středa 18. listopadu 2015

Ze života

Nevím, o čem přemýšlet dřív. A vlastně ani netuším, co si mám myslet. V posledních přibližně pěti dnech se mi všechno nahromadilo, nestíhám skloubit to a vznikají z toho samé prapodivnosti, které si mé racionální já neumí vysvětlit. Jenže to může být taky tím, že mé racionální já pomalu a jistě odumírá, aby dalo prostor tomu emocionálně založenému, citově nevyrovnanému. Takže se vlastně není čemu divit.


Řekla jsem sestře své tajemství. A ona se mi svěřila se svým. Dost jsme si pobrečely. Jsem ráda, že ji mám. Že je tu pro mě. Že jí můžu věřit, opravdu, že i když se nachází uprostřed nejtemnější prázdnoty, dovede se usmát, obejmout, povzbudit. Jsou to ty chvíle, kdy opravdu cítím vděčnost, jako kdybych nebyla sama na své problémy. Jistě, pak iluze trochu vybledne, ale sestra zůstává. A možná, že nás ta vzájemná tajemství, taková, která se nedají brát na lehkou váhu a roztrubovat do světa, jakkoliv blízkého, pojí. Ale i kdybychom obě byly poctivé slušné a kdovíjak zajímavé holky, zůstaly bychom nerozlučnou sesterskou dvojicí. Nikdy jsem nepřišla na to, proč si nás všichni pletou, v čem jsme si podobné. Asi to není vzhled, veřejné vystupování, talenty nebo temperament. Možná to bude prostě tím, že v sobě obě máme něco temného, od čeho nedokážeme odejít a přitom si to uvědomujeme. Posedlost. Hříšnost. A obě se ji snažíme utopit v slzách, které ji ve výsledku nejspíš jen přiživují. 

Vrátili jsme se s rodiči k otázce studia v zahraničí. Stála jsem si za tím, že bych chtěla odcestovat ve druháku, ne ve třeťáku. Sestra mimochodem pojede taky (což souvisí s tím emočním rozpoložením, řekla bych). Vůbec netuším, jak to celé dopadne. Cíl? USA. Spojené státy americké, je jedno, jaká oblast. Angličtina je přednější. Němčinu bych nezvládla, důkazem může být chabý pokus o komunikaci v Pegnitz. Jak bych mohla v němčině studovat, když nezvládám základní domáckou konverzaci? V angličtině to asi taky není žádná sláva, ale což. Peníze by samozřejmě neúprosně zasáhly do našich životů. Dolar se vyšplhal na pětadvacet korun. Kdoví, jak a jestli vůbec to půjde zase dolů. Takže si budu muset najít brigádu. Sestra mi slíbila, že se pokusí zařídit mi místo u nich v McDonald's. Sama od sebe bych tam nešla, ale pokud si tím něco vydělám, proč ne. Čímž se samozřejmě mění všechny plány na příští léto, skoro všechny. A já vůbec nevím, jak se s tím vypořádat. 

Kdybych odcestovala na rok do zahraničí, chtěla bych pak dělat rozdílové zkoušky. Ne proto, že bych nějak lpěla na naší třídě (vlastně mám pocit, že mě tam nikdo moc nepotřebuje), ale protože bych asi nevydržela studovat o rok déle, než je nezbytné. Asi vážně nejsem studijní typ. Rozeberme si to. Chemie - jen díky víkendovému úsilí jsem se z pětky dostala na trojku. Fyzika - je jen otázka času, kdy se přijde na to, že absolutně netuším, která bije. Matika - jak bych mohla dělat srovnávací zkoušky, když bych se svými znalostmi a schopnostmi zpětně neprošla snad ani primou? Čeština - v jazykovědě se fakt neorientuji, nějaký přízvuk nerozeznám, v pravidlech slohu plavu a literaturu si nepamatuji. Němčina - neumím slovíčka, plete se mi gramatika, kašlu na to. Zeměpis - učit se můžu jak chci, stejně dostanu trojku. Jasně, mohla bych sedět doma a učit se, učit se, učit se. I když ne nijak extra intenzivně, dělám to. Stejně je to na nic. 

V hudebce se začíná projevovat, že nemám hudební sluch a neumím veřejně vystupovat. Šla jsem si zkoušet přednesy na koncert. Byla to jen zkouška a já jsem se na ni připravovala a přednesy uměla skoro zpaměti. Přesto jsem zkazila, co se dalo. Proč? Jakmile mám začít cokoliv dělat před publikem, byť se tím myslí jen učitelka doprovázející na klavír a dva její žáčci, kteří čekají, až si to přehraju, rozbuší se mi srdce, sevřou dýchací cesty, vyschnou ústa. A to pak správně hrajte na dechový nástroj, že jo. Prý bych si měla zajít k psychologovi. Hm, jednou nějakého navštívím.

Přemýšlím, jestli by si vůbec někdo všiml, kdybych na rok zmizela. Má spolusedící už o mě otevřeně nemá zájem. Jednou jsme šly, já, ona a jedna naše spolužačka. Ta měla druhý den chybět. Má spolusedící si posteskla "A s kým si zítra budu povídat?". Je zjevné, že rozhovor se mnou nikdo vést nechce. Dnes mi oznámila, že vyhrála lístky na Hunger games 3. Prý se rozhodovala, s kým tam jít. Já to samozřejmě ve výsledku nejsem, navzdory dávným příslibům. 

Ale co, hlavu vzhůru. Měla bych se nechat se zdviženou hlavou ošlehávat větrem života, nechat na sebe padat všechno a před ničím se nekrýt. Čím víc vjemů získám, tím lépe se budu orientovat v budoucnu. Nebo ne?

Jo a ještě je tu Paříž.

Omlouvám se, nemusíte to komentovat, asi není co. Prostě se na povrch dostalo mé pesimistické, litující se já. A vůbec nic z tohohle nesouvisí se změnou vzhledu, abyste si nemysleli. To jsem jen chtěla zkusit, jak by to tu vypadalo šedé.


24 komentářů:

  1. Napsala bych, ať si z ničeho nic neděláš - hudební sluch není potřebný a do hudebky by se mělo chodit pro radost a ne se stresem (ode mě to zrovna sedí, pravda)... a známky jsou přežitek. Je mi trochu líto, že se chystáš odjet, a že z našich plánů na brigádu v knihkupectví nic nebude, ale co se dá dělat, a samozřejmě jsem ráda, že máš odvahu někam odjíždět.
    A všichni se občas dostaneme do stadia, kdy nás všichni ignorujou. To zas přejde. Určitě se časem objeví někdo, kdo tě tohoto pocitu zbaví. Vlastně máš sestru. Ta zas chybí v životě mně.
    A z ty šedý začínám mít depky. Ale tak člověk nemůže mít pořád duhovou náladu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, pro radost bych tam opravdu chodila. Jenže se po mně chce taky nějaký výkon a já prostě nestrávím publikum... :)
      Uvidíme. Já bych strašně chtěla.

      Vymazat
  2. Tak předně, z hudebky si nic nedělej. Náš prvorozený sekl nedávno s klavírem, po pěti letech. Podle učitelky extrémní talent, ale když ho to nebaví, nutit ho vážně nebudu. On si jen tak pohrává na klávesy a skládá ty svoje blbinky a víš co? Jsem šťastná, že to tak je, že on je šťastnej :-), Vykašli se na psychologa, toho budeš potřebovat nejdřív za dvacet let, holt dnešní doba je dnešní doba :D.

    Studium v zahraničí? To tě obdivuji, na něco takového bych sama neměla a abych byla upřímná, svoje děti bych do zahraničí nepustila. V dnešní době, kdy se děje to, co se děje - moc bych se o ně bála.

    Přeji ti, ať ti vše vyjde tak, jak si přeješ a abys byla v pohodě a šťastná :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná právě proto je vhodná doba vycestovat, může to být horší a kdo ví, co bude za pár let.
      Díky. :)

      Vymazat
  3. Nemám nic proti šedé. Tvůj názeb blogu je ovšem pořád čistě bílý, takže to dokazuje jen to, že i v té nejtemnější hodině je alespoň záblesk naděje na lepší zítřky. :)
    Moc ti přeju, aby ses na ten rok do USA dostala. Rok v zahraničí je skvělá zkušenost - já měla sice štěstí snad úplně na všechno, ale vzpomínky ti nikdo vzít nemůže. :)
    A právě jsem si myslela, že tebe by čeština mohla bavit, když tak hezky píšeš.:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky mě čeština bavila. A vlastně k českému jazyku nebo literatuře žádné výhrady nemám. Ale před dvěma lety nám vyhodili skvělou češtinářku a teď jsem na vyšším gymplu. Nejde mi to. To je asi ten problém - ztroskotávám na své neschopnosti pamatovat si přesné obsahy knih, které mě neoslovily. (Ale to by vydalo na samostatný článek :D)

      Vymazat
  4. Myslím, že na druhý odstavec ti nejlépe odpovím slovy jedné své oblíbené postavy: http://bit.ly/1kFcWdx

    A co ty víš, možná právě díky věčnému souboji s vnitřními démony budeš dostatečně silná čelit všemu, co přinese budoucnost.

    Rok v USA bude jistě velmi zajímavá zkušenost. Tak ať z ní dokážeš vytěžit co nejvíc. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenomže Harry byl opravdu ve své podstatě dobrák. :) Se svým přístupem k věcem se asi životem probiju, otázkou je, kolika lidem ublížím. :)

      Vymazat
    2. Já s těmi citáty asi dneska nepřestanu. :-D

      "Ti, kdo stáli vždy na straně světla, jsou dobří. Ale ti, kdo poznali temnotu, trpěli, zažili pohrdavé pohledy... a nepřestali směřovat ke světlu, ti jsou velcí" (Kameny osudu - Flavia Bujor)

      Nezáleží totiž ani tolik na tom, co nám bylo dáno do vínku, ale na tom, co s tím uděláme mi sami. :-)

      Vymazat
  5. Jé, sebelítost! V ní skomírám děsně dlouho, každičký den od 10. září nynějšího roku. Snažím se to přebít. Napsala jsem o tom, jak je život fér, abych obelhala samu sebe, založila jsem si "radostný blog", abych se přinutila věřit, že vážně dokážu psát o samých radostných tématech. Sebelítost, jo. Od 10. září mé druhé já, jenže zrovna včera - jak příhodné - mě to začalo vážně nevýslovně srát. Jednoduše řečeno.
    Třeba to, jak to máme společný ve škole - z umělky jsem odešla kvůli složité situaci na intru a doufala, jak se to na gymplu změní - co se kolektivu týče. A hula hop, povídá si se mnou jeden člověk, který navíc nebyl na tom pobytu ve Skotsku a myslela jsem, že už tam to nedám.
    Hlavu vzhůru. Neber to ode mě jako něco bezduchého - jsem v prakticky stejné situaci, a neříkej že ne. Vážně jsem. Uvědomuju si, jak nehorázně je život hnusnej (právě teď, poslední dobou, zrovna v týhle náladě a zrovna pro mě) a rozumím ti s tím.
    Mimochodem, nehorázně ti závidím studování v USA! TÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁKHLE hrozně moc!!! Co já bych dala za to, kdybych tam mohla. Ale to bychom si, bohužel, po finanční stránce opravdu absolutně dovolit nemohli. Chjo.
    Nepodala bys o tom nějaké bližší informace? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ty mé pokusy žít radostně.. To vždycky ztroskotá, stejně jako žít zdravě a bla bla. :D
      Doufám, že se to tobě (i mně) zlepší! :)

      Bližší informace bych podat mohla, studuju to už od tercie, kdy jsem o té možnosti začala uvažovat, ale asi o tom napíšu, až to bude definitivní, abych furt nemlžila, navíc se situace dennodenně mění. :D

      Vymazat
  6. S přehrávkami před publikem jsem si v dětství taky něco užila, s mluvením před lidmi a nechutným stresem z toho v práci později taky, a dodneška mám podle mě dost silnou sociální fóbii. Na gymnáziu jsem cca od druháku bojovala s fyzikou, matikou a dějepisem, a se zemákem to mám podobné - můžu se učit jak chci, stejně je to obvykle nejlíp dvojka ve výsledku. A to ještě jen proto, že velkou část zeměpisu zahrnuje teorie, takové to nabiflovatelné info, popisy půd a podobně. Kdyby mě někdo postavil před slepou mapu, tak se budu strašně divit, kde leží jaká moře a kde jsou jaké země, a zkoušet mě z hlavních měst, zjistil by, že jsem ve skutečnosti v tomto směru totálně negramotná, stejně jako to mám s tím dějepisem. Ne že si jen nepamatuju data a historické postavy, já nevím z hlavy ani kdy byla druhá nebo první světová válka a o co v nich šlo.

    Myslím, že někde v mozku mám prostě zakódováno, že takové věci k životu nebudu potřebovat. Nikdy jsem je nepotřebovala, a díky tomu si to nezapamatuju ani po těch letech. Připadá mi to jako ostuda, ale nic s tím neudělám.

    To jen abys věděla, že nejsi sama :)

    Škola je prostě jen škola... vím dobře, jak můžeš být v háji z toho, že v něčem neexceluješ, spíš bojuješ, hlavně když jde o víc předmětů. Taky jsem si tím prošla, byla jsem druhý největší outsider ve třídě, ale upřímně - takhle to měla spousta lidí. A každý holt není určen ke studiu na Vš, a tak by to ostatně mělo být. Dřív byla vysoká jen pro ty opravdu studiu přizpůsobené, co na to měli nejvíc mozky. Dneska se to bere jako samozřejmost, že na nějakou půjdeš, a přitom to nic neznamená. No a co, že nejsme materiál na biflování tun zbytečných informací? Co mě zajímá, to si zjistím, tomu se věnuju :) Angličtinu mám díky pobytům v zahraničí skvělou, takže můžu jet prakticky kamkoli se mi zlíbí, a protože nemám žádné zaměření, můžu si vybírat, co budu dělat příště, podle toho, co mě fakt zajímá, a co umím.

    Nikdy nevíš, v čem jednou budeš excelovat, co tě bude doopravdy bavit dělat. Ještě jsi mladá, všechno se to teprve ukáže a bude vyvíjet. Nemám ráda, když společnost dělá, jako že bychom už měli v osmnácti nejpozději vědět, co se životem, a být na nějaké cestě za určitým zaměřením. Je to blbost, většina lidí to neví i v mnohem pozdějších letech, a zaměření se vždycky dá změnit, nebo ho nemusíš mít vůbec.

    Do toho zahraničí každopádně určitě jeď, ať to tam dopadne jakkoli, bude ti to extrémně užitečnou zkušeností, která se, narozdíl od nějakých zbytečných předmětů ve škole, nikdy neztratí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, myslím, že moji rodiče by fakt dost těžce nesli, kdybych nešla na vysokou. Zvlášť pokud by mě poslali na nějaký takový studijní pobyt. Ale někdy si říkám, že to fakt potřebovat nebudu, protože stejně nevím, co přesně bych chtěla dělat a zatím mě většina studií akorát odradila tou nesmyslnou kategorizací všeho. Ale nevím. Nic nevím. Vůbec nevím, jak se budu rozhodovat zítra, natož za rok, dva, deset. :D

      Vymazat
    2. Rozhodně pojď na vysokou - k nám do Prahy! - já si vždycky v duchu malovala, jaké by to bylo pěkné, ta možnost častějších srazů :-D Mimochodem, co bys řekla, kdybychom zas podnikly nějaký sraz, třeba ještě s Mniškou, pokud by měla zájem?

      Vymazat
    3. Nějaký sraz určitě podniknout musíme, to je jasný. Nějakej vánoční. 8-)

      Vymazat
  7. Ahoj, hrozně bych tě chtěla něčím povzbudit, ale nejsem na to ten správný typ. Ačkoli a co jako, stejně to zkusím. ;) :)
    Takže, každý má někdy chvíle, kdy všechno vidí černě (šedě?), ale jsou i dny, kdy je všechno co nejvíc sluníčkové. Upřímně si myslím, že ani jedno z toho není nejlepší, člověk by měl být vyvážený. Jenže kdo doopravdy je, že ano? :)
    Prostě a jednoduše se drž, jsi chytrá a máš dobré srdce. A taky veliký talent, co se týče psaní, řekla bych. :)
    To že tě možná škola připravuje o iluze, to není nic nového a děje se to všem. Záleží na mnohdy nesmyslné látce, známkování a hlavně často i na subjektivním vnímání učitelů. Každý to má jinak a upřímně řečeno, mám ve všech předmětech téměř stejnou "diagnózu", jako ty. :) (Hlavně ta fyzika sedí :D)
    A já taky vůbec netuším, co budu dělat. prostě nemám šajna, vůbec, vymetýno. A taky mě to děsí, neustále. Takovej strašák v hlavě, co ho zamykám do skříně, ale každý měsíc mu dolévám vodu, protože ho stejně jednou budu muset osvobodit a představit rodičům a okolí. ;)
    A nevím, co mě drží od něj dál. Asi, že život by se měl přese všechno hlavně užívat. (Nejmíň pětkrát denně, zapít sklenkou vody, prosím.)
    No nic, nedávám smysl, už zase, Každopádně jsem ráda, že jste se takhle se sestrou (bavily, sblížily???), že jste. :) Je to důležité. :)
    Občas si říkám, že by se mi taky nějaký sourozenec hodil. (A ať si ostatní ty svoje kecy o tom, že mám aspoň pokoj sama pro sebe, strčej někam. Pokoj se přeci živýmu člověku nikdy nemůže rovnat, i kdyby byl sebevětší.)
    A za to USA tě nesmírně obdivuji! Už jenom to, že se o to takhle zajímáš a jdeš si zatím, to samo si říká o poklonu. Já bych to nezvládla! :)
    P.S. Já bych si všimla. A myslím, že nejen já. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Achjo, to je zase sebestředný komentář. Omlouvám se.
      Pevně věřím, že se zvládneš přes tohle období přenést a i přes to další, pokud přijde. :)
      Měj se lépe, nádherně! :)

      Vymazat
    2. Vůbec to není sebestředné, naopak, děkuji. :)

      Vymazat
  8. Vlasti, asi nejsi typ, který umí vystupovat před větším publikem. Malá skupinka tří až pěti lidí by ti podle mě nedělala problémy, ale v nabitém sálu už je to něco jiného. Myslím že to je důvod, proč se ti sevře srdce a bránice a najednou máš pocit, že nic neumíš a případně uděláš chybku. A víš co, na hudebce nestojí svět. Ber to jenom jako zájmový kroužek, zřejmě nějsi asporant do nějaké kapely nebo většího hudebního tělesa. Nebo máš sen, koncertovat po vlasti i po Evropě?
    Že ti nejde matematika a chemie, bude zřejmě proto, že ti jde dobře čeština a přídavné obory (literatura, dějepis, snad i zeměpis?). Moc bych ti přála, aby tvé sny vyšly. Jestli tě ale vaši pustí do zahraničí, teď, v této době, fakt nevím. Možná budou potřebovat čas, aby se tím prokousali k nějakému rozhodnutí.
    Jinak tě chvállím za tvé cíle, myslím, že nejsi vůbec žádný zápecník a rozhodně nejsi nezajímavá osůbka. Spíš máš momentální smůlu na své spolužáky, ještě nedospělé.
    Držím moc palce, abys to nějako zvládla. A že má občas někdo temnou chvilku? To mi povídej, já jich letošní rok měla až nad hlavu, takže si dovedu představit, jak mizerně se člověk někdy dovede cítit. Ale ani ty temný chvilky nejsou na pořád, však to už jsi sama zjistila.

    OdpovědětVymazat
  9. Pokud máš tu možnost někam odjet, tak to udělej a neohlížej se na to, že třeba nejsi zrovna jedničkář. Studium v zahraničí člověka navíc většinou motivuje k lepším výkonům. Když už je člověk pryč, tak se toho snaží využít.
    A z vlastní zkušenosti cestujícího introverta říkám, že to člověka neuvěřitelně vnitřně posílí. Držím ti palce!

    OdpovědětVymazat
  10. Asi by se to neřeklo, ale občas se cítím odst podobně (a tu už ani - naštěstí - nechodím na tu hudebku :-) ). Víš, podle mě je to dost o tom, s čím se srovnáváš. Občas mám dost deprese ze svých spolužáků - kolik toho vědí, kde všude byli, jak jsou krásní a milí... Stojí mě hodně úsilí přesvědčovat se o tom, že značka ideál určitě nejsou. I tak z toho ale dost šílim.
    .
    Co se týče hudebky, hlavu bych si z toho nedělala. Alespoň já si z toho hlavu nikdy nedělala. Mě to naučilo pracovat s trémou (ani u maturity, ani u příjmaček jsem se necejtila tak hrozně jako před každym obyčejnym koncertem ZUŠky) a být si vědoma, že prostě s největší pravděpodobností můj výkon nebude nic moc. A taky vím, že svoje děti spíš budu tlačit do sportu než k hudbě :-).
    .
    Co se týče zahraničí. Máš úžasnou možnost! Všichni, co znám, se z USA vrátili jako úplně někdo jiný, hodně to změnilo jejich přístup ke škole, k budoucnosti a tak všeobecně. A rozhodně se ohledně jazyků nepodceňuj... fakt nemáš důvod. Nevím, s kým se porovnáváš, ale dle toho, jak rozumíš NJ písničkám a co čteš v angličtině máš rozhodně lepší úroveň než celá naše třída (včetně mě) ve čtvrťáku. Pracuješ na tom a to je nejvíc. 80% lid to nedokáže!
    .
    A co se týče komentáře o nejití na vysokou. Kdyby byla krize, můžeš zkusit práva - díky dějáku by ti to nemělo dělat problém a navíc je dost času dělat všechno možné ostatní a zjistit, co tě baví (alespoň doufám :-) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám sklony porovnávat se skoro se všemi a většinou z toho nevyjdu moc šťastně. :D
      No, pracuju. Měla bych toho dělat víc, nebýt školy, moc nepokračuju. :)
      No, bojím se, že bych na práva neměla paměť. :D Ale díky za tip, zvážím to. :D

      Vymazat
  11. Nejdřív musím říct, že ti to na té fotce ohromně sluší!
    Ty jo, studovat až do USA? Na to bych teda neměla odvahu. A taky mě nikdy nelákalo jet do USA, moc se mi nelíbí jejich kultura a celkově mi to tam není sympatické.
    Kdysi jsem taky zvažovala brigádu v mekáči, ale když jsem si různě na netu četla, jak to tam chodí, ztratila jsem odvahu. Prý je tam velká buzerace a není to tam vůbec dobrý.
    Myslím, že takový stesky patří k dospívání, já jsem na základce ani na střední moc kamarádů neměla, byla jsem vždycky "ta divná". Ale myslím, že máš jiné přátele, kteří tě mají rádi, co taková Iris, o které často píšeš? A vypadá to, že i s rodiči máš dobrý vztah, to já k tomu měla ještě peklo s nevlastním otcem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, sestra v Mekáči už přes léto dělala, upřímně, nejdůležitější jsou na tom asi ty peníze. Prostě potřebuju něco ke svým schopnostem, které jsou tak nějak nijaké. Nejsem manuálně zručná.
      S mými rodiči je to složité. :)

      Vymazat