O čem jsem (možná) nikdy nenapsala

Ti, kteří mě čtou už několik let pravidelně, vědí, že jsem zvyklá psát o spoustě věcech. Dalo by se říct, že cokoliv se v mém životě přihodí a mám k tomu dobrou fotku, skončí tady na blogu. Psala jsem opravdu o rozmanitých věcech - o svých platonických láskách, o brigádě v Mekáči, o škole, o knížkách, snad i o sobě a o svých snahách zhubnout a naučit se německy. Přesto jsou věci (i třeba z těchto rubrik), o kterých jsem se nezmínila. Nebyl čas, nebyla chuť, nebylo žádné odůvodnění, proč o něčem takovém psát na internet. Zrovna dneska mě ale popadla taková ta nálada sebesdílení - a proto bych vám ráda vyprávěla příběhy, které jste (možná) ještě neslyšeli. 

Jak se Vlasta zamilovala do Itala

Tohle už je v podstatě dávno tak moc minulá záležitost, že je snad i zbytečné o ní psát. Ale dneska jsem se po dlouhé době dostala  k použití italštiny, tak mi to hned padlo na mysl a říkám si, že to právě sem patří. 
V roce 2014 jsem byla na Maltě na jazykovém pobytu - dva týdny. První týden jsem tam byla víceméně sama. Ne že by mi to vadilo, bavila jsem se příležitostně s lidmi a sbližovala se s rodinou, u níž jsem bydlela. Ale s nikým jsem nenavázala něco, čemu by se mohlo říkat přátelství. Leda tak s učitelkou angličtiny, ta byla moc fajn. No ale na začátku druhého týdne přijeli noví studenti a mezi nimi byl tehdy osmnáctiletý Alessandro ze Sicílie. Jeho máma byla Ruska, takže jsem mu mohla říkat Saša. Sedávali jsme spolu v autobuse, šli jsme spolu na výlet, dali jsme si společně jídlo v Burger Kingu (a pili z jednoho brčka, úú), ve škole jsme společně vymýšleli dystopický příběh, stáli jsme spolu fronty na občerstvení a povídali si o přechodu Itálie na euro, věcech, co nás baví a učili se slovíčka z italštiny a češtiny. Každý večer jsme si psali a když jsem odjížděla, málem jsme se objali. Nebo jsme se vážně objali? To už nevím, je to asi jedno. No ale dovedete si představit, jak jsem byla rozradostněná z téhle dávky pozornosti a zážitků od kluka, který navíc mluví italsky a rusky a je mi s ním docela fajn. 
O prázdninách jsme si ještě čas od času psali, ale docela to upadlo. Naše komunikace se oživila po Vánocích. V lednu 2015 mi napsal, že se se školou chystá do Prahy, někdy na konci února. Začali jsme si zase psát a přišlo mi, že si vážně rozumíme. Domluvili jsme se, že se v Praze sejdeme. Naše zprávy sršely vtipem, ale také takovými nenápadnými vyznáními. Alespoň já to tak brala a nestyděla jsem se psát o svých nadějích. V duchu jsem si malovala, jaké by naše setkání mohlo být a jestli by mi rodiče povolili jet v létě na Sicílii (Alex mi totiž nabízel, abych přijela). Oslavila jsem patnácté narozeniny (byli jsme s rodiči v Alpách v Itálii, jak příhodné) a přála jsem si učebnici italštiny, kterou jsem také dostala. Naučila jsem se prvních několik lekcí. 
Pak přišel onen osudný den, kdy jsme se měli setkat. Jela jsem do Prahy brzy a koupila jsem si nové tričko. Dnes ho mám na sobě, ale není to nic úmyslného - je mi trochu velké, takže je pohodlné a já ho nosím na doma ráda, i když mi podle Modrého moc nesluší. Tak tedy - Alex mi měl napsat, až bude na domluveném místě. Ale nenapsal. A nepsal a nepsal a pořád nic. Už jsem musela jít na autobus. Takže smůla, sbohem. Jakmile jsem sedla do autobusu, přišla mi od něj zpráva. Že se omlouvá, že mi nenapsal, že teď už by mohl. No ale to už jsem jela domů, takže se setkání prostě nekonalo. A pak večer - naštěstí už jsem byla doma a nemohla jsem provádět žádné blbosti - napsal, že mi musí něco říct. Že totiž už týden chodí s nějakou holkou a má ji strašně rád a tak. Ale že si z toho nemám nic dělat, že jsem fajn holka a tak, blablabla. Hm, díky. Co si budeme povídat, byla jsem vážně smutná. Jasněže se vlastně mezi námi nic nestalo, a tak mě to brzy přebolelo, protože to celé byl jen vztah v mé hlavě a v zprávách přes messenger, ale přesto jsem na dlouhou dobu opustila italštinu, zbavila se vzpomínek a byla frustrovaná z toho, že mě nikdy nikdo nebude mít rád. (Je úsměvné o tom psát v téhle době, ale což.) Dneska mám už i italštinu ráda a když s ní pracuji, nemyslím u toho na sympatického Itala, který mě tolik zklamal. 


Jak Vlasta chodila do tanečních 

Září 2015. Vlastně ne - začalo to už před prázdninami, kdy mě spolužačky přemluvily, abych se přihlásila spolu s nimi do tanečních. Po většinu času jsem toho pak litovala, ale zpětně to hodnotím jako zajímavou zkušenost. Ještě na konci srpna jsem si pořídila jedny krátké černé, jedny dlouhé bílé a jedny dlouhé modré šaty. Jo a taky jsem sehnala boty, což bylo fakt umění, protože mám příliš dlouhá, široká a vysoká chodidla. (Ehm, ono se to asi nedá generalizovat jako chodidla, že? Nevadí...) 
První hodina byla děsná. Bylo mi vedro, cítila jsem se nepatřičně mezi těmi nazdobenými děvčaty. Naštěstí si pro mě přišel jeden kluk, možná podle některých trochu ňouma, ale je fajn a je s ním zábava. Tancování nám oběma nešlo. Ale nějak jsme to zvládli.
Během dalších hodin se ale stalo něco neobvyklého. Jednoho dne pro mě přišli tři kluci téměř najednou. Právě tenhle - Pavel -, kluk ze skauta - Petr -, kterému jsem předtím slíbila, že si s ním zatancuju, a nějaký neznámý pěkný kluk v brýlích (kterého jsem někdy v březnu viděla v Kralupech na nádraží, když jsem jela za Modrým, hehe). A já byla zoufalá, protože jsem nechtěla nikoho odmítnout, protože vím, že být odmítnutý je nanic. Nakonec jsem ale tancovala s Petrem. A protože jsme si rozuměli, tancovali jsme spolu až do konce tanečního kurzu. 
Učili jsme se spoustu tanců, jejichž jména, natož kroky, mám problém si dnes vybavit. "Čaču", foxtrot, waltz, valčík, polku, mazurku, čardáš, tango, jive, blues... určitě jsem něco vynechala, ale to nevadí. Měla jsem ráda určité kroky z každého tance, ale v nějakých fázích mě to přestalo bavit - když se to moc zkomplikovalo nebo zrychlilo. 
Na první prodlouženou jsem si vzala šaty na věneček, a protože byla karnevalová, měla jsem náušnice, čelenku a pásek z šípků (téma: podzim). Na druhou jsem měla své dlouhé modré šaty. Na věneček jsem měla vlnité vlasy. Jinak jsem nosila pořád dokola černé, jedny modré, druhé modré a snad jednou i květinové šaty. Ostatní holky vypadaly na každou lekci jako princezny v jiných šatech, mně to bylo pak už celkem jedno a ani jsem se na běžné lekce nemalovala. Stejně jsme s Petrem několik posledních lekcí tančili vždycky jen během první poloviny a po přestávce si sedli k baru, dali si kofolu a povídali si a koukali, jak se tam ti chudáci na parketu potí. 
A nakonec byl věneček. Nechala jsem si ušít čtyři kapesníčky, jeden jsem dala Petrovi, dva dalším dvěma klukům ze skauta, kteří mě vyzvali k tanci a dělali nám společnost u baru. A čtvrtý jsem si nechala na památku, ale někam jsem ho schovala a nevím, kde je. Od Petra jsem na oplátku dostala knížku - Blues pro bláznivou holku od Václava Hraběte, tehdy jsem to úplně milovala. Uteklo to celkem rychle, těch...hmm, dvanáct? lekcí v pátek večer v kulturáku. 
A nějaké vtipné příhody? Jednou jsem se domluvila se spolužačkou, že mě odvezou domů, ale ona na mě zapomněla a já byla zoufalá, že se nemám jak dostat domů. Naštěstí se pro mě vrátila. Nebo mi jednou jedna hrozná spolužačka dupla podpatkem na nárt a měla jsem tam asi dva týdny velkou modřinu. Když jsem se šla nechat učesat na věneček, dala jsem za to docela slušné peníze - a pak pršelo a zmokla jsem a celý účes byl v háji. Před první prodlouženou jsem zrovna to odpoledne přijela z týdne v Německu a dočetla jsem Cizinku a místo příprav na večer jsem si pustila asi čtyři díly seriálu. Jindy jsem tu byla s mamkou a ona si omylem objednala něco alkoholického, tak mi to dala v krátké pauze při nácviku polky, protože pak musela řídit. Jenže mně to moc nechutnalo, takže jsem si jen lokla. I tak se mi ale během dalšího kola polky solidně motala hlava. Hmm, a to je asi všechno co mě k této traumatické (:D) události mého života napadá. 
Chtěla jsem o tom napsat už tolikrát - když jsem kurz dokončila, když bylo září a začínala další sezóna, když jsem šla na maturiťák Modrého sestry a učila Modrého základní kroky, abychom si mohli zatancovat... no a vidíte, nakonec jsem to napsala s křížkem po funuse naprosto bez kontextu. Ale byla to legrace.

Měla jsem připravené sice ještě dvě další příhody z mého života, ale to by tenhle článek nabyl nekonečných rozměrů. Takže třeba někdy příště.

Co vy a platonické lásky? Taky vás vždycky lákalo zamilovat se do nějakého cizince? Chodili jste do tanečních? Jak velkou máte nohu? Jaký tanec máte nejraději? A o co byste se se čtenáři svých blogů nikdy nepodělili?

Mějte se fajn a držte mi palce v pátek na koncertě. :)

Komentáře

  1. Taky jsme si zažila pár platonických lásek, to zná asi každá holka. Zpětně to vypadá úsměvně, ale v tu chvíli se kvůli tomu člověk dokáže pořádně trápit. Do tanečních jsem nikdy nechodila, byla jsem moc zakomplexovaná, takže jsem se bála, že by si tam pro mě nepřišel žádný kluk a jen bych tam stála v rohu... ach jo, takový hloupý pochybnosti! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se toho právě taky strašně bála, nakonec mě spolužačky přemluvily. A paradoxně jsem si pak v tanečních rozuměla téměř jen se svými (stálými) tanečníky ze skauta a spolužačky měly plnou hlavu jiných věcí a na mě spíš kašlaly. :)
      Ale jo, pochybnosti jsou hrůza. Člověk pak vzdá tolik příležitostí...

      Vymazat
  2. Tvé "italské" zážitky mi připomněly třeťák na střední. Jela jsem do Prahy na Týden vědy na ČVUT a celý ho strávila s jedním slovákem. Obrovské zelené oči, delší vlasy, po nocích mi hrál v rozkvetlých sadech na Petříně na kytaru a učil mě souhvězdí... Oba jsme byli hodně špatní z toho, když jsme se měli rozjet každý někam jinam, v létě jsem se dokonce chystala na Slovensko na jeho koncert. Ale po propsaných nocích naše komunikace najednou nějak utichla, on teď studuje v Londýně na London College a dělá tam velkou astrofyzikální vědu, tak jsem ráda, že to nakonec nějak nedopadlo, do Londýna bych to měla zatraceně daleko. :D
    A taneční? Ufff, raději nevzpomínat, to bylo šílené období, které jsem doslova protrpěla. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jů, to je taky pořádný zážitek! Ale na rozdíl od toho mého byl ten tvůj takový docela opravdový. :) I když nakonec je i pro tebe nejspíš dobře, že to nedopadlo. :) :D

      Vymazat
  3. Tanec byl vždy mou noční můrou a proto jsem ani nechtěla chodit do tanečních. Pokud kluci nebudou chtít, nutit je k tomu opravdu nebudu :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi vážně tolerantní máma! To se mi líbí! :D

      Vymazat
  4. Tohle je fakt moc hezký článek. Na kousek toho období lásky k Italovi si ještě vzpomínám. A mrzí mě, že to tak dopadlo, ale na druhou stranu si říkám, že asi je potřeba zažít něco takového. Já jsem se nikdy do žádného cizince nezamilovala. Jen do jednoho chlapce z Moravy, což pro mě v mých čtrnácti letech byla taky skoro cizina. A dopadlo to s námi tedy dost podobně jako s tebou a Alexem. Taky jsem za ním jela a pak na mě ani neměl čas. (Jenže tenkrát jsem z toho nebyla zoufalá, protože jsem odmítala si to připustit, a věřila jsem mu všechny výmluvy.)
    A na taneční vzpomínám ráda, i když si také pamatuji, že jsem před každou lekcí byla hrozně ve stresu, protože tam byli všichni krásní a v párech a pak jsem tam byla já, taková brambora. Ale vím, že jsem to tenkrát nebrala vůbec vážně a pořád se tam smála (což bylo taky díky mému tanečnímu partnerovi - dodneška absolutně nechápu, jak to se mnou vydržel a proč mi dodneška nedal košem). Ale tancovat tedy neumím nic kromě polky. Třeba letos na plese, tam jsme tancovali jenom polku, i na hudbu, která rozhodně nebyla polka. Takže jsme se vlastně od tanečních moc nezměnili, aspoň co se tance týče. Třeba salsu jsem absolutně nezvládala.
    Moje velikost nohy je 39-40, což bývá občas problém, protože je to častá velikost a je to pořád vyprodané. A o co bych se nepodělila? Mám poslední dobou pocit, že se dělím téměř o všechno, a že bych se spíš měla začít cenzurovat (jenže já prý tak obecně nejsem moc sdílná a hrozně se bojím o svoje soukromí, takže i když toho svěřuji málo, zdá se mi, že je toho moc... :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář. ♥
      Jsem ráda, že jsi ve svém tanečním partnerovi našla nakonec takovou podporu a že si rozumíte i několik let poté. Já jsem svého tanečníka vlastně od té doby neviděla, on studuje totiž někde na hotelovce v Poděbradech. Zval mě na svůj maturiťák, ale víš, jak to s maturitními plesy mám. :D :)

      Vymazat
  5. Taky mám v záloze takové vztahy-nevztahy. Jako když mi bylo čtrnáct a přes ICQ jsem dost intenzivně prožívala "vztah" s jedním klukem ze seznamky. Postupně to vyšumělo na každoroční přání k narozeninám a k Novému roku... Vlastně jsme se naživo viděli až asi před dvěma lety, tak to bylo vtipné, pořád o mně mluví jako o své "expřítelkyni z ICQ" :D

    Nebo loni, když jsem nechodila s jedním kamarádem, ale trávila s ním noci a dost intenzivně mi to zabíralo hlavu... A ani to nebylo pořádné zamilování, ale asi jsem pochopila, že tyhle vztahy pro mě moc nejsou. (Ačkoliv bych nečekala, že se od citů takhle víceméně dokážu oprostit)

    Moje nejoblíbenější historka je ale asi ta, jak jsem na seznamce (na které jsem teda ani kluka nehledala, ale to je na dýl) potkala Pepu. Jak jsme si propsali hrozně moc času, líbil se mi a já jemu... A nakonec jsme rande odkládali tak dlouho, až jsme usoudili, že jsme moc kamarádi na to, abychom spolu randili. Taky jsme se naživo viděli jen párkrát, ale momentálně je to jeden z mých nejlepších kamarádů - a mimo jiné mě seznámil s mým současným klukem, tak jsme mu celkem vděční :D

    Jo a taneční? Jedeme na víkend na svatbu jeho kamaráda ze základky a prý si spolu zatančíme. On si prý po těch asi 15 letech nic nepamatuje... Já na tom po 9 letech nejsem o moc lépe :D Ale na taneční vzpomínám ráda, já se tam i těšila a stresující pro mě byly jen první dvě hodiny, než jsme se se spolužákem tak nějak nepsaně dohodli, že budeme tančit spolu. Teď se to pomalu blíží bráchovi a moc se mu tam nechce, ale my si myslíme, že to pro něj bude dobré, takže prostě půjde :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak doufám, že se vám víkendové tancování povedlo. Nejlepší je, že je vlastně úplně jedno, jak tancuješ, protože je prostě fajn jen se s tím svým milým člověkem dát dohromady. A že pro okolí vypadáte blbě.. no a co? :D
      A jsem ráda, že jsi poznala takového kamaráda, který tě nakonec seznámil s přítelem. To je super! :)

      Měj se krásně, zamilovaně! ♥

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky