Jeptiška

Čas od času narazím na knihu, o níž jsem nikdy v životě neslyšela a leckdy, jako třeba v tomto případě, se stává, že mi není povědomé ani jméno jejího autora, byť je onen titul prý jeho nejslavnějším, nejznámějším a nejkontroverznějším dílem. Ani se mi nechce přemýšlet, jak by byl můj (čtenářský) život ochuzen, kdybych shodou náhod nezačala číst knížku Jeptiška od Denise Diderota (o jehož existenci jsem neměla ani ponětí).


Mladá Zuzana už od dětství cítila, že se liší od svých starších sester. Rodiče ji nezahrnovali takovou láskou a penězi a nakonec ji proti její vůli poslali do kláštera. Zde se velmi nadaná, půvabná a po svobodě toužící Zuzana dozví, že za jejím nešťastným osudem za chladnými zdmi kláštera stojí dávný hřích její matky. Zuzana svou nevoli k řeholi neumí skrývat a dostává se proto do mnoha nemalých potíží. Vypráví o realitě klášterního života, kde se kromě modliteb odehrává spousta hříchů, kde zloba, šílenství a nenávist proudí bez zábran a dovedou přivést člověka k šílenství. 

A hned jsem k nim vztáhla ruce. Jeptišky mě za ně popadly, strhly mi závoj a nestyděly se mě svléknout. Na prsou mi našly medailónek s podobiznou mé bývalé představené, vzaly mi ho. Úpěnlivě jsem prosila, aby mi dovolily ještě jednou ho políbit, ale marně. Hodily přese mne košili, stáhly mi punčochy, navlékly mi pytel a vedly mě chodbami, bosou a s nepokrytou hlavou. Křičela jsem, volala jsem o pomoc, ale předtím zazněl zvonek na znamení, že nikdo nesmí z cely ven. Dovolávala jsem se Boha, lehla jsem si na zem, ale vlekly mě dál...
- Zuzana o počátcích svého utrpení v klášteře Longchamp, str.44

Pro tuto knihu jsem se rozhodla z několika důvodů. Nebudu zastírat, že mě nalákala anotace a úryvek na obálce, který by se hodil spíš k jinému literárnímu žánru, zvědavost bývá silným prvkem, jak si získat čtenářovu pozornost. Nakladatelům se opravdu povedlo navnadit, avšak obsah knihy naprosto předčil má očekávání. Nejspíš proto, že se od nich úplně lišil. Nečekala jsem, že na mne za nádhernou (a děsně smutnou) obálkou čeká stejně krásně napsaný, dojemný a velmi krutý příběh, který autor Denis Diderot napsal inspirován skutečným osudem jedné jeptišky.

Svůj skoro až neuvěřitelný příběh, o němž by však nikdo nepochyboval, vypráví samotná Zuzana v dopise, který píše markýzi de Croismare. Ten projevil během soudního procesu, kdy se Zuzana chtěla zříct řeholního slibu, snahu a ochotu pomoci jí. (Dál o jejich vztahu netřeba mluvit, čtenář se podrobnosti dozví v dopisech přiložených v závěru knihy.) Zuzana píše o všech klášterech, kterými prošla, o pěkných chvílích a milých lidech, jejichž podpora ji držela nad vodou, ale ještě častěji zoufale líčí všechna příkoří, ukrutnost a zvrácenost jeptišek, vybavují se jí myšlenky, které vířily její hlavou v nejtěžších chvílích a zaobírá se povahami lidí, jeptišek a zpovědníků, kteří modelují její život a podmínky pro něj.

Čtenář během příběhu nejednou proklíná všechny zlomyslné jeptišky a dojímá se nad ubohou Zuzanou, leckdy však nad celou situací musí chvilku přemýšlet. Špatné sny jej sice neprovázejí, nicméně čtení nijak veselé není a rozhodně by se mělo vynechat v depresivních chvilkách. Možná, že citlivější jedince, než jsem zrovna já, kniha rozbrečí, spousta z potencionálních čtenářů bude o knize smýšlet mnoha způsoby a pro každého po dočtení bude kniha znamenat něco jiného. Já jsem si především uvědomila, jak rozumím Zuzanině touze prožít život na svobodě mezi lidmi. Zuzana byla velmi zbožná, v Boha věřila celým svým srdcem a velmi často se mu odevzdávala v domnění, že se její život chýlí ke konci nebo ve chvílích, kdy byla naprosto bezradná. Kromě toho si uvědomovala cenu svobody a věřila, že Bůh nestvořil lidi proto, aby byli zavřeni v klášterech, bičovali se a trpěli za spásu, v kterou koneckonců doufali i obyčejní lidé tam venku.

Klikněte na fotku, přečtěte si otázku spisovatelům a určitě se podělte v komentářích o svůj názor!

Všemu mému utrpení by byl konec, ani lidí bych se už nemusela bát, kdyby mě byl sám Pánbůh nezadržel - kolikrát jsem stála u té hluboké studny na konci klášterní zahrady! A nevrhla jsem se tam jen proto, že na to celý klášter čekal. Nevím, jaký osud mě čeká, ale kdybych se měla jednou vrátit do nějakého kláštera, neruším za nic. Studny jsou všude.
- výňatek z proseb markýzi v závěru knihy, str.157

Jeptiška určitě nadchne a dojme nejednoho čtenáře. Nemusíte se bát, že jde o francouzskou klasiku, překlad bude jistě vyhovovat i těm, kteří obvykle "klasiku" nečtou nebo jen se sebezapřením. Vydání obsahuje dost gramatických chyb, které však nebrání porozumění textu a vžití se do něj. Trošku mě mrzelo, že kniha není rozdělena do kapitol ani jinak rozkouskovaná, nicméně možná i to přispívá k čtivosti, pokud byste mi nevěřili, že se ve vyprávění dostáváte pořád dál a dál, protože prostě chcete vědět, jak to se Zuzanou dopadne, jak se kdo v příběhu zachová a jaké bude mít následky ten a ten čin. 

Jeptiška byla mou prvotinou, co se knih odehrávajících se v klášterech týče, ačkoliv jsem už párkrát v některé z Vondruškových epopejí či v jiných historických románech na klášterní život narazila. Tenhle román jej však ukazuje ve zcela jiném světle a rozhodně nešetří jeho temnotou. Pokud si tedy najdete čas na necelých dvě stě stránek příběhu, vřele doporučuji seznámit se právě s Diderotovou Jeptiškou.

Denis Diderot - La Religieuse, vydáno roku 1796
Přeložila Věra Smetanová, v edici Omega vydáno roku 2015, 192 stran.
Knihu Jeptiška můžete zakoupit v knihkupectvích Knihy Dobrovský.

Komentáře

  1. To vypadá moc dobře! Sice mám pocit, že nám o tom češtinářka vyprávěla něco jiného, ale ona docela ráda mystifikuje, takže bych se ani nedivila. ;)
    Každopádně ta obálka zaujme na první pohled, i když je smutná (možná právě proto). Co se týče otázky spisovatelům - nejsem spisovatel, ale myslím, že dobré jsou oboje. Záleží na tom, jaký byl autorův záměr. Ale myslím, že nechat tam i pár těch neobyčejných a pozoruhodných vět či myšlenek by určitě nebylo na škodu, vzhledem k tomu, že život je plný pozoruhodných událostí a není tak prostoduchý ani příliš předvídatelný. ;)
    Ovšem líbí se mi, že Diderot dal na svou manželku. To je hezké, když vezmu v potaz, v jaké době žili. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc krásná recenze, myslím, že knížka by se mi líbila, protože mě vždycky zajímal život v klášterech (a ve vězeních) (zní to divně, když se to takhle napíše, protože já sama bych se nikdy nikam zavřít nenechala). Určitě Jeptišku zařazuji na svůj seznam, i když kdy se k ní dostanu, to je těžko říct. Snad brzy, protože dle tvé recenze mě zaujala. :)
    Otázka spisovatelům - no já teda nevím, ale moc jsem nad tím ani nemusela přemýšlet. Jednoznačně pravdivě znějící dopis. Mám raději věci, kterým se dá věřit. (Otázka je, zda je vůbec možné napsat něco, co není pravé, ale všichni to za pravé pokládat budou. To je pak možná umělecky hodnotnější napsat něco... krásného. Vem si třeba takové rukopisy. Ale to je zas jiné téma, já vím. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, jak to myslíš, ono to je docela zajímavé téma. Zvlášť když si vezmeš, že kláštery v podstatě byly vězením.
      Já bych pro pravdivý dopis tak jednoznačně nehlasovala, ale tak záleží na situaci. :)

      Vymazat
  3. Kniha vyzerá naozaj zaujímavo a super ! Mnohokrát aj mňa knihy ohúria, keď si prečítam úryvok o nej a práve preto si ju kúpim :)

    My blog : THE COLORFUL THOUGHTS

    OdpovědětVymazat
  4. Na tuhle knihu jsem si dělala zálusk. Ten obsah, obálka... Ale nakonec jsem se rozhodla, že se na to vrhnu až v originále :D Tak snad se k tomu jednou dopracuju :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, to já si taky dávám taková předsevzetí, ale to bych toho asi obecně moc nepřečetla. :D

      Vymazat
  5. Znie to celkom zaujímavo. Sú knihy, ktoré ma vedia zaujať hneď pár slovami z anotácie. Táto ma teda fakt zaujala. Vďaka za tip. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Jméno Denis Diderot znám, ale nic jsme od něj ještě nečetla. Zní to zajímavě, ale hodně depresivně a smutně, nevím, jestli by se mi do toho chtělo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, asi je dobré si čtení správně načasovat... :)

      Vymazat
  7. Nejspíš bych takové téma neskousla. Ale to už je můj problém, že jo :D.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat