Válka proti superkrávám

Když jsem si prohlížela, jaké kousky mají vyjít na Velký knižní čtvrtek, zaujalo mě, že se mezi novinkami nachází i dvě dětské knížky. Jednou z nich byla Válka proti superkrávám, za niž autorka v Norsku sklidila mnohá ocenění a jejíž anotace slibovala čtenářský zážitek nejen dvanáctiletým. A mě to zaujalo, protože mi ihned došlo, že kdybych dneska byla o čtyři roky mladší, hned bych po knížce sáhla. A tak jsem se rozhodla, že si ji přečtu aspoň teď.


Dvanáctiletá Anne Bea to nemá v životě jednoduché. Umí sice skvěle zpívat, s učením nemá problémy a pyšní se vynikajícím smyslem pro humor, ale zároveň trpí albinismem, její vlasy a pleť nemají skoro žádnou barvu a špatný zrak jí orientaci ve světě sedmáků rozhodně neulehčuje. Neustále naráží do lavic, každý den musí snášet pohrdavé a lítostivé pohledy svých spolužáků a vůbec si nepřipouští, že by si jí ten kluk Magnus, co hraje v kapele a patří do nejvyšší ligy ročníku, mohl všimnout. Přesto nekráčí školním životem šikanované sama, po boku jí věrně stojí kamarád Nils. Tenhle smutný osud však vezme za své, když se zahájí přihlašování do velké podzimní Soutěže talentů.
Ve skutečnosti se jmenuju Anne Bea. Annebíno mi říká jen Nils. Nejdřív si opravdu myslel, že se tak jmenuju.
První den školy nás posadili vedle sebe. Neznali jsme se, ale naštěstí nebyl jako Brage ze školky, který se při prvním setkání se mnou rozbulel. Nils se ke mně místo toho naklonil a zeptal se:
"Kdo jseš?"
Ne "jak se jmenuješ", ale "kdo jseš". Jako bych byla nějaké podivné vesmírné monstrum, které zničehonic přistálo v lavici přímo vedle něj. A třeba si to vážně myslel.
- Anna o začátku přátelství s Nilsem, strana 22

Na téhle knížce se mi opravdu moc líbilo, jak je upřímná. Realistická a zároveň trošku naivní. Dětská, ale s prvky závažnějších témat, s nimiž by děti vůbec do styku přicházet neměly. Jako třeba šikana a vyčlenění z kolektivu, strach ze společnosti a nenávist sebe sama. A přesto všechno i řešení běžných záležitostí, jako je první zamilování, přátelství, rodina, koníčky a motivace. Tahle knížka zkrátka nabízí spoustu věcí k zamyšlení i pousmání nejen dvanáctiletým. Anotace slibuje spoustu emocí a myslím si, že zcela oprávněně. Budete se smát, budete frustrovaní, dojatí i zaujetí. A i když je to příběh pro mladší čtenáře, nenechá úplně chladnými ani ty starší (dobře, zas tak stará nejsem, ale všichni víme, jak to myslím).

Anne Bea je sympatickou vypravěčkou příběhu už od první stránky. Především jí čtenář musí fandit po celou dobu vyprávění, protože si jej získá svou odvahou, empatií, citlivostí, chytrostí a vtipnými hláškami a postřehy. Přestože se stala terčem posměchu díky svému netypickému vzhledu a kvůli tomu sama sebe vnímá spíš jako zrůdu a často tak i o sobě píše, dokáže si od svých krutých spolužaček udržet odstup a když na ně přijde řeč, s ironií se ona vysmívá jejich ubohosti. V duchu totiž tuší, že by svůj albinismus měla přijmout a soustředit se na to, co je a nechat plavat to, co není. I Nilse si každý oblíbí. Je to takový ten správný kamarád, který vždycky přijde, když ho potřebujete. Jak často poznamenává například její maminka, Anne Bea v něm má poklad, jehož hodnotu dosud nedokázala ocenit. Tihle dva jsou naprosto rozdílní a přesto tvoří nerozlučný tým, v němž se hraje na upřímnost, vtip a kolektivitu. 


V knize figuruje i spousta dalších postav, například hlavní záporačky Thea, Ronja a Širin, které z postu nejkrásnějších a nejoblíbenějších holek šikanují nejen Anne Beu, ale i všechny, kdo vyjádří jakýkoliv nesouhlas s jejich hloupým chováním. Dobře, někdy mi Theino sebevědomí a její privilegia připadala až moc nadnesená, ale to může být ovlivněno i mou neznalostí norského školského systému a práv učitelů a žáků, bohatých a chudých. Jedno jsem však po celou dobu čtení věděla jistě - těmhle třem to nesmí projít. 

Kromě pěkného nápadu, čtivého stylu psaní a schopnosti vtáhnout do děje musím na knize vyzdvihnout i její grafickou úpravu. Obálkou totiž ilustrace nekončí a pokud máte rádi roztomilé fonty a rozsáhlé členění kapitol, jistě práci nakladatelství Host oceníte jako bezvadné podtržení už tak dobře odvedené práce autorky A. Audhild Solbergové. 

A. Audhild Solbergová - Kampen mot superbitchene, vydáno roku 2014
Přeložila Aneta Grossová, v nakladatelství Host vydáno roku 2016, 215 stran. 
Za poskytnutí knihy k recenzi srdečně děkuji nakladatelství Host!

Komentáře

  1. Řekla jsem si, že do téhle recenze jenom tak nakouknu. A nakonec jsem ji se zatajeným dechem přečetla celou.
    .
    Mám skoro chuť si to přečíst taky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě přečti, zabere to jen dva tři večery. :)

      Vymazat
  2. Knížka působí velice mile, mít holku, tak jí má určitě v knihovně. Kluci by to nejspíš moc neocenili :D.

    OdpovědětVymazat
  3. O téhle knížce už jsem několikrát slyšela, ale abych byla upřímná, i přes všechny její klady tohle nejspíš není to pravé ořechové pro mě, co se četby týče.
    Lory Humble

    OdpovědětVymazat
  4. Jů, skvělá recenze. Asi na mě budou v knihovně koukat divně, ale moc ráda bych si to přečetla. Dětské knížky jsou beztak nejlepší. A hrozně mě zajímá jak dopadne ta Soutěž talentů! ;)
    Jenom mě mrzí, že se jedna ze záporaček jmenuje Ronja, to jméno se mi moc líbilo od té doby, co mi mamka jako malé četla Ronju, dceru loupežníka. :)
    Teď mě to třeba omrzí (a nebo třeba ne).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele, zrovna Ronja není tak hrozná, aby tvůj dojem ze jména ovlivnila. Thea je mnohem větší superkráva. :D

      Vymazat
  5. Knížka vypadá skvěle, recenze se ti moc povedla. Jakmile knížku uvidím v knihovně, přečtu si jí a nebo si jí budu přát k narozeninám. Anne Bea působí moc sympaticky.

    OdpovědětVymazat
  6. Přitažlivá recenze, dovede nalákat, i když jsem mimo cílovou skupinu, svižnou a vtipnou knížku si přečtu ráda (docela mile mě překvapila knížka Teen Pop, kterou jsem přečetla v rámci padesátibodové výzvy, se kterou docela drsně váznu a vypadá to na pětiletku.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky