitánů. Jeden z nich nám udělal krátkou přednášku (v angličtině, samozřejmě, berte jako automatické, že veškeré rozhovory a tak jsou v anglickém jazyce. :D) a my si sami mohli prohlédnout všechny čtyři oltáře umístěné v lodi kostela. Když jsme odcházeli, znenadání začalo lít jako z konve, ale brzy naštěstí přestalo. Všem nám kručelo v břiše, "I´m hungry" mi začalo lézt na mozek a cesta zpět k Bětce domů byla dlouhá.

Nakonec jsme to udělali následovně - řízky na přírodní způsob jsme buď ogrilovali v takovém šikovném přístroji, nebo osmažili normálně na oleji, ve slupce uvařené brambory jsme oloupali a ohřáli v troubě, přidali k nim několik hrudek másla a na talíře nakrájeli zeleninu. Vyndali kečup, dresink a hořčici, kolem stolu pro dva rozestavěli deset židlí z modlitebny a talíře a příbory z farních zásob. Všichni lačně polykali hladové sliny a nasávali vůni připravujícího se vepřového. A pak se konečně všechno položilo na stůl, každý si bral co hrdlo ráčilo, jedlo se, pilo, povídalo, až na stole nezbylo vůbec nic. Nacpala jsem se k prasknutí a ostatní pravděpodobně taky. (A to jsem prosím snědla jen dvě brambory a jeden kuřecí řízek.) 

Večer jsme vyrazili, jak bylo v plánu na koncert, který měla Hytha family v kavárničce Jazz Café Fanny. Sešlo se tam docela hodně lidí a byla to opravdu nádhera, nářez, prostě skvělý koncert. Vlastně možná můj první, ale o to víc jsem si to užila. Nic velkého a přitom tak velkoformátového! Carrie by se svým skvělým hlasem, zvládajícím doopravdy všechno od opery přes jazz až po rapování, strčila do kapsy každou z našich "superstár" z Novy. Kromě amerických hitů minulého století měla rodinka v repertoáru také například Rolling in the deep, Hey soul sister, Happy a další skvělé písničky, které jsem třeba ani neznala, ale vychutnala jsem si je tak jako tak. Některé jsem se pokusila nahrát, ale kvalita pokulhává před skutečností. :) Bohužel jsem po desáté hodině musela odejít, ale i tak jsem si koncert užila. :)

Pondělí, 4.8.2014
Už několik dní dopředu nám mamka zarezervovala dvě sedadla v jednom ze žlutých autobusů společnosti Student Agency, který odjížděl v půl čtvrté z Černého mostu. Po vcelku rychlém zabalení si do krosny, kterou jsem od doby skautských táborů nevytáhla z kumbálu, jsme s mamkou vyrazily - nejprve s Bětuší k babičce na hlídání, pak pro Bětku do Slaného a nakonec do Dejvic, odkud jsme se s Bětkou měly metrem přemístit na druhý konec Prahy. S krosnou na zádech už si to nechci opakovat, jednou mi to neustálé vrážení do někoho stačilo. :D 


Se Student Agency jsem jela poprvé. Mají kožená sedadla, příjemnou klimatizaci v autobuse, nápoj zdarma a spoustu dalších fajn vychytávek, které určitě stojí za vyzkoušení. Cesta je to příjemná, do Liberce tedy byla. Liberec jsem doposud nikdy nenavštívila a tak mě dost překvapilo, že zde mají tramvaje, přemodernizované centrum plné obchodních domů a nic moc historického v srdci města. Autobusem jsme se s Bětkou dostaly na zastávku Stodolní, odkud je to ke kolejím Technické univerzity, kde jsme měly být jako všichni ostatní účastníci festivalu ubytovány, jen kousek. Málem jsme však při hledání správného místa pro registraci vypustily duši a naší spásou se staly Carrie s Lindou, které jsme potkaly a které nám ukázaly správný směr. 

Registrace, seznámení se s několika organizátorkami z Česka, které mimo nás dvou byly jedinými domorodci na festivalu, a ubytování se v dvojlůžkovém pokoji, který s dalším dvojlůžákem sdílel koupelnu, kuchyňku a záchod, proběhly bez problémů. Nestačily jsme se divit příjemnému zařízení kolejního pokoje a pokud to takové je na všech kolejích a internátech, pak nevím, na co si všichni ztěžují. :) Zaťukaly jsme také na vedlejší pokoj a seznámily se s Amy, Američankou z Michiganu ve středních letech, moc milou osobou. :) 

Pak jsme šly na večeři do místní menzy. Abych to nemusela pořád rozepisovat, napíšu už teď, jak to tam chodilo. 
K snídani jsme si mohli nabírat z poměrně pestré nabídky - bílé nebo celozrnné pečivo, bábovka, koláč, šunka, sýr, máslo, marmeláda, med, müsli, bílý jogurt, ovocné jogurty, zelenina, ovoce a samozřejmě nápoje jako kafe, čaj, voda, džus nebo mléko. Vše jsme si mohli kombinovat dle libosti a já si tohle ranní jídlo velmi užívala. :)
Oběd a večeře se nesly v podobném duchu - kuchařky vydávaly talíře s jídlem a my si k tomu mohli dle libosti přidat zeleninu, zákusek a nějaký nápoj.
Snídalo se od 8:15 do 9:30, oběd byl v čase 12:30 až 13:30 a večeře od 17:45 do 19:00 hodin. Kuchařky neuměly anglicky a bylo to spíš k pláči než k smíchu. 


První přednáška, nebo chcete-li setkání (meeting) se neslo v duchu přivítání se a seznámení. Mimo jiné měl večer ve svém názvu téma "The Story of the Star: Search for Purpose". Zmínila jsem už, že nadpis článku je zároveň téma letošního festivalu? Ne? Tak už to víte. První večer jsem si vážně užila. Po hodině a půl jsme se podle značek na jmenovkách (kterým jsme na začátku nepřidávali žádný význam) rozdělili do malých skupinek a v nich jsme se po následujících pět dní scházeli vždy po setkáních.

Úplně jsem v textu zapomněla zmínit skvělou dvojku Gos a Sip, dohromady Gossip. :) Tito dva "novináři" nám přinášeli novinky, sdíleli s námi své smutky i radosti, prostě příjemné zpestřování rán. :)

V mé skupince jsem byla s jednou z českých organizátorek Lenkou, učitelkou angličtiny žijící v Postoloprtech, leaderkou nizozemské skupinky Talithou, Američankou Amandou (ano, tou Amandou z březnového setkání), která mi pořád připomínala herečku, která hrála Tris v Divergenci. Byla zde také Courtney, čtrnáctiletá blondýnka z Ameriky s alergií na laktózu, žvýkačkou v puse a problémy s nohama, Kanaďan Matt, hrající každé ráno na trubku spolu s Robem Hythou (ten hrál na saxofon), patnáctiletá Adda z Rumunska a dva Nizozemci - Bram, který sice působil jako breakdancový floutek, ale ve skutečnosti měl až ohromující smysl pro čestnost a nepodvádění, a Pjotr, jež si během festivalu ani jednou nesundal šedou čepici dozdobující jeho docela dlouhé vlasy. 

Úkolem každé skupinky bylo nakreslit si vlastní plakát, vlajku, či jak to nazvat. :)

Co jsme všechno probírali, to po mě přesně nechtějte. Musí vám stačit, že jsme při každém setkání v malé skupince probírali otázky týkající se právě vyslechnuté přednášky, povídali si o sobě samých a našich náladách a pocitech, hráli kolektivní hry a navzájem se otevírali a tak různě. Toho prvního pondělního večera tomu nebylo jinak. 

Úterý, 5.8.2014
Jsem zvyklá budit se v šest a proto ani tento den nebyl výjimkou. Problém nastal tehdy, když jsem si uvědomila, že mám ještě více jak hodinu do snídaně. A problém se sám vyřešil tehdy, když se ozvala knížka Sestra a sestřička: "Vážně sis myslela, že tu budu jenom tak ležet a zůstávat nečtená? Pcha, teď je ten správný čas!". A pak už se mi nemusela ani připomínat, každé ráno, odpoledne a večer jsem si četla a nakonec příběh ještě před odjezdem dočetla. S Bětkou jsme pak šly na snídani a ona po dojedení odešla na Leaders Meeting, zatímco já se odebrala na pokoj za knížkou. :)



Téma dopoledního setkání znělo "The Story of a Place" a kromě přednášky libereckého pastora Blahoše jsme zase měli nějaké seznamovací a zábavné aktivity. Poté jsme si všichni vyzvedli igelitku s obědem (dvě housky, tatranka, banán a minerálka) a šlo se na Ještěd!






Tramvají jsme dojeli na konečnou, pak asi půl hodinky stoupali směrem k lanovce a tou následně vyjeli nahoru na horu. :) Cestou jsem se stihla seznámit s Dianou, nejlepší kamarádkou Addy z Rumunska. Moc milé holky. :) A taky s několika Bětčinými známostmi, Monicou z Nizozemska, Daniell z New Yorku a s dalšími, na jejichž jména si honem nevzpomenu. :)







Ještěd byl fajn, co vám budu povídat. Prohlídli jsme si vysílač, podívali se do krajiny (viditelnost však dobrá nebyla), dostali festivalová trička, udělali velkou skupinovou fotku a pak poseděli v malých skupinkách. Sestup dolů byl docela dobrodružný, jako kamzíci jsme zdolávali cesty necesty, protože někoho napadlo, že jít po silnici je moc nudné. :D Restaurace, kde jsme měli večeřet, se příhodně objevila a my, hladoví a uchození, jsme se nadlábli - někdo měl guláš, někdo řízek s bramborovým salátem. Bylo opravdu zajímavé pozorovat, jak Američani nevědí, co s knedlíky. :D


Večer nás čekal ještě shrnující program, kde mimo jiné zpívali a hráli Hytha family a další jedinci. Skvělá zábava! Na večerním programu se začali promítat prezentace jednotlivých zemí právě o místech, kde žijí. Středeční večer byl zasvěcen těm jedincům, kteří na festivalu byli sami - Kanaďan, Němka, Angličan, Španěl a manželský pár z Austrálie. Pobavili nás i poučili a já si večer opravdu užila. Na "Café Connection", kde jste si všichni mohli prostě jen sednout a povídat, jsem poté už nešla, byla jsem moc unavená, deset hodin je má hodinka. :)


Středa, 6.8.2014
Ranní rituál se opakoval, jen s tím rozdílem, že jsem posnídala s Lindou a Gregem Hytha, protože Bětka spala. Příjemná snídaně, to vám povím. :) Tématem setkání bylo "The Story of the Festival". Zapomněla jsem také zmínit, že při každém setkání vystoupila čtveřice (jeden Maďar, jeden Nizozemec a dvě Američanky) ve své hře o Ponky Monkovi (snad je to takhle dobře), který ztratil svůj směr a hledá hvězdu, kterou by mohl následovat. Na jeho cestě ho provází tři králové a právě ti se mu snaží ukázat, kudy jít dál za smyslem svého života. 
Skvělá hra! Každý měl na zádech cedulku se jménem - museli jste jméno uhodnout tak, že jste se ptali otázkami ANO/NE lidí kolem a pak jste si museli najít někoho do páru. Já byla Alladin a najít Yasmine bylo téměř nemožné. :D

Setkání v malých skupinkách a oběd proběhly jako obvykle. Odpoledne jsme měli volné - mohli jsme si sice vybrat z nabízeného programu výletu do IQ parku nebo do Zoo, ale já jsem v obojím již byla a navíc jsem si potřebovala koupit pár drobností ve městě, takže jsme s Bětkou a dalšími několika zájemci o nákupy vyrazili do centra. 
Třeba takovéhle otázky jsme v malých skupinkách po přednáškách probírali...
S Bětkou jsme se snažily přijít na to, která barva a který střih mi sluší, a abychom se o tom přesvědčily a nespekulovali o nesmrtelnosti chrousta, ukrátili jsme si část volného odpoledne v H&M. Zkoušela jsem si červené tričko s véčkovým výstřihem. Náladu nám zkazil místní hlídač, který mi řekl něco ve stylu, že vypadám jak opice nebo tak, slovo opice bylo zřetelné. Přitom se na nás a na další zákazníky nechutně, urážlivě, na můj vkus oplzle díval a tak jsme si sice nic nekoupily, ale zašly jsme za vedoucí prodejny a na toho nepříjemného dědka z ostrahy si postěžovaly - milá paní vedoucí nás příjemně překvapila svou reakcí, že se tohle už několikrát stalo a že se postará, aby ten člověk už na prodejně nepracoval - což schvaluji.

Pjotr z naší skupinky měl narozeniny a Američané mu moc hezky zazpívali. Stejně zazpívali i oné Němce z Herrnhutu. :)

Prezentaci své země tentokrát měli Maďaři a Nizozemci a bylo to opravdu zábavné - Maďaři si pro nás připravili záludné čtení jejich obludné hatmatilky a Nizozemci vtipné video o rozdílech mezi Nizozemskem a Holandskem a kvíz, jehož výherci museli několikrát říct nějaký nizozemský jazykolam ve stylu "achtr tachtr šprachtr", přitom na všechna r je kladen důraz, po kterém vás bolí v krku. :D


Čtvrtek, 7.8.2014
Tématem setkání bylo "The Story of the Past" a ačkoli si právě teď nějak nemůžu vybavit, co že mě na tomto tématu zaujalo, vím, že se mi vyprávění moc líbilo a že bych si ho klidně poslechla znovu. 

Preclík. :D Strašná hra a přitom skvělá na komunikaci a utužování kolektivu. :)

Po setkání v malých skupinkách a po obědě jsme vyrazili autobusem do německého Herrnhutu, Ochranova. Velmi zajímavé městečko, hodinku jízdy po dálnici. V tamním kostele nás uvítala milá paní, něco jsme si zazpívali (měli takové zpěvníky, kde některé texty byly napsány ve více jazycích, i v češtině! :D A příjemně jsem si četbou písní procvičila němčinu. Sice toho moc neumím, ale když čtu, poměrně dobře rozumím, o co go. :))



Pak jsme od té paní dostali nějaké otázky a úkoly a museli jsme běhat po městě a hledat odpovědi. Bylo by to zajímavé, kdybych se vůbec dozvěděla, na co se nás ptají a co máme dělat, takhle jsem jen tak stranou pokoukávala po dějišti. A také nás zastihl nepříjemný lijavec, který bych nikomu nedoporučovala, zvlášť pokud nemáte pláštěnku a nacházíte se na hřbitově, kde se není kam schovat. :D 



Ačkoli večeře byla chutná a na špatné kuchařské umění bych si ztěžovat nemohla, přeci jen mě trochu udivilo, že těstovinový salát s jogurtem podávají s dvěma vařenými párky. What? :D 



Byla zde na večeři s námi jedna Němka, která zrovna měla narozeniny. A jelikož jsem jí chtěla udělat radost - chudinka byla zahlcena samým "Happy Birthday", promluvila jsem s ní a popřála jí v němčině. :) Její "danke schön" mi doteď zní v uších a já konečně vím, jak se to zpropadené ó umlaut vyslovuje. :D




Večer nás čekal neobyčejný, nezapomenutelný zážitek. Skupinka z New Yorku hrála a zpívala muzikálovou verzi o Ježíši, jeho životě, smrti a vzkříšení. Nebylo to Jesus Christ Superstar, jmenovalo se to tuším Godspell. A bylo to nádherné - když zpívali i hráli, i když se přiznám, že pokud jsem rozuměla tak polovině toho, co říkají, přeháním. Naštěstí ten biblický příběh o Ježíši znám a proto jsem si obsah jejich rozhovorů mohla domýšlet za pochodu. A přestože pro mě ukřižování a vzkříšení Ježíše není nic neznámého, do očí mi téměř vhrkly slzy dojetí, když se vzkříšený Kristus přivítal se svými učedníky. :)


Pátek, 8.8.2014
Nastal den D. V pátek se totiž měla konat prezentace Američanů, Rumunů a také Čechů. Ze samotného připravení prezentace jsem nervózní nebyla, ale rozklepala se mi kolena jen při pomyšlení na mě, jak mluvím před devadesáti lidmi s téměř bezchybnou angličtinou. (já vím, že takhle se s nimi porovnávat nemůžu, když jsou to starší lidi a rodilí mluvčí, ale i tak. :D) Ale popořadě.

Páteční dopoledne se neslo v duchu tématu "The Story of Other Person" a vyprávěl nám italský učitel angličtiny. Pobavily mě jeho tři otázky, které pokládá žákům na začátku roku: "Who am I? Why am I here? Where are the cookies?" :D 

Na obědě jsme si sedly společně s Češkami Lenkou, Péťou a Sašou. (kterou jsem neměla ráda, ale pšt.) Vymyslely jsme body naší prezentace a jelikož jsme měli mít volné odpoledne, nabídla jsem se, že zajedu do města pro ingredience na piškotový dort. Nechápu, jak v Americe a jiných státech můžou neznat piškoty! :D Knedlíky bych jim odpustila, ale piškoty? :) Lenka s Péťou si vyjednaly misky v kuchyni a měly v plánu ukázat jim, jak se piškotový dort dělá. A samozřejmě jim ho dát ochutnat. 

Kolektivní zpívání Lean on me, mé oblíbené písničky. :)

Po návratu z města jsem usedla k Pétinu notebooku a dotvořila prezentaci - připojila překlad naší hymny, kterou jsme měli v plánu zpívat, přeložila recept na piškotový dort, k textům o historii dodala nějaké tematické obrázky a vymyslela houbový kvíz a lekci češtiny.

Večeře uběhla rychle a stejně tak i prezentace Ameriky a Rumunska. Vtipným doplňkem Američanů byla slangová slova, Rumuni si zase připravili nějaké situace, ve kterých se prokáže, že jste Rumun. :D A pak jsme na řadu přišly já s Bětkou. Pane Bože! :O


Ze začátku to vypadalo docela dobře. Dokonce jsem souvisle mluvila! :) Jenže pak jsem měla říct něco málo a Karlu IV., což pro mě obyčejně není problém, základy z jeho doby znám nazpaměť, jenže nějak jsem zazmatkovala po drobném záseku u číslovky čtvrtý (já vím, blbost, ale vždycky přemýšlím, jak to vyslovit. :D) a ve výsledku za mě zbytek odříkala Bětka. I tak se myslím prezentace líbila. Pravděpodobně byla stejně dobrá i lekce češtiny, kdy jsme přítomné učily základy češtiny (pozdravy, představení, odkud jsi a rozloučení) a houbový kvíz - šly jsme si takhle s Bětkou na houby, jenže jsme si nebyly jisté, jestli je můžeme sníst a proto si všichni stoupli a při snědení jedovaté houby si museli sednout. Nejlépe se v tomto kvízu osvědčili Maďaři. :) A na závěr prezentace jsme zazpívali hymnu. :)


Poté se nám až do půlnoci předváděli různí lidé se zpěvem písní, s literárními texty, s hrou na hudební nástroje a tak dál. Prostě každý, kdo chtěl, ukázal svůj talent. Byla jsem sice trošku vyvedená z míry svým selháním na pódiu, ale zůstala jsem.

Pak jsme se, než jsme šly spát, s Bětkou pomodlily. Někdy bych se nejen k této chvilce, ale i k dalším podobným záležitostem vyjádřila, ale dnes na to není čas a nemám ani potřebnou chuť se o tom rozepisovat a zahlcovat vás něčím, co vás po přečtení té spousty odstavců stejně nebude moc vzrušovat. :)


Sobota, 9.8.2014
Ráno jsme se s Bětkou docela dlouho bavily právě o Bohu, o vztahu k němu, o víře obecně a tak podobně. Už dlouho jsem se takhle neotevřela a neprovětrala své myšlenky i svědomí. 

Poslední téma bylo jednoznačné: "The Story of our Heart" a vyprávěl nám ho jeden milý Američan, tuším Max nebo tak nějak. Rozloučení v malých skupinkách mě dojímalo, ale zároveň pro mě nemělo moc význam, protože ač jsem poznala spoustu nových milých lidí, k nikomu jsem si nestihla vybudovat opravdové přátelství - na to prostě týden nestačí. :) 

Každý, kdo chtěl, řekl na závěr festivalu nějaká slova...

S Bětkou jsme si pak zabalily, znovu se se všemi rozloučily, nasedly na autobus do centra a tam počkaly na žlutý autobus Student Agency. Cestou do Prahy jsme si dopřály nějaké dobré drobnůstky za skvělé ceny, jedlosti samozřejmě. ;) A jelikož jsme měly asi hodinu a půl, stavily jsme se při přestupu z Béčka na Áčko v Mekáči na Václaváku - já si po hoodně dlouhé době dala McFlurry, Bětka zkusila Milkshake, který chutnal spíš jako šlehačka, hodně hustá šlehačka. 

Pak jsme se dostaly na Dejvickou, přestoupily na autobus do Slaného a tam počkaly na mamku, aby Bětku (nebo spíš její těžkou tašku) odvezla k jejímu nedalekému bydlišti a mě domů. Domov, sladký domov mi opět rozevřel svou náruč - Anča až do pondělí byla na táboře a proto jsem měla klid. Bětuška zase vyrostla a naučila se spoustu nových věcí. Mamka konečně začala zdravě vařit a tak jsme si nasadily zdravý jídelníček. Tátovy končila dovolená, takže taky super. A hlavně na mě na stole čekaly dva balíčky knížek. :D

Troufám si tvrdit, že teď už mě čekají jen volné dny. Budu si číst (a že mám co!), budu cvičit, budu se učit angličtinu (protože jsem zjistila, že mé znalosti jsou fakt hrozné v porovnání se znalostmi jiných a že hlavně musím mluvit!), němčinu (protože se mi v tom Německu tak zalíbila, že jsem si řekla, že by byla škoda se jí nevěnovat) a italštinu (protože prostě proto). 

(Většina fotek z článku je mých, ale jsou zde i některé fotky a převážně videa od Aarona Oostdijka, který se po dobu festivalu stál (ne)oficiálním fotografem a kameramanem všech událostí. :))

A co vám můžu slíbit? (a co určitě nedodržím)
Můžete se ještě během srpna těšit na slibovaný článek o Atlantic Bridge a také přehled mých nově objevených oblíbených písní. :) Chystám se taky na nějaké tagy, jako je třeba Měsíční nej nebo Kindle tag (obojí vložím vždy do samostatného článku). A samozřejmě recenze na knížky, těch bude pravděpodobně nejvíc - momentálně mám rozečtené Ženy v životě císaře Františka Josefa, Krále Leara, Sport a Jógu, Havrana a jiné básně, Babičku a Romea, Julii a tmu. A na většinu bych recenzi do konce srpna napsat měla. :D

Komentáře

  1. Chybička se vloudila a já při pročítání článku zjistila, že jsem popletla dny. Ale jsem líná to opravovat a navíc bych to mohla využít jako malý testík čtenářské zdatnosti - jestliže jste si přečetli článek a podívali se na videa, pak na tu čtvrtečně páteční nesrovnalost přijdete. :) A pokud mi ji i napíšete, budete mít u mě malý bonus. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Fíha, ty máš za tohle léto ale zážitků! Moc mě baví je číst, je to pro mě úplně jiný svět, než ve kterém žiji :-) Zaujalo mě to bydlení na faře s přistavěným dřevěným patrem - to bych taky chtěla, nebo spíš, chtěla bych to dřevěné patro :-D - a americká rodinná skupina :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To musel bejt suprovej zážitek! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně jsi to napsala Vlasti, už není co dodat. :))

    OdpovědětVymazat
  5. Jůůj. :) Díky, bez tebe bych neměla o čem psát a přemýšlet. ;)

    OdpovědětVymazat
  6. Páni, krásné momentky :) Na člověka úplně dýchá ta atmosféra!!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat