Vybarvování #2

Měsíc utekl opravdu rychle, že? První únor je podle mého názoru takové zvláštní datum - uvědomíte si, že leden skončil a můžete těch jednatřicet dní, na které jste si předsevzali všemožné cíle, kriticky zhodnotit. Ačkoli nejsem dokonalá, s potěšením si můžu říct, že jsem toho zvládla víc, než jsem očekávala. V dobrém i zlém slova smyslu.


Knížky
Do ledna jsem vyrazila s opravdu pozoruhodným čtenářským zápalem, aspoň když to porovnám s předchozími měsíci. Krátce po Novém roce jsem dočetla Husitskou epopej a před odjezdem na lyžák doposlechla Žítkovské bohyně, na lyžáku se prokousala Kristiánovou legendou a během nadcházejícího víkendu jsem využila své imobility k zhltnutí Selekce. Během jednoho dlouhého rána jsem přečetla online knížku Vím, jak chutná vzduch a za vybarvování Antistresových omalovánek jsem poslechla Velkého Gatsbyho a Malého prince, obojí jsem už četla, přesto jsem si to nanejvýš vychutnala. Přišel mi recenzní výtisk knížky Jeptiška, o níž jsem napsala tady, a donutila jsem se dočíst i Vojenskou felčarku, na kterou bohužel ódy pět nemůžu.
Vlastimil Vondruška opravdu nezklamal ani napotřetí, jeho Husitská epopej si drží svou poměrně vysokou laťku a dost možná mám díl od dílu radši. Jednak je to pro mě čtenářské potěšení, jednak využívám Vondruškovy knihy jako studnici historických vědomostí, protože i když si skutečnost trochu upravuje podle svých románových potřeb, věřím mu. Dokonce jsem inspirována právě Husitskou epopejí napsala slohovou práci Tajemný posel.
Opravdu hodně mile mě překvapila audio verze knížky od Kateřiny Tučkové - Žítkovské bohyně. Tak silný příběh jsem opravdu nečekala, dosud si nejsem jistá, jestli se autorka inspirovala skutečností, nebo si ten příběh tak skutečně se všemi podrobnostmi vymyslela. Nezáleží na tom, ale vnáší to do těch chvil po zavření knihy (v mém případě vyjmutí cédéčka z počítače) příjemné tajemno a spoustu otázek a němých výkřiků obdivu, které se většinou dostavují po dočtení skvělých dílek. Mám samozřejmě v plánu přečíst si to jednou i v tištěné formě.
Do Kristiánovy legendy jsem nikdy neměla v plánu se pustit, ani jsem o existenci této staré literatury nevěděla. Během jedné prosincové hodiny literatury, když jsme probírali ranou českou latinsky psanou literaturu, jsme se dostali právě k tomuhle dílu, jehož celý název zní "Život a utrpení svatého Václava a svaté Ludmily, jeho báby" a o němž se vedou spory, kdy bylo sepsáno - někdo tvrdí, že na konci 10.století, jiní se přiklánějí spíš k 14.století. Tak jako tak je to docela zajímavá četba, samozřejmě jsem se věnovala jen českému překladu, latinu neovládám, a celkem mě to bavilo. Jen prokousat se poznámkami autora na posledních asi třiceti stránkách dalo trošku práce a úsilí.
Když jsem se hned poté pustila do Selekce, vůbec mě to ze začátku nebavilo, tak moc se to lišilo od Kristiánovy legendy. Během první stovky stran jsem si však na příběh, autorčin styl a žánr navykla a pak se mi to četlo docela dobře a ke konci jsem byla trochu smutná, že to končí. Kdo ví, kdy si přečtu další díl, Elitu, nicméně ze Selekce jsem vyšla s názorem, že by si America měla vybrat prince Maxona. To ale můžu odůvodnit i jinde a jindy.
Pamatujete, když na titulce blog.cz byl jako blog dne nějaký Pro ANA blog? Trošku jsem se tím brouzdala, spíš ze zvědavosti (ne, fakt bych nemohla být anorektička) a narazila jsem na zmínku o online knížce Vím, jak chutná vzduch, kterou autorka sepsala podle svých skutečných vzpomínek. Tak jsem si ji našla a přečetla ji, dalo by se říct, že jedním dechem. No, z hlediska literární kvality není o co stát, nicméně realistický vhled to mělo a chvilku jsem o tom pak přemýšlela. 
Další dvě audioknihy, které jsem během ledna poslouchala za vybarvování mandal, mají pěkné protichůdné názvy. Velký Gatsby a Malý princ. Obě jsou mými srdcovkami v knižní podobě, obě mám doma v podobě audioknihy, knihy v českém překladu a knihy v cizím jazyce (Gatsbyho v originále, Prince v němčině) a do obou pokaždé ráda nahlédnu a nechám se okouzlit její dokonalostí. Když čtete nějakou knížku podruhé nebo potřetí, začnete v ní objevovat spoustu věcí, kterých jste si předtím nevšimli. A zjišťujete, že autoři vytvořili dokonalá dílka k zamyšlení. A že jsou to audioknihy? Je pěkné nechat si šeptat od příjemných hlasů tak ohromné příběhy.
Na knížku Jeptiška jsem napsala velmi pozitivní recenzi, kterou už nakladatelství Omega stihlo zveřejnit na svých oficiálních stránkách.
Vojenská felčarka, to je kousek, o němž asi jen tak něco kloudně kritického nenapíšu, možná, až se mi to rozleží a ne téměř bezprostředně po dočtení. Bohužel mě tahle knížka hodně zklamala, víc, než třeba Papírová města, protože od těch jsem neměla očekávání bezva historického románu. Ale v poslední době se holt stává, že nově objevení autoři knih odehrávajících se v minulosti zklamávají. Možná, že za mou žlučovitost může střevní chřipka, kterou jsem někde chytila a naštěstí už odeznívá, možná tak trochu zrcadlení jedné mé spolužačky v hlavní nesympatické hrdince. O tom ale třeba jindy. Pokud vám nevadí spoilery, přečtěte si mou rychlou rozhořčenou recenzi na Goodreads, sepsanou hned po zaklapnutí knihy.
Ještě bych měla krátce shrnout své knižní přírůstky, nebojte, není jich tak závratný počet. K recenzi mi přišla Jeptiška, Vojenská felčarka a Dopisy na konec světa a k narozeninám pro mě mamka vykoupila Levné knihy a přinesla mi Životy, které jsme ztratili, Sólo, Krkavčí lásku, Zemi prokletých a Lady Fuckingham (jo, smála se mému požadavku, ale přesvědčila jsem ji, že si to chci přečíst čistě proto, že to napsal Wilde, o něhož jsem dosud nic nečetla, byť jeho citáty zbožňuji.) A od Ailin jsem dostala knížku Cinder, moc děkuji!
Taková náhoda, že jsem sem zapomněla dát Lady Fuckingham, že? :D

Jazyky
Pravda, jako se mi dařilo s knížkami, se stejným zápalem jsem se vyhýbala domácímu studiu jazyků. Někdy v půlce měsíce jsem se odhodlala vyrobit si obaly na sešity na slovíčka, strašně se mi líbí ani ne tak barvy, jako takové ty trošku umělé vůně temper. Zúčastnila jsem se olympiády z angličtiny i němčiny, školních kol, ale proti celému vyššímu gymplu nemá takový lajdák jako já šanci. Z italštiny jsem si akorát stihla zopakovat první dvě lekce z učebnice (v létě jsem jich zdolala pět a od té doby se, přiznám se hluboce se za to stydíc, tomuhle jazyku nevěnovala) a oživit slovní zásobu a gramatiku, mé studium němčiny by se dalo shrnout poslechem písniček (hej, v těch německých už často odezírám a překládám!) a čtením něčeho krátkého cizojazyčného. Samozřejmě jsem se těmto dvěma jazykům věnovala aspoň školně, a tak nemůžu říct vyloženě, že jsem samu sebe zklamala. V únoru snad budu pilnější.

Tvorba
Mám pocit, že v tomto směru jsem rok 2016 začala naprosto ideálně. Na kontě jedna báseň volným veršem a jeden haiku příspěvek, oba patřící do (S)nové výzvy a přitom oba mající svůj samostatný osud a účel. Vytasila jsem se se svou slohovkou Předvolání a shromáždila ve svém sešitě na všechno pár nápadů, které by se jistě také daly zužitkovat. Jako tvoření považuji - byť třeba mnozí nebudete souhlasit - vybarvování mandal, což už jsem zmínila v souvislosti s poslechem audioknih. Nejenže je to absolutně antistresová činnost, během níž vypnete a soustředíte se na barvy, ornamenty a případně hudbu či mluvené slovo, ale když si tak listuji výtiskem obsahujícím padesát mandal, z nichž polovina už je vybarvena, naplňuje mě pocit takové drobné hrdosti, jestli mi rozumíte.
Samotný odstavec bych možná měla věnovat fotografování. Během ledna se mi dostalo totiž několika fotografických příležitostí - fotila jsem ohňostroj, svou kamarádku, několik rodinných narozeninových oslav a zasněžené chvilky. Od zveřejnění sbírky fotek západů slunce jsem jich zase pár vycvakla. Doufám, že brzy nastane vhodný čas na fotočlánek.

Deník
Myslím si, že kdyby můj deník měl nějakou duši a jeho existence by závisela na četnosti nebo aspoň podrobnosti některých mých zápisků, jistě by tento zimní měsíc přežil. Strávil se mnou týden na horách, přetrpěl bolest z podvrtnutého kolena a následných hádek s rodiči, vpil všechny mé zoufalé hormonální a pubertální slzy nad neutěšeným osudem osamělé a zamilované patnáctky a byl také svědkem mnoha vnitřních rozporů, o nichž jsem neřekla ani svým nejbližším. Nejspíš právě tím ztratil svou možnou literární hodnotu po mé smrti (haha, kdybych jako někdy byla slavná nebo tak), ale vím jistě, že jestli si ho jednou budu číst s časovým odstupem, nezůstanu chladná ke svým výlevům. Jinak si myslím, že se má psychika vlivem omalovánek, podpory především Iris, spřátelení se s některými holkami z prváku a podobných drobností, o nichž se třeba rozepíšu v plánovaných Nemalých radostech, od počátku roku zlepšila. Zkusila jsem si napsat životopis do McDonald's, nicméně když mi pak manažerka volala a oznámila, že mě budou zvažovat pouze v případě, že budu pracovat do desíti večer o všední dny (nemyslím pátek), odmítla jsem a s rodiči jsem se o tom pak bavila a usoudila jsem, že fakt mi volný čas nestojí za pár korun, které by akorát podpořily mou nespořivost. Měla bych se naučit vycházet s málem (a to jsem zjistila, že toho tak málo nemám).

Předsevzetí
Vezmeme to popořadě, ne? Ve snaze srazit váhu pod sedmdesát jsem docela úspěšná, i když za to nemůže má pečlivost, kterou jsem, přiznám se, nepřeháněla (prostě jsem byla v pohodě a neřešila vůbec nic), jako spíš má právě prodělaná nemoc, která mě zbavila asi kila vnitřní hmotnosti. Začala jsem však pro sebe dělat aspoň to, že chodím domů, snažím se aspoň jednou dvakrát týdně, pěšky. Vlastně to má mnohé výhody, ale to s tímhle nesouvisí.
Ke svému lingvistickému lajdáctví jsem se už dobrovolně přihlásila výše a k úspěšnému plnění knižní výzvy vlastně taky. Buď bych tyto dvě větve měla zatěžovat stejnou vahou, nebo se příště zaměřit spíš na tu jazykovou. Jenomže moje plánování ne vždycky vychází, uvidím, na co bude chuť a čas.
Pokus o nalezení brigády jsem vám osvětlila v předchozích odstavcích, netřeba se k tomu vracet. Pořád můžu doufat ve knihkupectví a když nic, zůstala mi roznáška novin za dvě stovky měsíčně. S potěšením mohu oznámit pokrok v předsevzetí udělat si systém v pokoji, protože od táty jsem k narozeninám dostala cestu do Ikey, ze které vzešlo několik šuplíků, jeden box, zrcadlo a věšák na dveře. Pokoj jsem řádně vysmýčila, přerovnala to, co se dalo a svou lednovou fázi si tedy nadšeně odbyla. Zbývá přetvořit polici na boty (tj. sehnat dost krabic) a uklidit knihovnu. Pak budu spokojená a třeba se i dočkáte nějakého vhledu do mé zase trošku změněné knihovničky.
V půl šesté ráno jsem vstávala během měsíce jen zřídka. Zato jsem trošku posunula svou večerku do časnějších hodin večerních, což jistě prospívá změně v budíčku, kterou plánuji. Juch, desatero bych si mohla téměř odškrtnout! Alespoň jeden bod, který mě tížil nejvíc, se mi povedlo naprosto anulovat. Jen tak dál! Do kostela jsem se zatím nedostala, ale mám ještě únor, ne?
Historii na odborné vlně jsem se nevěnovala tolik, jak by bylo třeba, ale to se, počínaje dneškem, mění! Proč? V dubnu na mě čeká velmi těžké, velmi podrobné a poměrně důležité krajské kolo dějepisné soutěže gymnázií z ČR a Slovenska, které se zaobírá dobou od května 1945 až do prosince 48. Půjčila jsem si ve Vědecké knihovně na Kladně nějakou doporučenou literaturu a řeknu vám, to jen tak nepřečtu. Tohle téma mi navíc není tak blízké, zvlášť když se to točí moc kolem politiky, protože vždycky, když si myslím, že jsem pochopila třeba levici a pravici, dočtu se někde o nějakém rozdílu, který mi na mysl vůbec nepřišel a celé se mi to zamotá. Ale to sem nepatří. Versologii jsem vesele ignorovala a Klub snílků ze svého lednového harmonogramu neúmyslně vyškrtla.

Písnička
Objevila jsem několik staronových (starých pro ty, kteří sledují hudební scénu, nových pro mě) písniček, které hned zaujaly místo na mém playlistu. S německými, kterých je určitě mnohem víc, vás tentokrát obtěžovat nebudu, anglické určitě znáte blíž. Kdybych tuhle písničku objevila před článkem s oblíbenými zamilovanými písničkami, tuhle bych tam stoprocentně zařadila. Škoda, příště.



Ještě jednou děkuji za všechna přání k narozeninám! Jaký byl váš leden po všech těch stránkách, po kterých jsem ho zhodnotila a shrnula já?

Vlasta

Komentáře

  1. Máš spoustu krásných nových knížek :). A moc se mi líbí, kolik jsi toho za leden zvládla a jak jsi pokročila :).

    OdpovědětVymazat
  2. Ty jo! Tobě se toho povedlo :D já leden akorát tak proseděla na zadku :D
    Knižní skóre je naprosto parádní, těším se, co řekneš na Dopisy na konec světa - moc se mi líbí ta obálka.
    Ohledně německých písniček mám fakt radost :-) Jinak mi kamarádka doporučovala aplikaci Duolingo, možná by tě to zaujalo (mně je to spíš na nic, protože nemám angličtinu lepší než NJ a nemám v plánu se učit rusky ani italsky :D )
    A co se týče brigády, asi jsou vážně lepší metody než McDonalds... i když . co já o tom vím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však já u většiny věcí taky seděla. :D
      Duolingo mi doporučovala už Iris a fakt vážně nad tím uvažuju. :) Angličtinu nemám úplně na takové úrovni, jakou bych chtěla, ale pro studium italštiny by to mohlo stačit. :) A kdyžtak by to bylo triolingo. :D

      Vymazat
  3. Moc pěkný článek. Až si přijdu jako líné budižkničemu. Nečtu jaksi na kvantitu, spíše na kvalitu, takže jsem zatím dočetla jen jednu knížku.
    Sólo i Krkavčí lásku mám doma, druhá zmíněná knížka pro mě byla natolik vyčerpávající, že jsem ji odložila na neurčito, a do Sóla jsem se ještě nepodívala, ale bylo mi řečeno, že taky nic moc, tak uvidím. Líbí se mi, jak si sbíráš tu sérii, i když vůbec nevíš, jestli se ti to bude líbit :D Přečti si Jakobijánův dům, ten je ze série nepochybně bezkonkurenčně nejlepší.
    Rozdíl mezi levicí a pravicí docela chápu, myslím, sice se nepovažuji za odborníka, ale kdybys chtěla něco objasnit, pokusím se.:)
    Lady Fuckingham se mi vždy zdála hrozně nemravná tím názvem, asi jsem až moc cudné děvče na to, abych ve svých šestnácti četla něco s takovým názvem a takovou obálkou. :D Jeptiška je mi názvem asi bližší. Dneska jsem ji zcela náhodou našla ve školní knihovně.
    V olympiádě z angličtiny jsem byla o půl bodu poražena, mimochodem. :) Jsem docela ráda.
    Moc hezký článek a fotky. :) Mandala je super. Vlastně mám v plánu pořídit si omalovánky s pražskejma budovama.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, risk je zisk (a nebo taky ne). :) Zase to není taková investice... :)

      Vymazat
  4. Uchvacuje mě, jak někdo může recenzovat Jeptišku. Podle mě to snad ani nejde. Vždycky si říkám, že se recenze dělají na nové knihy a ne na léty prověřenou klasiku :-D. Mně se Jeptiška moc líbila a sní započala moje touha po čtení knih, které probíráme ve škole.

    Ve studiu jazyků seš dál než já. Já se spoléhám leda na školu... :-D

    Fotky jsou krásné, moc se mi líbí hrst malin :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, recenzuju to, co čtu. Dobře, recenze je blbý označení. Óda na Jeptišku sedí víc. :D

      Vymazat
  5. Máš to pestrý.
    Stran knih se nedivím, že některé jsou i zklamání - ne vždycky známé jméno autora znamená, že kniha je kvalitní nebo dobře čtivá. Zvlášť v téhle době, kdy jde, podle mého možná snobského soudu, spíš o rychlokvašky. Ne že by všechny rychlokvašky musely být nudné, třeba série Eragon měla něco do sebe a druhý díl jsem si opravdu vychutnávala, ale je fakt módní vlna některých knih.
    Zaujala mě tvá poznámka o mandalách a tvoření. Nevím proč by vybarvování mandal nemohla být tvůrčí práce - tvůrčí práce je přece všechno, co kdo vytváří a do čeho vkládá aspoň kousek fantazie. V případě mandal a vybarvování obrázků spočívá fantazie přinejmenším v barevném ladění, takže proč ne?
    Navíc když je podbarveno audio příběhy typu Malý princ...
    K jazykovým znalostem a dalšímu úsilí jen gratuluji. Na tomhle rozhodnutí, zdokonalovat se v této oblasti, se nedá najít nic negativního. Opravdu, když budeš umět časem dva-tři světové jazyky, bude to pro tebe ohromná výhoda.
    K brigádě - myslím že McDonald není jediná společnost na světě. Dělat do desíti večer, na to se vykašli - vlastně jsi to pustila a myslím že ne ke své škodě, ostatně i rodičové ti to schválili. Ale zkoušej se dívat kolem i dál, třeba najdeš něco normálnějšího. Hlavně v létě, není marný prodej různých limonád, džusů nebo točení zmrzliny (ale to bys asi musela někam dojíždět, pochybuji že u vás budete mít ovocný bar.) :-)
    Recenzuješ dobře, promyšleně a pokud možno s odstupem i s trochou vnitřního náhledu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono by ani nevadilo, že je to do deseti do večera (i když), ale fakt to není důležitější než škola nebo můj volný čas a spánek... :)

      Vymazat
  6. tak ta mandala je fakt nádherná!! a jiank ty knížky vypadají zajímavě.. :))

    OdpovědětVymazat
  7. Obdivuju to množství přečtených knížek! V poslední době mi čtení nějak nejde, nechce se mi, a když už ani, přečtu jen pár stránek. Audioknihami si zpříjemňuji odpolední směny v práci, a Malého prince čteného panem Cupákem miluju už několik let. :)

    Duolingo jsem zkoušela, ale příliš mě to neoslovilo. Nebo jsem u toho spíš nevydržela, mě totiž nic nevydrží bavit moc dlouho. Teď jsem si ovšem začala psát deník v angličtině, na procvičení, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. :D

    OdpovědětVymazat
  8. Omlouvám se, že komentuji tak pozdě, ale doteď jsem byla hrozně vyklepaná ze školy a jiných starostí, takže on by ten komentář asi stejně za moc nestál. :)
    Každopádně těch knih jsi stihla vážně parádní hromádku. :) Já začala se šesti za leden, což je na mě naprosto bombastické. Akorát to bylo hlavně díky Pikové dámě od Puškina (cca 60 stran) a Havranu od Poea. :)
    Jinak Jeptišku si možná někdy i přečtu, Žítkovské bohyně bych si jednou chtěla koupit, jsem zvědavá, co řekneš na Dopisy na konec světa a taky zda se ti bude líbit Cinder. Já z ní byla totiž nadšená. :)
    Tvé zapálení pro studium cizích jazyků čím dál více obdivuji. Mně celkem baví angličtina a poslední dobou začínám znovuobjevovat krásy francouzštiny a přemýšlím o jejím dlouhodobějším studiu. Protože ten jazyk je prostě tak hezký (a vůbec není těžký, to jsou hrozný pomluvy). :) O duolingu jsem slyšela, ovšem prý tam nejde nastavit čeština-francouzština, ale pouze angličtina-francouzština a to bych asi úplně nedávala. :D
    Dej vědět, jestli to vyzkoušíš, jaké to je. ;)
    Taky mě fascinuje, že si vedeš deník ve formě opravdových čistokrevných deníkových zápisků. Já to párkrát zkoušela a nikdy mi to nevydrželo. navíc nesnáším čtení svých srdceryvných výlevů z minulosti. Já vím, že je to mojí součástí, ale hrozně nerada si to připomínám.
    takže jsem skončila u Všehobloku, což je vlastně deník, ale není to deník. :)
    A chození domů pěšky je určitě fajn. ;) Já chodím každou středu a pátek ráno na autobus a všechny dny krom pondělí odpoledne z autobusu a díky tomu si připadám, že aspoň něco málo dělám. navíc, když náhodou jedu vlakem, tak musím přes obrovský kopec a to pak mám ze sebe extra radost. :D Ale potřebovala bych zapracovat hlavně na břiše, jenže k dobrovolnému posilování se prostě nedonutím.
    Cesta do Ikey mi přijde jako dokonalý dárek. budu to muset někdy zkusit navrhnout rodičům. :D A moc bych chtěla vidět tvůj pokoj, pokoje ostatních jsou jedna z věcí, které mě na lidech nejvíc zajímají. :)
    A ještě jedna věc - vstávat v půl šesté mi přijde strašně brzo! :D To bych nikdy, fakt nikdy nezvládla. Mně přijde optimální doba tak sedm hodin. :)
    Zatím se měj moc pěkně! ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen k tomu Duolingu - není to těžké, neboj se toho. Předpokládám, že základy angličtiny máš, a ty ti k tomu nepochybně stačí. Já jsem zkoušela právě angličtinu-francouzštinu a nedělalo mi to sebemenší problém (jen jsem na to neměla čas). :)

      Vymazat

Okomentovat