V parku

Kdysi dávno jsme ve škole psali vyprávění. Kterak se člověk (er-forma) setká v parku se psem (ich-forma). Má práce byla taková všelijaká, dnes bych ji asi napsala trochu jinak, přesto jsem se rozhodla ji zde zveřejnit, protože mi její kopii přinesla spolužačka a mně bylo líto to vyhodit bez jakéhokoliv uchování. 
Čtyřiaosmdesátiletá Hana ovdověla před třemi lety a po manželovi jí zůstal pouze kříženec jezevčíka v letech, kterého si do jednoho z bytů vysokých paneláků na hustě osídleném sídlišti přinesli coby mléko sající štěně, a zbytky úspor na krátce založeném bankovním kontu. Už mnoho let se řadila mezi staré důchodkyně s holemi a srdečními potížemi, ale nechtěla skončit jako usedlá stařenka pomlouvající na lavičce na náměstí ostatní vrstevníky a současnou mládež. Pořád ještě dělala domácí práce, doučovala dvakrát týdně anglický jazyk a každé ráno a odpoledne venčila vděčného jezevčíka Fandu.

Lehce si oblékla podzimní kabát, kolem povolené kůže na krku uvázala květovaný šátek, obula pohodlné ortopedické boty, přivázala Fandu na vodítko a oba s natěšením z osvěžující procházky vyrazili do nedalekého parku plného zeleně, upravených cestiček a laviček pro maminky s kočárky a starší lidi. Procházka se zdála být jen další poklidnou návštěvou městského parku.

Najednou se z křoví podél cestičky vynořil hlínou ušpiněný německý ovčák, jehož zanedbaný vzhled spolu s velikostí a ohromnými vykukujícími špičáky vyděsil Fandu. Rozštěkal se v domnění, že tu umazanou zaběhlou obludu zažene. Velký vlčák, jemuž na krku visel obojek a bylo tedy patrné, že ho někdo nechal volně se po parku potulovat, na Fandovo obranné gesto reagoval agresivně. Rozeběhl se proti malému jezevčíkovi a zakousl se do jeho pelichajícího kožichu.

"Pomoc!" vykřikuje strnulá Hana a bojí se o zdraví své i Fandovo. Na pohyb a zásah si však netroufá. Kolem nevidí ani živáčka, jako by všichni lidé opustili nebezpečné území, na které ona omylem vstoupila. 

Fanda krvácí. Zdivočelý pes na něj dál vrčí, cení obrovské zuby a Fandovo kňouravé štěkání k poslední obraně vůbec nebere na vědomí. To už se Hana rozhodne zasáhnout. Zhluboka se nadechne, pevně sevře vycházkovou hůl a švihne jí, jen to zasviští. Vlčáka zasáhne do zad. Ten se na ni obrátí a s novou dávkou agresivity cvaká zuby u jejích nohou. 

Probudila se o několik hodin později na nemocničním lůžku za pípavých zvuků lékařských přístrojů. Chvíli si nedokázala vybavit, co se přesně stalo, ale brzy si na děsivý útok psa vzpomněla. Tlačítkem přivolala sestřičku, koneckonců s nemocnicemi měla již četné zkušenosti, a hned se zajímala o stav jezevčíka Fandy. 

"Bohužel vám musím říct, že vašemu jezevčíkovi musela být podána uspávací injekce. Ztratil příliš mnoho krve a utrpěl tak vážná poranění, že by se z toho nevzpamatoval. Je mi to líto." A s těmito slovy odešla k dalším pacientům. Hana ještě dlouho nehybně ležela, po seschlém obličeji jí odkapávaly slané slzy a po dlouhé době, od smrti svého manžela, se cítila opravdu osaměle.

***

Běžím skrz křoviny za neznámým, vábivým pachem. To asi bude nějaká fena, myslím si a všechno se ve mně tetelí radostí z možného budoucího střetnutí. Do vyčesaného kožichu se mi zarývají větvičky keříků, o chlupy se mi otírá dešťová voda, která po posledním lijáku dnes v noci nestačila zmizet z povrchu drobných lístečků. To zas budu vypadat, panička asi radost mít nebude. Budu zpátky, než si všimne, že jsem pryč. Hlídá děti na hřišti a na psa, který ještě nikdy neutekl, nemá čas. Tak je to, haf.

Tady porost končí, začíná cesta. Budiž světlo. Proti mně stojí jakási vyděšená babka s malým hafanem u nohou. Ten na mě výhružně štěká.

"Hej, zmiz! Nebojím se tě, radši zalez, nebo uvidíš, ty jeden. Panička z tebe bude mít smrt!" poštěkává mrňous v domnění, že mě to jeho roztomilé ňafání může vyděsit. Vůbec jsem neměl v plánu potkat se s nějakými jinými návštěvníky parku, ale pach se najednou vytratil. Sakra! Takže jsem sem běžel zbytečně? Zmazal jsem se pro nic za nic, ani nějakou pěknou psici jsem nepotkal? No tak to teda ne! A jak tak na mě jezevčík dál vyštěkává výhružné nadávky, ztrácím nervy. Cením zuby a uspokojuje mě, když vidím, jak najednou tomu psíkovi sklapne. Ale už se nemůžu zastavit, dám tomuhle uštěkanému psovi lekci, ať si pamatuje, že na větší psy si nemá vyskakovat!

Vrhám se na něj. S náhle probuzenou loveckou vášní zabořuji ostrý chrup do jeho křehkého těla, v tlamě se mi mísí sliny s horkou krví. Je to úžasné a já se nedokážu ovládnout a přestat. Skoro omdlévám tak dlouho potlačovanou slastí, že zapomínám na psovu paničku. To už je ale pozdě. Babka tiskne svou hůl, už sviští vzduchem, už na hřbetě cítím dopad tvrdého dřeva.

To mě vytočí jako nic předtím. Co má co na mě nějaká cizí ženská vztahovat hůl? Obracím se k ní a s novým přívalem agrese útočím na její nestabilní nohy. Ihned ztrácí rovnováhu, ale na to se neohlížím. Padá k zemi a přitom pravděpodobně přichází i o vědomí. Jezevčíkovo poraženecké kňourání náhle doplní blízký křik. Osoba, která nesrozumitelně huláká a snaží se mě dupotem zahnat pryč, se rychle blíží. Nejvyšší čas zmizet. Opouštím, ač nerad, pokousanou stařenku a křovinami se prodírám zpět k dětskému hřišti, doufaje, že nikdo nepozná, co jsem právě udělal. 

Zaútočil na vás někdy pes? Co si myslíte o psí povaze? A psali jste někdy něco z pohledu zvířete?

(S)mějte se!

Komentáře

  1. Mně jednou kousnul malý jezevčík. Nikdy jsem si nemyslela, že by mohlo být něco tak rozkošného tak agresivní. Jinak mám k psům velmi dobrý vztah. Větším sice tak nedůvěřuju, ale co je malý a chlupatý, to se mnou může klidně kamarádit. :)
    Jsem zastáncem rčení: ,,Jaký páníček, takový pes." Když je člověk milý, nebude mít psa agresora. Protože ten pes se to nebude mít jak naučit.

    Z pohledu zvířete jsem nikdy nepsala. Ale už mě to párkrát napadlo. Problém je v tom, že bych se nedokázala úplně vcítit do zvířete, si myslím...
    Krásně píšeš, Vlasti! ♥︎
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inu, ono jak bychom se my lidé mohli vcítit do zvířat, že jo. Nicméně pokud se rozhodneš něco takového napsat, bude to skvělé a ráda si to přečtu! :)
      To rčení je docela výstižné, když se nad tím tak zamýšlím. :)

      Vymazat
  2. Je to bezva :) Já kdysi dávno psala příběh z pohledu kočky, mám ho ještě někde zastrčený v poličce. Akorát teď by se mi už nejspíše zdál směšný, což nebylo jeho původním cílem.
    Když jsem byla malá, provokovala jsem kokršpaněla, a ten mě následovně trochu kousnul do hřbetu ruky. Hrozně dlouho jsem se to bála komukoliv říct. Což znamená, že to nebylo nic vážného - jinak bych to říct asi musela.
    Psí povahu mám ráda, ale pejska bych si asi nikdy nepořídila, nebo aspoň teď si to myslím. Moji oblíbení psi jsou právě jezevčíci, mám je hrozně ráda, jsou takoví vážní a roztomilí zároveň. A samozřejmě tvůj Bertík. Ten je úplně úžasnej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bych si docela ráda přečetla. :)
      Ono s pejskem je pak spousta věcí složitějších, musíš ho venčit a nesmíš si odjet a tak. Ale jsou to mazlové, Bertíček taky. Jezevčíka mají moji prarodiče a to je taky zlatíčko. :)

      Vymazat
  3. Tohle by bylo opravdu škoda vyhodit. Ta psí ich forma mě překvapila, říkala jsem si jak to asi bude myšleno. Skvěle zachycená psí povaha. Jak asi takové psisko uvažuje doopravdy?
    Měla jsem nedávno příhodu se psy na kraji vesnice, kde jsem čekala na autobus. Po hrázi rybníka se ke mně z protisměru blížila malá basetí fenka. Bylo vidět, že si drží odstup ale sama si na mě netroufá. Jen párkrát výhružně štěkla s hlavou pootočenou dozádu. Za dvě minuty ze zezadu začla blížit další fenka, jenže daleko větší - takový opravdu velký bílý pes se špičatým čumákem. Dostalo mě, jak jedna fenka přivolala tu druhou na pomoc. Velká bílá párkrát štěkla, bohužel pokus o skamarádění nevyšel, neboť mi při hlazení její hlavy sklouznul prudce batoh ze zad a málem to skončilo nějakou nehodou, kdy by se pes leknul a kousnul.
    Poslední dobou mám z velkých psů nějaký až nepřirozený respekt. Takže vycházková hůl asi vůbec nebude od věci.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky