Haiku plná dobrodružství

Konec května a začátek června se pro mě nesly ve znamení neustálého dobrodružství a napětí. Rozhodně nemůžu říct, že bych se stihla na chvíli nudit. A teď jsem tady, je půlnoc z dvacátého na jednadvacátého června, ve vzduchu je cítit léto (ne, že by snad už pár týdnů nebylo) a můj úvodní text překypuje slovesem být. Nevadí. Tato haiku a tyto fotky nebudou možná ničím neobvyklým, snad jen pokud se tu objeví někdo, kdo tento formát článku ještě neviděl. Překvapit by vás mohlo, kolik se mi toho povedlo i nepovedlo a možná nějaká ta fotka. 

 zapomenutý
článek, který nestíhám
napsat v pondělí
nenávidím se
a přesto se mám ráda
pět dní v měsíci
dokončila jsem
po tolika hodinách
kroniku o nás
horna, řidička, kamna v létě
co uvidím, když
skočím z výšky až na zem?
a chci to vidět?
růžová bunda
mi podle tebe sluší
mám radši modrou
jsme vedle sebe
dýcháme jako jeden
spojeni láskou
ne vždy se daří
velkolepé plány nám
náš den nezkazí
počítač mi rozmazal ostrou fotku; ostrá indie; růžová bunda; hlídač
spálila jsem se
nehas, co tě nepálí
raději zhasnu
první, poslední
jsem pro to udělala
co si počnu teď?
nervozita je
má dobrá kamarádka
neopouští mě
retardi spolu, retard číslo jedna, vlčí mák
ono to vyšlo
ač to pořád nechápu
mám velkou radost
jsem vždyzelená
botanická zahrada
celá jen kvete
zbrocena potem
cítím se jako vítěz
nad sebou samou
orchestrální koncert, prší, botanická zahrada
horké pondělí
hořkosladké myšlenky
drží nad vodou
Karel Čapek byl
opravdu vizionář
až mě to děsí
beze slov, cítím
se úplně zbytečně
na svém koncertu
zase řidička, hlavní nádraží, číňanka
den začal dobře
a skončil unaveně
více takových!
jsem zase v sedle
léto, vítr ve vlasech
šlapu o sto šest
je den úsměvů
s modrým trikem Hrdlíva
jdu do Obrázku
jdu domů pěšky, koupu se s Betty, fotím knížky a piju mošt
mám chuť zanevřít
na sociální sítě
koho zajímám?
pokud nechceš říct
něco pozitivního
tak raději mlč
mezi lidmi je
pro nás mnohem snadnější
méně přemýšlet
dětský den, ticho před bouří, socializing v restauraci
ač nemám krosnu
balím velmi úsporně
OČJ - Želiv
ujíždím vlakem
plna očekávání
až do Želiva
kočka domácí
či macarát jeskynní
či tasemnice
zase kytky v květu, Želiv, nějaký listí na sluníčku
výletujeme
Třebíč, Třešť a Petrkov
naplňují den
jedna mrtvola
spousta nechtěné krve
já a tři muži
betlémy v létě
na vodě s B.Reynkem
přivlastňování
kokosová zmrzlina, výrobna sirek, toulky po Želivě
volejbal je fajn
vyhrála jsem přátele
ač jedenáctá
půlnoc, světlušky
mí milí óčéjáci
všechno teď mizí
půlnoc bez světel
vlídná náruč domova
stýskalo se mi
"poctivo bez dotacia", další barvy, něco mezi dnem a nocí
Byli jste někdy v Želivě, Třebíči nebo Třešti? (A máte problém se rody některých měst? :D Já se třeba dozvěděla, že je ten Želiv a ještě pořád jsem se nezbavila zlozvyku "jedeme do toho Třebíče".) Máte rádi růže? A volejbal? A světlušky? A vůbec, jak se máte? :) Já pozítří mířím směr Amsterdam, mám to teď všechno trochu rozlítané, ale v závěru června určitě plánuji nějaký velikánský fotočlánek. :)

Komentáře

  1. "Mezi lidmi je
    pro nás mnohem snadnější
    méně přemýšlet" - tohle se mi líbí nejvíc, shrnuje to mnoho životních dilemat. A vlastně se mi tak obecně líbí, že haiku mohou, ale nemusí být hlubokomyslná, a stejně se čtou docela dobře.
    Ani v jednom z měst, která zmiňuješ, jsem nebyla. Ale tenkrát jsem jela do Bělé pod Bezdězem a byla na výletě v Mnichově Hradišti. Jenže to jsem ti už asi všechno říkala mnohokrát. Růže se mi líbí, ale jsou tak trochu klišé. Zato volejbal nesnáším. Na světlušky mám názor zcela neutrální. A mám se fajn, nic jiného do komentářů pod články vlastně ani psát nejde.
    (Na konci svého posledního článku, který je taky haiku, zmiňuji tebe, že děláš tu samou věc. Kdyby ti ta zmínka vadila, stačí říct a dám ji pryč.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš, to mě nenapadlo, že by to možná sedělo i na tebe. :)
      V Bělé pod Bezdězem byl před dvěma roky i jeden kluk z Prahy, co tu byl letos. Tak ono se asi jezdí víceméně pořád na podobná místa. :)
      Já bych řekla, že růže samotné klišé nejsou. Spíš to, co by měly symbolizovat. :)

      Vymazat
  2. Rody měst mi problém nikdy nedělaly, o to víc jsem překvapená u nedávného zjištění. Celý život jsem bydlela v části města zvané Rochlice, jezdili jsme domů do Rochlic, bydlela jsem v Rochlicích a najednou se dozvím, že to nejsou TY Rochlice, ale TA Rochlice. Ten šok po skoro čtyřiceti letech! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pch, to by mě taky asi zaskočilo. :D Většinou všechno na "ice" beru jako množné číslo taky. :D

      Vymazat
  3. Krásný a pozitivní článek!
    Byla jsem akorát v Třebíči a přesně jako ty jsem taky pořád říkala "do toho Třebíče" :D Růže a světlušky mám ráda, volejbal moc ne.
    Užijs si to v Amsterdamu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, že nejsem sama. :D A děkuji! :)

      Vymazat
  4. Já mám problém s rody furt, hlavně s těmi německými. Pokouším se ale spoléhat na intuici, docela se to vyplácí. :) A je hrozně zajímavé, jak několika málo slovy dokážeš popsat celý svůj den a čtenář ještě pochopí, jak jsi se u toho cítila, super! :)
    Užívej v Holandsku! :)
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky už jsem se naučila německé rody určovat trochu intuitivně. A hlavně jsem si uvědomila, že to není až taková katastrofa, když ho neřeknu úplně dobře a nějak zadrmolím, jsou horší věci, které v německé větě mohu zkazit. :D
      Díky! ♥

      Vymazat
  5. Tápala jsem třeba s názvem Břeclav. Ten Břeclav nebo ta Břeclav? Ale pak se mi vybavila lidovka Za starú Breclavú, u téj boží muky. Takže, ta Břeclav. Dědiny s názvem končícím na -ice, beru jako ty - Vojkovice, Holasice, Hrusice.... Nakonec, když přijde na věc, je mi to jedno, budu to říkat, jak jsem zvvyklá, protože někdy se někdo chce zviditelnit s obrovským objevem, jak je to vlastně s pojmenováním a vymyslí rod, který sice neodpovídá, ale je úžasně novátorský.
    K haiku - krásné útržky tvého života. Zaujala mě ta krev, ocitla ses u nějaké nehody?
    Doufám, že v Amsterdamu bylo krásně, podle pozdějších fotek soudím, že ano.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec. :) Dostali jsme doporučení, že bychom měli psát do slohovek maximálně o jedné mrtvole, do toho mi přišly mé dny a do toho jsem poznala tři fajn kluky, to vše na OČJ. :D

      Vymazat
    2. Hodně netypické doporučení! Ale asi má něco do sebe. Dobré!

      Vymazat
    3. Prostě porota nechtěla číst o mrtvolách a zlomených srdcích v každém příběhu. :D

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky