Týden plný očekávání

Opravdu netuším, co všechno jsem od tohohle prvního zářijového a zároveň školního týdne očekávala. Jen na víkendovou radost jsem se oprávněně mohla těšit, ale zbytek? Těžko říct, kvůli čemu se mi chtělo do školy, když teď si zase užívám volných chvil a sladkého, byť nudného domova. 


Uplynula víc jak polovina týdne a já jsem nevěděla, jestli sedm radostí dám dohromady. To je na druhý týden plnění 52 dvou týdnů nemalých radostí docela špatné. Ale co, malé i nemalé radůstky mám a to je hlavní. :) 

1. Vlastně bych tuhle radost mohla přiřadit ještě do úsměvů minulého týdne, ale jelikož jsem se o výsledcích Mniščiny hádací historické soutěže dozvěděla až poté, co jsem sepsala sedm posledních radostí srpna, stalo se pro mě uznání za účast prvním bodem v druhém týdnu projektu. Sice jsem nevyhrála, což je ostatně úplně zřejmé, neboť moje dějepisné znalosti nejsou vůbec kompletní, natož aby se mi všechny upevnily v hlavě, ale diplom mám krásný a radost z něj velkou! :) 

2. Další drobnou, úsměvnou chvilkou pro mě bylo pondělní téma týdne do rubriky Fotíme na téma týdne. V rubrice jsou teď trochu jiná pravidla pro výběr témat, protože od nového systému blogu jsou témata na focení špatná. A zrovna na tenhle týden bylo navrženo jedno z mých témat "Roztříštěná". Co jsem na svůj výmysl poslala, na to se můžete podívat zítra ve dvanáct hodin v Autorském klubu. 

3. I když jsem minule ne příliš nadšeně oznamovala, že školní rozvrh hodin pro letošní rok je hrozný, jedno musím vyzdvihnout coby malou radost. A sice fakt, že máme dobré, nebo alespoň pohodové učitele. S novou matikářkou až tak spokojená nejsem, ale není to tak hrozné, jak bych čekala. Ale jinak máme vyučující stejné jako v primě a sekundě, do toho jsme na němčinu dostali skvělou profesorku. :) 

4. A rovnou na školu navážu. Protože i když jsem jen z pohledu na dlouhý rozvrh unavená a celkově nevím, proč jsem se tolik těšila na to ranní pospíchání, baví mě to. Konkrétně dějepis, který mám ráda i díky skvělé učitelce a nově i němčinu. Sice jsme se zatím nic moc neučili, jen výslovnost přehláskovaných hlásek, písmen či slabik a taky takovéto základní mluvení typu oslovení, pozdravy, jak se máš, jak se jmenuješ, ... ale už teď mě to baví. Do toho čeština, kde jsem se dozvěděla, co za skvělé knížky budeme letos číst a občanka, v níž zrovna probíráme psychologii. Jo, humanitní obory, to je moje. :D 

5. Je zvláštní pozorovat, jak roste člověk, dítě. Jak se vyvíjí, jak se učí. Napřed je miminko bezvládné, pak drží hlavičku, plazí se po bříšku, posadí se, postaví se, ... Není to ze dne na den, ale když se na to podívám takhle zpětně, uteklo to jako nic. A právě v tomhle týdnu se Bětuška naučila postavit se. Samozřejmě chvíli padala, nešlo jí to, vztekala se a pak se zase smála, ale teď už se s přehledem v postýlce nebo opřená o nějaký pevný kus nábytku postaví a na svět se tak může koukat zase trochu jinak. Je to vážně radost. Za pár týdnů už možná bude chodit... :) 

6. Velkou radostí pro mě bylo navštívení lanového centra ve Vysočanech v Praze. Kdysi, už je to víc jak pět let, jsem to centrum navštívila s tetou, sestrou a babičkou a od toho skvělého odpoledne jsem tetu přemlouvala, abychom tam jely znovu. A konečně jsem se dočkala. V poukázce jsem měla pět lanových překážek, které jsem úspěšně zdolala, plus ještě to, na co jsem se těšila nejvíc - houpačku (netuším, jak se to jmenuje správně, ale tohle docela sedí). Při mé první návštěvě lanového centra jsem na ní nebyla, zato teta ano. Chtěla jsem to vyzkoušet. Ta dávka adrenalinu za to opravdu stála. A i když jsem se bála skočit, bylo to něco... myslím, že až budu starší, vyzkouším bungee-jumping. :) 

7. Poslední radostí je mé zlepšení v tělocviku, konkrétně v běhu. Nijak se tím nechlubím, ale v tělocviku zkrátka nevynikám, možná to je na mé postavě i vidět. Zkrátka se ráda pohybuji trochu jinak, nevadí mi procházky, cyklistika, turistika, plavání, ale gymnastiku nebo atletiku, to prostě není moje parketa. Nicméně jsem ráda, že to občasné prázdninové běhání nevedlo jen k opětovným bolestem kolena, ale i ke zlepšení mého času uběhnutí kilometru. Minulý rok jsem měla něco přes osm minut, tento týden se mi podařilo krásných šest. Nutno podotknout, že běháme v lesoparku v nerovném terénu, takže přes lesní cestu plnou kořenů se nedá běhat nijak závodně. :) 

Tenhle týden jsem poznala hned několik nových písniček. A jednu z nich už po dvou dnech umím zpaměti, pouštím si ji dokola, je tak pěkná! :) Konkrétně Impossible v podání Jamese Arthura, původně od Shontelle. :) 


Kariol

Komentáře