úterý 1. března 2016

Vybarvování #3

Únor, nejkratší měsíc roku, utekl rychle a stihla jsem toho během něj ještě víc než v lednu. Připadá mi to skoro až neuvěřitelné a netroufám si tvrdit, jestli mám víc štěstí, smůly, nebo štěstí v neštěstí. Tak jako tak se tento článek neponese v duchu "nevím, co psát", protože námětů k sepsání mám po těchto devětadvaceti dnech víc než dost. Pokusím se však příliš to neprotahovat. 


Knížky
Nevím, jak se bude má knižní situace vyvíjet v březnu, ale sama za sebe bych právě únor korunovala na měsíc knihy. Přečetla jsem (dobře, taky poslouchala a dočetla) celkem jedenáct knih. Z celého měsíce jsem totiž víceméně tři týdny měla k dispozici, abych se věnovala právě čtení.
Na začátku měsíce jsem doposlechla Analfabetku, která uměla počítat. Tuhle audioknihu jsem našla na youtube online a vřele ji doporučuji - Martin Stránský udělal už tak vtipný příběh něčím opravdu výjimečně humorným a myslím si, že právě tohle dozajista každému zvedne náladu. Stejně jako když jsem příběh před rokem nebo dvěma (ten čas tak letí) četla v knižní podobě, i napodruhé jsem si to moc užila a dala plný počet bodů. Slyšeli jste mimochodem, že Jonas Jonasson chystá další knihu?
Vzápětí jsem dočetla úžasnou, skvělou a brilantní knížku Dopisy na konec světa, ódu na ni jsem již pěla na začátku února ve svém článku. Předpokládám, že letos přečtu ještě spoustu knih, kterým dám pět hvězdiček plus spoustu slov plných chvály, ale právě knížka od Avy Dellairy mi byla šitá na mou čtenářskou míru naprosto dokonale.
Jelikož k vybarvování omalovánek je nejlepší poslouchat audioknihy, vytáhla jsem ze svých zásob (co jsem si nakoupila na Světě knihy, přišlo mi poštou a tak) Rybí krev a pustila jsem se do jejího poslechu. Příběh mě zaujal, koneckonců tyhle osudy obyčejných lidí mám v literatuře nejradši. Akorát hlavní hrdinka mě trochu vytáčela svou přílišnou umanutostí. Třeba bych se na jejím místě zachovala stejně, kdo ví. Ale i o lidských rozhodnutích je tento příběh.
Pár dní na to jsem dokončila vybarvování Antistresových omalovánek, které jsem také vystavila v jednom z posledních článků. Strávila jsem s vybarvováním více než měsíc, což jsem ostatně v onom článku zmínila. Pokud se tedy chcete podívat, stačí nahlédnout. Momentálně vybarvuji Mudlovské omalovánky, ale to sem nepatří.
Protože jsem najednou měla spoustu času, odhodlala jsem se sáhnout po audioknize Vyhnání Gerty Schnirch, opět ze Světa knihy. Jedná se o dvě CD, celkem to má asi patnáct hodin, ale během pár dní jsem měla doposloucháno. Kniha mě zaujala přibližně stejně jako Žítkovské bohyně, ale pět hvězdiček jsem nakonec nedala, protože ten trochu vleklý konec mě, nechci říkat nudil, ale možná až příliš potvrdil tu smutnou závěrečnou větu. Kateřina Tučková nicméně opět vystřihla bravurní dílo a Vilma Cibulková to skvěle namluvila.


Ještě tentýž týden jsem konečně dočetla po asi třech týdnech knížku Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, kterou jsem měla vypůjčenou z knihovny, protože se jedná o doporučenou literaturu na dějepisnou soutěž, která se koná v dubnu. Ačkoli jsem se musela lehce do čtení nutit, můžu říct, že to bylo zajímavé, zvlášť když jsem to prolnula s Vyhnáním Gerty Schnirch. Objevila jsem zde dokonce jednu pěknou německou básničku. A udělala jsem něco pro sebe, no ne? (Plus jsem četla asi tři kapitoly ve slovenštině a pokoušela se číst jednu v němčině, ale to jsem vzdala.)
Když mi přišla pozvánka na křest knihy Adaptace, musela jsem odmítnout, ale recenzní výtisk jsem přesto obdržela a knížku během dvou večerů zhltla. Mile mě tato dystopie z pera slovenské autorky překvapila, možná proto, že jsem dlouho předtím žádnou podobnou nečetla, možná prostě proto, že jsem se tím příjemně odreagovala. Ostatně na knihu jsem už napsala recenzi.
Mamka koupila Bětušce Dášeňku. Původně jsem tuhle knížečku chtěla číst s ní, ale ji to ještě moc nebavilo, tak jsem se obohatila já sama. Měla bych se přiznat, že jsem tuhle Čapkovu dětskou knížku nikdy nečetla, v dětství se mi do rukou dostala jen Pudlenka. A musím se přiznat, že mě naprosto uchvátily Čapkovy fotografie - vždyť něco takového vyfotit s technikou dvacátých/třicátých let je skoro nemožné. No jak vidět, Čapek to dokázal. :)
Protože jsem si vzpomněla na svůj seznam knih k přečtení, sáhla jsem po knížce Já a pan Darcy, o níž jsem si myslela, že bude oddechová. Skutečně byla, ale možná jsem rozrušením oddechovala místy až moc. Abych to uvedla na pravou míru - hlavní hrdinka mě fakt štvala a i když měla knížka dobrý nápad a určitě spoustu lidí navnadila na přečtení Pýchy a předsudku, čekala jsem od toho něco trochu jiného. Ale neměla jsem přílišná očekávání, a tak jsem knížku prostě přečetla a tím to hasne.
Abych měla u čeho vybarvovat, sáhla jsem po poslední audioknize ze své sbírky - po Písečném muži od Larse Keplera. Páni, to bylo psycho, opravdu jsem se místy bála a Pavel Rímský má přesně takový ten hlas, u něhož vás v těch napjatých situacích mrazí. A ten konec - počkat, tohle se přece u detektivek nedělá. Písečný muž je mou první švédskou krimi a rozhodně ne poslední, soudě podle mého okamžitého zaujetí.


No a jelikož únor ještě nekončil, sáhla jsem po audioverzi Hvězdy nám nepřály, což jsem sice už jednou v květnu, kdy jsem si to koupila na Světě knihy, poslouchala, ale snad jsem to nedoposlechla nebo nevím, prostě jsem si dopřála dávku smutku a smíchu v jednom. Nelituji.
Musím se pochválit, protože nových knih mám jen opravdové minimum. Vlastně dvě, potažmo tři. Adaptaci, která mi přišla k recenzi, Dášeňku, kterou jsem si zařadila do knihovničky, aby jí Bětuška ještě něco neprovedla, a teď v sobotu mi mamka v Praze na Malé Straně v jakémsi antikvariátu Shakespeare & Sons koupila knížku o Anne Frankové (Anne Frank), plnou fotek, informací, samozřejmě Annin příběh a tak. Už se na ni moc těším. :)

Jazyky
V minulém Vybarvování jsem si slíbila, že se v oblasti jazyků v únoru polepším. A stalo se! Zaregistrovala jsem se na Duolingo a přihlásila si kurz italštiny a němčiny, obojí v angličtině. Po asi dvou týdnech jsem si přidala angličtinu (v češtině) a před pár dny spíš z nudy polštinu v angličtině. Udělala jsem opravdový pokrok, hlavně co se týče italštiny. Naučila jsem se spoustu slovíček, sloves, určitě bych vám toho řekla mnohem víc než před měsícem. Každý den sbírám 50 bodů, za každou splněnou látku máte 10 bodů. Takže to jde rychle. Určitě pokud váháte, zda do toho jít, říkám jednoznačně ano! Procvičíte tam poslech, mluvení i psaní a občas se dokonce pobavíte nad samotnými větami, které máte překládat. Můžete si mě přidat do přátel, najdete mě pod přezdívkou vysvobozena

Tvorba
Páni, v únoru se mé básnické střevo činilo. Jedna výrazně pocitová básnička, jeden pokus o pocitový sonet, pocitový triolet a pocitová haiku. Nic prozaického jsem nestvořila, i když jsem napsala pár recenzí, což se snad taky počítá. Konečně jsem zveřejnila svůj dokončený Destrukční deník a rovněž vybarvené omalovánky, odkaz na ně jsem přiložila výše.
Co se fotografování týče, v únoru jsem se orientovala především na interiér. Řečeno upřímně - nemohla jsem chodit ven, takže jsem často prostě fotila hrnky, knížky, knihovnu, Bětušku, Bertíka a tak podobně, nic extra záživného. Ale pár pěkných fotek do koláže se mi vybrat podařilo. Kamarádka mi třikrát přišla poreferovat o dění v civilizaci a při tom nám přinesla dortík, Bertík mi dělal společnost a taky jsem během čtení občas pila kafe.


Deník
Únor by se dal charakterizovat jako velmi introvertní měsíc. Nicméně mi to, přiznám se, vůbec nevadilo. Vlastně to byla příjemná změna. První týden v únoru jsem do školy chodila čtyři dny, pak mě čekaly jarní prázdniny, hned v pondělí jsem si během tělocvik ošklivě podvrtla pravé koleno (to druhé) a dva týdny s tím byla doma, teď už do školy pajdám, byť s ortézou a bolestmi. Během té doby jsem si klid užila a i když si možná ostatní myslí, že jsem se třeba musela nudit, vůbec ne! Četla jsem, vybarvovala jsem, trošku jsem si poklidila pokoj a pilovala jsem jazyky, komentovala blogy, dokonce i vypisovat si učivo mě bavilo víc doma, je to rychlejší a chápu to úplně stejně jako ze školy, třeba fyziku stejně minimálně. :D Co se onoho kolene týče, jsem prostě smolař. Je škoda, že se mi to stalo pár dní po té, co jsme s mamkou začaly chodit plavat, to mě totiž bavilo. Teď si zase nějakou dobu sportovně neškrtnu. Jinak moc co vyprávět nemám ze svého soukromého života nemám - o jarní prázdniny jsme s kamarádkou byly v kině na jednom hrozném filmu, ale i tak jsme si to užily, jeli jsme k prarodičům oslavit dědovy narozeniny a se strejdovou přítelkyní jsem byla na muzikálu Fantom opery, což mě upřímně nadchlo. 

Předsevzetí
Srážení váhy se drží na bodě, že nepřibírám. Vlastně jsem možná půl kila shodila, byť nevím, jak se mi to povedlo. Vlastně to teď nějak ani nemůžu ovlivňovat, a tak odkládám tohle předsevzetí na později.
Jazykům se věnuji úspěšně a jsem za to na sebe patřičně hrdá, i když přidat bych mohla vždycky, v březnu určitě pokročím o další level pilnosti. Knižní výzvu plním nad očekávání úspěšně a rychle, holt budu mít načteno dopředu a až se budu moct víc hýbat, trochu se to vyváží.
Brigáda byla to poslední, co jsem tento měsíc řešila, i když se přiznám, že jsem se dívala například na nabídky průvodcování po zámcích. Bohužel je valná většina nabídek od osmnácti let. Systematizace pokoje beze změny.
Co se spánku týče, každý den jsem vstávala celkem brzy, v šest nejpozději. Jeden den jsem dokonce nešla spát vůbec, pravda, trošku šílený počin, ale nelituji toho. Jen jsem den poté spala v kuse šestnáct hodin, taky zajímavá zkušenost.
Co se pochůzky do kostela týče, nezdařilo se, z prostého důvodu, že jsem nebyla schopna chodit. Trošku mě to mrzí, ale není všem dnům konec.
Dějepisu jsem se věnovala docela dost, chtěla jsem sice přečíst více knížek, ale co se dá dělat, začala jsem těmi nejobsáhlejšími, teď už to bude určitě lepší a rychlejší. Mám měsíc, musím toho stihnout co nejvíc. Versologii jsem nezanedbávala, naopak jsem si nějaká pravidla pročítala a zkoušela uplatnit, ale dopadlo to tak, že se mi dostalo mnohem větší kritiky. Ne, že by mě to odradilo od psaní, ale prostě nad pocitové záležitosti se žádné formy nevyrovnají. Klub snílků jsem poctila třemi iluzemi, snad je to dostatečná členská aktivita na tak krátký měsíc. 

Písnička
Německá skupina Revolverheld už docela dávno zveřejnila písničku Deine Nähe tut mir weh (Tvá blízkost mi působí bolest, nevím, jak lépe přeložit), v jejímž oficiálním videu se odehrává příběh s upomínkou na silniční autonehody, které mnohdy končí tragicky. Našla jsem tohle pěkné lyrics video s trochu jiným nádechem a vřele doporučuji. Trochu se mi u téhle písničky chce brečet. :)


Únor skončil, čeká nás měsíc knihy, březen. Mám v plánu spoustu knižních věcí, tak se nelekejte, kdož mě sledujete na blogu i jiných sociálních sítích. 
Co vy a vaše předsevzetí? Měli jste jarní prázdniny? Znáte Duolingo?

8 komentářů:

  1. Analfabetku jsem dostala pod stromeček a už se moc těším, až se do ní zakousnu, teď ještě vstřebávám Stoletého staříka :D.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkný měsíc únor - až na tu nohu, ale co se dá dělat. Já se ti aktivitou nemůžu pochopitelně rovnat, za únor jsem si sotva stihla uvědomit, že je únor.
    K té versologii. Asi je v tom nějaká pravda, že kdo má pocity, nepotřebuje pravidla. A naopak. (U mě by to platilo, ale bohužel, svět není tak jednoduchý.) Chápu, žes na to zanevřela, já bych po takové kritice zahodila celou svou literární tvorbu, popravdě.
    Fotky jsou skvělý, hlavně ty dorty.
    K otázkám - předsevzetí žádná nemám, jarní prázdniny jsem měla, ale strávila je psaním (nuda), a na Duolingo poslední dobou dost kašlu, ale někdy bych zas chtěla obnovit své studium norštiny

    OdpovědětVymazat
  3. Ač se k tak obsáhlým článkům vždy dá i obsáhle vyjádřit, mně to nedá. Musím prostě jen podotknout, že ti to s novými vlasy hrozně moc sluší! :) Myslím, že jsi od té doby, co jsi ostříhaná a obarvená svoji fotku nikam na blog nedávala, tak jsem to nemohla posoudit ihned po proměně, ale vážně ti to sekne!

    OdpovědětVymazat
  4. Analfabetka je moc mile namluvena. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Prázdniny jsem ještě neměla. (Nebo takhle, teď mi začaly.) Za tenhle měsíc si toho stihla fakt hodně! A jsem ráda, že už s tím kolenem můžeš pořádnějc chodit.
    Bezejmenná (my-dream-world-and-life.blog.cz)

    OdpovědětVymazat
  6. Sáfra, chtěla jsem napsat komentář, ale místo toho jsem se teď na hodinu zasekla na Duolingu. :D Ještě, že tě mám, protože jinak bych to pořád odkládala. :)
    Akorát jsem kapku pokonila rozřazovací test z francouzštiny (hlavně kvůli mizerné slovní zásobě, ale svůj podíl na tom má taky moje klávesnice). Pak jsem ale zjistila, že když přehlédnu to, že mě učej od začátku sloveso být a mít, tak je to fajn, protože se naučím znovu třeba jídlo a tak... :)
    Jinak 11 knih? Týjo, to je fakticky hodně. Já jsem ráda, když za měsíc přečtu čtyři. :) A už jsem v knihovně objevila audioknihy, mají tam Žítkovské bohyně, tak si je příště půjčím, pokud budou volné. :)
    Taky jsi fakt dobrá s tolika básničkami a podobně! :) Já na to trochu hodně kašlu.
    A Fantom opery je super! Byla jsem na něm někdy loni s kamarádkou a fakt pěkný. :)
    No a ke tvé otázce - s předsevzetími jsem na tom tak, že jsem zapomněla, jaká jsem si vlastně předsevzala. :D

    OdpovědětVymazat
  7. Vlasti, za ty jazyky tě obdivuju. Fakt. Já tohohle asi nikdy nebudu schopná, nebo nevim :D
    .
    Jinak kdybych věděla, že hledáš zámky, doporučila bych ti ten náš (nevím, jestli bude letos kastelán nabírat nové průvodce, ale tak či tak, tohle se řešilo kolem ledna :( ). Bere tam cca od 16, nové průvodce většinou nevezme déle než dnů 14 dnů, skromné ale velmi levné ubytování je zajištěné :-) Tak třeba někdy.

    OdpovědětVymazat
  8. Na to, že únor je nejkratší měsíc v roce, jsi toho stihla opravdu hodně. Opravdu hodně! Zvládnout tolik knih se mi nepodařilo snad ani za časů nejčtivější éry. I když je fakt, že audiokniha má výhodu, že můžeš u ní leccso jiného dělat, takže šetří čas.
    Antistresové omalovánky se mi líbí a taky o nich přemýšlím, už jsem je leckde viděla.
    K přečteným a přeposlouchaným knihám - znám snad jen knihu Já a pan Darcy a moc mě pobavila tvá legrační a ironická připomínka. Mám totiž podobný pocit, z hlavní hrdinky jsem byla chvílemi na prášky a říkala si, kdyby autorka osekala její vnitřní monology, románu by to velmi prospělo. Škoda, nápad byl dobrý a mohlo to být opravdu pěkné počteníčko.
    Co se vybarvování týče, nemůžu zapomenout na tvé zpracování Destrukčního deníku. To je totiž opravdu fantazie!

    OdpovědětVymazat