Ticho je vzduchoprázdná věčnost



Nehybně přízračné okamžiky mě spirálovitě svírají ve své bezvýznamné nenaplněnosti. Vznáším se na vlnách ohlušující bouře malicherných bolestí. Svázaná pochmurnými provazy vlastních hříchů polykám doušky živé smrti.

Umírání. Má hruď se otřásá pod vytrvalým tlukotem zlomeného srdce. Oči zaslepené temnotou hlouposti přestávají vnímat naději sálající z jarních paprsků ranního slunce, které se přítulně mazlí s navždy chladně pobledlým tělem. Ty zlatavé jiskřičky světla nevědí, že už nikdy nerozechvějí něžné rty citlivé bytosti do vílího úsměvu.

Jako by se vše zastavilo. Ticho. Ticho je vzduchoprázdná věčnost. Přežívám na úkor vlastní nevinnosti. Beznaděj se s lhostejnou pohodlností rozplývá v mé duši snílka. Ten roztomilý optimista je vytlačován čirým zoufalstvím, které se na mě snáší jako hustá noční mlha do sluncem prohřátého údolí. Topím se v slzách vlastní ztracenosti.

Jen nevědomky si vybavuji jeho tvář. Havraní vlasy splývající se souměrným obočím zakrývajícím tolik krásné, kaštanově hnědé oči plné jiskrných tužeb. Smyslné rty šeptající láskyplně konejšivá slova nezapomenutelných chvil. Nad vystouplými lícními kostmi se na veselých tvářích rodí první známky chlapecké mužnosti, která je jeho srdci vlastní odjakživa. Nasávám energii čpící z milované blízkosti svého strážného anděla.

Nebeský anděl věčných snů.

Choulím se v jeho ochranitelské náruči. Objímám hřejivé tělo a nechávám ho pohrávat s pramínky ohnivých vlasů, jež jiskří vzrušením naplněnosti. Vášnivě se dotýká mých rozžhavených, lehce nepoddajných rtů, klidní bouřlivou touhu v mém nitru. Hraje si s přirozeností této chvíle, poddávám se tónům písně svého srdce. Něžně dobývá mou ženskost a já se bráním blaženým oněměním. Jako by každá buňka v mém těle produkovala endorfiny. Celou bytost mi pohlcuje štěstí, jako když se naplňuje sklenice vytoužené vody z lesní studánky.


Zářivý anděl dívčích srdcí.

Dotýká se živůtku ukrývajícím se v mém lůně a tiše mu zpívá ukolébavku. Mateřská láska soustřeďuje veškerou životní energii do dosud nenarozeného zázraku, nevnímám píchání v křehké páteři ani palčivé impulsy z oteklých nohou. Usmívám se a hladím poklad svého života. Jsem tady, šťastná a naplněná lidskou radostí.

S nechápavými slzami nevysychajícího zoufalství se poddávám pohledu na jeho odchod. Poslední pohled do očí, bezedných studánek smyslu mé existence. Jako by na čirou hladinu někdo položil skleněné víko, které mi zabraňuje loknout si doušku života. Kam odcházíš, má lásko? Ztratil se v mé nekonečné lásce. Zanechal mi po sobě jen nezapomenutelné okamžiky a kopajícího andílka spícího pod mým srdcem. Srdcem, které patří jen jemu.

Vzdávám se sama sebe. Opouštím své tělo a bloudím po poušti zapomnění, ale písečné duny tíživosti samoty mě nepouští dál. Bezesné noci se mění v duševní prázdnotu. Voda, ač svlažuje popraskané rty, rozleptává minulost v mém nitru. Nikdy to neskončí. Každé sousto jídla mě dusí svou nicotnou chutí. Jak chutná život? Trpce, ale ne jako hořké byliny uklidnění.

Temný anděl vlastního zatracení...

Komentáře

  1. A jakou knížku by sis přála poslat? :P Když seženu, tak pošlu :P

    OdpovědětVymazat
  2. Smutné povídání... Vzpomněla jsem si u toho na Luné.

    OdpovědětVymazat
  3. Čtu to už po druhé, ale nemůžu si pomoct, připadá mi to, jako by text napsala Luné, a ne V.

    OdpovědětVymazat
  4. P.S. samozřejmě že jsi to napsala ty, to vím, už jsem podobné texty viděla na předchozích blozích. Moc se mi líbily, to ano, ale jako bys to nebyla ty, jako by ses stylizovala do něčeho, co tě zřejmě okouzlilo a inspirovalo, ale nejsi to ty. Ber to jen jako můj osobní názor, nekritizuji tím text samotný, je kouzelný. Ale pořád to nejsi ty, jestil mi rozumíš.
    I když, možno to jsi ty, možná to je kousek tvého poetického a zasněného já. Co já vím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, no. Je to část mého já, tak trochu pesimista a holka v depresích. Navíc jsem se nechala unést pocity proudícími z obrázku. :-)
      Luné pro mě vždycky byla nedosažitelná inspirativní bytost, ale nechtěla bych psát úplně jako ona.
      Rozhodně nemám v plánu psát takovéhle články moc často, jen když to opravdu budu cítit. Víš, chtěla bych psát zase ty veselé a bezstarostné Ebolininy veršíky, ale už to nejde tak lehce. Možná mám nějaké pubertální období nebo co, ale lépe se mi píší podobné texty.. :-)
      Každopádně děkuji za komentář. :-)

      Vymazat
    2. To je v pohodě, psalas tak, jak jsi to zrovna cítila, to beru.
      Bezstarostná Ebolin už asi nebudeš, protože jsi o kus dál, ale ten styl ti pořád zůstal. Myslím tím určitý nadhled a trocha humoru v tvých článcích. Ten ti sedí, hodí se k tvé osobnosti.

      Ale jestli tě bude některý obrázek inspirovat tak jako ten dnešní, piš, jak to cítíš. Třeba jako dnes... :-)

      Vymazat

Okomentovat