pátek 15. ledna 2016

Předvolání

Školní slohová práce, která má začít větou "Když přišlo psaní, věděla, kolik uhodilo." Žádný problém, ne? To byste na to ovšem nesměli úplně zapomenout a vymýšlet to za pochodu během hodiny. Jelikož si však myslím, že se mi toto vypravování docela povedlo (a navíc mám děsnou radost z toho, že se mi podařilo překročit limit tři sta slov o rovných sto devadesát šest), nevidím nejmenší důvod, proč s tím nespamovat i tady. Doufám, že se vám bude líbit a že prominete stylistickou stránku (přeci jen, když něco vymýšlíte z fleku, nesmíte přesáhnout papír a dopisuje vám propiska, nad kudrlinkami tolik nedumáte) a také možné nepřesnosti a chyby ve faktech a skutečnostech ohledně takovýchto předvolání k transportu. Nejsem historik (co není, může být, muhehe).


Když přišlo psaní, věděla, kolik uhodilo. Roztřesenýma rukama zvedla obálku a cestou do kuchyně ji pomalu otvírala. Posadila se ke stolu, zhluboka se nadechla a rozevřela přeložený list. Předvolání.

Na tuhle chvíli napjatě čekala už několik měsíců. Po všech těch omezeních, vyhláškách a zákazech začali židovští obyvatelé dostávat dopisy, které se na první pohled nelišily svou obálkou od běžné korespondence nebo účtů za vodu a plyn. Pro budoucnost adresátů byly však zásadní - jednalo se o předvolání k transportu. Rodiny často nevěděly, kam míří a co je zde čeká. Nikdo se však neodvážil neposlechnout příkaz. 

"Ústředna pro židovské vystěhovalectví Hlavního úřadu říšské bezpečnosti," četla znovu úvod dopisu, "povolává tímto Marii Edelsteinovou, jíž bylo přiděleno číslo 852310-3, aby se dostavila dne 20.listopadu 1941 v 19 hodin k transportu na níže uvedenou adresu." Věděla, že to přijde, ale i když se na tuhle chvíli snažila psychicky připravit poté, co odjeli její rodiče a rodina kamarádky Zuzany včetně jí samotné, teď to nezvládla. Do očí jí vhrkly slzy, rozum zatemnil strach.

"Babičko!" zvolala a hlas jí přeskočil. Ve vedlejším pokoji se ozval šramot, jak její babička vstávala z postele. Marie mezitím četla a informace se jí míchaly v hlavě. Padesát kilo maximálně. Cennosti a klíče od domu odevzdat. Účty zaplatit. Dostavit se přesně. Počítat s výdaji za cestu. Přeskakovala z řádku na řádek a nebyla schopna uvažovat.

"Copak se děje?" zachrchlala stařenka. Zdraví jí nesloužilo a doktora si teď dovolit nemohla. Marie zatřásla obálkou adresovanou Anně Edelsteinové, její babičce. Té netrvalo moc dlouho pochopit situaci, zamračila se a ztěžka usedla vedle vnučky.

"Myslíš, že pojedeme tam, kam odvezli maminku a tatínka?" ptala se s nadějí v hlase Marie. Od odjezdu jejích rodičů uplynuly dva měsíce a za tu dobu obdržely s babičkou jen jedno podivné psaní, kterému se zdráhaly věřit.

"Nikdo neví, co nás teď čeká," povzdechla si babička, "snad jen Bůh." Marie ani její rodiče nebyli žádní ortodoxní židé, ale jejich původ pro ně znamenal téměř ztrátu svobody. Babička si víru uchovala a často se za svého syna a snachu modlila, ale účinnost jí zaručit nemohl nikdo.

Co znamená číslo, které mi přidělili?" kroutila hlavou Marie. "Je to něco jako pořadové číslo? To by asi přišlo hodně lidí a my bychom dlouho čekaly, ne?" hloubala nahlas.

"Když tě v dopise, zvlášť takhle oficiálním, neosloví, může to znamenat mnohé. Třeba to, že tě už nepovažují za člověka se jménem. Komu se přidělují čísla? Dobytku. Děvenko, bojím se, co všechno to může znamenat," vyslovila svou domněnku babička. 

"A nedá se to celé ještě nějak obejít?" pochybovačně zadoufala Marie.

"Maruško, tohle už samy asi neovlivníme. V čích rukou je teď náš osud? V rukou Boha, který spravedlivě nahlíží do našich srdcí, nebo v rukou Adolfa Hitlera, jehož rozum je beznadějně pohlcen nenávistí, zlobou a krutostí?"

"Babi, já se bojím," zašeptala devatenáctiletá Marie a schoulila se babičce do náruče.

*

V průběhu příštího týdne nejspíš zveřejním fotky z lyžáku, které mi spolužačka poslala (kdybych měla fotit na svůj mobil, moc by toho nebylo a kvalita by stála opravdu za nic) a dál se uvidí. V plánu mám nějaké recenze, bucket list (takové to, co chci udělat, než umřu, jenomže pořád ještě nevím, jak to pojmu) a určitě ještě něco odškrtnu ze seznamu plánovaných článků. (S)mějte se a doufám, že přežíváte pololetí tak jako já. Já už mám ve většině známek jasno, nebude to růžové ani bleděmodré, ale netrápí mě to. :)

11 komentářů:

  1. Páni, to je nádherně napsané, jak nějaký výňatek z knihy... klidně bych si přečetla pokračování. Eloorka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do pokračování se asi jen tak neodvážím, přeci jen by bylo moc těžké psát o tom dál. Nicméně tady http://vysvobozena.blogspot.cz/2015/02/nemam-slov.html jsem taky o něčem podobném psala, tak jestli chceš, můžeš si přečíst. :)

      Vymazat
  2. Skoro, jako bych četla knížku. Jsi skvělá, tohle vymyslet jen tak z fleku, vážně tleskám! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Já chci víc! Nemusí to být pokračovaní, ale tvoje příběhy mě opravdu baví číst! :)
    Vážně hezky, lidsky, pojato.
    Zatím se měj krásně! ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Už jsem ti psala, že se mi to moc líbí, ale snad nevadí, že mám potřebu napsat ti to ještě sem. Tedy, je to báječná práce. Ve škole na hodině jsme slohovku nepsali už hrozně dlouho, bude to asi tím, že máme už asi druhým rokem jen jednu hodinu týdně a tak si ve škole píšeme jen přípravy. Ale co si pamatuji, vždycky jsem s tím měla docela problém, psaní je u mě dlouhodobý, několikadenní proces, má-li výsledek za něco stát.
    Tvůj talent se opět projevil. :)
    Plus velké plus za odvahu pustit se do takového choulostivého tématu. :) Těším se na tvé fotky z lyžáku. A velice oceňuji, že si můj škrabopis hoví na tak výsadním místě, jako je tento článek. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec mi nevadí, že máš potřebu mi něco okomentovat, i kdyby posté. :D :)
      Taky máme jen jednu hodinu týdně slohu a to jenom dvě čtvrtletí v roce (vždycky čtvrtletí mluvnice, pak sloh a pak zas mluvnice a sloh) a dvě hodiny literatury.

      Tvůj škrabopis, který mě fascinuje, posloužil perfektně. :)

      Vymazat
  5. To bolo KRÁSNE!!!♥ Máš obrovský talent! Joj, v tejto blogosfére je toľko talentov a som nesmierne rada, že som objavila ďalší :D A máš môj obdiv, napísať toto na hodine...joj, to som nikdy nevedela, moje slohy boli príšerné a bola som rada, keď som naškrabala pol strany :D To bude na 100% jednička ;)) Len tak ďalej, teším sa na ďalšie články ^.^

    OdpovědětVymazat
  6. "Když tě v dopise, zvlášť takhle oficiálním, neosloví, může to znamenat mnohé. Třeba to, že tě už nepovažují za člověka se jménem. Komu se přidělují čísla? Dobytku. Děvenko, bojím se, co všechno to může znamenat," vyslovila svou domněnku babička.

    ... Silná pasáž. Na nějakou slohovku narychlo se ti to opravdu povedlo. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Máš cit pro vybudování atmosféry, v tomto případě atmosféry nejistoty a strachu. Talent!

    OdpovědětVymazat