Autoškola nepohodlně v roce 2018

Jako by se mi název té učebnice, kterou jsme na začátku kurzu autoškoly dostali - "Autoškola? Pohodlně! 2017" -, vysmíval. Možná to bylo směšné, celá ta snaha projít výcvikem a naučit se být zodpovědným účastníkem silničního provozu sedícím za volantem. Povím vám příběh o krkolomné cestě za řidičským průkazem skupiny B. Držte si klobouky a nebojte! Má to dobrý konec. ^^


Středa 29. listopadu 2017
Sedím se spolužáky u oběda ve školní jídelně, probíhá vzrušená diskuze. Najednou se jedna z přítomných zvedne a povídá: "Musím ještě stihnout jít si pro papíry do autoškoly." Zbystřím a ptám se, co že to jde dělat a kam. Vysvětluje mi, že se jde přihlásit na kurz a že si jde vyzvednout přihlášku. Hlavou mi proběhnou myšlenky, jestli mám nebo nemám pokoušet štěstí a přihlašovat se taky, ale říkám si, že když to zvládla sestra, snad mám aspoň malou šanci zvládnout to taky. A tak rychle dojídám, beru kabát a pádím se spolužačkou do nedaleké autoškoly. 

Středa 6. prosince 2017
První teorie. V ruce zdravotní potvrzení od doktorky (která mi ale pohrozila, že bych si možná měla zajít na oční), v hlavě trochu guláš. Ve třídě sedíme čtyři, všichni z gymplu. Prý to pro nás určitě nebude těžké, bla bla, pouštíme se do dopravních značek. Nechápu, proč se na značce "Dej přednost" musím dívat do jednosměrné ulice, odkud by nic vyjet nemělo, ale zjišťuji, že to asi nebude poslední problém, který s autoškolou budu mít. 

Pátek 8. prosince 2017
První jízdy. Přicházím na parkoviště v autoškole, jedeme na město na odpočívadlo pro kamiony. Tam se učím mačkat pedály, řadit, točit, zouvat, blikat a tak. Tu teoretickou část - proč musím co dělat, jak nastartuji a podobné důležité informace, mi už předtím vysvětlil Modrý, takže jsem nebyla úplně ztracená. Naopak mi přišlo, že mi to dokázal vysvětlit mnohem líp než ta učitelka. Jinak jsem mnoho dojmů z té první "jízdy" neměla - jednou jsem málem narazila do lampy, auto skákalo jak na pérku a do autoškoly jsem se na rozdíl od jiných začátečníků nedovezla sama, protože to bych nejspíš nezvládla. 

Čtvrtek 14. prosince 2017
Učitelka z autoškoly mě ráno v půl osmé vyzvedává u autobusové zastávky ve vesnici. Poprvé mám vážně jet po silnici. (A ulévám se ze semináře.) Pouštím moc rychle spojku, chcípá mi to všude možně. Značky? Pff, nestíhám. Na konci dvouhodinovky ze mě lije pot, buší mi srdce a klepe se mi levá noha. Vlastně se do té normální školy docela těším.

Čtvrtek 4. ledna 2018
Další ranní jízdy. Po dlouhé době. Samozřejmě jsem všechno - tedy to málo, co jsem se za minulou hodinu naučila - stihla zapomenout, takže dělám stejné chyby. Navíc jsem si vzala špatné boty - místo tenisek své zimní pohorky, v nichž je sice krásně teplo, ale necítím vůbec spojku. Auto skomírá a mé nadšení jakbysmet. Ale aspoň ty značky jsou snad o malinko lepší. Bojím se jezdit rychleji než padesát kilometrů v hodině.
Některé značky sdílely mé zoufalství.
Úterý 9. ledna 2018
Myslela jsem si, že bude v pohodě dávat si jízdy na úterní "podvečer". Jenže jsem se spletla. Nejprve jsem vezla spolužáka do jeho vesnice, protože jsem stejně měla část hodiny jezdit po vesnicích. Byla jsem strašně nervózní, že se mi bude smát, a tak jsem dělala ještě pitomější chyby než na minulých hodinách. Později se mi dotyčný spolužák vždycky smál, že ta jízda se mnou byla to nejhorší, co v životě zažil. Druhou část lekce jsem strávila ve městě. Už se setmělo a já téměř neviděla značky - a že jich v tom městě najednou přibylo. Bylo to vážně peklo. Chtělo se mi brečet, ale tentokrát jsem to ještě vydržela a rozbrečela jsem se, až když jsem v 17:30 vystoupila a šla si po svých. 

Čtvrtek 11. ledna 2018
Ani dnes nebyly odpolední jízdy slavnější. I když je pravda, že město - obzvlášť tak malé jako to naše - si člověk snáz a dříve zapamatuje, takže některé úseky už jsem docela zvládala. A když jsem pak vystupovala, už bylo trošku snazší vyplavit emoce jinak než slzami. Jo, z téhle jízdy jsem měla docela nadějeplné pocity. 

Čtvrtek 18. ledna 2018
Učitelka se rozhodla, že si za odměnu, že už to město relativně zvládám, zajedeme na Kladno. Tam je provoz hustší a je řízený semafory. Což má být jednodušší. Ale nebylo. Několikrát jsem málem přejela chodce, jednou jsem zabrzdila před autem jedoucím z vedlejší silnice, zapomněla jsem uhnout sanitce, přejela jsem koleje bez rozhlédnutí, x krát mi to chcíplo, pak jsem se rozjížděla bez zařazení a nakonec jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Učitelka na mě na chvíli přestala křičet, trochu zmírnila a nějak jsme se dokodrcaly domů. Hurá. Měla jsem chuť s tím praštit, zaplatit odjezděné hodiny a na zbytek se vykašlat. Řidičák přece nepotřebuji. Lidi jako já nemají na silnici co dělat. Pocity ze mě tekly proudem a nikdo doma to nemohl pochopit, protože všichni mají řidičák, jsou praktičtí a schopní. 

Čtvrtek 8. února 2018
Učíme se parkovat, místo dvouhodinovky tělocviku. Ideální. Nikdo si mé nepřítomnosti stejně nevšiml. Parkování mi nejde. Zapomínám na směrovky, příliš točím volantem, nechápu, jak mám sakra ze zrcátka změřit vzdálenost zadního kola třicet centimetrů od obrubníku. Nejradši bych vyběhla pryč. Vrr vrr. Podle učitelky nejsem normální. Asi ne no. 

Pátek 9. února 2018
Krátká škola, dlouhé jízdy, ubrečená cesta k Modrému a jeho vřelá náruč. Zároveň se ale cítím strašně hloupě - řidičák prý udělá každý. Má to být povzbudivé, ale je to spíš děsivé - ten nátlak na to, abych ho udělala. Protože když ho neudělám, nebudu jako ostatní. Nebudu normální. Nebudu snad ani plnohodnotný člověk. Myšlenky se rojí v hlavě a já se začínám bát. Je mi z toho špatně. 

Úterý 13. února 2018
Další odpolední jízdy. Už v pondělí večer je mi z toho špatně. V úterý jsem totiž vždycky unavená, ačkoliv si v pondělí schválně chodím lehnout brzo. Takže je má pozornost zhruba na šedesáti procentech a učebních procesů nejsem dokonale schopna. Takže další křik, další výčitky, další pocity méněcennosti. Koloběh běží, točí se a nedá se s tím nic dělat. 

Sobota 17. února 2018
Zkouším si testy z oné učebnice, kterou jsme na začátku kurzu dostali a kterou jsem už přečetla v domnění, že mi to nějak pomůže. Z deseti testů jsem na víc než 43 bodů udělala jen čtyři, zbytek byl většinou za 38. Moc mě to nepovzbuzuje a nevím, co mám dělat. 

A některé značky to úplně vzdaly. 
Úterý 20. února 2018
Už jsem říkala, že mám termín? Inu, touhle dobou už to vím a můžu se oficiálně klepat. Jízdy se mi z dvouhodinovek zkrátily na 45 minut. Jezdím střídavě mimo město a v něm. Naštěstí už žádné Kladno. Naneštěstí spousta parkování. Chci se hádat s učitelkou, že některé věci se mohou dělat i jiným způsobem, ale přechází mě chuť. Místo toho si koušu jazyk a zatínám svaly na levé noze, kterou křečovitě sešlapávám (a občas pálím) spojku.

Sobota 24. února 2018
Jarní prázdniny začaly. Trávím je doma. Táta mě odpoledne učí parkovat podélně couváním. Jedno auto zaparkoval na příjezdové cestě a druhé mi půjčil, abych opakovala to, co jsem předtím viděla u něj. Nakonec mi to celkem šlo a měla jsem radost. Dokonce jsem si pak zkusila i zacouvat přímo. Cítím se trochu sebevědoměji. 

Úterý 27. února 2018
Sebevědomí se rázem vypařuje. Na předpředposledních jízdách parkujeme a já jsem okřiknuta, že to nemám dělat tak, jak mě to učil táta, ale tak, jak mě to učila učitelka a jak je to v učebnici. Co na tom, že jsem si to vlastně nikdy nezkoušela, a tak to neumím. Zkoušky podle ní nemám šanci udělat. Jsem zoufalá a deprimovaná. Stěžuji si Modrému a ten mi říká, ať změním učitele. Jenže jak, na poslední chvíli a ve městě, kde každý každého zná?

Středa 28. února 2018
Projíždíme nějakou trasu, kterou prý komisař S. nedávno jel se zkoušeným a dotyčný s ní prý neměl problém. Já dávám přednost pro jistotu i tam, kde nemusím, jedu pomalu, když můžu rychle a směrovky, ach ty směrovky. Učitelka lituje, že mě přihlásila ke zkouškám, když jsem tak nenormální. Modrý se diví, že jsem neměla možnost jezdit také s někým jiným, že on v autoškole takovou možnost měl a bylo to skvělé, protože se naučil od každého instruktora něco. Inu, pozdě bycha honit. 

Čtvrtek 1. března 2018
Ranní jízdy. Nebyly tak hrozně stresující, ale přeci jen jsem vystresovaná. Máma mi říká, že to určitě zvládnu. Já si to nemyslím a jsem úplně v háji. Večer si chci jít lehnout brzy, ale nemůžu spát. Tak si ještě naposledy dělám testy v aplikaci Autoškola bezpečně, kterou jsem si někdy během týdne stáhla. Prošla jsem si všechny testové otázky a testů už se tedy tolik nebojím. 

Pátek 2. března 2018
Soudný den. Ráno mě bolí břicho, nesnídám. Máma mě veze na Městský úřad, kde se scházím se dvěma spolužáky, kteří taky dělají zkoušky. Oba si docela věří. Jdeme zaplatit poplatek za zkoušku a pak vyplnit test. Otázky tam nemám nijak těžké, naštěstí, všechny jsem je už někdy viděla. Špatně odhaduji akorát něco, co se týká dopravních nehod a volání policie. Získávám 48 bodů z 50, to jde. 

V autoškole máme provést technickou kontrolu vozidla před jízdou. Já mám zkontrolovat světla. Sakra, jak se kontrolují světla? Startuji, střídavě vystupuji a kontroluji denní, potkávací, dálková a brzdová světla. Nevím, jak se chovají blinkry, když nefungují. Polévá mě studený pot. 

První jedou kluci, já čekám. Hodinu. Mám pocit, že je to jedna z těch nejdelších hodin, které jsem doposud zažila. A pak přijedou a hlásí, že to oba udělali. No bezva. Nastupuji, upravuji sedačku, zrcátka, poutám se, startuji. Komisař se snaží být milý. Chvěji se po celém těle. Naviguje mě. Snažím se nedělat chyby. Pozor na pravačky. Směrovky. Chodci. Značky. Řazení. Pomalu pouštět spojku. Sledovat zrcátka. Nepřekročit rychlost. Vrrn vrrn. Stejně jsem tu spojku nakonec trochu připálila a jednou mi to chcíplo na stopce. 

Přijíždím do autoškoly, parkuji až tady na dvoře, naštěstí. Nevím, co bych dělala, kdybych měla parkovat někde mimo. Ačkoliv nejsem úplně sebejistá za volantem, získávám povolení zažádat si o řidičský průkaz. Výcvik je ukončen. Báj báj. Utíkám směr vlakové nádraží, volám mamce a cítím se relativně euforicky. Odpoledne v Ústí slavím s Modrým, jeho sestrou a její kamarádkou. 

Fotku řidičáku jsem ještě nepořídila, navíc je tam plno takových těch osobních údajů... No, tak tady máte fotku, za kterou můžou škrkny. ♥ 
Pondělí 26. března 2018
Po třítýdenním čekání od zažádání o řidičský průkaz na městském úřadě se mi ta plastová kartička podobná občance dostala do ruky. Mám na ní oskenovanou starou fotku, na které mé vlasy vypadají černé, a já se tak víc podobám sestře než sobě. Samozřejmě se neumím podepsat dvakrát stejně. 

Z konverzace z němčiny řídím domů. Táta je trpělivý a říká mi, co mám dělat. Stejně se bojím. Nakonec ale zajíždím i do garáže a cítím se především šťastně, že můžu vystoupit. 

Kdo ví, třeba se jednou naučím řídit. Třeba se jednou přestanu bát. Rozhodně ale asi nikdy nebudu milovníkem aut a silnic. Já radši vlaky. A jak jsem už zmínila ve Vybarvování - stejně brzy začnu jezdit na kole. 

Co vy a autoškola? Nějaké vtipné historky? 

(S)mějte se (rádi)

Komentáře

  1. Ty jo, já dobře vím, proč jsem si nikdy řidičák nedělala :D Nějak jsme k tomu zatím v životě neměla příležitost, když jsme chodila na sš, nebyly na to peníze a později mě to ani nenapadlo, nepotřebovala jsem to zatím k životu. A pokud mě okolnosti nedonutí, ani si řidičák nikdy dělat nechci.
    Je hrozný, že jsi měla takhle neprofesionální učitelku, že jsi kvůli ní měla pocit, že nejsi normální, to je fakt strašný! Je mi líto, že ses musela tolik nervovat kvůli věci, která je vlastně nepodstatná. Ale jsi úžasná, že jsi to zvládla! Jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc za komentář! :) Já si skoro říkám, že kdybych to neudělala, asi bych se bez řidičáku taky obešla, ale zároveň vím, že se mi to bude hodit, až budu v zimě jezdit plavat. Minimálně dokud bydlím u rodičů. :)

      Vymazat
  2. To je docela hrozný, ale musím říct, že moje autoškola nebyla o nic lepší. Šla jsem do té nejlevnější a 6x jsem řidičák nedala, nakonec jsem si řekla, že to vzdám a prostě ty peníze, které jsem do toho vložila propláču. Ale kamarádi mi pomohli se vzchopit a jít do jiné autoškoly :) Dala jsem to napoprvé a sám komisař mi řekl, že někdy je lepší instruktora neposlouchat a už vůbec nechodit do levné autoškoly :D Teď jsem pyšná řidička. Jsi super, že jsi to všechno zvládla, vím jaké to je :) Tak spoustu jízd bez nehod!! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, levné autoškoly. V jedné takové byl můj přítel, ale jelikož je šikovný, tak se celkem řídit naučil. Moje stála deset tisíc, což je na poměry našeho města normální cena. Ale už bych tam v životě znovu nešla. :D Díky za komentář!

      Vymazat
  3. Já jsem autoškolu zvládla relativně v pohodě. Všichni tři jsme chodili ke stejné instruktorce, takže jsme si povětšinou celou cestu jenom povídaly. Řízení mi šlo, všem třem. Pak přišly zkoušky, test 48/50 a jízdy jsem musela opakovat. Když totiž moped jede 30 km/h a ty jedeš na autoprázdné silnici, nevšimneš si plné, tak ti to nedaj. Podruhé naštěstí nikdo na mopedu nejel. V tu chvíli jsem se cítila jak ten největší idiot pod sluncem, teď se tomu jenom směju. :)
    Gratuluji!! Jsi šikovná!
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se při zkouškách strašně bála, aby mi na silnici nenastala nějaká krizová situace (tj aby proti mě třeba nejelo nějaké auto. :D), ale naštěstí jsem jela v celkem dobrý čas, kdy na silnicích moc aut není. Díky za komentář! ^^

      Vymazat
  4. Jej, tak teď se začínám děsit. Já mam autoškolu v plánu někdy od podzimu.
    V první řadě ti ale musim pochválit nápad - a samozřejmě i zpracování článku. Coby budoucí adept jsem si ráda okoukla, co mě čeká a na co dát pozor. Zatim jsem řídila jen na příjezdové cestě a v uvozovkách na louce a myslela jsem, že to pujde, ale teď už nevím :D
    Nicméně to na mě hodně působí dojmem, že jsi měla pecha na učitelku. Třeba by ti to s někým jiným bývalo šlo líp. Každopádně gratulace k řidičáku a budu držet palce, ať to auto jednou zkrotíš! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem určitě nechtěla, vyděsit někoho! Naopak to měl být povzbudivý článek o tom, že když jsem autoškolu udělala já, zvládne ji úplně každý. :D Budu ti držet palce! A díky za komentář!

      Vymazat
  5. Ta smutňáková značka je boží :D.
    Autoškolu jsem nikdy nedělala a ani se na to nechystám, vždycky mi vystačila socka a nohy :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Začala jsem smutné dopravní značky fotit, kdykoliv nějakou vidím. Už teď jich mám zase o něco víc. :D

      Vymazat
  6. Jůůů, gratuluji! Já mám hrozný strach si dělat řidičák. Milý jej už má přes dva roky a celou dobu s ním spokojeně jezdím autem a přijde mi to v pohodě, klídeček všechno. Ale pak když si představím, že bych měla tak zkoordinovat pohyby a zároveň všechno sledovat přestat se bát toho, jací bývají ostatní řidiči občas hovada... Ne, to nepůjde. Nebo možná půjde, ale hodně těžko. :D Takže gratuluji, máš můj velký obdiv, že jsi do auta vůbec sedla! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si taky vždycky říkala, že to nemůže být tak hrozné, ale když sedíš za volantem, je to děs běs. Vůbec nemám pocit, že jsem svojí vlastní paní, naopak se vždycky bojím, že vážně ohrožuji sebe i ostatní. :D Ale budu ti držet palce, pokud se odhodláš! :D

      Vymazat
  7. Tak já dělala autoškolu na přelomu léta a podzimu minulého roku a v tvém deníčku se úplně vidím. Několikrát jsem po jízdách brečela, instruktor na mě pořád zvyšoval hlas a já dělala jednu chybu za druhou. Taky jsem o tom psala sérii článků a když to po sobě někdy čtu, tak mi to připadá jako úplná tragédie a sama nechápu, jak jsem to nakonec mohla zvládnout :D Já ale jízdy musela opakovat, protože mě komisař napoprvé vyhodil. Teď řídím jen sporadicky, protože se mi řízení auta znechutilo kvůli instruktorovi už v autoškole, bojím se toho a nebaví mě to. Láska k autům asi nikdy nebude to moje :D

    LENN

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky asi nikdy nebudu auto milovat. Naštěstí nemusím. :D Teď navíc bude léto a budu moct jezdit hodně na kole. :D Díky za komentář.:)

      Vymazat
  8. Já teď budu končit vysokou školu a řidičák stále nemám. Přítel je z toho úplně na mrtvici, protože když někam jedeme s kamarády, tak jeden z nich pochopitelně nemůže pít. A já piju vodu, prostě jen proto, že chci. Ne, že bych musela. Pořád mi to kvůli tomu připomínají, ale mně je to popravdě jedno. Já bych řidičák zatím nevyužila. Do města jezdím autobusem, po městě chodím pěšky. Je to výýýrazně levnější, než auto.
    A to, co mi pořád říká tchyně, že až budu mít děti a blá blá blá, to je mi taky jedno. Když jsem byla dítě já, rodiče auto neměli. Doktorka byla jen ve vedlejší vesnici a hádej co? Žiju! Teď bydlím v malém městě, kde je doktorka za rohem, stejně tak i obchod a pošta. Prostě zatím mi řidičák nechybí. Možná jednou, kdybych jezdila do práce někam dál.
    Každopádně jsi dobrá, že jsi to zvládla. Obzvlášť s takovou mege*ou učitelkou. Je hrozné, jak někteří lidé dokážou zapomenout, že i oni to kdysi neuměli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky nepiju, ale stejně když nemusím, neřídím. Je to docela děsivé tak jako tak. :D Jezdit autem po městě je podle mého plýtvání. Máš pravdu - když máš všechno na dosah a nepospícháš, proč si vozit zadek pořád v autě. :)
      Někteří lidé se prostě narodí tak, že už všechno umí. :D

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky