Vzdálená blízkost

Už mě zase nenapadá, jak pojmenovat článek. Ráda bych vám totiž napsala, co jsem dělala od sobotního do nedělního odpoledne, jenže pocitovost, kterou jsem nakonec nazvala tento výlet, s tím krásným víkendem nemá vlastně nic společného. Tedy, ano, samozřejmě, že má, jenže trochu jinak, než by si to kde kdo mohl vyložit. A jistě, ráda bych si to vyložila jinak, jenže pocity se rodí ze skutečnosti, nikoli naopak. Bohužel.


Necelých čtrnáct kilometrů od mého bydliště a v ještě kratší vzdálenosti od Slaného, kam chodím do školy, se nachází vesnice Knovíz. Znám zde spoustu místních duší a bylo pro mě velkým potěšením a opravdu upřímnou radostí, když jsem v prosinci začala poznávat jednu z knovízských rodin. Ano, správně, mluvím o Markétě z Bridgebuilders klubu, kam právě od posledního měsíce v roku spolu s mamkou a ségrou chodím. A právě naše skupinka členů mezinárodní organizace Atlantic Bridge se domluvila, že se během léta sejde u klubové organizátorky a užije si spolu volné chvíle.


Představovala jsem vám už náš klub a smysl Bridgebuilders obecně? K tomu prvnímu se dostanu v tomto článku a pokud jste opravdu zvědavi na nějaké informace o celém projektu, počkejte si a dočkáte se. Na začátku srpna se totiž chystám na velký festival do Liberce, kde se s celým Atlantic Bridge blíže seznámím, a potom budu mít dostatek podkladů pro velký navozující bridžbilďácký článek.


S Ančou jsme byly domluveny, že do Knovíze pojedeme na kole, je to kousek a můžeme jet příjemnou cestičkou skrz malé vesničky. Já svůj slib dodržela a poctivě vypotila kopec do cílového bodu, kdežto Anča, prázdninami poledně vyspávající, se svezla s mamkou autem.


V Knovízi jsem ze všech pozvaných byla první. Kdo všechno se měl sejít? Markéta má velikou rodinu - a ne, není to tím, že jsou oba s manželem věřící, i když možná i to hraje v celé rodině tu nejdůležitější roli. Přála bych vám někdy s nimi strávit odpoledne - nikdy na své děti nekřičí, ale jemně je všemu učí. A ony poslouchají a naslouchají. Nikdy je neomezuje v rozvoji kreativity. Nechá je běhat bosy po trávníku na zahradě a s mateřským citem s nimi jedná jako se sebou rovnými. Neumím to popsat. Ale zpět k té rodině. Ona a její manžel, původem z Aljašky, mají pět dětí. Nyní čekají šesté, avšak ve vzduchu visí nejistota způsobená Markétiným vysokým věkem. Tři kluci, narozeni na Aljašce a dvě holčičky s místem narození v Čechách. Richard Joseph, Robert James, Raymond John, Anna Sylvie a Alžběta Soňa. On, jeho mladší bratr, který vypadá, že je starší, malý hokejista, číst se učící Anička a hravá tříletá Bětuška. Blonďatí a modroocí. Všichni si podobní jako oko oku. Jeden z nich pro mě důležitý, ostatní přinejmenším velmi blízcí mým citům.


Když jsem přijela, zaparkovala své kolo a pozdravila se s dětmi a Markétou (Robert právě pařil na nějaké kamarádově narozeninové oslavě a On je celé léto se svým tátou na Aljašce), zeptala jsem se na její zdravotní stav, na děti a nenápadně i na něj. Možná si vůbec nepřipouští, že bych se nezeptala, kdybych to netoužila vědět. Totiž, možná si myslí, že to chci vědět z úplně jiných důvodů. Já ani nevím, proč to chci vědět. Možná, abych se ujistila, že opravdu nemůže odepsat na tu zprávu... No, každopádně, bylo mi předloženo fotoalbum z Jeho pátých narozenin, na Aljašce, jak jinak. Mmm...


Během prohlížení fotografií dorazila Bětka se svým manželem Pavlem. Bětka je druhá organizátorka našeho klubu, studuje něco, co zapomenu hned po vyslovení, bydlí na faře a mohla by být mou starší sestřenicí nebo tak nějak. S ní ostatně jedu do toho Liberce. Pavla mám taky ráda, i když se s ním tak dobře neznám. Je to však velmi sympatický a charismatický chlapík a já ho Bětce jen přeji. :)


Hovor se nebezpečně stočil na mě a na Maltu a tak jsem, v zájmu sebe samé i okolních posluchačů, navrhla prezentaci fotografií. (Z toho mého facebookového alba o čtyři stech devadesáti devíti fotografiích.) Ubíhalo to dost rychle a než jsme se nadáli, objevily se Anča a mamka. Opět nastalo vítání a pak jsme se vydali na procházku po Knovízi. Přes náves, kolem rybníka, pak nahoru na stráň a z ní do lesíka na skály. Stavili jsme se i na fotbalovém hřišti a u koní. A také v kostelíku, který jsme důkladně prozkoumali, vylezli jsme až do nejvyšší věžičky a zahráli si na varhany.


Po návratu zpět domů, kdy jsme zjistili, že jsme ušli čtyři kilometry a propovídali se až k šesté hodině večerní, se Bětka, Pavel a děti šli vykoupat do bazénu a my ostatní připravili večeři. Špagety, omáčku, strouhaný eidam, kečup, stůl na terase za domem a pohodlné posezení kolem něj. Asi ani nemá cenu vyprávět vám, jak bylo to jídlo úžasné. Řekla jsem si, že mě jedna větší porce nezabije a přidala jsem si. Navíc mě Markéta naučila péct výborné, ne, delikatesní toustíky, či jak to nazvat. Zkrátka, rozkrojíte rohlík napůl, nepatrně ho máznete máslem, posypete oreganem, česnekem a kdovíčím ještě, podle chuti, a na chvíli dáte péct do trouby. Výsledkem jsou křupavé pochoutky, jejichž chuť vám na jazyku vykouzlí euforický ohňostroj.


Večeře snědena, stůl sklizen, nastal čas her a zábavy. Začalo se s mou hrou, kterou jsme hráli na Maltě. Jmenuje se Taboo. Jak se hraje? Máte vždy papírek a na něm zvýrazněné slovo, například slunce. Musíte toto slovo popsat ostatním, aby ho uhodli, ale nesmíte použít slova, jež jsou napsána na papírku pod hlavním slovem. V případě našeho slunce třeba žlutá, horké, hvězda, obloha. Je to docela jednoduché, jenže vás většinou nějaký popis napadne až poté, co se neúspěšně pokusíte zapojit do hry. My tuto hru hráli v angličtině, ale i tak jsme si to užili a byla to legrace. Zapojil se i Raymond a Anička. A také Bětčin brácha Jindra, který po večeři přijel, aby si ukrátil volný večer. Ani jsem nevěděla, že ho znám. :D

Dost mě to dostalo...

Jakmile jsme vyčerpali kartičky se slovy, ujala se slova Bětka a vysvětlila nám svou hru. Každý si měl namalovat pusu červenou rtěnkou a následně v ústraní, aby ho nikdo neviděl, namalovat pomocí otisku pusy a modré fixy nějaký obrázek. Poté všichni hádali, o čí výtvor se jedná a vážně mě rozesmálo, že mého ječícího retarda nikdo nepoznal. :D Ne, nejvíc jsem se smála, když si rtěnku na své rty nanesl Jindra a nechal si ji po celou dobu hry. Docela mu i slušela. A Raymondovi taky. Robert, který mezitím přišel z oné oslavy, se odmítl účastnit, ale já si ho živě uměla představit.


V průběhu večera lidé přicházeli, odcházeli, mizeli a zase se objevovali. Markéta postupně uspala všechny čtyři děti, mamka odjela domů, až jsme nakonec u stolu zůstali jen já, Anča, Jindra a Bětka. Pavel tam sice také byl, ale ustlal si na židli ve spacáku a usnul, tudíž ho nepočítám jako účastníka konverzace, jež trvala bezmála do jedné hodiny do rána.


Spala jsem v kuchyni na válendě. Jak nemilé pro mě bylo překvapení, že jsme zapomněli zavřít dveře a kolem postele se mi uhnízdilo hmyzí společenstvo a tak se mi jen těžko zavíraly oči. Nakonec jsem, zakuklená ve spacáku jako housenka spřátelená s okolními členovci, usnula. Probudila jsem se ráno v pět hodin, ale poté jsem vyspávala až do osmi, neboť se projevila únava předešlých probdělých nocí.


Ráno, když už jsme se já, Markéta, Anička a Bětuška, sešly v kuchyni, jsme s Bětuškou šly natrhat maliny. Hromadu malin na velikém malinovém křoví. Markéta mezitím připravila těsto na vafle. Anča se probudila a rozšťouchala maliny a do druhé misky nakoupené borůvky. Zasedly jsme ke stolu a pustily se do čerstvých vaflí, právě vyndaných z vaflovače. Snědla jsem jich pět a celý den jsem je trávila, ale pochutnala jsem si na nich. Časem se probudili a přišli na snídani také Bětka s Pavlem a Robert s Raymondem. Kolem deváté přijela mamka s Bětuškou.


Markéta odjížděla s dětmi v deset hodin do anglického kostela do Prahy. Nabízela nám možné připojení se k nim, avšak nikdo nakonec nejel. Takže nám předala klíče od domu a vyrazili. My jí uklidili kuchyň, umyli veškeré nádobí zbylé od večeře a snídaně, vyluxovali koberec plný drobků od našeho divokého jedení a odjeli. Já funěla zpět domů na kole, Bětka s Pavlem také, jen na opačnou stranu. Mamka, Anča a Bětka nám zamávaly z auta.


Večer jsme ještě šli k babičce na grilování. Bylo to výtečné, avšak já měla dost zásob energie na další týden a moc jsem toho nesnědla. Zato jsem se vykoupala v bazénu a přečetla si něco málo z rozečtené knížky.


No vidíte, úplně jsem vám zapomněla objasnit svou volbu pro nadpis článku. Má dva významy, avšak jeden je silnější. Jistě uhodnete, který to je a s kým souvisí. Být v blízkosti Jeho nepřítomnosti v jeho domově... A mít otevřené okno se zprávami s jedním Amorkem. Hmm, připadám si trapná jako z nepovedeného filmu o vypelichané pampelišce v hlavní roli, která neví, které včelce dát napít. No, nechte to být, ono to přejde.


A jak jste vy strávili víkend, jak trávíte prázdniny?

Komentáře

  1. Vypelichaná pampeliška. To mě dostalo.
    A byl to krásný víkend, nebo krásně strávené dny! Kouzelné zážitky, ta rodina musela být skvělá, pohodová. Dnes to není tak běžné, naštěstí však takové jsou.
    A zajímavá sestava! Přímo světová...
    Vafle musely být báječné. Zapečené tousty mám moc ráda, vidíš, můžeš je na neděli nachystat u vás doma a překvapit rodinku.
    Takhle můžeš udělat i tousty v toustovači, nemusí to být jen plátek sýra a salám.
    Zkus pomáznout toust máslem, nasypej na něj pokrájený pórek nebo zelenou cibulku, můžeš přidat česnek a dát plátky sýra a šunkový...
    Nebo můžeš dát na toust mraženou zeleninu. Ideální je mrkev s hráškem nebo mrkev s hráškem a kukuřicí. Sůl, pepř, sýr a uzenina.
    Stejně tak můžeš toust osvěžit česnekem a bylinkami, místo eidamu dát kousky Nivy nebo nějakého jiného pikantního sýru.
    Máš nádherné fotky, moc se mi líbí záběr vstupní brány u kostelíku (to vede na hřbitov?)
    Nádhernej kůň!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvoje komentáře jsou takové pěkné shrnutí vždycky, díky za ně. :-)

      Vymazat
  2. Nádherné fotky!!!
    A očividně krásně strávené chvíle :) Člověk je tak jaksi skutečně společenský a kontakty se udržovat musí. Přeju Ti strašně moc štěstí ve všem, hlavně v tej lásce :o) :-3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, dobrá společnost vždycky potěší. :-)

      Vymazat
  3. Moc pěkný článek, četla jsem ho jedním dechem :) Hned v úvodu jsem poznala, jak ses za tu dlouhou dobu, co jsem tě nenavštívila, rozvinula a posunula ses na další metu, kde se tvé články a myšlenky, které do nich vkládáš, dají obdivovat ještě víc, než předtím :) Jak se ti a vaší rodince daří? Co Bětuška? :)
    To, co jsem si přečetla a představuju si, je jen zlomek toho, jak krásný víkend, obklopený skvělými lidmi, pohodou, dobrotami a zábavou, to opravdu musel být :) Navíc celý článek je doprovázen úžasnými fotkami a každá z nich má svůj specifický příběh :) Zvýšila jsi taky své dovednosti co se týče focení, to se pozná a možná jsi i vylepšila svůj fotopřístroj, je tak? :)
    A koukám že na obzoru je nějaká nová láska, moc ti držím palce, ať to vyjde podle tvých představ :)
    Těším se na článek o projektu Bridgebuilders, zn to moc zajímavě a určitě i bude :)
    Měj se krásně Vlasti a dál si užívej prázdnin :)
    Elisis

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to jsem moc ráda, že ses tu objevila! Totiž, že ses vůbec objevila, po těch letech! :D :3
      Bětuška i naše rodinka se máme pořád stejně, na vlnách pohody a rozbouřenosti. Normálka. :D
      Ano, mám nový foťák, ale žádná zrcadlovka, obyčejný kompakt. ;)

      A co ty, tvůj život a to všechno okolo? Nechtěla bys napsat nějaký článek? :D

      Díky za komentář! ;)

      Vymazat
  4. Vypelichaná pampeliško, dávej napít oběma :)
    .
    Krásný víkend, máte opravdu milé přátele. Přítomnost takovýhle lidí může být v mnohém inspirativní (třeba i pro výchovu dětí)... :)
    .
    Ať se vrátí brzy zpět :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nevrátí se, ani jeden. Všechna naděje z pampelišky už vypelichala... :)

      Vymazat
  5. Ta makra květin jsou vážně působivá :) A fotka s klavírem mě také velice zaujala, líbí se mi, jak umíš vystihnout kouzlo daného okamžiku, člověk si přijde, jak kdyby tam právě teď byl :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. No, kéž by se ty chvíle vrátily. :-)

      Vymazat

Okomentovat