sobota 28. února 2015

Suchý pláč

Je pozoruhodné, jak se lidské pocity dokáží obratem za několik vteřin změnit. Jak do každého dne vstupujete s jistotami a usínáte s vědomím, že polovina znejistěla a druhá se někam vypařila. Život je koloběh náhod a pocitů. Vnímáme svět kolem sebe i ten náš vnitřní a přesto ho nejsme schopni pochopit. Známe pravdu, ale nerespektujeme ji. Neposloucháme intuici. Běžíme někam, kam nelze doběhnout.

pondělí 23. února 2015

Nemám slov

Příběh odehrávající se před rokem 1950. Příběh, který je starý minimálně šedesát pět let. Jenže který z toho nekonečna příběhů vyprávět? Který by měl být sdělen předně a jaký se ztratí mezi jinými bezvýznamnými? Nekonečno bezvýznamných příběhů tvoří jeden velký, významný a neopomenutelný celek.

sobota 21. února 2015

Co s budoucností

Čtyřiatřicáté téma Hřejivé výzvy, Interview, už na sepsání čekalo dlouho. Koho budeš zpovídat?
Vím, že během února se mé plány zhroutily jako domeček z karet, chtěla jsem konečně Hřejivou výzvu dokončit a namísto toho jsem se neposunula ani o píď. Nejprve jsem chtěla udělat opravdový rozhovor - vybrat zajímavou osobu, položit jí neobvyklé otázky a v pěkné formě to naservírovat svým čtenářům. Jenže dny plynuly, lidé kolem mě procházeli a já mezi nimi nenašla nikoho, kdo by byl do mého článku vhodný. A když už se nějací potencionální jedinci objevili, nedokázala jsem vymyslet ani jednu otázku, která by prolomila ledy mezi světem zpovídajícího a zpovídaného. Asi se na to zkrátka nehodím, a nebo je právě teď špatná doba. Takže jsem se rozhodla, že vyzpovídám sama sebe. Vím, že rozhovor se svou maličkostí není nic originálního či přitažlivého, na druhou stranu, proč se sama sebe nezeptat na to, co mě tíží a s čím bych se ráda svěřila v doufání, že se dočkám nějaké odezvy.

sobota 14. února 2015

Valentýnská

Každý den ta samá rutina. Ráno se přemluvit k tomu, abych vstala z postele, strojeně se odebrat do koupelny a nepřítomně do sebe naházet nějakou snídani. Dát si kafe a otupěle jít do práce. Tam stát za pultem, nuceně se usmívat na zákazníky, počítat nekonečně dlouhé minuty do konce směny, občas pozdravit nějakého upovídaného důchodce, co vlezl do obchodu jen za účelem vidiny rozhovoru s osamělou prodavačkou. Rutinní život, nudný, bezvýrazný. Od té doby, co jsem se rozešla s Filipem, jako by má existence postrádala jakoukoli hloubku. Klouzám po neokořeněném povrchu bytí, v noci bořím hlavu do polštáře a propadám melancholickým depresím kdykoliv si uvědomím, že jsem jenom obyčejná dvacítka v malém bytě ve velkém městě. Osamělá, nemilovaná. Dloubu do své lítosti do té doby, než mé skelné oči přikryje únava. 

Nebojte, své "povedené" ilustrace sem nebudu vkládat příliš často... :)

úterý 10. února 2015

Dvakrát únorová

Aneb jak se pokusy o báseň opěvující led zvrhly v rýmované tlachání o nejkratším měsíci v roce.

Zamilovala jsem se do mandal - i těch netradičních. Tuhle konkrétně jsem nevybarvovala já, ale jedna umělecky nadaná kamarádka... :)

pondělí 9. února 2015

Na konci světa je krásně


Pravda, bylo víc důvodů, proč se netěšit. Přijdu o celý volný týden jarních prázdnin. Budu téměř pořád se svou rodinou, což nevěstí nic dobrého a většinou to nedopadne dobře. (Taky že nedopadlo) Strávím své patnácté narozeniny v autě. Vrcholnou náplní dne se stane snaha nespadnout na sjezdovce. Nakonec se mi v italských Alpách, ve středisku Santa Caterina Valfurva, moc líbilo. Mělo to sice své mouchy (přímo mušinec, řekla bych), ale co se týče přírody, areálu... nádhera.