Dvacet let a tisíc vzpomínek

Nebudu lhát - v lednu jsem absolutně neměla chuť nic ze svého života sdílet. Psát o svých pocitech, o svých porážkách, o svých rozhodnutích - prostě jsem nevěděla, co říct a jestli vůbec, a pořád si nejsem úplně jistá, a tak se těmto starostem vyhnu. Ale s vámi bych se chtěla podělit o to krásné, co se mi poslední dobou stalo. A taky o tu spoustu fotek, kterou jsem přitom pořídila. (Slíbila jsem sice B., že pro ni vyhradím samostatný příspěvek, ale bojím se, že bych jej nedokázala zaplnit dostatkem slov, a tak spojím všechny tři "oslavy" dohromady.) Aneb jak mi bylo dvacet let a svět se na chvíli fakt točil kolem mě. 
Nápad s kaktusem jsem odkoukala od Ter, ale zároveň jsem toho našeho samorosta chtěla jednou taky zase vyfotit. :)

Všechny fotky zvětšíte kliknutím na ně a můžete je tak i procházet.


Na leden jsme měli s Modrým jinačí plány - já se měla učit, až se ze mě bude kouřit, například. Ale oba jsme onemocněli a nakonec se kouřilo akorát z té konvice čaje s citrónem, který nám pořád stál u postele. Nakonec jsme se z toho dostali a Modrý navrhl, že bychom mé narozeniny mohli oslavit na nějakém výletě. Nenechala jsem se pobízet dvakrát, protože většinou jsem to já, kdo navrhuje, že někam pojedeme, a tak jsem se toho hned chytla. A v pátek jednatřicátého ledna jsme vyrazili Flixbusem do Hamburgu. 
Z mého lehce skomírajícího (mou vinou) bookstagramu
V druhém patře se usadila veverka a vedle nás bydlí nějací lidé

Cesta byla hrozná a dlouhá, ale nakonec to stálo za to. V Hamburgu sice pršelo, ale jen občas a jen trochu. Prý se tam říká: "Ich bin aus Hamburg, nicht aus Zucker." - to se mi líbilo. Prošli jsme minimálně celé historické centrum, nachodili za ty tři dny kolem 40 000 kroků, dali si dvě horké čokolády a hamburger v Hans im Glück, prošli se starým labským tunelem (trošku děsivé), "hádali" se, jestli je ještě zima nebo už jaro, když kvetou stromy, a zkoumali železnice, metro nad zemí a velká nádraží. A přístav, samozřejmě. A vrcholem byla návštěva Miniatur Wunderland - muzea modelů nejen železnic, přírody a architektury. Těžko se to popisuje, protože těch detailů tam bylo k vidění strašně moc. Strávili jsme tam asi čtyři hodiny a stejně to neprošli a neprohlédli úplně celé. Ano, tak velké a velkolepé to tam je.
Autobusové nádraží aneb FlixBusem už nikdy nikam
Jo, to je taky Labe.
Chtěla jsem vyfotit tu zajímavou "sochu" a někdo mi do toho vběhl
Fotky, kde není vidět, má Modrý nejradši
Trocha motivace při čekání na zelenou
Radnice
Místy nám Hamburg připomínal Amsterdam
Už chápete náš spor o roční období?
Alter Elbtunnel
Oběd a horká čokoláda v Hans im Glück
Labská filharmonie
Jé, hele, oni tu mají i české vozy!
Panoramatický hlavák na telefon

V úterý jsem se vrátila zase po měsíci domů. Děda pro mě přijel až do Prahy, což mě hodně (mile) překvapilo. U prarodičů na Kladně jsem se trochu rozpovídala, rozežrala a rozradostnila, šla jsem vyzvednout Betty z družiny a dostala dort, tulipány a poukázky do knihkupectví. Doma mě čekal ještě jeden dort od ségry (respektive ona čekala na to, až mi ho dá a pak ho bude moct ochutnat :D). Večer jsem strávila v kuchyni s rodiči a sestrami a staroušem Bertíkem. Příjemná únava z domova.

Středa měla být velký den, slibovala mi kamarádka B. už několik týdnů. A já se bála. S jejími dárky se to má tak, že jsou vždycky úžasné. Krásné, originální, propracované, přesně pro mě. Měla jsem pocit, že už mi snad dala všechno, že už s ničím novým přijít nemůže. Ale prý může - a bylo to fakt velkolepé. Nebudu to protahovat (sama jsem byla napjatá až moc dlouho), zkrátka a dobře proměnila jejich dům v kouzelnický svět Harryho Pottera. Dostala jsem dopis a jela jsem do Bradavic. Myslela opravdu na všechno, ale celou řadu věcí si přidala a vymyslela, nejlepší byly asi Huffle Puffs a Raven Claws na hostině ve Velké síni. Měli jsme i otravnou vrbu mlátičku, sovinec, letaxovou síť na Příčnou ulici, tajemnou komnatu a vchod na ministerstvo kouzel. Aneb jestli se z tohohle večera něco uchytí a zůstane, bude to asi hláška "Jdu si něco vyřídit na ministerstvo.". Baruš pozvala také Vojtu, mou ségru a jejího přítele (všichni se dobře znají) a odcházeli jsme až asi po osmi hodinách jídla, smíchu, slavení. Snažila jsem se dát najevo, jak moc velkou radost mám a jak vděčná jsem, že tohle pro mě někdo udělá, aniž bych to žádala, aniž bych si vůbec dovedla představit, že je to možné. 
Zobí ulice ♥
Nástupiště 9 a 3/4, vstup, jsi-li kouzelník! (nejprve jsem si u vchodu do dveří musela vzpomenout a se zavázanýma očima doplnit hlášku "Neděle je bezva den. A víš proč, Dudley?". Naštěstí jsem si po (dlouhé) chvíli vzpomněla. :D)
Tajemná komnata byla znovu otevřena. Nepřátelé dědice, pozor!
Jídloo! Tohohle tu budou ještě mraky. No nebudu lhát, všechno bylo boží a ani jsme to nedokázali sníst. Já nejvíc užírala Huffle Puffs a Raven Claws (ty byly vážně úžasný!), ale třeba takový Felix Felicis,  Krev jednorožce nebo Nápoj lásky mě taky bavily. A mandragorový pudink a...vůbec, prostě všechno!
Máslový ležák jsem potom velice (ne)šikovně rozlila na podlahu, jej.
Jdi, kam chceš!
Sovinec! ♥
Prý hlava rodiny zavelela, aby tato výzdoba byla ještě nějakou dobu ponechána a neuklizena. Souhlas!
Vtípek večera: "Jdu na ministerstvo, mám tam nějaké vyřizování."
Unavený blázen, který tohle celé vymyslel a vyrobil. ♥
tekuté štěstí ♥
Vlasti, zvedni tu ruku trochu, jinak to vypadá blbě. :D (původně jsem vůbec nenapnula paži v lokti...a fakt to vypadalo blbě. Klasicky mám na většině fotek zavřené oči, ale pár se jich povedlo.)

Rozhodně mám pocit, že tyhle narozeniny jsem si nejvíc užila. I když jsem v pátek zvracela v autobuse a cítila se hloupě, že jako jediná nemám za sebou žádné studijní úspěchy. Měla jsem z každého setkání, z každého rozhovoru nesmírnou radost, snad i proto, že jsou pro mě všichni ti blízcí lidé takhle na blízku mnohem vzácnější než dřív. Tak jestli mi ten můj bláznivý nápad vydat se do Německa něco dal, tak minimálně to, že si vážím lidí, které mám ráda a kteří mají rádi mě. 

Co vy a kulatiny? Jaký nejlepší dárek jste kdy dostali? A jaký nejlepší dárek jste kdy darovali?

Komentáře

  1. Musím tak trochu smutně konstatovat, že dvacetiny jsem neslavila vůbec, ani trochu. O měsíc později jsem jako jediný narozeninový dárek dostala růži, kterou kvůli jistým životním událostem už nemám. A vlastně jsem si to se svým extrémním neslavením ničeho způsobila sama. Na jednu stranu si říkám, že kdyby mi někdo udělal takovou oslavu, nebylo by mi to příjemné, ale na stranu druhou se mi líbí, že ti to kamarádka uspořádala, protože logicky já nejsem ty a tohle vypadá fakt velkolepě a hezky.
    Taky mám jednu kamarádku, která dává super dárky. Vždycky něco vyrobí vlastnoručně, třeba malého filcového tučňáčka, nebo letos mi k vánocům namalovala na triko kočičku v hrníčku a okolo toho napsala "mňau" v několika jazycích. (Jestli to budu nosit, to těžko říct, je to na mě moc divoký, ale ten nápad i provedení miluju.) Tahle kamarádka je jedna z mála lidí, co se smějí mým vtipům, takže někdy loni jsem jí vyrobila tričko, na které jsem napsala jednu svou básničku o psovi, co má tvar jako elipsa, a to osobně považuji za svůj nejlepší dárek. Nebo příteli, který studuje hmyzologii, jsem namalovala na tričko ploštěnky mléčný, což asi sice není hmyz, ale to je fuk, je to aspoň roztomilý. Tak obecně mi moc nejdou originální dárky, protože z těch dárkových činností zvládám bohužel jen kreslit a malovat, takže když už mi na někom záleží, obvykle ode mě dostane něco nakreslenýho na papíře, na triku nebo na plátěný tašce.
    Z jiného soudku - strašně se mi líbí fotka toho tunelu.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to vypadá naprosto nádherně. :) Pro každého milovníka HP je tohle téměř splněný sen. :) Samozřejmě i já přeju vše nejlepší. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Takovou kamarádku by ti mohl leckdo závidět. Přeji ti dodatečně k tvým krásným druhým kulatinám vše, po čem tvoje srdíčko touží, hodně štěstí, lásky, zdraví, úspěchů. Však ty víš nejlépe, co potřebuješ :).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat