Mé letní výjezdy

Tři sta dvacet devět. Zhruba tolik kilometrů jsem za poslední dva měsíce najezdila. Já, kolo, léto. Mamka, motivace, pot a milióny rozličných emocí. A výsledek, o kterém stojí za to něco málo říct. 
Kdybyste se divili, proč mám pantofle - zrovna jsem se jela podívat na místo onoho požáru...
Nejsem sportovní typ - to je prý vidět. Odmalička jsem měla předpoklady mít ke sportu kladný vztah - s rodiči jsme jezdili na výlety na kolech, několikrát jsem chodila na tanečky, do skauta. Jenže něco se zvrtlo tehdy, když jsem začala zaostávat v pružnosti za ostatními (zhruba na základce při hodinách tělocviku), když jsem se najednou bála udělat hvězdu, protože mé tělo zkrátka mé slabé ruce unést nemohly. Když jsem se cítila ponížená a ponižovaná všemožnými sportovními soutěžemi, když jsem začala čím dál častěji slýchat, že bych měla sportovat, případně s radou, jak. Nejsem sportovní typ - sport mě nenaplňuje. Ani radost z odcvičení obvykle nepřemůže ten vztek, který mě pohání. Necvičím kvůli sobě, i když si občas říkám opak a prezentuji to tak. Asi bych měla cvičit kvůli sobě, samozřejmě, je to můj život, mé zdraví. Cvičím, protože jedině tak můžu na chvilku uniknout poznámkám a věnovat se tomu, co je mi blízké. 

Tohle léto jsem sportovala víc než za většinu svého života dohromady. Skoro každý den jsme s mamkou jezdily na kole (vyjma dvou týdnů cestování). I když se mi nechtělo, i když jsem byla unavená, rozmrzelá, vždycky jsem jela. Víte, je lepší si tu hodinu v sedle odbýt a nemuset poslouchat, proč jsem nejela, když to vlastně tolik potřebuji. Mamka je úplně jiný člověk než já. Umí se pro sport nadchnout. Umí vyrazit vpřed, poháněná vidinou štíhlých nohou a konfekční velikosti 36. Já jsem si v těch nejhorších chvílích říkala, že to zvládnu, protože když ne, sesype se na mě všechno to nenaplněné snění rodičů o dokonalé dcerce. Nebo možná šťastné dcerce. Moji rodiče si myslí, že jsem uzavřená a nešťastná, protože jsem tlustá. Asi je to pravda, bohužel vysvětlit jim, že tím, že se budu ponižovat pokusem o sport na veřejnosti, mě šťastnější neudělají, není nic jednoduchého. 

Někdy jsme šlapaly tříkilometrový kopec, slunce zapadalo a odráželo se mi v tmavých brýlích, voněly, kolem silnice voněly špendlíky a vzduch byl horký. Napadaly mě verše, které už jsem zapomněla, toužila jsem po věcech a své tužby zanechávala ve škarpách. Šlapala jsem, dýchala a cítila se dobře. V takových chvílích bych věřila, že mne zaplavila vlna endorfinů. Nevěřím však tomu, že sport jako takový nějaké hormony štěstí produkuje. Protože kdyby ano, nejezdila bych občas se slzami v očích skrytých za brýlemi, poháněná jen náhlým přívalem nenávisti a lítosti, šlapajíc a funíc a přejíc si, abych už nikdy nemusela něco takového dělat. Když jsem zkrátka vyrazila dobře naladěná, třeba s vidinou večera stráveného s knížkou nebo s vidinou odškrtnutého políčka v tabulce, jelo se mi dobře, byla jsem za každý najetý kilometr ráda. Když jsem však nasedla s vědomím, že to dělám jen proto, abych uspokojila rodiče nebo abych splnila tu přísnou tabulku, svírala jsem občas řidítka tak pevně, až mi na rukou naskakovaly mozoly. Měla jsem chuť křičet, kopat, lehnout si někam do pole a uklidnit se. 

Tohle léto mi hodně dalo. Jistě, díky tomuhle jezdění jsem zhubla tři kila (jejichž absence si nikdo nevšiml). Díky tomuhle jezdění jsem se mnohokrát cítila opravdu dobře a mnohokrát jsem si uvědomila, že sport je potřebný a že bych ho snad mohla mít i ráda. A v neposlední řadě, díky tomuhle jezdění jsem si pojistila víceméně klidné prázdniny. Sport mi samozřejmě kromě těch pár neviditelných kil nic podstatného nevzal. Jistě, krev (párkrát jsem se dost podivně poškrábala do krve o šlapku), pot (mokrá trika po každé jízdě, vlasy promaštěné neskutečně) a slzy (to v těch špatných chvilkách), jenže to se tak nějak dalo čekat. 

Ještě mě napadlo zamyslet se, proč vlastně hubnu, kam se ženu, kde je ten cíl. Možná proto, abych zapadla. Abych se vyhnula poznámkám, které bodají a píchají u srdce. Abych mohla s klidným srdcem odmítat pozvánky na kolo, které přijímám většinou jen proto, že se bojím reakce typu "ona je línej tlusťoch, co radši bude sedět než aby jel". Nemyslím si, že se mnoho věcí změní, až budu mít o dvě velikosti menší oblečení. Budu šťastnější? Všimne si mě někdo? Bude život růžovější a svět veselejší? Začnu dělat to, co moji vrstevníci, to, čeho se teď neodvažuji právě kvůli tomu, že se bojím nepřijetí kvůli vzhledu? Mohla bych říct, že hubnu pro zdraví, háček je v tom, že právě to je dost relativní pojem.

Omlouvám se, pokud jste od tohoto článku čekali něco hodně optimistického. Vlastně jsem to měla v plánu - strašně nadšený článek plný úsměvů a úspěchů, zážitků z kola. Jenže právě teď jsem nějaká naladěná na vlnu lhostejnosti a lehkého pesimismu. (Nebojte, vůbec mě netrápí, že číslování v obchodech je nesmyslné a já vejdu zároveň do čtyřicítky a čtyřicet šestky.) 

A co vy a pohyb? 

(Mimochodem, taneční by dopadly dobře, nemusíte mít strach. :) Všechno je v pohodě.. :))

Komentáře

  1. Doufám, že o těch tanečních ještě napíšeš. ;) :)
    Já taky nejsem moc sportovní člověk. Už jako malá, jsem byla spíš dítě, co si někam zalezlo a kreslilo, než takové to, co pořád běhá a něco dělá a skáče a blbne a tak. Asi i proto jsem dost vděčná rodičům, že s nimi od malička jezdím o prázdninách na tu dovolenou na kolech, protože jinak bych teď asi nedělala vůbec nic. :) Jednu chvíli jsem zkoušela tenis, protože naši ho milují, jenže mě to prostě strašně nebavilo, a přesto, že jsem byla v naší skupině nejstarší, byla jsem taky nejhorší a to není úplně příjemné ani to nedodá motivaci.
    S kolem to mám jinak. Občas, většinou, když jedu z kopce (:D) si i říkám, že to opravdu zbožňuji. Mám ráda, že je to prostě rychlejší než chůze a přesto poháněné mým tělem. Že mě moje vlastní tělo pravdu může někam dostat. Metaforicky i doslovně. :)
    Ale taky mívám dny, kdy třeba chtějí jet rodiči někam, kam se mi moc nechce, nebo třeba jinou trasou, která mi tolik nevyhovuje. To jsem už od rána mrzutá a když se jede do kopce, tak jsem potom i vážně protivná a vzteklá. Taky jsem zažila ty chvíle, když jsem i brečela z takového toho pocitu, že "já už nikdy nechci, prosím ne." :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hej, tak teď jsi to vystihla! Vidíš, úplně jsem zapomněla napsat to s tou jízdou z kopce. To si pak taky občas říkám, jak ráda sportuju. :D A měnění tras nesnáším - vždycky mě naštvalo, když mamka navrhla, abychom si trasu prodloužily o pár kopcovitých kilometrů.. :D
      Jsi moje cyklistická opora ;)

      Vymazat
  2. Nevím, jestli štíhlost přináší spokojenost, mě každopádně úbytek deseti kilo zvedl svého času sebevědomí :-)
    Se sportem to já mám asi tak, že mi nevadí (pokud to zrovna nejsou hazardy jako je lyžování nebo přeplavávání dlouhých vzdáleností). Vlastně jsem jako malá byla asi i dost sportovně založená, jenže vždycky to vyplynulo nějak tak, že mi bylo vysvětleno, že by bylo lepší do daného sportovního kroužku nechodit. Možná proto jsem dneska tam, kde sem.
    Přesto, kdybych asi našla partu fajn lidí, která se věnuje něčemu zajímavému, neváhala bych se do sportovního dění také zapojit. Obecně ale musím říct, že mě nenaplňuje sport ve stylu plavání v bazénu, posilovna, atd... Jsem dost soutěživá, takže mám celkem ráda i soutěživé hry a sporty. Nejvíc ze všeho mám ale ráda pohyb, který je spojen s cestováním. Kolo, běžky, brusle, chození, ... asi by mě bavilo i lézt po skalách, kdo ví. Třeba se k tomu nějak dostanu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Jízdu na kole zkus brát ne jako sport, ale jako výlet, uvidíš krajinu, vítr do vlasů (vlastně ne, máš přilbu:-) ), dáš si trochu do těla (není pak oddech o to lepší?), jsi víc na čerstvém vzduchu (a můžou tě cestou napadnout bezva nápady).
    Určitě pro tebe není každý sport, ale jsou zřejmě sportovní odvětví, které by tě mohly oslovit. Jízda na kole je fajn. Taky procházky by byly možná fajn, myslím takové ty rychlejší chůzí. A počítám, že bude pro tebe lákavý i tanec...

    OdpovědětVymazat
  4. Nikdy jsme nebyla sportovní typ a celé dětství a mládí jsem se trápila, že jsem moc tlustá, mám velký zadek a podobně. Spolužáci se mi často vysmívali, tělocvik byl utrpení, pořád jsem slyšela něco jako "tlustoprde, buřte, obludo" a poodbně. Přitom jsem ani neměla nadváhu...Dlouho mi trvalo, než jsem se sama se sebou smířila, dlouho jsem ani nevěřila tomu, že bych se mohla líbit nějakému muži. A teď mám přítele, kterému se líbím, i když jsme za poslední dobu přibrala asi 5 kilo (zatímco on nechtěně zhubnul :D ). Ale rozhodně chci zhubnout, snažím se zdravě jíst a víc se hýbat, ale dělám to pro sebe a pro zdraví. Když si zacvičím, vždy mám ze sebe dobrý pocit a cítím, že to i tělu prospívá. Pokud bys to měla dělat jako povinnost nebo jen pro rodiče, tak se na to radši vykašli a počkej, až budeš v období, kdy se ti opravdu začne chtít a budeš mít motivaci. Máš pravdu, že hubenější tělo nikomu nepřinese větší štěstí. Musíme se naučit mít rádi sami sebe, ať už vypadáme jakkkoli. Nechtěj mermomocí zapadat a buď prostě sama sebou. Třeba tě bude víc bavit jiný pohyb, vždyť existuje spousta možností.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky