Deset knižních dní: Pět knižních emocí

Ačkoli čtu poměrně hodně (ne tolik, jak bych chtěla, ale co nadělám), nepovažuji se za nějakého čtoucího robota, který prostě hltá stránku za stránkou, přečte všechno, po čem sáhne a nic s ním nehne. Možná to tak nevypadá, ale množství pro mě není to nejdůležitější. Jo, je to hezký, mít na kontě desítky přečtených knih (ve stovkách asi ještě nejsem, ale nepočítala jsem to), nicméně větší radost mi udělá jedna fakt dobrá knížka namísto deseti průměrných. Během čtení samozřejmě nejsem netečná a necitelná k příběhu samotnému, ale pocity radosti často střídá také něco jiného. No a právě o všech těch pocitech, pardon - pěti vybraných, častých - bych dnes ráda něco napsala.


Smích
Mám pocit, že o některých z knih, které zde vypíšu, se zmiňuji v poslední době až podezřele často, ale nepředpokládám, že je něco zvláštního na tom, že mě jedna kniha zároveň rozbrečí a zároveň rozesměje. Některé knihy ani nemají být koncipovány jako vtipné, a proto nebudu zmiňovat ani ty, které mě třeba místy pobavily, protože některé knihy mají prostě lepší humor a hodí se sem více. Jak už jsem psala tolikrát předtím, Stoletý stařík a Analfabetka od Jonase Jonassona jsou skvělým příkladem švédského humoru, Muž jménem Ove od Fredrika Backmana svému žánru ostudu také nedělá, ale jedná se k trochu břitčí a ironičtější humor. Forrest Gump, světoznámý především díky filmu, mě možná o trochu víc bavil knižně, už proto, že z toho autor neudělal takový doják, ale prostě docela vtipnou knížku, v níž Forrest na rozdíl od filmu nepůsobí tak... hloupě. Respektive na mě tak nepůsobil. Roald Dahl mě vždycky dokázal pobavit, ovšem jeho Matylda vyhrává cenu o nejvtipnější titul. Už párkrát jsem zmiňovala také Nicka Spaldinga a jeho Lásko, kde jsi? a pokračování Láska na třetí. I tento humor, byť trochu podbarvený milostným životem a jeho vtipem, si mě získal. Na řadu však přichází i čeští autoři, protože právě jejich knížky mě baví mnohem častěji. Například Saturnin, klasika všech vtipných klasik. Metráček, o němž jsem psala před pár dny či Hrdý Budžes. Překvapil mě lehký vtip, se kterým Čapek napsal Dášeňku a komiksový Korektor patří k mým srdcovkám v tomto žánru. 

Pláč
I když jsem velká citlivka, u knih na můj vkus tak často nebrečím. Spíš mě dojímají, ale navenek ty emoce nepřetečou. Většinou. Jenže u některých knih se mi nepovedlo slzy zadržet. Například u Dopisů na konec světa, o čemž jsem se už taky zmiňovala. Nejsem si teď jistá, jestli jsem řvala jen uvnitř nebo se to vyplavilo ven, ale knedlík v krku mi vytvořil Hostitel a Hvězdy nám nepřály (ty zvlášť nedávno v audio podání Veroniky Kubařové a Matouše Rumla). Nebudu si hrát na to, že musím být knížka to nejlepší, aby mě rozbrečela. Tak například jsem uronila pár slz i u třetího dílu trilogie Temné vize od Louisy Jane Smith, u Vášně. Vlastně už úplně přesně nevím, při jaké příležitosti, ale stalo se tak ke konci a vlastně nevím, proč bych se za to měla stydět. Nikdy jsem netvrdila, že ta série byla nějak hrozná. (Mohla bych zmínit ještě například Harryho Pottera, některé části pro mě byly opravdu silným šálkem, jenže stejně tak mě tato série mnohokrát pobavila a vyvolala všechny jinak zmíněné emoce, takže šetřím místo v článku i pro jiné tituly.)

Vztek
Jo, četla jsem už i nějaké knihy, co mě fakt štvaly. Mlhavě si pamatuji, že mě vytáčel první díl Percyho Jacksona a právě proto jsem druhý doposud nezačala číst. Také dvoudílná série od Michaely Burdové Syn pekel mě zklamala a hlavně v průběhu čtení vytáčela. Stále stejný vzorec chování, neměnné chyby a jejich řešení. Knížka Plavat se žraloky, kterou autorka napsala na základě svých těžkých životních zkušeností a sama v ní vystupuje jako hlavní hrdinka, má mít sice závažný obsah, já jsem ho však často neviděla skrz spoustu chyb stylistických, gramatických a dějových. V lednu se mi do rukou dostala Vojenská felčarka, ta mě zklamala a fakt hodně štvala, její čtení a hlavně dočtení mi dalo zabrat. A na závěr tohoto výčtu nutno zmínit nedávno přečtenou knížku Já a pan Darcy od Alexandry Potter. Jo, to fakt bylo dost pitomý a já jen nestačila zírat občas. Nápad skvělej, ale provedení příšerné. (Proboha, vysvětlete mi, jak se dá ignorovat bolest v pochroumané noze? Když si hlavní hrdinka vyvrtla kotník nebo co a jela na kole s tím, že unikne bolesti, zrovna jsem seděla v čekárně na chirurgii s kolenem a dost mě to... vytáčelo.) 

Lhostejnost
Psala jsem sice v úvodu, že ve mně knížky vyvolávají emoce, jenže jsou i takové, které prostě ve mně nic nezanechají. Překvapivě sem nemůžu zařadit třeba odbornou literaturu, které se teď v souvislosti s dějepisnou olympiádou věnuji. Naproti tomu sem okamžitě zaškatulkuji Máchův Máj. Možná jsem ho prostě nepochopila, ale fakt to pro mě nic neznamenalo. Stejně tak Divergence nebo Dokonalý pár, obojí první díly dystopických trilogií, pro mě byly konečnou (zatím), po přečtení jsem na ně chtěla co nejdřív zapomenout a zůstala jsem vůči jejich kouzlu, které mi nejspíš uniklo, netečná. 

Nostalgie
Když si čtu či prohlížím (pročítám úryvky) knížky, které si spojuji se svým dětstvím či s konkrétními etapami svého života, vždycky mě to určitým způsobem srazí na kolena a zaplaví mě vlna nostalgie. Ráda vzpomínám, na což už jistě mnozí z vás přišli. A nezapomenout na události je pro mě klíčové. Připomínat si je. Když se podívám na knížku Hoši od Bobří řeky, vzpomenu si na to, jak jsem ji asi třikrát za sebou četla v roce 2011 na skautském táboře. Našla jsem si za táborem takovou trochu skrytou mýtinku a když jsme měli volno, odplížila jsem se tam. Nakonec jsem usnula v sedě na pařezu a celý tábor mě hledal. :D Z knihovny na mě vykukuje také knížka od Agathy Christie Vánoce Hercula Poirota. Právě tu mi kdysi táta četl před spaním, mohlo mi být tak osm nebo devět (jasně, uměla jsem číst sama, ale byl to takový příjemný rituál, i když trval jen několik dní a nikdy mi knížku nedočetl). A prostě si nemůžu odpustit aspoň u posledního bodu zdůraznit Harryho Pottera, který mé dětství ovlivnil velmi značně. Jak jsem již psala, naučila jsem se díky němu číst, respektive hltat písmena. (Takže když jsme pak četli v čítance, zatímco ostatní měli problém se slabikami, já prolítla text tak rychle, že mě pořád někdo krotil, ať zpomalím, že mi není rozumět. :D)

Inu, pro dnešek vše. Které knihy byste zařadily pod uvedené emoce, případně které emoce byste označily za výraznější vy? (S)mějte se.

Komentáře

  1. Krásný článek! :). Percy Jackson se mi líbil a Dokonalý pár taky :). A Harry Potter - to je srdcovka! :).

    OdpovědětVymazat
  2. Nostalgie, to je podle mého gusta :-). A o Stoletém staříkovi ani nemluvím :D.

    OdpovědětVymazat
  3. Poslední dobou, mám ten pocit, vyhledávám hlavně nostalgii :) Moc pěkný článek!

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělý článek a moc krásná fotka, sluší ti to :) Konečně někdo zmínil Matyldu - jako malá jsem ji milovala ze všech knížek nejvíc! Jonasson i Backman také patří mezi mé oblíbence :) Jé, tys plakala u Hvězd? To bych do tebe vůbec neřekla... A Já a pan Darcy je vážně hrůza hrůzoucí, s tím musím jen souhlasit. Foglarovky a Poirot jsou pro mě taky nostalgie... A taky knížky od Wilsonové, to bylo báječné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skvělý, vítej v klubu milovníků Matyldy. :D
      No, u audio verze jo. :)
      Wilsonové jsem ve čtvrté třídě na chuť nepřišla, ale trochu mě to mrzí. :)

      Vymazat
    2. Jo, nelituju toho... Díky ní vím o nefungujících rodinách mnohem víc, než by tomu normálně bylo.

      Vymazat
  5. Já poslední dobou u knížek často pláču, asi proto, že mám krizi a vybírám si knížky, jejichž hlavní hrdinové mají taky krizi. Ale nedokážu říct, co přesně mě v knížce rozbrečí. :) Často se mi stává, že jsem z knížky zároveň smutná a nadšená, divný.
    No, Máj ve mně taky vyvolal spíš lhostejnost, nebo spíš zklamání, protože jsem očekávala něco extra, jak to všichni opěvovali.
    A pak jsou knížky, z kterých mám smíšený pocity, třeba Selekce, nebo Křídla - u nichž si rezervu na kladný názor dělám hlavně kvůli tobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem běžně nadšená z knížek, co mě dokážou rozbrečet. :)
      Hele, jestli se ti to nelíbilo, tak se na to vykašli, kvůli mě fakt nemusíš nic.. hrotit. :)

      Vymazat
  6. Já si nemůžu pomoct, ale mě Hvězdy prostě moc nedojaly. Nejspíš hlavně kvli tomu, jak skeptická jsem k nim od začátku byla. A taky proto, že jsem je dočítala asi na třikrát, vzhledem k tomu, že si je na táboře pořád někdo chtěl půjčit, protože "o tom slyšel a váu, to si přečtu". -_-
    Saturnina upřímně zbožňuji, jak knihu, tak seriál/film. Je to jedinečné, dokonalé a prostě všechno! Vždycky mě rozesměje a to kdejaká knížka nedokáže.
    Nicméně smála jsem se (a dost nahlas) také u Jak být ženou od Caitlin Moranové a docela často i u Kafe a cigárka. :)
    Mně se Percy líbil. Přišlo mi to víc dětské, ale jinak moc fajn. :)
    A Já a pan Darcy zní z tvého popisu fakt komicky (jenom asi né tak, jak si to autorka představovala). :D Nevím, jestli bych to po reálné Austenové, zvládla překousnout. :D
    U Harryho Pottera jsem nejvíc brečela, když umřel Sirius. Vždycky u toho brečím. Byl úžasný. A taky na úplném konci, to brečím taky pokaždé, ale nevím proč. Prostě to mnou hodně hýbe. :D Jinak si pamatuji, že mě rozbrečela Zlodějka knih a jinak si ty další nepamatuji, i když jich rozhodně bylo dost. První knížka, která mě opravdu rozbrečela byla Moje sestra Jodie. To mnou tehdy fakticky otřáslo. :)




    OdpovědětVymazat
  7. Moc pěkné shrnutí. Taky mám pár knížek, u kterých jsem se chechtala, až mi tekly slzy (ale dnes s odstupem let už ne - asi mi přišly do rukou v pravý čas a v pravou chvíli).
    Taky jsem četla pár knížek, u kterých jsem nefalšovaně bulela a byla vážně rozhozená. Kdysi u Angeliky (nesměj se, ale tam byly fakt okamžik hodně dojemné, knižní předloha byla dost odlišná od zromantizované série), později u Sapkowskiho a když už jsem si myslela, že mě žádná kniha tolik nedojme, přišel Harry Potter a znovuobjevený Pán prstenu...
    Lhostejnost? Nevím, teď si nevybavím. Ale určitě bych našla.
    Vztek nad špatně napsanou knihou nebo nudným příběhem, který navíc by nudný nemusel být, to jsem taky zažila - a konkrétně stejně jako ty u knihy Darcy a já. Dobrý nápad, dokonce slibný začátek, ale pak to bylo totálně zabitý.
    Co se týká nostalgie, taky mám pár vybraných kousků. Bez ohledu na jejich literární kvalitu či nekvalitu.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc pěkné shrnutí. Taky mám pár knížek, u kterých jsem se chechtala, až mi tekly slzy (ale dnes s odstupem let už ne - asi mi přišly do rukou v pravý čas a v pravou chvíli).
    Taky jsem četla pár knížek, u kterých jsem nefalšovaně bulela a byla vážně rozhozená. Kdysi u Angeliky (nesměj se, ale tam byly fakt okamžik hodně dojemné, knižní předloha byla dost odlišná od zromantizované série), později u Sapkowskiho a když už jsem si myslela, že mě žádná kniha tolik nedojme, přišel Harry Potter a znovuobjevený Pán prstenu...
    Lhostejnost? Nevím, teď si nevybavím. Ale určitě bych našla.
    Vztek nad špatně napsanou knihou nebo nudným příběhem, který navíc by nudný nemusel být, to jsem taky zažila - a konkrétně stejně jako ty u knihy Darcy a já. Dobrý nápad, dokonce slibný začátek, ale pak to bylo totálně zabitý.
    Co se týká nostalgie, taky mám pár vybraných kousků. Bez ohledu na jejich literární kvalitu či nekvalitu.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat