Dopisy na konec světa

Když se dívám na novinky z různých nakladatelství, přiznám se, kolem Yoli často projdu bez povšimnutí. Občas zachytím nějakou novou obálku či anotaci, ale spíš to jde mimo mě. Jenomže nedávno na mě vybafla nová knížka, na jejíž obálce ji velmi kladně hodnotí tři autoři, z nichž dva napsali knihy, které jsem si zamilovala a v nichž jsem se nějakým způsobem odrazila, tak jako ony ve mně. Asi proto mi Dopisy na konec světa nakonec skončily v knihovně - tedy vlastně všude, kam jsem se během jejich týdenního čtení hnula. 


Poslední dobou tolik o knihách nepíšu, už to není takové jako dřív, zdá se mi. Nějak mi chybí ta správná "recenzní" slina. Jenomže nevěnovat alespoň jeden článek něčemu, co mě tak vtáhlo a propojilo s papírovým příběhem, by byl hřích. Knížku Dopisy na konec světa má na svědomí Ava Dellaira a o její prvotině se v tom nejlepším světle vyjádřili Stephen Chbosky, autor mé srdcovky Ten, kdo stojí v koutě, a Gayle Forman, která mě o letních prázdninách minulého roku příjemně překvapila a dojala knihou If I stay. Už od začátku jsem tak přistupovala ke knížce s určitými, nepopírám, že nemalými, očekáváními a bylo jen mou radostí, když jsem se o pravdivosti tvrzení na zadní straně obálky přesvědčila.

Laurel nastoupila na střední, není to pro ni jednoduché a záchytný bod v prvních zmatených dnech nalezne v úkolu z angličtiny. Má napsat dopis někomu, kdo zemřel. Dalo by se očekávat, že vylije své rozbité srdce a neurovnané pocity své mrtvé starší sestře May, kterou tolik milovala a obdivovala. Laurel však píše všem lidem, slavným osobnostem, které pro ni, častěji však pro ni i May něco znamenali, kdysi i nyní. Vypráví jim o svém životě na střední, o situaci v rodině, která se rozpadla spolu s odchodem May, o problémech s komunikací i navázaných přátelstvích, o lásce, ale především píše o svých pocitech. V dopisech se svěřuje s věcmi, které se bojí říct ostatním a tápe v nejistotě, která ji od Mayny smrti, které přihlížela, provází. A postupně odhaluje celou svou existenci a topí se v nemizejících myšlenkách.

"Laurel," řekl Sky, "mluv se mnou. Nestahuj se do sebe. Pověz mi něco. Cokoliv."
Zase se mi motala hlava. Začala jsem se vracet v čase, celá minulost mi splývala s přítomností a skrz to pronikal ten nejmizernější provinilý pocit vůbec. Musela jsem ho zahnat. Musela jsem najít May.
"Dobře," souhlasila jsem, "řeknu ti tajemství." Naklonila jsem se k němu a zašeptala: "Jsem víla."
Podíval se na mě se zvednutým obočím.
"Nevěříš mi, co? Tak se koukej, ukážu ti to." Vstala jsem a vylezla na nízkou zídku na kraji balkonu. "Zavři oči a já odsud odletím." Ignorovala jsem hlásek někde uvnitř hlavy, který mi připomněl: Křídla má jenom tvoje sestra. Rozčílil mě.
"Laure, slez dolů!" křikl na mě Sky jakoby z dálky.
"Ne. Chci letět. Chci lítat jako May," rozbrečela jsem se.
- dopis Johnu Keatsovi, strana 140

Jeden z dopisů z konce světa, který střežím už několik let. Od přízračné víly plné bolesti a snad i naděje.

Už od začátku jsem se dokázala vžít do příběhu. Styl, jakým Laurel vyprávěla věci, jaký měla na co pohled a názor a jak často přemýšlela, jak se vracela do minulosti a nejistě tápala nebo naopak se vztyčenou hlavou a myšlenkou, že tak by to udělala její sestra, se pouštěla do výzev. Možná je to jen má osobní záležitost, ale psychicky nevyrovnané, na první pohled relativně obyčejné osoby mi jsou sympatické. Ne, že bych si prožila takové trauma jako hlavní hrdinka tohoto příběhu, ale docela s jistotou mohu tvrdit, že pro něj mám pochopení. Sesterské příběhy, to je něco pro mě. K té své mám také blízký vztah a často jsem přemítala o tom, že by mě potkala podobná věc jako Laurel. Dobře, asi v trochu jiném měřítku, protože u nás se nevede tak živelný život jako na americké střední a taky nemáme tak benevolentní rodiče. Tímto jsem se však nechtěla dostat k sobě, ale k Laurel. K mému obdivu nad tím, jak budovala barikády proti strachu i jak mu podléhala, jak všechno vnímala a propojovala se svými vzpomínkami, šťastnými i těmi, které jí změnily život. Laurel často poslouchala písničky či četla básně, uvažovala o věcech a ve svých dopisech si s lidmi, kterým psala, povídala. O nich. Snažila se přijít na to, proč odešli, co po sobě zanechali a jak ji v danou chvíli ovlivnili. Velmi... polidšťujícím faktorem vyprávění bylo i to, že Laurel neměla jednotné názory. Ze všech dopisů čišela aktuálnost pocitů, čerstvost radosti i bolesti. Autorka do prohloubení čtenářova vjemu dala všechen svůj um, ale nutno složit poklonu i překladatelce. 

Na celé knize se mi líbilo právě to, že si hrála s pocity. Uvnitř i zvenčí - v každém dopise se ukrývají slovy vyjádřené emoce, které čtenář nemůže ignorovat a dokonce jim často podlehne. Občas jsem se zasmála. Snad jen jednou jsem si říkala, že je to nesmyslná situace, na druhou stranu, třeba v USA běžná. Několikrát jsem brečela, ani nevím jak. Z některých dopisů pramenilo čiré zoufalství, které sužovalo Laurel, zvlášť když se toho na ni nabalovalo moc a moc. Smířila se se sebou, aby ji nakonec do nejistoty uvalila drobná připomínka minulosti. Jistá nevyrovnanost se míchala s odhodláním a touhou objevit sebe samu. A taky potřebou zjistit, co vlastně má Laurel objevovat a jestli jít ve stopách May je ten nejlepší nápad. Takové pocity jistě prožívá nejeden dospívající a vidět je v někom, byť smyšleném, může hodně uklidnit nebo směrovat myšlenky právě k té fiktivní postavě, namísto nekonečného a tak nějak zbytečného procesu zaobírání se negativy sebe sama. Kdyby Laurel žila a nacházela se aspoň na stejném kontinentě, nejspíš bych v některých dějových pasážích nepřemohla nutkání vstát a vydat se najít ji, abych ji objala a utěšila ten strach, beznaděj. A samozřejmě jsem musela schválit tu osvědčenou metodu, jak se uklidnit - totiž psaní, svěřování úsměvů a slz papíru. 

Jednou jsi řekla, že podle tebe jsou lidé hrozně bojácní, když mají přeletět svůj vlastní Atlantik, a podle mě je pravda, že máme životy plné oceánů.
- dopis Amelii Earhartové, strana 239

Podle mě je někdy skepse vůči knihám pro mladé zbytečná. Aspoň pro mě. Co jiného by mohlo tak zrcadlit mé pocity, když už ne příběh patnáctileté nevyrovnané, lásku a vnitřní klid hledající holky? Prvním kladem této knihy bylo, že se o ní v nejlepším slova smyslu vyjádřili autoři, jejichž díla mě také svým způsobem zasáhla a ovlivnila. Dopisy na konec světa možná obě ze zmíněných knih předčily. Nejspíš proto, že jsem se s vypravěčkou sžila ze všech tří děl nejvíc. Ne že bych jí byla tak podobná - hezká a statečná a chytrá a nevyrovnaná v takové míře, ale přesto jsem si s tou papírovou Laurel rozuměla, jako by to byla má dávná, ztracená kamarádka. 


Neumím sepsat odstavec přesvědčivých a hlavně objektivních důvodů, proč si přečíst zrovna tuhle knížku, když dojemných příběhů, které zlomí srdce, chodí po světě jistě mnoho. Asi se ani nedá doporučit univerzálně všem, ale pokud si myslíte, že máte podobný vkus jako já, určitě neopomeňte debut téhle začínající autorky (jejímž učitelem byl jen tak mezi řádky právě Stephen Chbosky). A pokud se vám bude kniha líbit tak jako mně - i pokud se ani nechystáte koukat -, doporučuji zavítat na oficiální stránky knihy/autorky. Kromě informací o knize a životopisu zde naleznete také playlist, který ovlivňoval Laurel a příběh, a sekci, v níž si můžete přečíst a kam můžete poslat svůj vlastní dopis zemřelému. 

Ava Dellaira - Love Letters to the Dead, vydáno roku 2014
Přeložila Nela Knapová, v nakladatelství Yoli vydáno roku 2016, 272 stran.

Komentáře

  1. Tahle kniha mě také hodně zaujala, ale ještě jsem se k ní nedostala. I proto, že z YA knih bývám poslední dobou spíše zklamaná, do hrdinů se nedokážu vcítit a zdá se mi, že všechny tyto knihy jsou tak trochu na jedno brdo. Dopisy mě zaujaly zajímavým zpracováním a tvůj dlouhý (ale moc hezký) článek mě také navnadil. Asi to čtení ještě zvážím. Sice nemám sestru, ale bratra, nicméně i tak mám sourozenecké příběhy ráda - připadá mi, že jich až tolik není, a myslím, že je to vážně škoda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě taky častokrát YA příběhy štvou právě v tom, že z nich nic nemám, prostě to přečtu a nic, jede se dál. Ale třeba u téhle knížky jsem měla hodně silné pocity během čtení i po přečtení. Fakt doporučuji. :) Asi je jedno, že nemáš sestru, obecně jde spíš o to sebeobviňování a vyrovnání se se ztrátou a sebou samým. :)

      Vymazat
  2. Trochu mi to připomíná Nebe je všude. :) A taky A co když jsem blázen? a ještě Co kdybychom se neviděli. :) Teď se toho vyrojilo nějak víc. Ale všechny předchozí jmenované se mi moc líbily, takže pokud Dopisy na konec světa potkám v knihovně, pravděpodobně je tam nenechám jen tak ležet. :)
    Příběhy o sourozencích mě lákají, snad proto, že mezi mnou a mým bratrem je rozdíl jednadvaceti let a zdaleka si nejsme blízcí, jako sourozenci bývají. Je to komplikované, ale pochopitelné a já mu (ani sobě) nic nevyčítám. Jen jsem vždycky chtěla mít "opravdového" sourozence. :) Nevím, proč ti to vykládám, asi jsem to jenom chtěla objasnit a doufala, že mě pochopíš. :)
    Tvé recenze čtu moc ráda, takže doufám, že za čas zase nějakou napíšeš. :) Navíc díky tobě získávám další tipy na knížky, na které bych sama možná ani nenarazila. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, poslední dobou je hodně pěkných příběhů, což je jen dobře. :)
      Jsem ráda, žes mi to napsala. Páni - pokud je mých dvanáct let od mladší ségry velký rozdíl, pak tebe a bráchu musí dělit celý vesmír času. :) Ale navzdory té vzdálenosti si určitě aspoň v něčem jste blízcí, ne? Třeba co se týče rodiny. Ale chápu tě a vážím si tvého svěření. :)

      Vymazat
  3. Moc pěkná recenze :) Tahle kniha mě docela láká, ale do teď jsem se nějak nedokázala rozhoupat a opravdu se do ní pustit :)Ale vypadá dost dobře, tak snad se k ní teď konečně dostanu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě si na ni udělej chvilku. :)

      Vymazat
  4. Máš zajímavé tipy na knihy. A moc se mi líbí tvá recenze, bereš ji z různých úhlů pohledu, není to jen popis příběhu.

    OdpovědětVymazat
  5. Tvoje recenze jsou skvělé a spolehlivé. Už konečně bych si měla přečíst něco z toho, cos doporučovala (na tvé doporučení jsem četla Esej o tragédii a byla to moc pěkná knížka). Dopisy mě zajímají, navíc to vypadá na celkem rychlé čtení, připisuji si ji na seznam knih pod stromeček. Brečet u knížek je podivně skvělý pocit, jsem zvědavá, jestli mě Dopisy na konec světa taky rozbrečí. :)
    Jinak, knihy pro mladé se nepochybně nedají házet všechny do jednoho pytle. A vlastně, ona i ta kategorie "knih pro mladé" má podle mě dost nejasné hranice. Je pěkné, že je taková rozmanitá. I mezi mými oblíbenými knihami se nachází dost titulů zařaditelných do Young-Adult literatury. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :) Myslím, že aspoň jednu z těch tří knih, o nichž jsem se v článku zmínila (tj. Ten, kdo stojí v koutě/If I stay/Dopisy na konec světa), bys měla zkusit, protože by tě třeba taky zaujal ten příběh či psychika věci. :)

      Vymazat
  6. Nechápu to. Obvykle, když někdo chválí knížku (vlastně cokoli), mám tendenci se vůči tomu nějak vymezit a just si jít jinou cestou. Ale tobě ohledně knižního úsudku nějak zvláštně věřím. Recenze je moc pěkná, trochu jsem se bála ji číst, aby mi neprozradila zbytečně moc, ale nestalo se (děkuju). To důležité jsem napsala už asi na Goodreads - nejen ta obálka vypadá zajímavě... vrhnu se na ni, jakmile bude příležitost :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže já jsem tě vlastně v poslední době navnadila jak na Vojenskou felčarku, která mě vůbec nenadchla, tak na Dopisy na konec světa, které jsem si zamilovala. Ha, úspěch, cítím se fakt dobře. :D

      Vymazat
    2. Přesně tak, a na Jeptišku, abychom nezapomněly :D
      Felčarku vidím až za delší dobu, ale ty zbylé dvě bych opravdu ráda přečetla co nejdříve

      Vymazat
  7. Tolik slov vyřčených skrze řádky.. a přesto mě dokázali svázat, lámat na tisíce rubínových střípků vzpomínek. Čtení plné bolesti. Ale bolest je krásná. Tahle ano. Více slov k Dopisům na konec světa nedokážu napsat. Zatím ne. Vím, že chápeš proč.
    Okouzlila jsi mě. Recenze je úžasná, ač jsem si myslela, že pro tuhle knížku neexistují použitelné věty..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem si to myslela, ale s odstupem pár dní jsem to dokázala jakžtakž zformulovat. Ale předat poselství nejde, ta knížka se fakt asi musí procítit osobně. :) My víme. :)

      Vymazat
  8. Po přečtení této recenze je mi zrovna moc líto, že nemám čas, abych se mohla teď pustit do volnočasové četby. Zkouškové mi sice skončilo, ale paradoxně až po něm zase musím přistoupit k práci. Zase jsem si vzpomněla, že chodím do školy.
    No, co k tomu dodat, Tvoje hodnocení mě nadchlo, ukázky taky, myslím, že by se mi to mohlo líbit, protože mám moc ráda četbu s hlubokými myšlenkami a hlavně, když se týkají pocitů a niterných pohnutek.

    OdpovědětVymazat
  9. Po přečtení tvé (mimochodem suprové) recenze Dopisy na konec světa prostě musím mít!

    OdpovědětVymazat
  10. Mám jí v knihovně už docela dlouho a furt se k ní nemůžu dostat :/ Brání mi v tom knížky z knihovny, vždycky když tam jdu tak si řeknu že si nic nepůjčím, ale pak jdu domů a nesu si aspoň 3 knížky :D Jinak super recenze! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, chtěl jsem se zeptat jestli je kniha Dopisy na konec světa spíše pro holky nebo by se mohla líbit i klukovi? Díky za odpověď :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky