středa 24. října 2018

Nemalé radosti #29

Na začátku roku jsem si dala předsevzetí, že napíšu alespoň deset radostných článků (tj. článků do rubriky Nemalé radosti). Je konec října a článků tohoto typu se zde objevilo opravdu málo. Čtyři, počítám-li i Světoknižní a sedmiknižní nemalé radosti. Pořád je ale čas napravit, co jsem neplnila během roku důsledně. V nadcházejících týdnech se tedy můžete těšit na krátké články sestávající ze sedmera úsměvných bodů a nějakých těch fotografií. Doplní tak pravidelné dávky haiku a Vybarvování a pokud se poštěstí, dočkáte se taky nějakých článků o knížkách, fotočlánku a básniček. 
Taky podzim se letos opravdu vydařil. Moc ho sice nefotím, ale zato si ho užívám. :)

1. Čtyřikrát kino
Za poslední měsíc jsem byla čtyřikrát v kině. To je víckrát než za celou tu dobu od začátku roku, alespoň myslím. Na konci září jsme s Modrým uplatnili poukázku do CinemaCity v Ústí nad Labem a zhlédli jsme akční film Predátor: Evoluce. Není to vůbec můj šálek a Modrý už tomuhle stylu taky odrostl, ale potřebovali jsme nějak uplatnit poukázky platné do konce září. A popravdě - byla to sice blbost, ale občas jsme se i zasmáli, uvolnili jsme se u toho a dali jsme si nachos a pak jsme se prošli nočním městem. Takže spokojenost. 
Podruhé jsem byla s tátou, a sice u nás v městském kině na filmu Toman. Tenhle historický snímek mě lákal už jen proto, že je historický, o komunismu, o Zdeňku Tomanovi jsem nikdy neslyšela, ačkoliv jsem toho přečetla docela dost a navíc to hodně lidí přirovnávalo k Českému století a podobným spíše dokumentárním než výpravným filmům - což mě lákalo, to já ráda. Ty dvě hodiny mi daly opravdu hodně a jsem ráda, že mám zároveň takovýhle kulturní zážitek s tátou. Společně jsme pak nad lidskými osudy a komunismem a světem diskutovali cestou domů, kterou jsem mimochodem odřídila včetně zaparkování. 
Potřetí jsem se podívala s Modrým do Prahy. Jeli jsme na Anděla, protože jsme měli nějaké poukázky do CineStar. Nejprve jsme si tedy zašli na čínu. A pak následoval film První člověk, od něhož jsme nějaká očekávání měli - myslela jsem, že by se nám mohl oběma svým způsobem líbit. Historie zkoumání vesmíru. Jenže nakonec jsme byli spíše nenadšení a lehce zklamaní. 
A počtvrté jsme se do kina - opět na Smíchov, tentokrát do CinemaCity, podívali tuhle sobotu. V pátek Modrý pracoval a přespával v Praze, takže jsme se tam v sobotu dopoledne sešli. Na film Hovory s TGM se mnou původně nechtěl, nakonec ale navrhl, že bychom na to mohli jít. Jen z toho jsem měla velikou radost. O to větší ale byla, když po skončení snímku (který je zvláštní, výjimečný a podnětný) prohlásil, že to bylo mnohem lepší, než čekal, a že se vůbec nenudil. ♥ 

2. Jedenkrát růže
Nevím, jestli mě radost z toho, když od Modrého dostanu růži, někdy přejde. Hádám, že ne. Dává mi je v takovém dost nepravidelném, poměrně nepředvídatelném intervalu. Pokaždé se snaží vybrat jinou barvu, pokaždé si ale dává záležet, aby se ta růže hodila ke mně. A pak mi ji dá a já mám radost a červenám se a připadám si, jako by to bylo včera, co jsme se seznámili. Růži mám pak týden nebo dva ve váze a následně ji dám usušit, dokud je ještě hezky vzpřímená. Pak ji zastrčím do vázy k ostatním usušeným růžím a kochám se a vzpomínám na všechny ty chvíle, které se s těmi usušenými květinami pojí. 
Východ slunce, který se nevidí každý den.

3. Synkopa a jiné nástrahy
Do maturitního plesu nejsem zrovna dvakrát nadšená, o to menší byla má radost, když se spolužáci rozhodli secvičit předtančení ve stylu rock&roll. Tréninky byly stanoveny na neděle večer, další komplikace, neboť obvykle jezdím z Ústí až v pondělí ráno. No nevadí. Další starost (má) byla, s kým budu tancovat. Nakonec jsem se domluvila se spolužákem D., s nímž si skvěle rozumím a navíc nemám strach, že mě upustí a nechytne, když zakopnu nebo tak něco. A navíc není nijak přehnaně motivovaný tancovat nejlépe, takže je to s ním i legrace. Samotné tancování je fyzicky (alespoň pro mě) docela vyčerpávající, ale dá se to. Vždycky mám výčitky svědomí, když mě D. zvedá (holt ta sestava je tak vymyšlená), ale už jsem si na to trochu zvykla, navíc nejeví známky toho, že bych na něj byla nějak příliš těžká. A mezi poskakováním a odříkáváním pomocných slovíček do rytmu si stíháme povídat o vysokoškolských plánech a tak. D. se chce hlásit na Harvard a ač se to zdá bláznivé, přijde mi to skvělé a vážně doufám, že se mu to povede. 

4. Nové možnosti oblékání
S tím, že jsem shodila nějaké to kilo, přišly také nové možnosti, co se týká oblékání. Respektive jsem oprášila spoustu věcí, které jsem třeba už několik let nenosila. Třeba sukni s červenými kvítky, kterou mám doma od sekundy, ale měla jsem ji na sobě jen několikrát. Nebo modré tričko s krajkovým lemováním, které mi vždycky přišlo moc upnuté, ale teď je najednou akorát. Kvůli zimě a nachlazení jsem navíc začala nosit šátek a Modrý nedávno prohlásil, že v tom kabátu, šátku, černých kalhotách a polobotkách vypadám jako nějaká blogerka. :D Radost mi také udělalo, že jsem provětrala šatník, spoustu věcí jsem vyřadila a mám teď trochu místa navíc ve skříni. 
Modří dobří lidé. Nechápu, jak můžu mít tak širokou hlavu. :D 

5. Kurz německého psaní
Ne, nechodím na žádný takový, i když by to mohlo být zajímavé. V posledních týdnech ale intenzivně pracuji na svém psaném projevu v německém jazyce. Napsala jsem už tři verze popisu grafu a vyjádření názoru do DaF testů, ty mi opravuje němčinářka, k níž chodím s tátou na konverzace.  Vyzkoušela jsem si také maturitní slohovku, krátkou i dlouhou, s nimi asi problém vážně nebude. A abych se procvičovala co nejčastěji, píšu si v němčině (pravda, už od září) deník. Jsou to krátké zápisy, ale snažím se zakomponovat do nich tu nějaké nové slovíčko, tu nějakou vazbu, která mi dělá problém... Snad mi to něco dá. :)

6. Spolužáci čtenáři
Ne, že bych byla jediná, kdo v naší třídě čte, klasiku mám ale asi načtenou nejvíc. Přesto se mi poslední dobou stává, že mě spolužáci zastavují a ptají se, co si mají přečíst z maturitního seznamu, případně jaký mám názor na konkrétní dílo. To ještě jde. Vtipné ale je, že čím dál častěji vypráví spolužáci o knížkách, které jsem dosud nečetla - Moliére, 1984, ruský realismus a ta nejkratší díla, to jsou věci, které jsem zatím míjela. A najednou mají spolužáci přečtené knížky, o nichž já nic moc nevím a vyprávějí mi o nich. Svět se točí pořád stejně, tohle je pro mě ale takové nenadálé zemětřesení. Jsem ale ráda, že to většina spolužáků bere zodpovědně a opravdu aspoň něco čtou. :)
Z natáčení třídního videa. (Spoiler - je nám tu 69 :D)

7. La donna è mobile
Odehrála jsem nejspíš poslední koncert ve svém životě. V městském divadle, před nepatrným publikem. Krátkou skladbu, kterou všichni znáte. Jó, udělala jsem tam pár chyb a hlavně s klavírem jsme to neměli moc synchronizované, ale dalo se to. Byla to legrace, viděla jsem se s lidmi z orchestru a ač jsem trochu smutná, že už nejspíš nikdy žádný koncert nebude, zároveň se mi ulevilo. Tentokrát jsem sice nervózní nebyla, na vystupování si ale asi nezvyknu nikdy. (Jo a ten den jsem si taky dala kebab salát, i to bylo moc fajn.)

Jste smutní, když je něco naposledy? Byli jste v poslední době v kině, případně chystáte se tam? (V listopadu budou Fantastická zvířata, hurá!) Máte radost z růží, případně z jiných maličkostí, které už jste dostali mnohokrát, ale pokaždé vám vykouzlí úsměv na tváři? Co považujete za kulturní zážitek? Na jakou hudbu se vám nejlépe tancuje? A vůbec, dáváte přednost bundám nebo kabátům? 

Mějte se krásně a děkuji, že mi i vy děláte každým svým ohlasem radost. :)

12 komentářů:

  1. Když jsem chodila na kurz pracovníka v sociálních službách, bylo mi líto, že končí. To samé stáž v kavárně pro lidi s duševní poruchu. Pokud mě to něčím obohacuje, opravdu mě ten konec mrzí. Ale zase je to začátek něco nového a vzpomínky mi nikdo nevezme :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsou dva hezké příklady toho, jak jsou konce smutné, ale zároveň fajn, protože si člověk uvědomuje, co mu daná činnost dala. Díky, že ses podělila! :)

      Vymazat
  2. S těmi konci - jak u čeho. Jak tak přemýšlím, docela často se setkávám s tím, že jsem vlastně ráda, že to už mám za sebou, i když to zpočátku bylo fajn. Ale asi mě jen nenapadá nějaký pozitivní příklad.

    Do kina jdeme! Na zvířata - středeční předpremiéra, kousek od nás. Vážně se na to těším. ^^ A růže zbožňuji, ale to přeci jen víš.

    Co se týče tance - zbožňuji valčík. A blues, protože to je jediné, co zatím R. umí (taneční pro vysokoškoláky se nám zase odsunuly o rok, tentokrát kvůli mně, mrtvá jsem už ze školy).

    Jinak krásný měsíc a užívej!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi asi na předpremiéru nepůjdeme, ale hned, jak to půjde. :D
      Já Modrého zkoušela naučit waltz, ale nakonec to úplně nedopadlo. :D Nicméně blues je jistota. Koneckonců ani já nejsem žádná dobrá tanečnice a spíš bych se styděla, kdyby chtěl někde tancovat a já byla dřevo. :D Obráceně mi to vůbec nevadí.

      Měj se krásně též! ^^ ♥

      Vymazat
  3. Ty jo, já jsem malé radosti už zase hrozně dlouho zanedbala! Od té doby, co jsme nastoupila do práce, jsem nebyla schopná si je zapisvat. Budu se zase muset víc snažit.
    V kině už jsem nebyla hrozně dlouho, jsme na to s mužem docela nároční, je málo filmů, které nás zaujmou. Ale chtěla bych vyzkoušet jít do kina tady v Anglii, stejně většinu filmů sledujeme v angličtině s anglickými titulky. Květiny moc nedástávám, můj muž na to není, ale třeba ho to ještě naučím! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už se na nějaké tvé nemalé radosti těším, ale chápu, že je toho hodně. :D :)
      Modrý na obkvětinovávání taky moc není, i proto mám vždycky velikou radost, když mi nějakou růžičku koupí. Vím, že ho to stojí určité přemáhání. :)

      Vymazat
  4. zajímavá myšlenka článku :) ukazuješ, jak je fajn se někdy zastavit a zamyslet na každodenními radostmi, které jinak zapomeneme :) krásná práce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to hodně důležité proto, aby si člověk uvědomil, že život nemusí být složen jen z velikých radostí, aby byl šťastný. :)

      Vymazat
  5. Přiznám se, že do kina skoro vůbec nechodím... Fakt to musí být nějaká srdcovka - naposledy To. :-D
    Trénovat vystoupení na maturák v neděli :-O No na to bych se vybodla, my trénovali díky Bohu místo těláků... Maturák byl stejně docela dost na prd...:-D Ale vystoupení jsme měli fajn,my holky na Macklemora a kluci na Single Ladies v baletních sukýnkách! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky teď nebyla strašně dlouho. S Modrým jsme naposledy byli někdy v lednu nebo v únoru. A pak až teď, několikrát za sebou. :D
      My to budeme mít trochu "tradičněji" pojaté, ale taky to bude asi dost komické. :D

      Vymazat
  6. V kině jsem dlouho nebyla, Hovory s TGM bych chtěla vidět, asi na něj kouknu někde na dvd, pěkná velká skupinka spolužáků čtenářů.
    každopádně pro mě jsou teď malými radostmi pokroky malého synovečka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě se na ten film podívej, je to moc hezky natočené. ^^ :) Díky za komentář!

      Vymazat