Kde domov můj?

Všude dobře, doma nejlépe, říká se. Jestli to opravdu platí na sto procent nebo ne, to nemohu soudit. Spíš bych se dnes ráda zamyslela nad tím, co to vlastně domov je - jestli se váže na místo, člověka nebo na cokoliv dalšího. A co to pro mě znamená.

Jsem člověk veskrze pohodlný. Pokud si mám vybrat, jestli zůstanu v teplákách doma s knížkou a čajem, nebo se vydám na nějakou událost v šatech a střevíčkách a budu si hrát na princeznu, kterou nejsem, hádejte, jak to dopadne. V podstatě jsem se svou pohodlností tak daleko, že je mi občas jedno, co mám na sobě a jak na mě ostatní pohlíží. Zvlášť v anonymním prostředí se o to vůbec nestarám.

Můj domov je tam, kde mám rodinu. V současnosti je to tady u nás na vesnici ve středních Čechách, uprostřed ničeho a mezi vším. Je tu klid, v zimě táta zatápí v krbových kamnech a v létě mi do pokoje svítí z jižní strany celý den slunce. V zimě ve svém malém království sice mrznu, ale jinak tu mám své útočiště, kam se můžu vždycky vrátit. Čeká tu na mě knihovna plná vzpomínek, šuplíky napěchované sešity, věrný společník počítač, starý rozvrzaný lesní roh a nepříliš uspořádaná skříň. Vím, kde co je a můžu se po domě pohybovat psychicky obnažená, aniž by mě někdo odsuzoval. Rodiče jsou zvyklí na mé emocionální výlevy a já zas ráda koexistuji v přítomnosti jejich někdy vtipných, jindy trochu mrazivých roztržek, které často souvisí s tím čtyřletým zloprckem, který chvíli neposedí a nedokáže ani na minutu mlčet. Doma jsem tam, kde se mnou počítají, kde mám své kořeny a kde jsem sama sebou za všech okolností. Můžu křičet, smát se, zpívat si ve sprše a dupat po schodech. Občas se nemusím přezouvat a když se ráno probudím, můžu fungovat aniž bych kohokoliv rušila nebo se musela ptát, co smím sežrat z ledničky a tak.

V poslední době se zároveň mým přístavem stal Modrý, rozvádět to by asi bylo bezpředmětné. Ačkoliv idylické víkendy v Praze brzy skončí, nikdy na ten čas strávený tam nezapomenu. Vlastně jsem si tam v určitých ohledech připadala ještě svébytnější než doma u rodičů. Byla jsem paní kuchyně, směla jsem si zatopit a když jsem se chtěla vykoupat, napustila jsem si velkou vanu. Ve skříni se mi vršila hromada oblečení a v koupelně se mi na poličce válela hezká spousta nezbytných drobností. Dokonce i knížek jsem v okolí postele nashromáždila dost. Okna jsem ozdobila sušenými květinami a kaktusem. Znám heslo k počítači a umím si přepínat televizi. Občas si nahlas zpívám při úklidu a učení mi tu taky jde mnohem efektivněji, pravda, když nejsem rozptylována. A co víc - na podzim jsem dostala své vlastní klíče. Důvěru. Bude mi líto odevzdat ty dva kovové předměty, které otvíraly nové možnosti mému dospívání a vztahu s Modrým. (Ale přijdou zase možnosti jiné, bude to dobrý.)

Zkráceně by se dalo říct, že jsem schopna vytvořit si vztah jako k domovu k čemukoliv, co splňuje základní podmínky pro pohodlnost:
  • mám zde vlastní kartáček a můžu si půjčit ručník, pastu, šampón a hřeben
  • můžu se tu vyspat, aniž bych někomu překážela
  • trefím sem i se zavřenýma očima
  • mám odsud vlastní klíče
  • nemusím si s sebou nic brát, můžu sem zamířit, kdykoliv potřebuji
Tyhle podmínky vlastně splňuje i dům prarodičů z tátovy strany, ale u nich zase nenacházím ten svůj potřebný existenciální klid. Určitý domovský vztah mám také k našemu starému domu, kde jsem vyrůstala a kde dnes bydlí jen strejda, a k domovu prarodičů z máminy strany. Vřelý vztah jsem si rovněž vybudovala k Modrého rodnému domovu v Ústí (na který si budu muset od dubna zvykat) a k Irisině domovu v Liberci. (Byť žádné z těchto jmenovaných nesplňují ona kritéria, cítím se tam dobře a to se taky počítá.)

Kde domov můj? Tak se jmenuje česká hymna. Že zrovna tato píseň byla vybrána, aby symbolizovala českou státnost, mi nikdy nevadilo. Mám ji ráda. A má pro mě srdeční význam. Občas přemýšlím, jaký mám vztah k této zemi. K jejím hodnotám, které občas hodnotné být přestávají. K lidem v ní žijícím, kteří se občas chovají nelidsky a nepochopitelně. K jazyku, který je neustále przněn a vlastně ani nemá z globálního hlediska smysl umět jím hovořit, na němž ale přesto lpím. Co kdyby vládu v této zemi převzal Babiš a udělal si z České republiky firmu, kde kompromisy neexistují? Co kdyby se Česko vytrhlo ze srdce Evropy, aby se přiblížilo Rusku a Číně? Co když se k moci dostanou (ne, že by tam už nebyli) xenofobní, populističtí nebo rasističtí politici, kteří prosadí zákony, jejichž dodržováním bych se na sebe samu nemohla ani do zrcadla podívat? Dokázala bych odsud odejít, emigrovat a začít od začátku někde jinde, ve svobodné zemi, kde bych však nikdy nebyla přirozeným občanem, kde bych byla odtržená od kultury, kterou znám a lidí, kteří mi jsou blízcí? To jsou otázky, na které člověk v teoretické rovině asi odpovědi najít nemůže.

Jaké bylo poselství tohoto článku? Snad si uvědomit, že bez domova se cítím neúplná. Že potřebuji útočiště, kde může mé introvertní já v klidu vegetovat, že by mi dost možná stačila přítomnost určitých lidí, abych se dokázala cítit domácky a že ač nostalgická a občas melancholická, přesto se necítím být svázána s určitým místem natolik, abych nedokázala odejít. 

Ale přesto zůstávám.

A co znamená domov pro vás?

Komentáře

  1. Hodněkrát jsem v poslední době nad podobnými věcmi přemýšlela. Asi jak se blíží maturita a tak. Donedávna jsem měla za to, že prostě půjdu studovat kamkolik jinam mě to bude táhnout, pokud tam bude dobrá škola. Měla jsem pocit, že budu touhle dobou dospělá a nebude mi vůbec dělat problém být někde sama, bez rodičů. Postupem času tohle (je to logické, nevím, co jsem si myslela) přehodnocuji. Skoro každý den, když se vracím domů, cítím, jak ze mě padá všechno zlé, když překračuji práh a často dumám, nad prostým významem těch dveří. Jednoduše, doma mám pocit, že všechno bude fajn, že jsem schovaná před světem. Teď si vlastně spíš moc nedokážu představit, že budu bydlet sama třeba v Brně. Jen tak.
    Doma se cítím tam, kde jsou lidé, které znám dlouho a oni znají mě. Lidé, kteří vědí, co ode mě čekat a u kterých vím, co si k nim můžu dovolit. Lidé, kterým (snad) nevadím. To je pro mě asi zásadní - žít s lidmi, kterým nevadím.
    Nedávno mě také napadla taková myšlenka, že doma se cítím tam, kde vím, kde hledat správné nádobí a dokážu si představit obsah každého šuplíku. Fakt. Jsem praktická. :) Ale tak to prostě doopravdy je. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já teda musím přiznat, že když mi někdy na mysli vytane slovo "domov", většinou se to vztahuje k městům, krajinám, cestám - spíše než k bytům. I když je to nesmyslné. Bydlím přece v bytě, a ne na ulici. Přesto považuji celý Harrachov za svůj "domov", a i do Milevska se vracím jako zkrátka domů. Má to hlavně estetický význam. Věci, které jsem vídala v dětství, domy, které jsem míjela. Rybníky, háje, slova, písničky. Asi se to nedá moc vysvětlit.
    U nás doma je vždycky klid. Jsem za to na jednu stranu ráda, ale na druhou stranu vítám, když má někdo přijet. Nemám ráda stereotyp, a můj domov bohužel takový je. Stereotypní.
    Vím, že tady nebudu zůstávat. Protože v Liberci nemám co studovat. Budu se muset odstěhovat někam do cizího města, ale snad to nějak zvládnu. Třeba to bude aspoň příjemné životní zpestření.
    Můj domov nikdy nebyl nijak honosný a nikdy jsem se s ním nechlubila. Jsi jediný člověk, který tam kdy byl, když nepočítám nevlastní sestřičku. Možná i proto jsem ho nikdy jako pevný domov nevnímala. Tedy, je to domov, ale ne takový ten - podívejte se, tohle je můj domov, takhle já si doma žiju. Je to tichý a malý domov, a jeho nepsaným pravidlem je, že se nikomu neukazuje.
    Byla i místa, kde jsem se měla cítit doma, ale nikdy se to nepovedlo (například u prarodičů od táty). Řekla bych, že pro mě je domov tam, kde jsou lidi, tedy, domov v tom komorním slova smyslu pro mě znamenají spíše lidé. A vodovod, ten taky. Kde se nemůžu umýt, odtud prchám.
    Snad jsem to moc nezmotala.
    A co se týče vlasti, Vlasti... to jsem ti už někdy říkala. Vlastenectví mi chybí asi trochu nezdravě. Prostě, mám ráda Česko, česká města, českou přírodu. Ale nemám národní hrdost. Obdivuji sice například Smetanu nebo Masaryka nebo plno dalších významných českých osobností, ale nemůžu být hrdá za něco, co se událo bez mého přičinění. Možná proto mi vždycky byla blízká myšlenka multikulturalismu. Myslím si, že by žádný "czexit" probíhat neměl. A kdyby náhodou bylo nějaké referendum, už se ho budu moct účastnit.
    Nicméně, kdyby sis sem chtěla přistěhovat kartáček, vůbec by mi to nevadilo. Aspoň bys třeba jezdila častěji. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně napsáno! :)
    Doma je tam, kde je mi dobře a kde jsou věci a lidi, které mám ráda. Je mi jedno, kde to je, ale musí mi tam být dobře na duši :).

    OdpovědětVymazat
  4. Chtěla bych se zase někde cítit doma, zažívat to, co popisuješ. I když, nejblíž k tomu má aktuálně byteček v Olomouci, ale ještě pořád je to tu takové sdílené a díky i sdílenému pokoji tu nemám takové to opravdové soukromí a volnost. Doma u mamky se ukážu tak jednou za měsíc, u milého často přespávám, ale jeho pokoj také neobsahuje všechny komforty, které bych od toho pravého domova očekávala. Takže jsem vlastně taková dost rozházená všude možně a podle svých možností se snažím si i tak nacházet svůj klid, i když je to někdy těžké. Už se těším na ten opravdový domov, tak moc bych jej chtěla teď hned!

    OdpovědětVymazat
  5. Mně se k tvým článkům vždycky tak strašně těžko vyjadřuje. Moc si přeji tě někdy potkat osobně, snad bych ti tak dokázala lépe sdělit, jak na mě tvůj blog a hlavně tvé články vždycky zapůsobí. Když čtu tvá slova, naprosto mě pohlcují, nevnímám nic, jen proud tvých myšlenek, se kterými se ještě navíc dost ztotožňuji. Ta poetika, krása, čistota, upřímnost -to jsou kvality, kterých troufám si nyní nedosahuje žádný jiný bloger. Tvůj blog má prostě hrozně velikou přidanou hodnotu a mě nepřestává udivovat, že se takhle vyspěle a nádherně dovede vyjadřovat člověk, kterému ještě ani nebylo dvacet (žene?) - víc takových teenagerů prosím a víc takových článků ♥ Fakt jsem tvoje fanynka číslo jedna! ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Domov je místo, kam se chronicky vracíš. To s těma klíčema je zajímavý, musí to bejt zvláštní, dostat bezpodmínečný povolení do bytu někoho, kdo není tvoje rodina. Třeba se mi to taky někdy povede.

    Slovo zloprcek je geniální.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji všem za krásné komentáře! Vážím si jich a moc mi pomohly!

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné zamyšlení. Jak jsi popisovala domov u rodičů, bylo to jako vyprávění z nějakého idylického příběhu, příjemně mi to rezonovalo v hlavě. Otázkou, kde mám domov, se taky v posledních letech zabývám. Do začátku vysoké a ještě pár let na ní to byl byt, kde jsem vyrostla a kam jsem se o víkendech vracela za svou rodinou. Postupně jsem tam ale jezdila méně a méně, až jsem se začala těšit spíš na prostředí studentského bytu a na "svůj klid", než na víkend "doma". Myslím, že na svůj domov momentálně čekám, jsem v podivné přechodné fázi, kdy vazbu k bytu mé rodiny už tolik necítím (ale k rodině ano, což je to nejdůležitejší), ale zároveň ještě nemám čím ji nahradit, protože sdílený byt a pokoj, to není to pravé, člověk nemá svůj systém, nemůže se jakkoliv projevovat a někdy prostě musí vyklidit pole kvůli spolubydlící. Ale vím, že ten pravý domov, který si sama uspořádám a naplním snad jednou rodinnou pohodou, jednou přijde.
    Hodně štěstí v psaní, určitě se ještě zastavím :)
    x
    www.introvertnisvet.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat