Nemalé radosti #15

Nemalé radosti mě vždycky bavilo psát. Uvědomíte si díky nim spoustu příjemných věcí, které vás dělají šťastnějšími, pozastavíte se chvilku nad plynoucí existencí a z té řeky emocí vylovíte sedmero zážitků, věcí, osob či vzpomínek, na které jednoduše nechcete zapomenout. Účinným způsobem, jak radost nevymazat a nepřehlížet, je psát takovéhle články aspoň jednou dvakrát do měsíce, to už máme čtrnáctero radostných bodů minimálně. A když si pak takové články ze štítku Nemalé radosti pročítáte zpětně, s odstupem třeba několika měsíců či let (to mám na mysli časy, kdy jsem coby Kariol psala Nemalé radosti pravidelně každý týden), zjistíte třeba, kolik věcí vám v minulosti projasnilo den a že byste třeba ty věci mohly nechat prozářit pochmurno, jež vás obklopuje, znovu. A ono to většinou funguje. Ale to byl jen takový úvod k radostem, které jsem nastřádala a které bych ráda sdílela se svými věrnými čtenáři, ano, vy víte, o kom všem mluvím.

Své narozeniny jsem neslavila nijak bouřlivě, mamka upekla bábovku, dopoledne jsem nemusela jít venčit psa a odpoledne přišli na čaj děda s babičkou, načež se asi pět hodin vzrušeně bavili o rodinných záležitostech a černých ovcích, takže jsem hlídala Bětuši u sebe v pokoji a... ani nevím, co jsem dělala. Přesto jsem dostala spoustu dárků, které mi udělaly velkou radost. Od táty jsem dostala výlet do Ikey, kde jsme nakoupili zrcadlo, šuplíky a pár praktických doplňků do mého pokoje. Mamka mi v Levných knihách vzala knížky, které jsem jí napsala na papírek (původně to měl být jen druhý díl dystopie od Megan Creweové, ale nakonec se z toho vyvinulo víc věcí, které jsem už zmiňovala ve Vybarvování. Od prarodičů, kteří přišli na kafe, jsem dostala bonboniéru a nějaké peníze, které mi mamka hned dala na účet. Od těch druhých jsem ke svému překvapení dostala flašku vaječného likéru (ale pšt :D) a takové ty pasty Piknik a Pikao. Od spolužačky jsem dostala úplně mega super bombastický dárek - vyrobila mi krabičku (ano, tu z fotky), která obsahuje všechny naše zážitky, hlášky, společné fotky, citáty o přátelství a je to prostě děsně vymakaný a skvělý. (A bohužel to dost dobře nejde nafotit v celku a navíc to nevypadá tak dobře, protože to moc nedrží v rozloženém stavu.) Jak už jsem zmiňovala, přišla mi knížka Cinder od Ailin, děkuji ještě jednou, a Annika mi poslala přáníčko, jehož obsah mě opravdu převelice potěšil, žel bohu se někde na poště ztratila záložka, kterou mi Annika poslala za účelem četby japonské literatury. Škoda, že teď se jí věnovat nemohu, dokud mi ochotná královna bílých růží nevyrobí novou. :D 

Noha se mi pomalu léčí. Je to dobrá zpráva, protože omezení chodit mi vyhovovalo jen chvíli, jenomže ono každé omezení nakonec začne člověka pěkně otravovat a konejšit se může jen tím, že není trvalé a zkracovat si dočasnost něčím jiným. Začala jsem chodit pěšky domů. Ne nijak pravidelně, prostě když byl čas a chuť. Což během ledna znamenalo asi pět až osm cest o vzdálenosti 4,5 kilometru. Jednou jsem na své cestě potkala jeho, ale šla jsem dál, a tak z toho nic nebylo. Jindy jsem zase šla, nebo spíše pobíhala, v doprovodu vysokého spolužáka, když jsme nesli vysvědčení již zmíněné spolužačce. Asi jsem ho dost zdržovala, ono když někdo měřící metr osmdesát tři přidá do kroku, nemá člověk mých rozměrů, navíc indisponován, šanci mu stačit a nezadýchávat se při tom. K mému překvapení jsem zjistila, že onen spolužák vůbec není takový, za jakého jsem ho měla. Nebo je, ale vlastně to ničemu nevadí. (Příležitostně) kouří, rád se napije, vyzná se ve videohrách, zajímá se o druhou světovou válku a procesy s Němci, má docela dobré politické a existenční názory, byť s nimi občas nesouhlasím, a přes svou lenost je fakt chytrej takovým tím vrozeným způsobem. Udělalo mi radost tohle zjištění a taky fakt, že sám navrhl, že se mnou ke spolužačce zajde a po cestě často mluvil on o všemožných věcech, třeba jsme se chvilku bavili o Mnichově a otázce obrany Československa, teda té možné a nakonec nerealizované. 

Docela dlouho jsme se sestrou trénovaly na soutěž komorních souborů Základních uměleckých škol. Coby žesťové duo jsme měly postup ze školního kola jasný, přesto jsme se snažily uspět a opravdu, k překvapení nás obou, jsme na sále v naší místní hudebce zahrály před ředitelem školy, naším učitelem a učitelem na trubku bezchybně všech pět skladeb trvajících dohromady šest minut. Bezchybně. Všechna kritická místa. To se nám ještě nikdy nestalo. Na okrese už se nám tak dobře nevedlo, trošku jsem se nechala unést na vlnách Green sleeves (tuhle smyčcovou verzi opravdu doporučuji, je mrazivě nádherná, ale na lesní roh s druhým hlasem pozounu taky nezní špatně :)) a zahrála asi tři takty špatně, kvůli čemuž jsme namísto druhého místa dostaly jen čestné uznání od poroty, v níž neseděl ani jeden učitel na žesťové nástroje. Ale zklamané nejsme, aspoň nebudeme mít hudebku čtyři hodiny týdně. 

Konečně jsem začala číst doporučenou literaturu na tu dějepisnou soutěž. Začala jsem knihou Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, protože jako jediná má jinou obálku než nahnědle bílou. Už jsem překročila čtvrtinu knihy a i když je to náročné a přečtu zhruba 15 stran za hodinu, přijde mi to dost zajímavé a tenhle týden, kdy máme jarní prázdniny, to určitě dočtu celé, abych se jednak mohla poplácat po zádech a něco si konečně z toho dlouhého seznamu odškrtla a jednak proto, že nemám moc času, do dubna ho fakt není tolik, a že by bylo namístě přečíst aspoň těch pět knížek, co jsem si vypůjčila z knihovny. Zaujala mě však jedna otázka v (asi padesátistránkovém) úvodu: 

Jaký význam má pro historika znalost množství dekretů, zákonů, oběžníků a směrnic, pokud nezjistí, zda byly v praxi vůbec dodržovány a jaké měly konkrétní důsledky pro obyvatelstvo, jehož situaci měly upravovat? (Adrian von Arburg)
Mám za sebou rozbor situace odsunu a soudních procesů s Němci a jiným německy mluvícím obyvatelstvem v Brně, na Liberecku a na Jindřichohradecku a dozvěděla jsem se opravdu spoustu věcí. Zároveň autoři (každou kapitolu sepisuje jiný historik) přiznávají, že pramenů ani ověření nemají dostatek, třeba z důvodu tabuizace po únoru 1948. Ale s tím vás tady nebudu unavovat, prostě mi dělá radost, že se dostávám k takovým informacím o lidských životech. 

A dělá mi radost spousta maličkostí, nad kterými se pousměju, ale vesměs se o nich nedá tolik psát. Třeba když jsme s Bětuškou foukaly z bublifuku a pak skákaly po trávníku a všechny je zadupávaly. Nebo když jsem se válela v posteli s Bertíkem, mazlila se s ním a jenom pozorovala, jakou má z toho radost. Nebo když jsem se bezpočtukrát chechtala nad Analfabetkou, kterou už mám skoro doposlechnutou. 

A co dělá radost vám? Máte rádi vaječňák? Házíte kuřáky do jednoho pytle? Zajímá vás problematika odsunu Němců po válce? A jak byste odpověděli na citovanou otázku?

PS: Tohle zarovnání fotek jsem odkoukala od Taychi. Je to jen zkouška, ale můžete mi napsat váš názor. :) (no jo, opice jsme přece všichni :))

Komentáře

  1. Achjo, kéž bych taky měla takovou kámošku, jako je Bára. (Ale holt jsem zlá a neposílám dárky.) Ale aspoň ti zpětně popřeji vše nejlepší k narozeninám.
    Se čtením historických knih tě obdivuji. S odpovědí na citovanou otázku ti neporadím, protože jí ani málo nerozumím, bohužel.
    K tvým otázkám: Vaječňák ráda nemám, kuřáky neházím do jednoho pytle (vlastně nemám ráda žádné takovéto generalizace, vždyť když někdo kouří, neovlivňuje to celou jeho osobnost), problematika mě zajímá, kdysi se dokonce dotkla předchozích generací mé rodiny, ale asi bych o ní dobrovolně nečetla. Zarovnání se mi líbí.
    No jo. Měj se.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždyť už jsi mi přála. ;) Určitě jednou budeš mít nějakou úžasnou nejlepší kamarádku.. ;)
      Zrovna ta liberecká mi přišla docela zajímavá. Vlastně jsem přemítala, jestli jsme na některých místech nebyly. (Třeba na tzv. Výstavišti - není to tamto při cestě kolem muzea?)

      Vymazat
  2. Ta záležitost s uloupenou záložkou mě skutečně odrovnala :-D No jo, on na ní byl přidělaný možná trochu prostorově náročnější korálek; asi protrhl ten otvůrek, který jsi zmínila ve zprávě na fb, a záložka nějak propadla.

    Skoro si až říkám, že se do tohohle projektu pustím znova, protože mi připadá, že ač zažívám spousty fajn příhod, tak nějak se mi průběžně vykuřují z hlavy. Na druhou stranu se bojím, že to bude tak trochu na jedno brdo - bude to jako jsem napsala ve svém posledním, antibiotickém článku - jistý muž sem, jistý muž tam, a nevím, jestli to někoho bude bavit číst, kór když vím, že dotyčný blog čte. Asi si spíš obstarám pěkný notýsek :-)

    Kámoška ti vytvořila skutečně pěknou věcičku. Skoro až mám chuť se inspirovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, možné by to bylo. Je to škoda a záhada.
      Hele, já bych to četla, mně by ty radosti nevadily. Já taky pořád píšu vesměs to samé. :D
      Jen se inspiruj, prý se to dělá pro milence, ale ona mi to udělala z čistého kamarádství, protože ten nápad je fakt super. :)

      Vymazat
    2. Hm... v mém případě rozhodně jedině pro nějakou kamarádku - věřím, že ty by takovýto dar ocenit mohly, milenec však podle jeho povahy určitě ne :-D - a navíc kromě jedné, kterou jsem náhodou našla na internetu, neexistuje jediná reprezentační společná fotka :-D
      O zavedení rubriky ještě popřemýšlím. Láká mě to čím dál víc. Možná to i oživí můj blogovací apetit, který v poslední době nějak uhynul.

      Vymazat
  3. Krabička je úžasná a pokud kamarádka dovolí, nechám se jejím nápadem inspirovat. (Protože mít na Valentýna drahou polovičku s sebou přináší taky jednu nepříjemnost - něco mu věnovat. Což se mě dřív netýkalo.)
    Vaječňák ráda nemám, kuřáky do jednoho pytle neházím (I když to bude tím, že oba rodičové kouří.) a citované otázce moc nerozumím. Spíše vůbec... ^^
    A opožděně, všechno nejkrásnější. (I když mám pocit, že jsem ti přála?) :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně její nápad to není, tak se inspiruj a pak se třeba pochlub. ;) Týjo, ty už máš drahou polovičku? To je skvělý! :)
      Přála, přála, děkuji. :)

      Ty jo, už víc lidí té otázce nerozumí. :D Prostě je to zamyšlení nad tím, jestli má pro historika, ale i obyčejného člověka, nějaký smysl, že ví, že tehdy a tehdy byl vydán takový a makový zákon, když zároveň neví, jak ten zákon ovlivnil obyvatele. Prostě je to v tom případě jen tak nějak prázdný údaj. :)

      Vymazat
  4. Moc milé nemalé radosti :-) Ten dárek od kamarádky vypadá dost nepochopitelně, tak, že mě neuvěřitelně zajímá... Budu muset vyrobit něco podobného :-)
    .
    Vaječný likér mám moc ráda, snažím se z něj udělat doma vánoční tradici O:-)
    .
    A co se týče alkoholiků a kuřáků... nevadí mi, pokud s nimi nemusím delší dobu sdílet jeden uzavřený prostor :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jů, konečně nějaký milovník likéru. Někdy si spolu připijeme. :D

      Vymazat
  5. No, už vím, jak se cítí naše děti, když si s dospěláky na návštěvě sedneme a probíráme rodinné věci a černé ovce :D. Ale snažíme se to minimalizovat :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně by nevadilo probírat to, jenomže já byla z diskuze vyloučena. :D Fňuk. :D

      Vymazat
  6. Jo, máš pravdu, kolikrát si postesknu, že jsem s malými radostmi skončila už jen pro to, co píšeš. Je potřeba připomínat si hlavně to dobré a ne být neustále sebelítostivý, sebelítost nikam nevede, ačkoli i negativní věci jsou k něčemu dobré.
    Koukám Tvé narozeniny, které jsem opomenula, i když to mám zapsané v diáři - a chci se moc kát - (a dodatečně chci ze srdce přát vše nejlepší. A v případech nouze přeji sílu vstát a nacházet v soužení jen to, co Tě zas posílí), se pěkně vydařily. Už od malička si přeji mít narozeninovou oslavu alespoň, jakou máš Ty, ale bohužel se to u nás nedělá. Nicméně ten dárek od kamarádky je vážně perfektní, to se té holčině musí uznat. Vůbec se mi zamlouvají všechny Tvé dárky, brala bych je všemi deseti :D
    Ty máš nějaký objev, ju? To zní moc zajímavě a držím palce, jestli máš s tím objevem nějaké plány.
    Taky budu držet palce na soutěž, musíš hned dát vědět, jak jsi dopadla, velice mne to zajímá :) a mám eminentní zájem na tom, abys to zvládla.
    Jinak ta otázka ohledně směrnic atd. je hodně zajímavá, nevím. Historikovi je to k tomu, aby rozklíčoval mentalitu a vůbec kulturu doby. Protože ze směrnic a podobných věcí se člověk dovídá, čeho se lidé dříve dopouštěli a co bylo právě třeba zakázat, právě proto, že se to dělalo. A bylo tomu i přesně naopak, něco se nedělalo, ale byla tu snaha, aby se to dělalo. Například robotní patenty ze 17. a 18. století neustále reagovaly na danou situaci. Nevolníci byli vykořisťováni, byli nuceni kupovat prošlé zboží od šlechty za vysoké ceny, museli pracovat na vrchnostenských pozemcích od nevidim do nevidim a na svoje usedlosti neměli čas atd. Mnohokrát byla tedy prostřednictvím robotních patent snaha zakázat to, co se dělo a reagovat na to. Jenže vrchnost dokázala spoustu věcí překroutit a přizpůsobit se a ve výsledku se nic nezměnilo. Proto vycházely další patenty, které zase reagovaly na věci, které si vrchnost pozměnila ke svému obrazu. Atd. atd. A když se ty dokumenty pořád v některých bodech opakují, může to znamenat, že lidi se z těch předchozích nepoučili a zakazovaná věc se děje dokola a dokola. Takže člověk, když s tím umí pracovat, dokáže si z toho vytáhnout hrozně moc věcí.
    Otázky (na tělo): radost mi dělají usměvaví lidé, dělá mi radost, když jdu do obchodu a můžu si zažertovat s prodavačkou. Nebo mě jen potěší, když je milá a nedívá se na mě jako na vraha. Radost mi dělá čokoláda, čaj, jenom pohled na zvířata - toho už si všiml i můj přítel, když jen vidím na ulici psa, tak jsem hned jak vyměněná. Je toho hrozně moc, co bych tu mohla vyjmenovat.
    Jestli házím kuřáky do jednoho pytle? Já se přiznám, že ano, že to dělám, i když připouštím, že to nemusí být dobrá strategie. Ale já mám zkrátka k tomu kouření obecně tak strašně negativní postoj, že si ho okamžitě vztáhnu i na toho, kdo kouří. Mám to prostě nějak zafixované. Beru to trochu filozoficky. Člověk, když kouří, ve většině případů (samozřejmě ne ve všech) je bezohledný vůči ostatním, kteří kouřit nechtějí. Taky to beru tak, že když kouří, tak si tím ten člověk asi něco kompenzuje, má nějaký stres, který neumí řešit jinak, než tímhle...
    Vaječňák mohu v menším než malém množství :) ale i přesto se na to dá odpovědět "ano"
    Ano odsun mě zajímá, je to kontroverzní otázka českých dějin, ale musí se chápat v návaznosti na předchozí dění, tedy v návaznosti na druhou světovou, jinak je to podle mě vytrhávání z kontextu. Můžeš říct, že při odsunu se Čechoslováci (asi ve větší míře Češi) chovali zle. Jenže oni zase na něco reagovali, a to na zlé chování Němců za Protektorátu. A když se člověk do té doby vžije, zjistí, že na tom vlastně není nic udivujícího (ne, že bych násilnosti obhajovala), ale Němci dělali Čechům téměř to samé, ne-li se k nim chovali hůř.
    Omlouvám se za svůj vyčerpávající komentář...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neomlouvej se za své vyčerpávající komentáře, já si jimi ráda nechám vyčerpat a potěšit. :3 Napsala jsem ti ostatně zprávu na Skype, takže už to nemusím rozvádět tady. A za ty narozeniny se neomlouvej, já ti taky zapomněla popřát. O.o :D

      Vymazat
  7. P.S. jak jsem odpovídala na tu citovanou otázku, mám tam slovíčko "nevím", ale vzápětí na ní odpovídám, jakože vím, tak jen chci upřesnit, že to nevím, patřilo k jiné větě, kterou jsem smazala, ale "nevim" jsem opomněla smazat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně. ;D Překvapilo by mě, kdybys něco nevěděla a to to myslím v dobrém. :)

      Vymazat
  8. Ta krabička je vážně krásná! :) Mě kamarádka loni k narozeninám dala desky, ve kterých bylo něco podobného. Bohužel mám pocit, že letos by mi takový dárek znovu nedala, ale to už je zase jiná věc a do (Ne)malých radostí se to rozhodně nehodí. ;)
    Pořád přemýšlím, jak to funguje...budu to muset zkusit někde najít poskládat. :D
    K narozeninám ještě jednou vše nejlepší. :) U nás doma taky míváme jenom takové to rodinné popřání. Loni jsem svůj narozeninový den strávila učením se na čtvrtletku z matematiky. Upřímně doufám, že se to letos nebude opakovat. :D (Mám narozeniny shodou náhod přesně na datum, kdy se u nás na gymplu dělají příjmačky na osmileté studium, a tudíž má vyšší gympl volno :))
    A vaječňák já ráda! Nejradši babiččin domácí. Je to asi jediný alkohol, který mi doopravdy chutná. :)
    Potom, co se týče kuřáků... No. Nelíbí se mi to, ale je to jejich volba. Ovšem pokud se mám s bavit s někým, kdo je milý, ale kouří, tak to většinou neřeším, ačkoli to dotyčnému v mých očích nepřidá. :)
    Bohužel, odpovědi na danou otázku se také zdržím, protože kdybych se na ni snažila odpovědět (a že já otázky ráda), byly by ti ničím nepodložené žvásty. :D
    Měj se pěkně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě mrzí. :(
      Jů, tak to se budeš mít. :D Docela ti závidím gympl, na němž vám dají nějaké ředitelské volno. :D
      Jojo, taky nic jiného nepiju, zásadně připíjím vaječňákem. :D
      Díky! :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky