Nemalé radosti #26

Žiju, a to dost hekticky a nabitě, byť se to díky té knižní spoušti tady na blogu asi vám, čtenářům, nezdá. Ale protože dneska o žádné knížce psát nechci a naopak bych se chtěla podělit o kousek ze sebe, rozhodla jsem se učinit tak formou Nemalých radostí. Sice si poslední dobou hodně stěžuji, ale i tak se asi nemám špatně a o radosti nouze není. 

Od posledních Nemalých radostí uběhlo několik týdnů, dá se spíš říct několik měsíců. Trochu mě to, jak čas letí, děsí. Začala jsem si prodlužovat víkendy s Modrým o neděli, takže vstávám vždycky v pondělí kolem čtvrté, abych na osmou byla ve škole. V pondělí chodím domů po sedmé, v úterý kolem páté, ve středu kolem šesté, ve čtvrtek kolem páté a v pátek jezdím rovnou směr Ústí nad Labem. Je toho hodně - škola, stáž, fórum, knížky, seminárky, život. Do toho podzim, tma, déšť, mlha, lezavo, sychravo. Ale dneska bych si nechtěla stěžovat, to vůbec ne!

1. 
Po dlouhé době jsem dostala růžičku. Růžovou, princeznovskou, voňavou. Jak to Modrý vždycky dělá, že vybere nějakou tak dokonalou? Snaží se mi pokaždé dát jinou barvu a daří se mu to, což si zasluhuje docela obdiv, protože i mně občas trvá, než si vybavím, jaké barvy jsem už dostala. Ale nejen ta růže mi dělá radost, ona je spíš jen takovým symbolem té velké modré radosti kolem. 

Občas mám pocit, jako bychom už s Modrým byli staří známí, naše víkendy bývají často podobné, někdo by řekl stereotypní - v pátek přijíždím, trávíme s Modrým odpoledne, pak koukáme na Zvědátory, čteme si, jíme, smějeme se, prostě odpočíváme. V sobotu a neděli střídavě "pracujeme" - učíme se, Modrý programuje, já procvičuji slovíčka, čteme si, k obědu si třeba pustíme nějaký film, zkrátka pohoda, večer si vždycky chodím lehnout mnohem dřív. 

Jenže když se nad tím zamyslím, vůbec to taková rutina není. Jednu sobotu jsme trávili sledováním voleb, což byl horor s aspoň trochu uspokojivým koncem, když TOPka sebrala křeslo SPD. Minulou sobotu jsme se vypravili do Prahy do Národní technické knihovny, pak přes město (a pár knihkupectví) na Anděla, kde jsme zašli na pizzu a ovocnou šťávu a do kina na Miladu a pak jsme to museli rozdýchat další procházkou po noční Praze... bylo mi mrazivě, ale hezky zároveň, povídali jsme si o politice a pak jsem si chvilku zpívala, když jsme šli po osamělém nábřeží. Taky často chodíme na procházky po Ústí nebo plavat, byť teď s podzimem a vlnou nachlazení je to obtížnější. 
2.
Protože hodně čtu, vyplývá z toho, že i knížky mi dělají velkou radost. A ač vím, že čísla nejsou to nejdůležitější, cítím se hrdě a klidně, že má výzva na Goodreads ukazuje příznivé skóre. Ještě nejsem hotová, ale do konce roku těch zbylých pět knížek určitě hravě zvládnu. Mám už tak trochu vybrané, o jaké knížky se bude jednat. Asi to nebudou zrovna jednohubky, ale zase spadnou pod heslo "to nejlepší na konec". 

Mám ze sebe radost, že se mi podařilo sepsat zápisy z četby na literaturu (jak jsem o tom minule mluvila) v podstatě měsíc před deadlinem, protože většinou si to nechávám na poslední chvíli a pak se nervuji. A přitom by mi to mělo dělat radost. Tentokrát jsem na to šla jinak a postup se osvědčil. Nakonec jsem si vybrala knihy Něžná je noc od Fitzgeralda a Proces od Kafky. Musím se přiznat, že z Procesu jsem pořád ještě dost zmatená a že se do dalšího Kafky asi jen tak nepustím. 

Radost mám i z projektu My čteme, kam jsem se konečně po několika měsících odkladů a váhání zapojila. Už jsem přečetla a sepsala tři knížky - za září Sluhu dvou pánů, za říjen Frankensteina a za listopad Petra a Lucii. Co se bude číst dál, to uvidíme. 

3.
V rámci semináře z dějepisu a společenskovědního semináře mám vypracovat seminární práce na mnou zvolené téma. Na občanku jsem se rozhodla pro "Oligarchismus v české společnosti", ale nechci se tam zaměřovat jen na Babiše. U dějepisu ještě nemám téma nijak konkrétně nazvané, ale ráda bych se věnovala regionální "problematice". Totiž otázce, co se to stalo se Slaným v průběhu dvacátého století - průmyslově kvete, ale přesto jeho role ve středních Čechách hodně upadá. Nejenže je asi zvláštní, že se strašně těším, až se do toho konečně pustím (dneska bych ráda, ale to si říkám už měsíc :D), ale zvlášť u toho dějepisu mě láká mít práci co nejlepší. Mohlo by se pak totiž stát, že se můj dějepisář rozhodne zveřejnit ji v nějakém regionálním historickém periodiku, do něhož sám přispívá. No a neberte takovou možnost všema deseti. Také se v rámci "bádání" nejspíš vydám do archivu a připadá mi to dost dobrodružné, i když chápu, že jít na párty může být pro někoho zajímavější.
Vymysleli jsme si s Modrým pizzu havanu a asi rok žili v domnění, že je skutečná. Není, ale tak to nevadí. Jinak moje nově nejoblíbenější pizza je quatro formaggi s kukuřicí, slaninou a ananasem. :D 

4.
Semináře jsou letos skvělá věc. Na tom dějepisném vždycky diskutujeme, na společenskovědním to sice není taková zábava, ale zase se konečně dozvídám něco o judaismu. Konverzace z angličtiny mě baví moc, máme na to úžasnou učitelku, problém spočívá jen v tom, že ostatním ze skupiny vadí, že konverzuji. Místy mě to trápí, ale většinou si pak řeknu, že jim přece slova od úst netrhám, že jen mluvím, když ostatní nemají co říct. A nevyčítám si to. 

Mimo seminářů je to se školou takové.. uh. Předměty, jejichž náplň sama o sobě by mě mohla zajímat - čeština, němčina, angličtina -, mě spíš znechucují buď stylem výuky, nebo lidmi, kteří ty hodiny příšerným způsobem nabourávají. Dějepis a občanka jsou sice fajn, ale nemám z nich tak dobrý pocit jako ze seminářů. Překvapivě mě letos baví fyzika, hrátky s elektrickými obvody nejsou až takové zlo. Horší je to s tím zbytkem - matika, biologie a chemie. Tohle tradiční trio se snaží vydeptat mě pokaždé v pondělí ráno, ale já se nedám. Koneckonců, není v lidských silách snažit se na všech polích. Takže to mé matematické, chemické a biologické zůstává zaplevelené a byť si myslím, že nějaké vědomosti mám, s úrovní, kterou požadují nároční učitelé, se nechci měřit a stačí mi průměrné ohodnocení. 

5. 
Kdybyste ode mě někdy slyšeli, že nejdu do školy, případně mě viděli potulovat se po Praze, pak si o mně prosím nemyslete nic špatného. Na konci září mi přišlo oznámení, že jsem byla přijata na stáž na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, Ústav českých dějin. Mým školitelem je Milan Hlavačka a mám možnost docházet na libovolné přednášky a semináře, které spadají pod tuto katedru. Snažím se využívat dny strávené tam naplno, takže jedu ty devadesátiminutové bloky od rána do večera a píšu poznámky jako divá, případně občas i diskutuji (třeba na semináři "České politické myšlení"). 

Když jsem to oznamovala naší třídní (biologie, chemie), podívala se na mě úkosem a pohrozila mi slovy "Rozmysli si, jestli na téhle škole chceš odmaturovat". Člověka zamrzí, že se učitel nedokáže povznést nad vlastní specializaci a podporovat jakoukoliv formu vzdělání, ale asi mě to až tak netrápí. Koneckonců, má absence nepřesáhne čtrnáct dní, dávkuji to a zatím stíhám obě školy. A nemůžeme všichni rozumět svému fyzickému já víc než tomu duševnímu. 
Bardotka, seznamte se.  Šotouši jsou z ní prý celí pryč.

6.
Ještě jsem nemluvila o lidech jako takových. Musím se přiznat, že jsem z nich občas strašně unavená. Lidi ve škole, lidi doma, lidi v Ústí. Neberte to špatně, já mám lidi ráda, ale když jich je moc, občas to prostě nedávám. Cítím se pak sevřená, ovlivněná jejich názory a cíli, cítím se malá a zbytečná, horší než všichni kolem. Ale občas je to naopak a z takových chvil se dovedu radovat. Zjistila jsem, že někteří moji spolužáci už skutečně dospívají a bavit se s nimi mě dovede naplňovat, respektive ty rozhovory mají skutečnou náplň. Doma to taky není hrozné pořád, vlastně mám ráda naši tradici, že se vždycky, když všichni přijdeme domů, sesedneme v kuchyni u stolu, popíjíme čaj, něco zobeme a povídáme si, jaký byl náš den. Zapojuje se už i Bětuška, jejíž schopnosti se doslova každým dnem zlepšují. Někdy si přeju být tak nadaná jako ona a hlavně mít ruku, která mě povede výš, výš, výš. No a v Ústí to s lidmi také není tak horké, jde o to, že mám občas pocit takové náležitosti k chodu zdejší domácnosti, snad proto, že Modrého sestra šla studovat do Prahy a objevuje se tu jen v pátek odpoledne. Starám se o Modrého, o kočku, o pořádek i jídlo. Je to strašně fajn - moct zašívat kalhoty a ponožky, luxovat, povlékat postele, věšet prádlo, vyndavat myčku. Zkrátka být takovým tím plnohodnotným členem domácnosti. 

7. 
Co radostného na závěr jsem zapomněla zmínit? Snad lesní roh, na který mě v posledních měsících baví hrát. Mám nového učitele, byť se musím přiznat, že se z něj spíš trochu stresuji, protože je mladý, nadaný a má vyské nároky. Ale ve výsledku mě hraní baví, lepší se mi technika a začínám si věřit, že bych ten absolventský koncert mohla nějak zvládnout. I když, budu hrát Mozarta, tak uvidíme... 

A co zpříjemňuje vám podzimní dny? Jaké růže máte nejradši? A které květiny nejvíc voní? Hrajete na hudební nástroj? Jak vnímáte přírodní a humanitní vědy? Kolik jste letos chtěli přečíst knih a jak jste na tom? 

(S)mějte se!

Komentáře

  1. Tolik jsi mi připomněla, že jsem také teď chtěla napsat článek... Uvidím, možná ho dnes zvládnu, ale po tomto komentáři snad dodělám úkol na mechaniku. ^^

    Jinak - na Filozofickou fakultu chodíš na tu budovu u Rudolfina? Asi jich má víc, jen že tuhle mám prakticky hned u jaderky. A kdybys někdy v Praze chtěla společnost, nemám to daleko. (Tedy pokud budu mít čas, no. :D) A tu třídní nezávidím - u nás to bylo naopak. Třídní čeština, hudebka, velká část biologie, chemie, matika... Jedno odpoledne jsme maturovali jen z chemie, biologie, matiky a fyziky a vzhledem k tomu, že předsedkyně komise měla stejné předměty jako třídní, šíleně je to nebavilo. Nebo se na nás jen usmívaly, protože jsme před nimi vypadali šíleně chytře. :D A nic si z toho nedělej. Buď ráda, že můžeš, já bych to třeba v Děčíně měla asi zakázané.

    Co mně zpříjemňuje podzim... Konvice čaje, trocha čtení, tylovka, kterou jsem si zamilovala. Pocit, že se až tak neztrácím a zatím to vypadá dobře, ale neměla bych chválit den před večerem, že. Ale prostě necítím se moc mizerně a to se počítá.

    Růže - mám ráda růžové. Ale vlastně je mi to jedno. Zbožňuje je všechny a schovávám si je a suším. Už jich mám vcelku dost a je krásné se na ně dívat.

    S lesním rohem držím palce! Já na nic nehraju, ale sestra ano - na klarinet. Opustila teď lidušku, kvůli tomu, že vyučující ji nic nenaučil, dostala vlastní klarinet a teď začala v orchestru, kde hraje i mamka na housle. Paradoxně je tam nejmladší, ale na klarinet nejlepší - jen je tam problém s tím, že v orchestru stačí dva klarinety - jsou tam tři, jeden byl teď na posledním koncertu na saxofonu, ale ten zase není v tom dalším... Sestra se tam nechce vtírat, navíc, pokud půjde na vysokou do Prahy... ale třeba ředitel orchestru ji tam chce, protože to umí. :D Jo, kdyby nebyla líná a cvičila, mohla s přehledem na konzervatoř, ale tak co už. Teď stále válčí na gymplu a já jí občas dělám úkoly z matiky.

    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš, stihla jsi i učení, i článek! :)
      Jojo, ta budova na Palachově náměstí, to je ona. :)
      Taky si všechny růže schovávám. Teda, až na jednu ze tří - kočička mi shodila vázu a ta jedna to nepřežila. Váza paradoxně pád na dlaždičky přežila bez úhony. :D
      No jo, to se dá vždycky říct, co by bylo, kdyby člověk nebyl líný. :D Ale držím jí s orchestrem palce, podle mě je super, že má něco, co ji tak baví. :)

      Těším se na čtvrtek. :)

      Vymazat
  2. Panejo, musím se přiznat, že po přečtení Nemalých radostí mám vždycky pocit, že jsi minimálně superman. Nechápu, jak to všechno stíháš, jak máš pro všechno nadšení, energii a chuť. Já jediný, co tak jakž takž stíhám, je čtení. To prostě nedokážu ošulit, i kdybych sebevíc chtěla. Jenže to je asi tak všechno :D. Letos vím, že určitě splním svůj limit 50 přečtených knih, ale nestíhám k tomu skoro nic jinýho.
    Co jsem tímhle komentářem ale chtěla říct je to, že mě opravdu hodně inspiruješ. Nejradši bych kolem sebe měla lidi se stejným nadšením a zájmy a přehledem a vším tím, co máš ty. Bohužel stále převažují ti, pro které je největší záliba jít na tu pártu. A to si vem, že je mi 30, to by přece mí vrstevníci už měli mít nějaký cíle a zájmy. No bohužel...
    Měj se krásně a těším se na další článek. Vážně je to radost tě číst :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prosímtě, to je jenom nějaká tebou vsugerovaná iluze, já mám pocit celkem opačný. :D Ale děkuji, tvůj komentář mi udělal radost. ^^

      Vymazat
  3. Jé, kdy já jsem naposledy dostala kytku, to si už ani nepamatuju - a to si na tuhle záležitost něžného pohlaví docela potrpím :)
    Se svojí výzvou jsem taky docela spokojená (chybí mi asi sedm kousků do finále) a od Kafky jsem sice ještě nic nečetla, ale plánovala jsem Proměnu, tak uvidíme. Gratuluji ke stáži a závistně čtu, že někdo umí hrát na lesní roh - to je pro mě naprosto zapovězená kapitola, neumím hrát vůbec na nic a o zpěvu bych úplně pomlčela :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, já nejsem zas tak dobrý hudebník. Mám pocit, že třeba klavír bych nezvládla - koordinaci obou rukou, všech deseti prstů, hlavy, not.. A s tím zpěvem to taky bohužel není tak horké. :D

      Měj se krásně! :)

      Vymazat
  4. Upřímně mi teď podzim nic moc nezpříjemňuje, od začátku listopadu mám zdravotní problémy, poslední týden jsem doma a už mě to vážně nebaví. Je těžké být psychicky v pohodě, když mi není dobře, jeden zdravotní problém se valí přes druhý a já chci zase mezi lidi, do Prahy, do práce, kupovat dárky!

    Jinak Proces na začátek podle mě není moc dobrá volba. Proměna je na začátek nejstravitelnější, ale tu ty jsi nemohla. Nicméně z těch tří nedokončených románů mi Proces, ač jakoby nejlepší, přišel nejnáročnější. Nejdějovější je asi Nezvěstný, ale i tak bych ti spíš doporučila Zámek než Proces.

    Jo a růže osobně zrovna nemusím. Mám radši jiné květiny, originálnější :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, tak to mě moc mrzí. Musí to být strašně psychicky náročné, v takovém stádiu. Snad se to do konce měsíce zlepší, aby sis mohla užít alespoň advent. :)

      No jo, bylo to asi nešťastné, ale měla jsem to doma, měla jsem to povolené číst a prostě jsem se do toho pustila, nevím, jestli jsem čekala tohle nebo něco jiného. Ale byla jsem z toho pěkně paf. :D

      Já mám růže ráda, ale nepohrdla bych ani jinou květinou. Všechny jsou hezké. ^^ :D

      Vymazat
  5. Tu růži i s její majitelkou jsem viděla, je krásná. Vlastně obě jsou krásné. Ad knížky - myslím že je stíháš v pohodě. Kafka je divnej, někoho nadchne, jiný se jím prokousává. Ale jeho jméno je pojem.
    Zaujal mě závěr s malou výhružkou tvé učitelky o odmaturování - nedělala si srandu? Ale i kdyby to myslela vážně, tohle nehrozí. Zaujaly mě ty regionální studie, moc dobrá věc. A vzah s Modrým, zdá se, sklouzl do klidnějších vod normálního vztahu, který přešel z první fáze zamilování do fáze "je nám spolu dobře". (Teda, tipuji jen z toho, co píšeš :-) )
    Ty vaše večeře spojené s povídáním jsou prima. A Bětuška roste jako z vody!
    S hraním na lesní roh ti to jde určitě skvěle. To jsou pěkné radosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za chválu. :)
      Bohužel si legraci nedělala, ona prostě jen opovrhuje humanitními obory.
      Vztah přechází do té "je nám spolu dobře" fáze postupně, ale nemyslím si, že by nějaká chemie vyprchávala. Prostě je to všechno fajn, snad i proto, že se v našich životech pořád něco děje, a tak jsme zatím neměli až takovou příležitost skočit do stereotypu. :)

      Děkuji za komentář! :)

      Vymazat
  6. Krásné nemalé radosti! Žiješ skutečně život nabitý zážitky :). Já jsem momentálně tvor přízemní a nejvíce mě oslovily fotografie s jídlem, páč jsem pizzožrout :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, to já taky. :D Ať žije pizza! :D
      Děkuji za komentář! :)

      Vymazat
  7. Kde bereš čas? Já přijdu ze školy, udělám věci do školy, jdu si lehnout a celé se to opakuje. Na čtení už nemám prakticky čas VŮBEC! (Na čtení dle mého výběru myslím.) Možná ještě stíhám dvě noci s Markem, kdy vypnu a odpočíváme, ale jinak je to stres a nestíhačka. Zrovna zítra píšu další test na německou gramatiku, tak mám sevřený žaludek už teď. Doufám, že to v letním semestru bude lepší.

    Růže mám nejradši bílé. Čistě bílé, obrovské a doma vysušené, abych si mohla připomínat všechny krásné okamžiky, které jsem spolu s dárcem květin zažila. :)

    Podzim mi vždycky zpříjemňuje čaj. Mátový, ovocný, zelený, to je vcelku jedno. Hlavně horký a s medem, tak to mám nejraději. :) A příjemná deka, ta je taky miliónová.

    Tak někdy napiš a můžeme se na Palachovi sejít. :)

    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
  8. Takže, tenhle článek jsem si přečetla dnes ráno v autobuse. Komentuji ho až večer, tak snad na nic moc nezapomenu.
    Dost mě zaujalo tvé nadšení z toho, že se můžeš starat o domácnost. Já bych z toho asi měla úplně opačné pocity. Prostě nejsem tenhle typ člověka. Čímž to nijak nehodnotím, jen konstatuji. Vlastně spíše obdivuji. Jo, to bude asi to pravé slovo. Často mám tendenci obdivovat věci, s nimiž se nemohu ztotožnit.
    Pak mě taky dostala ta pizza s milionem ingrediencí. To bych asi jíst nemohla, vždyť to má hrozně moc chutí dohromady! :D A to si ji objednáváte v restauraci? (Protože tam vidím ten malý bílý trojúhelníkový stoleček. Ale zdá se mi nepravděpodobné, že by ji vyráběli už takhle... plnou ingrediencí.) Ale já nemám co mluvit, mně taky chutná mnoho věcí, které se ostatním zdají zvláštní, třeba na stužkováku jsem místo alkoholu pila vodu z oliv.
    A na toho učitele jsem se tě ani nějak nezeptala, přitom jsem chtěla. To jsem ráda, že je v pohodě. A věř, že asi vím, jaké to je, stresovat se kvůli hudebce. (Ale zvládne se to.)
    Co mi zpříjemňuje podzimní dny? Asi čaje, stejně jako některým předchozím komentujícím. Ale čaje mi zpříjemňují úplně všechna období, dokonce i ta, kdy nejím. Také psaní a jakákoliv volná chvilka, kterou mám pro sebe. Co se růží týče, nejraději mám oranžové a růžové, ale spíše je nedostávám, rozhodně ne jako symbol náklonnosti. Ale dneska jsem dostala marmeládu, to je možná ještě lepší než růže. Z květin mi nejvíc voní jasmín. Na hudební nástroj už nehraji, a myslím, že o sobě brzy přestanu říkat i to, že jsem na nějaký hrála, zdá se mi to totiž jako úplně jiný život. Humanitní a přírodní vědy vidím na stejné příčce důležitosti, ale nejdůležitější ze všech je prostě filozofie, to mi nikdo nevymluví. Je to půda, z níž se zrodily ty ostatní vědy. Snad každý by měl (dobře, měl chtít) znát její základy. A s knihami jsem na tom bídně, pořád mi do čtení leze moje maturitní práce.
    Tak se měj hezky, pořád tak dobře. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky