čtvrtek 7. února 2019

Šest knížek o (druhé) světové válce

Zima umí být krásná. Pohádková. Čerstvý sníh, rampouchy, zamrzlé kaluže. Neřekla bych, že zima je mé neoblíbené roční období, protože mimo jiné člověk v zimě nepotká moc hmyzu. Ale přesto je na zimních měsících cosi ponurého. Momentálně jsem lehce nemocná, asi to nebude nic vážného, ale zůstávám doma v posteli a čtu. Náhoda tomu chtěla, že se mi pod ruku dostalo hned několik knih o válce. Možná mi trochu hrabe z té kulminace zoufalství, které je v knihách o bojích, holocaustu a přežívání obsaženo, ale jsem ráda, že jsem si tyhle knihy vybrala v tomto období. A protože se o nich mlčet nedá, píši tento článek.

1) The Boy In The Striped Pyjamas - John Boyne
V češtině kniha vyšla pod názvem Chlapec v pruhovaném pyžamu. Koupila jsem si ji na Světě knihy v roce 2017 a přečetla ji téhož roku v červnu. A pak jsem jela do Anglie a nějak výhodně jsem si tam koupila tři knihy Johna Boyna za výhodnou cenu. A letos jsem se k nim konečně dostala. 
Tenhle příběh je o devítiletém Brunovi, jehož rodina se jednoho dne přestěhuje z velikého domu v Berlíně do ne tak velikého domu na opuštěném místě - do Osvětimi. Brunův otec je voják a má tady důležitou práci. Bruno to v Osvětimi nenávidí. Je tady spousta vojáků a žádné děti, s nimiž by si mohl hrát. Až na ty lidi v pruhovaných pyžamech za plotem, které vidí z okna svého pokoje. 
Když jsem se s tímto příběhem setkala poprvé, Bruno mě strašně zlobil. Umí být nesnesitelný, rozmazlený, protivný a dělá rozhodnutí, která ubližují, ale koneckonců - je to dítě. Nutno říct, že docela vnímavé dítě. Ironie osudu ho zavede k Samuelovi, chlapci za plotem s ostnatými dráty, a ti dva se spřátelí. A Bruno zjišťuje, že je to kluk tak jako on. Nebo by mohl být. Že jediné, co je činí rozdílnými, je to, že Samuel nemá vlasy a boty a Brunovi prsty nejsou jen kosti potažené kůží. Nebudu lhát, na konci jsem brečela. A to jak u knihy při prvním a druhém čtení, tak u filmu.

2) The Boy At The Top Of The Mountain - John Boyne
Další z pomyslné autorovy série o chlapcích, kteří přicházejí do styku s válkou, se odehrává částečně ve Francii a částečně v Rakousku. Pierrot vyrůstá v Paříži, jeho otec je Němec a matka Francouzka. Oba však za různých okolností zemřou a Pierrota se ujme sestra jeho otce, kterou nikdy neviděl. Žije v Rakousku v Berghofu. Je rok 1935 a Adolf Hitler má plné ruce práce. Ale přesto se při svých pobytech "doma" s Pierrotem - tedy vlastně Pietrem - sblíží a vychovává ho v duchu svých ideálů. 
I v téhle novele se střetává několik různých světů. Pierrot prochází mnohem závažnější vnitřní změnou než Bruno, koneckonců dospívá obklopen nacisty. Neví, jak vypadá svět venku. Nechápe, proč se lidé bojí, těší se, až mu bude patnáct a bude smět obléknout uniformu a bojovat za Německo. A ubližuje. Až příliš pozdě zjišťuje, čeho všeho se dopustil, byť neměl zlé úmysly. Může se však schovat za masku toho, že byl jen dítě a že nic nevěděl? Nebo musí nést následky po zbytek života?
Tahle kniha skvěle prezentuje, jaký dokázal nacismus být. Uniformy, pochody, síla v jednotě i moc, kterou klukům/mužům dával hákový kříž. Touha vyniknout, zazářit, získat Führerovo uznání. Ta vzdálenost, s níž se rozhodovalo o lidských osudech! Ten pocit, že vám svět leží u nohou a že máte právo vzít si, co vám patří, i to, po čem jen toužíte! Proč jen mám pocit, že by se to mohlo opakovat i dnes?

3) Stay Where You Are And Then Leave - John Boyne
Do třetice všeho dobrého. I v této knížce se setkáme s dětským hrdinou - Alfiem. Žije s rodiči v Londýně a na své páté narozeniny nevzpomíná rád, protože tehdy vypukla první světová válka a jeho otec se přihlásil jako dobrovolník a byl čtyři roky pryč. Alfieho matka mu nechtěla říct, co se s ním stalo a Alfie se bál, že zemřel. Aby své matce trochu ulevil, začal si přivydělávat leštěním bot na nádraží King's Cross. A čirou náhodou se dozvěděl, co se s jeho otcem stalo. 
Ačkoliv se tentokrát kniha netýká nacismu, války je tu až až. Na rozdíl od Bruna a Pierrota se Alfie setkává s krutou realitou dopadu války na civilní obyvatelstvo. Nemohou topit, jídla je málo a Alfieho matka i přes neustálou práci není schopna finančně vyjít. Alfie jí tajně pomáhá a přitom pátrá po svém otci. Všichni říkají, že válka do Vánoc určitě skončí, ale už trvá několik let. Kdo šel do války, padl nebo skončil s těžkými fyzickými a psychickými zraněními. Kdo nešel, je veřejností opovrhován jako zbabělec. Ale pro co vlastně muži na frontě bojují, za co umírají? A co ti, kteří se vrátili, ale jejich mysl jako by navždy zůstala někde v zákopech, nervy napjaté a úzkost ve dne v noci?

4) Tatér z Osvětimi - Heather Morris
Má sestra nečtenářka si v létě tuto knihu přečetla a řekla, že je to vážně dechberoucí a že bych si to taky měla přečíst. V prosinci jsem ji vyhrála v jedné soutěži a během předchozích dní jsem ji přečetla. Překvapilo mě, že Lale, který se v Osvětimi stal tatérem a jen díky tomu mohl přežívat a trochu pomáhat ostatním, pocházel ze Slovenska a že to byl on sám, kdo autorce vyprávěl svůj příběh a poprosil ji, aby jej zveřejnila. Vypráví o tom, jak se dostal do Osvětimi a jak se rozhodl, že přežije. Jaké měl štěstí na lidi, které potkal a kteří mu pomohli překonat tyfus a získat místo tatéra. Jak se zamiloval do Gity, dívky s uhrančivýma očima, a jak spolu věřili, že přežijí. Jak zapomněl, jak vypadali členové jeho rodiny, a jak prázdný se cítil, když lidé kolem něj umírali. Jak ztrácel víru a držel se jen toho, že musí vydržet ještě jeden den. A ještě jeden další. 
Byl to silný příběh a kdyby na konci nebyla autorčina poznámka o tom, jak se v letech 2003-2006 scházela s hlavním protagonistou, asi bych mu nevěřila. Občas mě unavují příběhy, které čerpají z holocaustu a předhánějí se v epičnosti. V této knize ale najdeme řadu indicií, že to není fikce - Lale není žádný hrdina. Je to jen člověk, který chtěl přežít. Po válce seděl asi rok ve vězení za kolaboraci, ale vědomě při svém tříletém pobytu v Osvětimi-Březince nikomu neškodil. Snad jen nacistům. Je to silný příběh, v němž má klíčovou roli také láska a její vliv na lidskou psychiku. Síla, kterou umí dodat, i když umíráte vyčerpáním. Kéž by lidé víc milovali a méně nenáviděli. 

5) Hana - Alena Mornštajnová
Tuhle knihu četl už ledaskdo a všimla jsem si, že se čtenáři dělí na dva tábory - ti, v nichž kniha vyvolala vlnu emocí a hodnotí ji velice pozitivně, a ti, které až tak moc nezaujala. Já ji hodnotila opravdu vysoce, ale zpětně přijímám i její kritiku jako možná trochu opodstatněnou. Tenhle příběh se odehrává ve třech rovinách, které jsou vzájemně propojené a dohromady tvoří dost dramatický celek. Všechno začíná žloutkovým věnečkem, který si Mira nesmí dát, protože porušila zákaz a skákala po zamrzlém rybníku. Tragédie, která následuje, svede dohromady osud devítileté Miry s její tetou Hanou. Která je docela mladá, a přitom neskutečně stará. Která má vždycky v kapse krajíc chleba, moc nemluví a kulhá. V příběhu se dozvídáme o životě tety Hany, její sestry (Miřiny matky) Rose a i o Miře a jejím dospívání. O propletených osudech obyvatel městečka a nedávné historii, která se zdá tak vzdálená. 
Osud Hany by pohnul i skálou nejspíš. Ani ne tak to, že prošla Terezínem a Osvětimí, jako všechno ostatní smícháno dohromady. Kolik chyb udělala. Kolik blízkých ztratila. A její věčnou vinu, protože kdyby se byla zachovala jinak, mohla všemu z toho předejít. Z trochy sobectví vzešlo tolik utrpení... Možná, že se neumím správně vyjádřit, ale kdo knihu četl, pochopí, o čem píšu. 

6) Sophiina volba - William Styron
Netušila jsem, do čeho přesně jdu, dokud jsem si v prosinci tuhle knihu nepřečetla kvůli referátu do školy. Je to hodně rozsáhlé dílo a vlastně jsem docela váhala, jestli se do tohoto článku hodí. Připadá mi, že tam válka nehraje až tak velkou roli. Že je to prostě román o lidech. O mezilidských vztazích a psychických poruchách. O společnosti a postavení člověka v ní. O davu i jednotlivcích. O tom, co je na životě krásné a pro co stojí žít, a o touze oddat se smrti a nechat minulost za sebou. Když jsem dílo prezentovala v hodině literatury a češtinář mě požádal, abych sdělila svůj názor, řekla jsem, že jsem z toho pořád ještě docela zmatená. Že je tam toho na přemýšlení strašně moc a že bych potřebovala víc času to všechno nějak zpracovat. V tom jsem se s profesorem shodla. Zkrátka, William Styron chtěl napsat velký román a napsal skutečně pozoruhodné dílo. Položil v něm spoustu otázek, které se týkají židů, černochů, Ameriky, života, smrti, kdo ví čeho ještě. Ale dal jen málo odpovědí. Dovolil nám nahlédnout do nitra dívky Sophie, jejíž život byl poznamenán nepředstavitelnými traumaty, Nathana, který kypěl životem a toužil po živelnosti, i kdyby měl zemřít. A především jsme nahlédli do Stingovy duše (autorova alterega) a toho, jak se s tíhou cizích osudů vypořádává někdo zdánlivě nezúčastněný a jak člověk touží po lásce a po seberealizaci, i když to asi není úplně vhodné. 

Četli jste některou z těchto knih? Jaké další příběhy o válce znáte? Čtete spíš knihy o holocaustu, nebo se dotýkáte i jiných stránek války? A beletrii nebo odbornou literaturu? A vůbec, znáte nějaké knihy (kromě takové té klasiky), které pojednávají o jiných válkách než druhé světové? O nějakých novějších konfliktech? 

Mějte se hezky, doufám, že jsem vám nenasadila brouka do hlavy. A hodně zdraví přeji!

11 komentářů:

  1. Já se podobným knihám záměrně vyhýbám, protože je pro mě zkrátka a dobře příliš těžké je číst. Několikrát jsem byla v Terezíně, jednou dokonce i v Osvětimi, a od té doby musím mít vyloženě náladu na to, abych si t temné období připomněla. I z toho důvodu mám v téhle oblasti docela resty. Určitě se ale chystám na Hanu. Chtěla jsem si přečíst i Sofiinu volbu, ale s měsíčním miminkem na ruce prostě vím, že k tomu ještě dlouho nedojde. Chlapce v pruhovaném pyžamu pak znám z filmového plátna. Musím říct, že i film pro mě byl velice silný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To chápu, že se ti to moc nechce číst. Pro mě byl Terezín taky hodně silný zážitek (nejvíc mě ale pobuřovalo chování návštěvníků). Jinde jsem nebyla, někdy bych se asi chtěla podívat právě do Osvětimi, ale nemůžu říct, že bych se tam hrnula.
      S miminkem na ruce přeji spoustu pohádkových příběhů. ♥

      Vymazat
  2. Přiznám se, že válečné knihy příliš nevyhledávám. Jednou za čas je ale dobré připomenout si, co vše se stalo a jak strašná doba tehdy byla. Z vybraných knih mám přečtenou akorát Sophiinu volbu, k jejímuž čtení jsem se opravdu dlouho odhodlávala a stoprocentně stála za to. V poslední době si brousím zuby na Hanu. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se k Sophiině vobě dostala náhodou a jsem ráda, protože nevím, jestli bych se k ní jinak odhodlala. Doufám, že se ti Hana bude líbit - i když se to o téhle knížce špatně říká. :)

      Vymazat
  3. Nečetla jsem, protože to není můj šálek kávy, mám ráda odlehčenou četbu, hlavně detektivky. Jsem už hodně dlouho dospělá a mám spoustu svých starostí, trápit se válečnou četbou pro mě není to pravé ořechové.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To chápu. Já mám detektivky také ráda, ale spíš tu klasiku. Ty thrillery jsou takové... inu, to už si radši přečtu něco o holocaustu, z čehož mi taky běhá mráz po zádech.

      Vymazat
  4. Musím se přiznat, že znám jen Sophiinu volbu, ale nečetla jsem ji. Poslední dobou strašně málo čtu, mnohem radši si pustím seriál nebo film, u kterého se nemusím moc soustředit a můžu u toho třeba dělat i jiné věci.. Ale druhá světová válka je zajímavé téma, tak díky za tipy. :)

    wonderful-time.blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono číst o druhé světové není úplně jednoduché, a vlastně docela chápu, že si člověk radši pustí seriál a odpočine si. To jen já jsem asi takový magor, že si napínám nervy i ve svém volnu. :D

      Vymazat
  5. Naprosto chápu, že nešlo mlčet, takové knihy si zaslouží pozornost a přečtení, ale musí být správný čas i nálada :) Tak možná někdy, až se budu cítit dost silná :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se snažím prokládat to i jinou četbou, protože je to občas opravdu vysilující. Ale zároveň to umí člověka povzbudit - dává to smysl. Totiž, uvědomíš si, co je v životě důležité a že se toho máš držet.
      Díky za komentář. :)

      Vymazat
  6. Obdivuju tě, že tohle zvládáš číst. Mně to nějak nedělá dobře. Když si představím, že se tyhle věci děly, nebo dokonce horší... Ne, fakt nedávám podobné knihy.

    OdpovědětVymazat