Láska prochází žaludkem

Láska k jídlu, láska k Modrému. Harmoničtější koexistenci si neumím představit. My tři - Zelená, Modrý a Jedlé, jsme dokonalý trojúhelník. A protože dneska slavíme roční výročí, bude tenhle článek trošku sladký, dobře, možná docela hodně, ale budu se snažit nepřesladit ho. Pokračujte jen na vlastní nebezpečí, článek bude nejspíš plný radosti, nostalgie a optimistické naivity. 

Stínoláska a Lipno, konkrétně Stezka korunami stromů. 
Tak nějak nenápadně jsem v úterý na hudebce zmínila (s učitelem máme takový přátelský vztah, ale to by bylo na jiné povídání), že slavíme s Modrým výročí seznámení. Učitel začal vykládat o tom, že bych si spíš měla pamatovat datum, kdy jsem se stala ženou a takové ty věci. Přemýšlela jsem o tom a pravda je, že to druhé datum neznám. Možná by se to dalo nějak odvodit z diáře, kalendáře a deníkových zápisů, ale je to zbytečné. Pro mě je prostě nejdůležitější osmadvacátý květen, den, kdy jsme se poprvé spatřili a padli si do oka s takovou samozřejmostí, že nad tím dodnes občas kroutím hlavou. 

Říká se, že najít perfektního partnera je zázrak. Inu, v tom případě jsem takový zázrak zažila. Modrý si myslí, že nosím růžové brýle. Já vím, že ač bych brýle měla nosit, na jeho zhodnocení a správné vnímání celé jeho osobnosti je nepotřebuji. Jasně, asi ho vnímám trošku jinak než v těch prvních euforických týdnech a měsících. Občas se na něj zlobím, občas na něj nemám náladu, občas o všem možném pochybuji. Ale vždycky ho vidím tím stejným způsobem. 

Tohle místečko na přehradě jsem si fotila a když jsem se otočila, dostala jsem pusu. Chich.
Modrý je nenahraditelný. Vlastně tak úplně nechápu, kde se bere všechna ta jeho náklonnost, všechna ta milá slova, ochota kdykoliv mě vyslechnout, ať už kvákám sebevětší nesmysly. Nikdy mi neřekl, že moje myšlenkové pochody jsou hloupé, i když byly. Nikdy neuhnul, když jsem se potřebovala opřít a nikdy mě nenechal odejít od sebe, aniž bych se usmívala. 

Dobře, možná si to celé trošku idealizuji, protože jsme dneska odpoledne vedli jednu z těch nádherných, zpočátku z mé strany uslzených, později z obou stran úsměvných konverzací, a já mám teď v hlavě tak akorát brouky z májový louky a Modrého úsměv. Ale to nevadí, je dobře, že to občas vídám barevně. 

Občas ze zvědavosti procházím takové ty vztahové poradny, ne proto, že bych nějaké rady aktivně vyhledávala, ale baví mě porovnávat náš vztah s ostatními či s různými měřítky. Našla jsem například jeden, kde vás nabádají, abyste si položili otázky, pokud si nejste jisti, že dotyčný je ten pravý. Miluju kladné odpovědi, které opravdu souhlasí.

Když už jsme u toho procházení žaludkem. Taky rádi koukáme na filmy, kromě toho čtení. 
Můžu si vedle něj dovolit být svá, opravdová, dávat najevo všechny emoce a on mě přijímá, ať už jsem šťastná, vzteklá, protivná nebo smutná. Vlastně ne, všechny negativní nálady se (většinou úspěšně) snaží zvrátit v ty pozitivní. 
Můžu být zranitelná a vědět, že jeho náruč je vždycky otevřená, že u mě zůstane, dokud se nevybrečím nebo nevypovídám. Ví, kdy má mluvit a kdy mlčet. Kdy si mě nevšímat a kdy mi věnovat veškerou pozornost. Jak to dokáže vycítit, to říct nedokážu.
Je to vzájemné. Byť není tak rozbitný jako já, i on už mi ukázal své zranitelné stránky, slabá, citlivá místa uvnitř sebe. 
Máme navzájem radost z úspěchů. On se raduje, když se naučím pár německých slovíček, já mám radost, když spočítá pár příkladů z matiky. On se mnou vymýšlí zářnou studijní lingvistickou kariéru a já ho něžně postrkuji k realizaci bytí programátorem (aktuální stav? přijat na ten správný obor na tu správnou školu na studium ve správné formě). 

Co máme společného? Po roce bych asi neřekla, že všechno, ale je to takové spektrum věcí, až z toho může jít hlava kolem. Když jsme se před rokem procházeli po Praze a seznamovali se, pořád nás zarážely odpovědi "já taky". Dokonce si pamatuji, jak mi Modrý řekl, že nemusím pořád říkat to samé co on. Úsměvné. Oba jsme havraspárští milovníci modré, pizzy, sýra a vlastního klidu. Oba jsme vyrostli na HP, oba jsme si vyzkoušeli psaní fanfiction, byť Modrý to dotáhl mnohem dál. Oba jsme byli vždycky míšové kuličky a přesto jsme se dokázali spřátelit se zajímavými lidmi. Oba neradi pijeme a oba rádi plaveme. Taky rádi spíme, sníme a sluníčkářsky kritizujeme. 

Taková koláž selfíček, vláčků a dalších drobností. 
Samozřejmě se za ten rok spousta věcí vyjasnila. Tak například já ráda čtu a ve všem chci mít trochu systém, Modrý naopak dává přednost hraní a byť systematický taky svým způsobem je, uplatňuje to úplně jinak než já. Modrý se občas ráno (nebo v poledne) probudí a netuší, co ho čeká. Já si večer před spaním nebo ráno během snídaně plánuji den, někdy jen v bodech, někdy do puntíku. Modrý je pořád ten vášnivý charakter, který vydrží celý den u jedné činnosti, zatímco já mám ze sebe lepší pocit, když stihnu všechno v menší míře. Z naší dvojice jsem asi ta komunikativnější s okolím, koneckonců jsem i ta, která se infiltrovala do Modrého rodiny a spřátelila se s jejími hlavními členy. 

Opět bych mohla pokračovat dál a dál. Když se nad tím tak zamýšlím, tenhle článek je opravdu hodně spontánní. Když jsem dneska jela domů vlakem, tak nějak jsem si v hlavě připravovala osnovu, co všechno chci napsat, vypíchnout a zdůraznit, jak láska prochází žaludkem a jak se pořád ještě cítím k prasknutí přeplněná tou zamilovanou chemikálií, která občas rozleptává zdravý rozum. Hádám ale, že v tomto bodě už to každý přestal číst, a tak si můžu dovolit psát ještě větší slátaniny. 

Tak například jsem blázen, který, ač stydlivý, si pečlivě píše deníčkové zápisy o všech dnech i nocích, které jsem s Modrým strávila. Možná bych to všechno dokázala hodit do statistiky. Kolikrát jsme se viděli určitě, kam jsme se spolu vydali taky. Kdy jsem poprvé poznala jeho mamku, jeho sestru a jeho prarodiče. Kdy byl poprvé nemocný a já, ač taky trochu nakřáplá, jsem mu přenechala peřinu a šla po nočním konci Prahy shánět prášky. Pamatuji si, co měl na sobě ten první den, co jsme se viděli. Černé tričko, které mu moc sluší, modré džínové kraťasy, které mu sluší ještě víc. Boty, které později prochodil na společných výletech a museli jsme jít koupit nové (i to byl legrační zážitek, protože zatímco on chvíli sám bloumal a měl špatnou náladu z toho, že nikde nemají boty, já ho zatáhla do prvního obchodu, ukázala na boty ve slevě a on od té doby spokojeně šlape po mém boku :D ). A taky náramek od Sterakdaryho (snad se to tak píše, nějaký hráč a Youtuber). Já jsem měla taky náramek, z Goethe institutu, a pořád si pamatuji, jak mi uchopil zápěstí, jen tak mezi řečí, aby si mohl přečíst nápis na něm. A jak jsme se pak bavili o aplikacích a zjistili jsme, že oba máme duolingo a on mě tam někde na Smíchově mezi řekou a silnicí chytil za ruku. A jak jsme pak šli na pizzu a já se snažila jíst jako dáma, ale toho sýra bylo prostě všude moc. A jak jsme pak jeli na druhý konec Prahy a já cestou trochu usínala, jak jsme se procházeli v Hostivařském lesoparku a pak seděli u přehrady a jen tak se drželi za ruku a pak začalo pršet a já jsem dostala tam někde v zeleném nekonečnu svou první pusu. A pak další a další. Jsem blázen, protože si to prostě všechno pamatuji. Možná to jsou zbytečné vzpomínky, nepodstatné detaily, ale pro mě mají srdeční význam. Když za mnou na druhou schůzku přijel a já se bála mu skočit do náruče, protože co kdyby si to třeba rozmyslel. Když jsme spolu šli poprvé plavat a on nějakým záhadným způsobem usoudil, že mi plavky sluší. A když mě pak učil správně plavat a zadržovat dech pod vodou.. Když jsem přemlouvala rodiče, abych mohla jít do kina a pak v Praze přespat, jak jsem jela po škole autobusem s dědou a nevěděla, co mu mám říct. Jak jsme seděli v kině a koukali na Warcraft a já si nebyla úplně jistá, jestli jsem uvolněná nebo nervózní nebo co vlastně. A jak si ze mě druhý den v autobuse sestra s kamarádem dělali legraci a já byla nejspíš rudá až za ušima. Jak jsem jednoho červnového dne odešla ze školy v pantoflích, protože jsem prostě na takové přízemnosti jako boty nemyslela. Jak jsme jeli na první dovolenou, jak jsme se dlouho neviděli a pak si nemohli dát pořádnou pusu, protože kolem byla moje rodina, a pak jsme se pořádně přivítali až na Hluboké. Jak jsme začali nahlas číst Harryho Pottera, jak jsem dostala své první a pak druhé plavky, pánvičku, pak spoustu dalšího nádobí, velký hrneček a malý zápisník, první růže, druhé růže, třetí růže, čtvrté růže, páté růže. Jak jsem byla ujištěna o své výjimečnosti a jak mi byla vyjádřena milující náklonnost. Jak jsem byla donucena v zájmu vlastního blaha spolknout ibalgin a jak jsem si musela nechat otevřené dveře do koupelny, co kdybych náhodou omdlela. Jak.. ale ne, už končím. To by bylo na dlouho. Mohla bych vzpomínat donekonečna. Je to nekonečně plynoucí tok myšlenek a vzpomínek. 


Zajímá vás třeba, jestli jsme se někdy hádali? Zklamu vás, nehádali. Poprvé na mě Modrý zvýšil hlas, když jsme byli na Karlštejně a já jsem řekla něco v tom smyslu, že Harryho matka Lily byla mudla. Samozřejmě tohle nedorozumění vzniklo z mé zašmodrchanosti projevu a ve výsledku jsme se tomu strašně nasmáli. Podobných zvýšených hlasů, vyplazených jazyků a výbuchů smíchu a předstíraného zlobení se jsme zažili dost a dost. Nestává se, že bychom spolu nemluvili. To já si občas usmyslím, že jsem v online módu zbytečná a že mě Modrý nebude postrádat, ale dřív, než si všimne, že jsem vůbec pryč, dívám se už, jestli se po mně náhodou nesháněl. Nejsem závislá na telefonu, vážení. Jen na něm. Taky si pamatuji, že jsme párkrát měli takové smutnější, tišší dny, třeba když jsme jeli do Berlína a pak jsme přijeli pozdě v noci a Modrý se na mě trošku obořil, že se přece nebude přikrývat když je mu vedro, ačkoliv byl celý studený v počáteční fázi nachlazení. Nebo když jsem mu dala přečíst svůj deník a on pak nevěděl, co si o tom všem má myslet, protože si samozřejmě přečetl i ty negativní zápisy. Ale nikdy nic vážného. 

Co myslíte - je naivní myslet si, že to vydrží navždycky? Že láska prochází žaludkem, kvete v každém věku a občas prostě nekončí? Že víkendový vztah může přežít, že naše barevné přezdívky nevymizí ve změti všednodennosti a opotřebení? 

A jak se vůbec máte vy? Na co takhle při květnových večer vzpomínáte? A jste u toho šťastní?

Komentáře

  1. Tenhle článek je tak osobní a intimní, že ani nevím, mám-li právo ho komentovat. Je to všechno opravdu krásné a v tom nejlepším slova smyslu dojemné. A to píšu i přesto, že fakt nemám ráda romantické věci. (Psát to kdokoliv jiný než ty, určitě bych to nečetla, ale ty mě asi až moc zajímáš a navíc i detaily svého vztahu popisuješ čtivě.) Kdybych se bývala letos stala svědkem událostí minulého května, chovala bych se jinak. Kdybych se mohla vrátit v čase, možná by nebylo potřeba tolik záplat. Ale o tom můžu jedině polemizovat. A vzpomínat, takhle po májových večerech.
    A jestli je to naivní? Všechno je to jen v hlavě. Když přežilo naše přátelství, přežije snad už úplně všechno. (:
    Tak se s Modrým a s jídlem mějte hezky. ❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář. Nemyslím si, že naše přátelství je dobré přirovnání, byť kořínek má zjevně trošku silnější než spousta jiných záležitostí v mém životě. Díky, že sis to přečetla, i když to pro tebe nic pozitivního není. :)

      Vymazat
  2. Od jisté doby jsem zcynikovatěla a přestala koukat do budoucnosti. Je zbytečné přemýšlet, jestli to bude navždycky, důležitější je, že je to teď právě takový. (A proto se mi hrozně ulevilo, když jsem přespávala u kamaráda a nemuseli jsme vůbec řešit, jestli spolu chodíme nebo ne, co se stalo, co bude dál a bylo to úplně jedno a bylo to i proto dobrý)

    Vlastně celkem závidím, protože když jsem měla v šestnácti/sedmnácti prvního kluka, nikdy jsme u sebe nemohli přespat, protože moji rodiče by to nerozchodili. Já o svém prvním vztahu taky hodně psala na blog a zpětně jsem si musela přiznat, že jsem si to dost přibarvovala, doufám, že ty to tak nemáš. Ty detaily jsou obecně nejlepší.

    A prosimtě... Jak se člověk stane ženou? :D To by mě fakt zajímalo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, já nevím, já si připadám částečně pořád úplně stejná. Ale podle mého učitele je žena sebevědomá, správně zakřivená a příležitostně tělesně sblížená bytost. :D

      Jsem strašně ráda, že moji rodiče přistupovali k tomuhle vztahu už od začátku docela pozitivně, jasně, máma se bála a táta se divil, ale pak je to nějak přešlo. Nakonec se z toho stala trochu rutina - o víkendu jsem pryč, ve škole mám pořád stejné průměrné známky a když jsem doma, občas se snažím být tu užitečná. Mamka je vždycky aspoň ráda, když jí vyprávím, co nového ve světě (v Modrého rodině). :D

      Nevím, jestli bych mohla být v tak úplné nejistotě, ale asi opravdu je důležitá ta přítomnost. Nebo takové to těšení "na víkend". Konkrétní a přesto abstraktní plánování.

      Díky za komentář! :)

      Vymazat
    2. Jako takhle - naši měli mého prvního přítele nejradši ze všech mých kluků. Jen mají prostě jiný názor na to přespávání a tak... Táta je z věřící rodiny a i když nepraktikuje, musel hodně zatnout zuby, když jsem kolem osmnácti začala přespávat u druhého přítele. Ostatně s tím prvním by nám to i na Silvestra dovolili, jen by prej musel spát u bráchy v pokoji, tak to zas dík :D

      A hele, ona to není nejistota, možná naopak ;)

      Vymazat
    3. No, u nás na religionistiku nikdo moc není. Mamka je ráda, že mám "stálého partnera" a že je to rozumný člověk, takže už s tím není problém. :) Sice bych si ho asi domů nepřitáhla na přespání, ale.. :D

      Nicméně děkuji za vhled! :)

      Vymazat
  3. Nejsladší na světě. Ještě, že už jsem snídala. :) Máte krásný vztah, který by dnešní rádoby vztahy strčil hravě do kapsy. Užíváte si každou společnou chvilku o to víc, protože se nevidíte každý den - a nepřejíte se. :)
    Máš úžasnou paměť! Já si pamatovat každou blbost, tak v hlavě nosím jenom vzpomínky na Marka a chvíle, které jsme spolu prožili. Já jsem spíše ten typ člověka, který si třeba pamatuje obě data. :)
    Přeju vám, aby to s barvami fungovalo co nejdéle, ať jste stále tak výborní kuchaři a někdy si o tom musíme zas popovídat! :)
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maru, moc děkuju za komentář! Jsem strašně ráda, že nejsem jediná holka s víkendovým vztahem, bláznivě zamilovaná a nenasytně trhlá. Každý si pamatujeme jiné věci, ale všechny důležité určitě. A pro každého je ten žebříček důležitosti jinak nastavený. :)

      To bychom rozhodně měly. Ale bojím se, že ti pak budu závidět, že už oba bydlíte v Praze. :D

      Vymazat
  4. Tohle je vážně sladké (a asi jsem to bohužel nečetla ve správné náladě, ale co se dá dělat). Upřímně řečeno, s R. to mám podobně - co se týče stejných věcí. Prý jsme skoro jako sourozenci (a jednou se nás na to brigádě i vedoucí ptal). Je ale pravda, že nevím, jestli něco vydrží navždy... Někdy se vztekám a jsem smutná. Nemám možná důvod, protože se jedná o maličkosti, ale občas mi tam něco chybí - a já ani pořádně nevím co. Neříkám, že nejsem šťastná, ale poslední dobou jsem trochu realističtější. Asi uvidím, až budeme spolu na koleji. Ono vůbec setkávat se jen o víkendech je vcelku náročné... Loni jsme byli spolu o prázdninách mnohem víc a také to bylo mnohem lepší. Ale ty víkendy jsou vyčerpávající, bohužel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se taky vztekávám a jsem smutná, hodně to takhle bylo v zimě, ale poslední dobou naopak vůbec. Nevím, jestli tomu nepomohlo, že jsem Modrému dala přečíst svůj deník, takže přesně zjistil, co mě štve a jak se cítím. Nesnaží se jednat jinak, já se snažím nebýt taková hysterka a vždycky myslet na to, že to není projev ničeho jiného, že je to jen člověk, který má různé zájmy a všem se chce čas od času nezávisle na mně věnovat. :)

      No, kéž by to šlo jinak než jen o víkendech. Ale ta vidina budoucnosti, kdy naopak spíš na víkendy budeme jezdit od sebe, je tak lákavá, že stojí za to to do té doby vydržet.

      Přeji hodně štěstí! :)

      Vymazat
  5. Že mi to něco připomíná...? Našla jsem, co jsem nehledala... Občas jsem si říkala, jestli jsme nějaká výjimka, ale tvůj článek mě celkem uklidnil a já bych se pod něj klidně mohla podepsat... začala jsem jezdit vlakem, mamka už mě několikrát napomínala, že trávím moc času u mobilu a týden se většinou hrozně vleče... ale potom přijde víkend... Taky máme moře věcí společných, až se člověk diví, že je to vůbec možné, a věta: 'protiklady se přitahují' očividně neplatí i když on je vysoký a já malinká... Věřím v budoucnost, dokonce jsme se shodli, že si jednou pořídíme kočku... :D Pořádnou chvíli jsem mu brečela na rameni, když jsem uprostřed krásného společného dne před mými narozeninami dozvěděla, že umřel děda... Nosí mě na rukou a to i přes moje protesty doslova... Vidíš, taky jsem to s tím cukrem přehnala... :D :D :D Moc vám to přeju a věřím, že vám to vydrží... ;) <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, to je tak krásné! Moc, moc, moc ti to všechno přeju! Prožívej to naplno, než ta nejkrásnější zamilovanost odezní! A že budeš dál až po uši zblázněná do své polovičky i potom, to vůbec nevadí. Měj se moc krásně a láskyplně! :)

      Děkuji! Jů, ty jsi mi prozářila den! :) ♥

      Vymazat
    2. Nápodobně... přeju to všechno krásné i vám a moc děkuju :)

      Tak to jsem moc ráda... i kdyby to k ničemu jinému nebylo :) <3

      Vymazat
  6. Moc krásný článek.
    Myslím, že pan učitel nemá pravdu, já mám třeba výročí podle toho, kdy to mezi námi "problesklo" :). A to bude 1.července už 19 let :).
    Není naivní si myslet, že to bude takhle na pořád, stačí tomu jen trochu věřit, trochu se rozmazlovat a když je zle, tak zabojovat.
    Přeji ti, ať se máš pořád tak krásně, jako teď :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rodiče teď taky budou mít devatenáctileté výročí. Moc krásné. :)
      Děkuji za milý komentář, i tobě přeji jen to nejkrásnější! :) ♥

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky