pondělí 13. února 2017

Kolik váží láska?

Vypila jsem šálek kávy, asi po roce jsem si dopřála tento zdroj energie. Potřebovala jsem totiž napsat několik článků. Už dávno jsem je ze sebe vyplivla, ale spát ještě nejdu. Nemůžu, nechci. Kofein mi pročistil mysl a stejně jako když se zbavíte bordelu v telefonu či počítači, i myšlenkové procesy v mé hlavě teď probíhají mnohem rychleji, ba skoro až s nezadržitelnou rychlostí probleskují hlavou a já cítím potřebu vypsat se z nich. Prsty se mi chvějí, nevědí, co dřív napsat, které slovo je lepší. Exploze nápadů, průtrž pocitových mračen. Usmívám se a píšu. Kolik váží láska? Co to vlastně je? Koneckonců, zítra se slaví onen komerční Valentýn. 

Před devíti měsíci jsem spoustu let čekala na nástupišti. Občas kolem prošel nějaký sympatický kluk, upovídaná slečna či spřízněná duše, s níž jsem si krátila chvíle čekání na ten svůj vlak. Pro mnoho lidí, kteří dlouho vyčkávali se mnou, přijel vlak dřív a já se začínala strachovat, že ten můj se nějak zpozdil. Neměla jsem hodinky, a tak jsem to nedokázala odhadnout, snad mi byla na nástupišti zima, smutno. Občas se člověk cítí sám i mezi lidmi, vytržený z všeobecného veselí. Najevo to nedá, osamělost ho ubíjí jen zevnitř. 

A pak ten můj vlak přijel. Konečně. Je to určitě on? Kam vlastně jede? Bude to cesta pohodlná, nebo nebude stát za nic? Jakou cenu zaplatím za jedno svezení? Tenhle vlak má jen jeden směr a zpáteční jízdenka se nedá koupit. Můžu se spolehnout na strojvedoucího, ví, kam jede? Nebo bloudí spolu se mnou? 

Rychlost. Ta cesta je úžasná. Výhled ven mě naplňuje všemi emocemi, duše se krmí tolika barvami, že se zdá být přesycena. Srdce mi obrůstá nekonečným pocitem. Je to láska? Je to pobláznění? Není to nebezpečné, zdraví škodlivé? Existují proti tomu nějaké vitamíny? Občas ten sval v mé hrudi nedokáže pobrat příval krve, která se mi do něj z mozku hrne. Buší jako o závod a hrozí jeho zástava. Ale právě ty chvíle jsou nejkrásnější. Mám ráda adrenalin. Ne ani tak ten fyzický, nýbrž ten, který vyvolají samotné myšlenky. Hříšné? Lidské? Má-li člověk nějaké libido, měl by jej někdo před vstupem do těchto vod za účelem jejich zkoumání varovat, aby si dal pozor. Srdce se zastaví jenom jednou. 

Důvěra. Nevím, kam míříme. Ve vlaku sedím jen já. Můžu vstoupit do řídící kabiny? Můžu se podílet na řízení? V našem vlaku přece neplatí stejné předpisy jako u drah. A tohle je náš vlak. Natřený tyrkysem, dosud nevybledlý. Jeho součástky jen tak nezkorodují. Neleskne se, vydává matnou záři do šera okolí a ač laděn do studených kombinací modré, zelené a tyrkysové barvy, hřeje. Není mi zima. I když chumelí. Podívej, padá sníh. Každá vločka je jedinečná. A stejně tak každá vteřina strávená s tebou. Věřím ti. Dřív jsem se bála a občas mě ty pocity dohoní i tady. Když se jdu projít po voze, mám někdy pocit, že z okénka vidím ji. Já vím, že ona už nikdy nenastoupí, že už jede po jiných kolejích opačným směrem, ale přesto. Těší mě, co mi říkáš, a bolí mě, cos říkal jí. Kdo se moc ptá, moc se dozví. A nejhorší je umět najít způsob, jak si na některé otázky odpovědět sám. Vyplňuješ mé srdce ryzím pocitem a já to tvé snad taky, ale přesto mi činí obtíže smířit se s tím, že tam svou bublinu má i ona. Ona a její plyšová želva. Ona a její pružné tělo. Ona. Ale teď už i já. 

Je těžké utřídit si všechny ty pocity. Ale já ráda třídím. Na jednu hromádku to dobré, na jednu to špatné. Napravo tvůj úsměv, tvé modré oči, vlevo tvá nelibost ve sbližování s mým okolím. Na jednu stranu tvůj pohled na svět, tvůj způsob uvažování, na druhou stranu tvá neochota poslouchat některé jiné náhledy. Kam zařadit tvé ruce, které umí v pravou chvíli pohladit po tváři, kam s tvou nechutí ke společným fotografiím? Zbožňuji tvou vděčnost a nesnáším ten pocit, když mi upíráš možnost zavděčit se ti. Zahrála bych si na čističku odpadů, ale ty jsi čistý materiál. Zlato. Žádná kyselina nedokáže rozleptat tvou duši, žádný jiný tě nepředčí ve výjimečných vlastnostech. Jsi moje nejcennější zlatá cihlička, kterou bych chtěla postavit základ příbytku svého života. Nebo našeho?

Měla bych začít posilovat. Těch pocitů s každým dnem, týdnem, měsícem přibývá a už začínají být neúnosné. Ale nechci se vzdát ani jednoho. Žádný dojem bych neodstranila, žádnou vzpomínku nevymazala, ani ty nejkrásnější, ani ty uslzené. (A vůbec, kdybych nebyla taková citlivka, možná bych si k činkám nemusela přivazovat ten hrneček zbytečné, slané vody. Takhle se akorát vpíjí do chvílí, kam nepatří. Naštěstí to můžu vyrovnat zavařovací sklenicí naplněnou tím upřímným smíchem. Ach, kolikrát jsem si s tebou prodloužila život?)

Kolik váží láska? V jakých jednotkách se udává? V těžkosti, s níž se spolu loučíme, v lehkosti, s jakou si vychutnáváme společné chvíle? V moři polibků, v náklonnosti, kterou k tobě tíhnu? Myslím, že kdybych si stoupla na váhu, podle níž se měří u nás doma, rozbila bych ji. Převážila. Její maximum je stanoveno slovy "Milovat znamená dělit se o všechno", ale takhle tě nevnímám. Ty jsi přesně ta část, se kterou jedinou se dokážu sloučit a být celkem, plnohodnotným a kompletním. Oddělena od tebe jsem nevyčíslitelný zbytek, zbytečný ze své podstaty. 

Víš, že mám ráda květiny. Sama netuším proč, asi je ve mně přeci jen něco dívčího. Pamatuji si všechny chvíle, kdys mě květinami obdařil. Jak ses kdysi na Okoři zahákl o šípkový keř, právě kvetoucí, a pak jsme se dlouho smáli tvé úvaze nad holandskými růžemi. Nebo jak jsi mi utrhl stéblo trávy u Máchova jezera a pak jsme spolu sledovali západ slunce. Nad postelí mi visí patero růží, které jsi schoval v lesíku a po půlroce od našeho seznámení jsi mě vzal na místo, kde jsme si dali první pusu a vtiskl mi další, spolu s oněmi ohnivě žlutými, spíše žíhanými růžemi. Tehdy jsi byl čerstvě ostříhaný a bál ses, že se mi to nebude líbit. Měl jsi na sobě modré tričko a cestou domů jsi nám objednal pizzu a já ti překládala jejich italské názvy a odvozovala z toho složení. Naposledy jsi mi věnoval zelenkavou růži, když jsme se viděli po nejdelší pauze na podzim. Stála jsem na Hlavním nádraží v Praze u sochy Nicholase Wintona, četla Vážku v jantaru a občas se rozhlédla kolem. A pak jsem slyšela tvůj hlas, rychle se otočila a první, co jsem spatřila, byla ta růžička. A ty. Škoda, že jsem ji zapomněla u tebe v pokoji, tvá mamka ji asi vyhodila, když zvadla. Já bych si ji schovala. Na památku. Všechny ty střípky jsou tak výjimečné, i když mi pořád opakuješ, ať se nebojím, že tahle okenní tabulka se nikdy nerozbije. Že vydržíme.

Zítra je Valentýn a já budu ve škole. Píšeme test z fyziky z kruhového děje a já nejsem připravena. Zítra je čtrnáctého února a to slaví můj děda sedmašedesáté narozeniny. Je o padesát let starší než já, půl století nás dělí a půl tuctu zájmů nás spojuje. Nesmím mu zapomenout zavolat do lázní, kde teď pobývá, a popřát mu hodně zdraví a radosti. A my dva? Uvidíme se v pátek. Dáme si pusu. Půjdeme plavat. Pojedeme vlakem. 

Sedneme si vedle sebe a budeme si vážit té chvíle, má hlava na tvém rameni. Třeba to všechno správně doceníme až za několik let či desetiletí. Život je dlouhý.

***

Omlouvám se všem, kterým z tohoto článku vyskočila hladina cukru v krvi. Dejte si brokolici a ono se to stabilizuje. Já brokolici ráda nemám. Taky jsem až nezdravě zamilovaná, jak vidíte. Už se mi to všechno plete.

10 komentářů:

  1. To je tak citlivé a krásné, skoro se mi až nechtěl psát komentář, připadá mi to k takovému textu tak nějak nepatřičné, jako bych narušila nějaké kouzlo...
    Buď zamilovaná už navždycky, svědčí ti to :)
    Měj se krásně

    OdpovědětVymazat
  2. Je to hrozně pěkné a takové... Autentické. :) A ty ilustrace jsou bezvadné!
    Četla jsem to hned ráno a byl to příjemný start do pondělka. :)
    Taky mám pocit, že já si na tom nástupišti asi časem postavím nějakou budku a do ní pětadvacet koček a takhle tam budeme společně žít. Až budete projíždět kolem, můžeme si zamávat. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Fakt se mi líbí, že to celé zní tak střízlivě a rozumně a vůbec - metafora vlaku a života je v posledních dnech nějak častá. (Dneska jsem se s ní setkala ještě jednou.) Já jen tak občas naskočím do cizího vlaku, a nakonec zjistím, že mám vlastně neplatnou jízdenku, a tak se vracím na svoje původní nástupiště.
    Je to moc pěkný. Určitě se k tomuhle článku vrátím.
    Zítra je Valentýn a já jdu na pitomou anglickou olympiádu, pak musím veřejně prezentovat svůj projekt a pak musím na hudebku. Ale aspoň nebudu mít dost času na přemýšlení o tom, jak to někdy bohužel s těmi vlaky dopadá.

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný vyznání! :)
    Mimochodem, taky nesnáším brokolici :D.

    OdpovědětVymazat
  5. Je to krásný! :) Není to přeslazený, je to upřímný a dost odvážný. :) Vlak je skvělou metaforou, stejně spojencem, který někdy ale může zradit a na konečnou nikdy nedojet.
    Fakt skvěle napsáno, moc! :)
    Zítra je Valentýn a já píšu písemku z chemie. Budeme si navzájem držet palce a v pátek se obě šťastně usmívat. Už se na to těším. :)
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
  6. Vlasta, to je také nádherné♥♥♥ Ja som veľká romantička a toto bolo pre moju romantickú dušu blaho (a vôbec to nie je presladené :D)...je úžasné byť zamilovaný♥^.^♥ Si veľký talent, ako si to nádherne napísala, od srdca, čomu sa ani nečudujem ;)) Ach, tá láska...♥

    OdpovědětVymazat
  7. Žádná hladina adreanalinu ve mně nenaskočila, spíš mě to dojalo. Trochu se ve mně hnula vzpomínka na ta moje zamilování a přeji ti jen víc štěstí, než jsem měla já.
    Je to nádherné, Vlasti. A tvoji lásku zvážit nelze. Což se dá zvážit cit, myšlenky a fantazie?

    OdpovědětVymazat
  8. Já mám brokolici ráda moc a trochu cukru v krvi neuškodí - my, co čekáme na nádraží, budeme brečet až zítra ;)
    Píšeš prostě nádherně :)

    OdpovědětVymazat
  9. Já mám na Valentýna narozeniny, takže jsem dostala náááádhernou květinu. A přítel mi pak řekl, že musel stát v květinářství zase frontu. Společně jsme se pak smáli těm, co šli stát frontu ještě do Pandory :D ach jo :D láska je krásná věc.

    OdpovědětVymazat
  10. Ty slovní hrátky s váhou a tíhou se mi moc líbí. :-) a vůbec mi to nepřijde prehnane sladké (ale brokolici si možná koupím i tak :-))
    .
    A líbí se mi ta střízlivost, jak psala i Iris. Sama jsem také žárlila na lásky minulé a to, co jsem se dozvěděla, se mnou pak dost pohnulo, byť jsem rázem měla jasno, že jakákoli žárlivost byla zbytečná.

    OdpovědětVymazat