úterý 25. října 2016

Odletět, nebo zůstat? To je, oč tu běží

Pravidelní čtenáři, s nimiž se přátelím i mimo blog, vědí, o co jde. Tenhle článek možná bude překvapivý pro ty z vás, kteří četli několik měsíců či let staré články o tom, jak se chystám studovat v zahraničí, někdy v budoucnu. Chvíle, kdy se mám skutečně rozhodnout, jestli to opravdu uskutečním, se nezadržitelně přiblížila, a já jsem s rozumem tak trochu v koncích. Respektive, srdce mě neposlouchá. A tak bude tento článek tak nějak o mých nemalých starostech s tím spojených a vás, kdož ho přečtete, bych ráda poprosila o názor a radu.


Už několik let si v hlavě syslím plán, jak vycestuji na jeden školní rok do zahraničí. Dřív jsem uvažovala mezi Amerikou a Německem, když se o tom minulý rok začalo u nás doma uvažovat, rodiče zvolili Spojené Státy a vyslali do nich mou starší sestru, která tam původně vůbec nechtěla. Já si měla rok počkat, sledovala jsem sestřin proces a následně její odlet a první týdny a měsíce za velkou louží. Počítalo se automaticky s tím, že i já v nadcházejícím školním roce odletím, ale zhruba v červnu mi rodina nejdřív s vtipem, později už vážně, začala pokládat otázky, jestli teď, když jsem zamilovaná, nebudu chtít Akci A zrušit. Nejdřív jsem nad tím moc neuvažovala a říkala, že plány neměním, ale čas.. ten všechno mění.

Mám ultimátum do konce října. Rozhodnout se, jestli opustím svůj svět na deset měsíců a vydám se do neznámého prostředí čelit své velké životní příležitosti a těžké zkoušce dospělosti. Jestli tu nechám Modrého a další lidi, na nichž mi záleží, abych se vystavila stresu, zmatku a překážkám, po jejichž překonání zvládnu určitě i nemožné. Rozhodnout se. Jenže jaká volba je správná?

Všichni mi říkají, ať jedu. Skoro všichni. Ti, kdož to tvrdí, mají vlastně pravdu. Příležitost, která už se opakovat nebude. Jedinečná šance, jak se naučit anglicky, vycestovat a prožít něco, co se ne každému poštěstí. Že deset měsíců je krátká doba, která uteče, než se naděju, a že by mě to z mého současného života o tolik vychýlit nemělo.

Jenže najdou se i tací, kteří chápou, proč se najednou bojím zvednout kotvy. Sestra, která si právě prochází krizí, mi z Ameriky píše a volá a prosí, ať tam nejezdím, ať se tomu taky nevystavuji a ať ji tu nenechávám samotnou, až se vrátí. Spolužáci se smějí, že pokud zmizím, nebude jim nikdo pomáhat s němčinou a všichni propadnou (vlastně bych to některým docela přála, ale pšt). A Modrý mi říká, že jsem pro něj nepostradatelná.

Modrý. To nejlepší, co mě v životě potkalo. Jen mi to tu mou obyčejnou náctiletou existenci nějak zkomplikovalo. Příjemně, leč záludně. Jak mám sakra vědomě říct "Tak tedy ahoj, odlétám na deset měsíců pryč, dobrovolně se ti vzdaluji, ale neboj, nepřestanu na tebe myslet každičkou buňkou svého těla a doufat, že se za deset měsíců vrátím do tvé náruče a všechno bude tak dokonalé, jako teď."? Není to o tom, že bych se bála, že na mě nepočká. Problém je ve mně. Zítra se po skoro dvou týdnech uvidíme a já už pár posledních dní trpím abstinenčními příznaky, projíždím naše konverzace, čučím na fotky, nesoustředím se na nic jiného než na tu chvíli, kdy se opět uvidíme a ach, prostě jsem zamilovaná až po uši. A nedokážu si představit, že ve zdraví přežiju deset měsíců jeho nepřítomnosti. Je světlem v mé duši a já bych ho měla dobrovolně zhasnout, byť třeba jen "dočasně"?

Takže se nabízí dvě možnosti. Buď se do konce října rozhodnu, že pojedu, a pak se začnou vyplňovat papíry a všemožné to zařizování, a v srpnu odletím na deset měsíců pryč. Nebo řeknu, že se necítím být připravena, a rodiče mě nijak nutit nebudou. Dostuduju gympl bez výrazných změn, každý víkend strávím s Modrým a po střední se třeba vydám do světa za prací či v skrz vysokou za studiem. Co zvolit? (Procentuálně to mám tak 65% pro a ten zbytek proti. Ale ani sepsat si pro a proti mi moc nepomohlo.)

19 komentářů:

  1. Rozhodně se rozhodni sama za sebe, ať ti do toho nikdo nemluví! Je to velká příležitost, plná dobrodružství, tak by se to asi mělo i brát. Bylo by špatné tam jet s tím, že se ti tam nechce,... Já bych jela hned. Právě se z tama vrátil kamarád a zážitků i zkušeností má plno!

    OdpovědětVymazat
  2. Já moc upřímně radit nemůžu, protože jsem měla podobné dilema ohledně roku v Japonsku a to jsem ani neměla vážný vztah. Teď už mám na výměnu pozdě a trochu toho lituji, ale hodlám si to vynahradit na vysoké.
    Já bych to brala takhle - pokud se chystáš na vysokou do zahraničí, tak se tam podíváš i tak a na více než rok. (Otázka je, jak to bude se vztahem na vysoké.) Ale držím palce, aby ses rozhodla co nejlépe. ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Vlasti, možná tomu nebudeš věřit, ale pokud se nedostanu na vejšku a budu stále zadaná, mám ten samý problém. Dřív bych jela, okamžitě, všemi deseti. Teď váhám. Protože vím, že by těch deset měsíců znamenalo pauzu, ne-li úplný rozchod. (Já už jsem ve fázi, kdy nemám abstinenční příznaky, ale úplně zapomínám na to, že vůbec kluka mám. Ale o tom jindy.)
    A moje rada? Jeď! Leť!
    Ono se to řekne, ale i když si to nechceš přiznat nebo se to vůbec stát nemusí, ale kluků ještě bude. Já vím, mně se to říká, když prožívám svou také první lásku, ale kdy se podíváš do Ameriky? Kdy znovu budeš mít čas a možnost tam jet?
    O vysoké? Možná? Ale teď je to na 100% jasný. A nic, co by tě mohlo ohrozit na životě, pokud teda nejsi kousek jako Julie, tě neomezuje.
    Leť, protože budeš o tolik bohatší. I když tě ségra odrazuje, i kdyby tě to mělo stát vztah, který, pokud je silný a opravdový, vydrží!! :)
    Ale je to samozřejmě na tobě. Já píšu jen za sebe, co bych udělala. Protože vím, že tvůj život si žiješ ty. A spolehnout se můžeš jen sama na sebe. :))
    Hodně štěstí při rozhodování. A ať se rozhodneš jakkoli, bude to stále tvé rozhodnutí. :)) ❤️

    OdpovědětVymazat
  4. Zde se nenápadně ozývá jedna zamilovaná dušička z opačného konce světa.

    Jak moc dobře víš, jsem teď na 11 měsíců v Japonsku. Co se týče lásky, před odletem to bylo náročné. Poslední skoro půlrok byl řekla bych obecně lehce poznamenán tím, že "tu od podzimu nebudu". Ta myšlenka byla pro nás oba skličující. Když se pak odjezd skutečně blížil, bylo to opravdu, opravdu velmi těžké. Poté, co se za mužem zavřely dveře vlaku a zmizel mi, nemohla jsem přestat plakat a myslela jsem, že snad nedojdu domů.
    Nicméně z tohoto hlubokého žalu jsem se hodně brzy přirozenou cestou oklepala (vlastně hned druhý den), neboť mě čekalo balení a poslední kontrola, jestli mám fakt všechno vyřešené - a po příjezdu do Japonska mi na nějaké větší truchlení a stesk nezbyl čas - všechno bylo hrozně nové, tak jsem to ani nemohla udělat jinak, než veškerou energii investovat do zorientovávání a přivykání. Věřím, že ve Státech tomu nebude jinak.
    Nyní jsem tu měsíc a jeden týden, což je teda ještě stále nic a kdoví, co budu povídat třeba po půl roce, a je pravda, že na milého myslím velice často, večer se mi čas od času mírně zasteskne, ale nějakou větší krizi jsem zatím měla jen jediný den - když jsem ležela slabá s horečkou a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Jakmile jsem však byla schopná vstát z postele, hned mi zase bylo fajn.

    Každopádně, určitě říkám: LEŤ!!! Už teď po tom jediném pitomém měsíci ti můžu říct, že to je zkušenost, která tě posune dál. Nejenom z hlediska vzdělání, angličtiny a tak dále, to bych řekla, že ani není tak důležité - to nejpodstatnější je, že člověk tak trochu dospěje a vyzraje, když je donucen opustit ochranná křídla rodiny a začít "odznova" v novém prostředí. Jen nesmíš dopustit, aby ses zašila a stáhla sama do sebe do svých stesků a vnitřních světů. To se často zahraničním studentům stává. Je třeba neustále aktivně využívat času, i když je to občas fakt těžké.
    A ohledně lásky? Dneska to máme tak jednoduché s mailem, skypem a tak dále! Samozřejmě, skypovat s milým se ani zdaleka nevyrovná tomu s ním mluvit tváří v tvář. Já s mužem většinou komunikuji pouze přes mail, a tato cesta nám dosud přinesla už řadu kuriózních nedorozumění - ale i tak: obecně je pořád tady ta ohromná výhoda, že skutečně lidé mohou být v kontaktu neustále. Zatím snad nebylo jediného dne, kdy by jeden z nás tomu druhému nenapsal. A to jsme si v Česku silácky říkali, že to "rozhodně nebudeme přehánět" :-D
    Akorát zde hrozí riziko sentimentality. Z vlastních zkušeností říkám toto a radím: nevyhneš se tomu, ale je třeba to držet na uzdě. Sama s tím dost tvrdě bojuji. Je těžké pořád s nostalgií nevzpomínat na staré společné zážitky, když jsme od sebe fyzicky tak daleko, nebo se naopak neopájet myšlenkama začínající frází "Až za mnou milý přijede na návštěvu, tak..."

    A proto ještě jednou opakuji: leť. Bude to těžké pro tebe, pro rodinu i pro Modrého - ale bude to k nezaplacení!

    OdpovědětVymazat
  5. Měla by ses rozhodnout hlavně podle sebe, bez ohledu na všechno kolem, hlavně tak, jak se cítíš. A ať už je ti Modrý nebo ostatní blízcí natolik moc, že by se s tebou jen těžko loučili, měli by respektovat tvé rozhodnutí, když se vydáš na cestu dalekou. Kdybych se rozhodovala já, teď po třech letech vztahu (kdyby vztah byl to jediné, co by mě brzdilo), tak bych neváhala a rozhodně jela. Protože máme to štěstí moderních technologií a Skype a tak, takže pokud vztah za to stojí, tak přečká i takovou "hloupost" jako je doba oddělená - a navíc časově definovaná, takže nic nekončícího. A musím se přiklonit k těm, kteří říkají, že je to ohromná zkušenost, určitě. Nevím to z vlastní ruky, protože jsem bohužel neměla tu šanci takhle někam vycestovat - a kdybych měla, tak bych určitě neváhala. A musím na závěr zopakovat to, co jsem psala na začátku - rozhodni se hlavně podle sebe, nenech se od nikoho do ničeho nutit, ať už se nakonec rozhodneš kdykoliv. ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Milá Vlasti,
    napíšu Ti komentář, který je čistě můj názor a neříkám, že se máš podle toho řídit. Jen Ti napíšu, jak bych se rozhodla já.

    Jak víš, s Pavlikem spolu chodíme již 5 let. Já být v Tvé situaci, za nic na světě by mě nikdo do Ameriky nedostal. Nemohla bych tu nechat Pavlika a odjet na 10 měsíců pryč. Protože 10 měsíců je dlouhá doba, ne že ne. Hlavně pro vztah. Nepochybuji o tom, že by vztah vydržel, spíš o tom, jak to oba dva změní. Já vím, říkáš si, že existují mobily, skype a e-mail. Budete přeci neustále v kontaktu. Problém je v tom, že to nestačí. Slova jsou pořád jen slova a žádné slovo nedokáže vynahradit obejmutí nebo pohlazení.

    Moje mamka mi často vypráví, jak musela na taťku čekat 2 roky, než se vrátí z vojny. Vídali se ani ne jednou za měsíc a prý to bylo naprosto strašné. Bylo hrozné čekat tak dlouho. A dodnes mi oba rodiče tvrdí, že mají pocit, že jim ty dva roky společného života chybí a snaží si je vynahradit. A já nechci promarnit možnost být co nejvíce s člověkem, kterého nadevše miluji a který je pro mě naprosto vším.

    Naopak vím, že kdybych si přála odjet do Ameriky a tam 10 měsíců pobýt, dohodli bychom se, že až dostuduji, poletíme tam spolu oba. A proč taky ne, že? A mít u sebe blízkého člověka v neznámém prostředí je k nezaplacení.

    Tohle je tedy můj názor. Ty sama ale nejlíp víš, co pro Tebe Láska znamená. Ty jediná víš, jaký máte s Modrým vztah.

    Přeji šťastnou volbu :).

    OdpovědětVymazat
  7. Vlasti, určitě to nebude lehké rozhodnutí a ať se rozhodneš jakkoliv, vždy to bude v prospěch či neprospěch něčeho jiného. Kdybych měla mluvit sama za sebe a byla tak trochu ve tvé kůži, varovné světýlko, abych nejezdila, by nejspíš spustila tvá sestra. Konec října se nezadržitelně blíží, držím pěsti, ať už to dopadne jakkoliv.

    OdpovědětVymazat
  8. Řeknu ti to z mého pohledu. Myslím, že není problém jet později, to, že je to jedinečná příležitost, je vlastně blbst, není těžké se dostat do USA a na rok si tam zkusit žít. Já pokud se nedostanu na vysokou, automaticky zvedám krovky a odlétám pryč.

    Takže já bych zůstala u svého života, no a pak se sebrala po střední a odjela.

    www.fakynn.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  9. Je to jen na tobě, jak se rozhodneš. :) Je to neopakovatelná příležitost, to je bez debaty, ale přece tady nemůžeš jen tak nechat obě sestřičky, Modrého, svou otravnou třídu a svou (ne)dokonalou spolusedící na matiku a češtinu? :( Když napíšu dopis Ježíškovi a jediné co si budu přát bude 'abys tu zůstala', pomůže mi to trochu? :D
    Ale ať se rozhodneš jakkoliv, budu šťastná, že jsi šťastná ♡ Konec října se blíží, tik tak...

    OdpovědětVymazat
  10. Milá Vlasti,
    promiň, že nevydržím mlčet, když jsem mlčela doteď. Čtu tě ale už dlouho, znám ještě Kariol :) A teď mám potřebu hodit do placu i svůj názor. Rovnou bych mohla říct: podle mě se neřiď, já byla vždycky zbabělec a každou podobnou příležitost jsem si nechala ujít a ano, většinou v tom byl chlapec. Ale teď, tři roky po vysoké, jako šťastně vdaná, jako máma úžasné 19měsíční holčičky a jednoho malého zázraku, který přijde na svět v dubnu, nemám pocit, že bych kdy o co přišla.
    Musím napřed říct, že je skvělé, jakou máš oporu v rodičích - že ti dávají možnost volby. Bohužel, moje máma taková nebyla, když jsem byla asi jen o málo starší než ty, silně mi nepřála tehdejšího přítele a jako dobrou cestu "nenásilného" odloučení viděla možnost, abych šla na vysokou studovat do vzdáleného města. Stálo mě to spoustu slz, probdělých nocí i úvah, jestli nejsem opravdu blbá nána. Pak jsem si postavila hlavu a na vysokou nastoupila do rodného města, kde jsem byla doma a přítel též. Za cenu malého domácího peklíčka. Nu, vedlejší detail je, že ten vztah stejně po třech letech skončil, ale i tak svého tehdejšího rozhodnutí v nejmenším nelituju. Protože tehdy jsem to tak prostě cítila, tehdy a s tím klukem jsem byla šťastná a nemělo cenu si to kazit. I když, to je ještě trochu jiná situace - spíš by pro mě z dnešního pohledu bylo přijatelnější jít na kolej do jiného města a vídat se s milým o víkendech. Ale odloučit se na deset měsíců v kuse... to už by mě stálo hodně rozvažování.
    Také se kloním k názoru, že rozhodně NENÍ poslední možnost vycestovat kamkoliv do zahraničí. Možností bude po střední, na vysoké, po vysoké... A jak tu kdosi psal, pak můžete klidně někam vyjet i s Modrým. To se mi zdá naopak lákavé, jééé, to musí být pro vztah tak posilující, ocitnout se ve vzdálené zemi, v cizím městě, a mít vlastně jen jeden druhého...♥ Hm, to jsem se nechala unést :)
    Opět, já příkladem jít nemůžu, neb jsem se k cestování nedokopala ani za ty roky na vysoké. Ale v mém případě to nebyla taková nutnost, moje kvalifikační práce (historie a filosofie) se točily kolem raného novověku v českých zemích, takže nebylo třeba navštěvovat např. zahraniční archivy či jiné instituce. Některé kolegyně vyjížděly na Erasmy právě kvůli tomu - třeba jedna se zabývala renesanční vzdělaností ve Španělsku, tak jela na rok do Salamancy. Ale jak jsem psala, já se držela doma - na vysoké jsem poznala svého muže (a teď jsme spolu téměř osm let), propadla jsem lásce až po uši a když vyjíždění do zahraničí nebylo nutné z hlediska studia... I když na mě občas třeba moje školitelka vyvíjela trochu tlaky, že je to skvělá zkušenost a tak, vždy jsem ji utloukla argumenty, až mě nakonec nechala... já byla jinak vzorná studentka ;)
    Promiň, zase vykecávám o sobě, ale možná ti to pomůže nahlédnout do mého uvažování. Jistě, rozhodnutí je na tobě a já ti moc přeju, aby bylo správné. Aby váš vztah s Modrým vydržel, i kdyby ses rozhodla jet. Ano, na jednu stranu by vás taková zkušenost určitě posílila... Ale na druhou stranu, proč teď přerušovat něco, co je tak hezké, kdy je vám oběma tak dobře..? Když možnosti ještě budou, ne že ne. Snad ještě dodám, jak už asi taky někdo psal, mě osobně by nejspíš nalomilo, kdyby mě od té zkušenosti odrazovala i vlastní sestra. Sice vás obě znám jen z tvého psaní, ale podle tvých článků mi vždy Anča připadala jako ta samostatnější, nezávislejší, podnikavější, snad bych řekla i odvážnější z vás dvou. A píšeš, že si teď za Velkou louží nějak zoufá... No, držím palce i jí, ať to zvládne ♥

    Promiň, tohle bylo asi delší, než jsem chtěla... Ale snad i můj názor pomůže. Vlasti, drž se, držte se obě, Chobotničky ♥ Držím palce, ať je to tvé rozhodnutí hlavně šťastné :)

    OdpovědětVymazat
  11. Jak tak vidím, je těžko říct, co z těch komentářů vyčteš. Čím víc o tvé situaci přemýšlím, tím míň tuším, co ti poradit. Snad jen to, že ve studiu v zahraničí vidím o trochu větší budoucnost než v nějakém vztahu. Ale já mám každopádně jiné priority než ty. Je jasné, že rok v zahraničí změní člověka možná víc než rok doma (i když těžko říct, může se stát cokoliv). Já osobně bych nejela, když se podívám na svůj život teď - zdraví, životní situace a tak - ale v tvé situaci bych nejspíš jela. Vždyť na sebe počkáte. A za všechno se musí něčím zaplatit a tohle je toho zářným příkladem. Vlastně ať uděláš cokoliv, něco získáš a něco ztratíš. Vyjasni si priority. :)

    OdpovědětVymazat
  12. Musíš se rozhodnout sama za sebe. Je to fakt těžká otázka a záleží na tom, jakou máš povahu. Jsou lidé, kteří zbožňují cestování, touží po dobrodružství, rychle se přizpůsobují změnám a nemají problém navazovat přátelství. Já jsem spíš opak, představa, že bych někam měla sama cestovat, mě děsí. Jela jsem jako au-pair, když jsme byla na vš a bylo to pro mě hrozně těžké, nedala jsem to a brzy jsme se vrátila. Deset měsíců je hrozně moc, to je skoro rok. To si teda neumím představit. Říkám si, jestli by nebylo lepší jet nejdřív někam na kratší čas. Každopádně si myslím, že kdyby ses rozhodla nejet, tak ti nic neuteče, jsi hrozně mladá, vždycky můžeš vycestovat později. Moje rada zní, aby ses do toho nenutila, kdybys cítila, že opravdu nechceš.

    OdpovědětVymazat
  13. Ahoj Vlasti, důvod, proč jsem tvůj článek nechala tak dlouho bez komentáře je dost jednoduchý - bohužel nemám na tomto poli absolutně žádné zkušenosti, tudíž opravdu nevím, jak ti poradit, i když jsem o tom přemýšlela nějakou chvíli.
    Myslím, že nejhorší, co kdo může udělat, je nutit tě do jedné z možností. Předně by sis to měla rozhodnout hlavně ty tak, abys byla se svým rozhodnutím spokojená dostatečně. Abys měla pocit, že to, co děláš, si přeješ, ač je to třeba bolestné. Nevím, zda ti to pomůže, protože si pravděpodobně přeješ jak vycestovat, tak neopouštět Modrého, nicméně jinou radu ve své pozici bohužel nejsem schopná dát. :)
    Tak hlavně moc přeji, aby to nějak vyšlo, aby jsi byla šťastná. Prostě víš co, držím palce. :)

    OdpovědětVymazat
  14. Je to tvoja vec a nikto ti do toho nemá čo hovoriť. Takéto veľké rozhodovania sú ťažké. Ja by som mala rovnakú dilemu. Hrozne by som chcela ísť, ale necítila by som sa pripravená, a tiež tu mám takého svojho pána Darcyho, bez ktorého vydržím sotva týždeň. Je to divné premrhať takú príležitosť kvôli vzťahu, ale tu ide o nedozretosť na podobné rozhodnutie. Ak to má byť pre teba trápenie ako pre sestru, tak je možno lepšie nerobiť si stresy, vykašľať sa na to a v budúcnosti sa ti podobná situácia môže naskytnúť :)

    OdpovědětVymazat
  15. Docela mi přijde, že ta záplava komentářů a názorů ti spíš zavaří mozek než pomůže. Protože to je tak nějak to, co si myslím já. Můžeme ti radit my, tvoji čtenáři, tvoji blízcí přátelé, tvoje rodina - ale, jakkoliv je to klišoidní, správně se rozhodneš vážně jen ty sama.
    Nejdřív jsem ti teda chtěla napsat, ať neváháš a jedeš. Protože já bych na ten rok do Ameriky ráda zdrhla. Ale mezi námi dvěma je rozdíl v tom, že já tady nikoho nemám. Přítele. Kamarády. Nikde nikdo. Takže tohle mě neváže a navíc bych se ani nemusela bát, že bych tam případně byla sama. Protože to už jsem teď.

    Jenže ty máš lásku. A ono se to vážně jednoduše řekne, že pravá láska tohle vydrží. Houby. Tohle je sakra složitý. A člověk, kterej to neprožívá, nemůže radit.
    Jo, je to skvělá příležitost, ale, jak jsi to tak zmínila, došlo mi, že není jedinečná. Jasně, co se střední týče, to jo. Ale vycestovat můžeš i po škole. A na vejšce! Dobrej by byl společnej gap year s Modrým :).
    Jeh, to se mi rozproudily fantazie...
    Takže já ti vlastně neříkám nic určitého. Nic takového od nás ani nepotřebuješ. Jen ti přeju, ať se rozhodneš, jak to pro tebe nakonec bude nejlepší.
    Pevný nervy :).

    OdpovědětVymazat
  16. Velmi zajímavý článek, posledních pár dní přemýšlím nad stejnou věcí. Také jsem chtěla někam na rok odjet a studovat tam, ale na druhou stranu bych se bála jet sama a mám tady mého milovaného Tomáše, se kterým jsem už 2 roky a miluju ho čím dál víc. Nezvládla bych ho na rok opustit.
    Jedno je jisté. Musíš se rozhodnout podle toho, jak to cítíš ty. Já jsem ten nápad nakonec zavrhla. Kvůli strachu, zbytečným komplikacím a mojí lásce. I když si teď můžeš říkat, že taková šance se už nikdy nenaskytne, nemusí to být pravda. Chybí mi rok a půl do dodělání střední a už se koukám po výškách. Našla jsem jednu, na kterou bych chtěla případně jít a nabízejí možnost na jeden semestr odjet do zahraničí a studovat tam, což je super. Nebyl by to rok, ale třeba 3-4 měsíce, a to už není tak strašné. :D Držím ti palce, abys byla šťastná ať už se rozhodneš jakkoliv. :)

    OdpovědětVymazat
  17. Za mě.... Jeď!!! Jeď dokud máš možnost, zázemí a lidé v tvém okolí tě podporují! Určitě to bude těžké, tvůj přítel ti ale bude určitě držet palce a bude na tebe hrdý! Můžete si dnes a denně volat a psát, skype je skvělý vynález. A myslím, že to váš vutah jen upevní! Třeba ti to dnes přijde jako něco, co můžeš ale nemusíš, jednou to ale může být něčím, co si třeba nebudeš moc dovolit z finanční i jiné stránky, neumožní ti to studium, mateřství, hypotéka... co já vím. Něco se vždy najde.
    A i kdybys nakonec nejela, nevyčítej si to. Jsou prostě věci, které si musíme rozhodnout sami. A kdo ví, třeba jednou pojedeš na Erasmus a budeš spokojená v ten moment.
    Hodně štěstí při rozhodování :)

    OdpovědětVymazat
  18. Tak tohle je poměrně složité dilema. Nebudu ti lhát, já sama tě nejspíš nemůžu pochopit, protože i když bych si představila, že bych měla možnost odjet studovat někam do zahraničí, stejně tu není nikdo, na koho bych takříkajíc myslela každou buňkou svého těla. Na druhou stranu z mého pohledu... pokud tě má opravdu rád, tak na tebe počká. Využij šance, dokud ji využít můžeš - a ačkoliv to možná nezní zrovna radostně, pozitivní na tom je, že alespoň otestuješ, na jak pevných základech celý váš vztah vlastně stojí.
    Držím palce :)

    Lory Humble × TICHÝ ODPOR

    OdpovědětVymazat
  19. Říjen skončil, už je listopad, takže počítám, že jsi k nějakému rozhodnutí dospěla. A věř, že jak jsem to četla, nezávidím ti tuhle volbu rozhodování. Jistě, nejde o život, ale... zrovna v nejnevhodnější okamžik. Kdy sis utvořila pouto s někým druhým.
    Na druhou stranu, deset měsíců opravdu není tak dlouho, navíc ve světě skype, emailů, chatu nebo mobilů.
    Taky to není výlet za trest a pokud pojedeš, určitě budeš mít spoustu zážitků. Ten pobyt sám o sobě je obohacující a největší brzda v rozhodování je momentálně váš vztah s Modrým. A nedivím se...
    A co na to říká Modrý?
    I když, nakonec se budeš muset stejně rozhodnout sama.
    U tvých rodičů si cením, že ti dávají možnost volby a že na tebe přímo netlačí.

    OdpovědětVymazat