Čeština

Jistě jste někteří zaznamenali, že jsem do menu, když jsem měla chuť podělit se s vámi o nápady na články, někdy v únoru napsala, že chystám článek na téma "Čím je pro mě čeština". Tuto úvahu jsem od té doby odsunula stranou, protože byla spousta jiných věcí na práci a navíc se mi nepodařilo ji sepsat tak, jak jsem si to představovala. Abych se však zbavila starých restů, je načase nad významem českého jazyka pro mou maličkost pouvažovat. 

Čeština je mi opravdu blízká. Mohlo by se to zdát jako samozřejmost vzhledem k tomu, že právě český jazyk mě provází od počátku života a jako svou mateřštinu ho ovládám nejlépe a nejpřirozeněji. Myslím si, že i přes taková obecná fakta a zdůvodňování, proč že mám k té češtině nějaký vztah, mohu napsat něco víc než jen jeden odstavec. Na češtině mě totiž udivuje mnoho skutečností.

Slovní zásoba češtiny je jedním slovem úžasná, enormní, nepředstavitelná. Alespoň pro mne. Samozřejmě, že jiné jazyky se také mohou pyšnit nevyčerpatelnou slovní zásobou, z mého pohledu však čeština ve své mnohotvarosti, pestrosti a velkém výběru vyhrává. Jako nejtypičtější důkaz toho, kolik rozdílných synonymních slov čeština má, by se daly uvést například vulgarismy, ty zde však vypisovat nebudu. Namísto toho stojí za zmínku třeba velmi rozsáhlý přehled slov, které označují matku. Maminka, máma, matinka, matička, macecha, mamuška, mamka, mamina, maminečka a tak dál. Takového výběru oslovení se mi v jiných jazycích nedostalo.

Zjistila jsem, že každý jazyk může znít jakkoliv. Němčina zní mnohdy mnohem poetičtěji než francouzština, ta zase umí být více krkolomná než nizozemština. Germánské jazyky umí být jemné, románské tvrdé, slovanské jazyky zdaleka nenapodobují typický ruský přízvuk. Ani o češtině se nedá říct, že by byla jazykem vyloženě poetickým či "technickým". Když čtu nějakou knihu, mohu jen obdivovat rozmanitost a bohatost projevu, mohu být vděčná za tolik možností vyjádření, které jsou nám českým pisálkům poskytovány. Když jdu městem nebo sedím v lavici a poslouchám své spolužáky nebo sebe samu, čeština se najednou nepodobá té z básnických sbírek. Ne kvůli užívání výhradně obecné češtiny nebo kvůli nadávkám, spíš i pro svůj tón. Čeština umí léčit, ale vychází-li z nedobrých úst, může být jedovatá, může zraňovat. V češtině se dá vyjádřit snad cokoliv, přestože zvlášť v dnešní době má na ni tak silný vliv angličtina.
Kolik lidí mluví z těch zhruba sedmi miliard česky? Dvanáct milionů nanejvýš. Už jen to činí z našeho mateřského jazyka řeč výjimečnou. Nechtěla bych být Američanka či jiná rodilá mluvčí z anglicky mluvících zemí. Skoro každý by mi rozuměl a já, byť bych se domluvila všude nebo právě proto, bych neměla žádnou motivaci učit se jiné jazyky a dorozumívat se s lidmi. Vždycky mě lákala představa, že budu někoho učit češtinu - povídat si s někým, kdo se česky učí (už se mi to povedlo, loni u nás na gymnáziu studoval Filipínec, který se česky docela dobře učil), cestovat po světě a podporovat výuku češtiny v jazykových školách. Mně osobně je třeba strašně líto, že jsou některé jazyky opomíjené jen proto, že nejsou hojně používané. Dnes je to všude samá angličtina, němčina, francouzština, druhý level jsou románské jazyky plus například čínština či ruštin a na výuku jiných zajímavých jazyků, které třeba nemají tak široké uplatnění, ale zase se v nich skrývá jiné kouzlo, už se nedostává. Například islandština či finština. Slovanské jazyky, myslím například polštinu, srbochorvatštinu či slovinštinu, se také běžně nevyučují. Čeština jistě není ani lákavá, ani atraktivní pro prakticky zaměřené lidi, protože zkrátka nejsme tak významná země ani zajímavá společnost, nemáme žádnou specifickou kulturu jako třeba Japonsko, takže motivace učit se naši řeč není velká. Navíc vycházíme vstříc angličtině, jak jen to jde - cizinci se v Praze ani nemusí namáhat s komunikací, protože po nich nikdo nechce žádnou znalost jazyka země, v níž se nacházejí.

Abych to však nezamluvila úplně, dovolte mi ještě jeden důvod, proč je pro mě čeština výjimečná. Čeština se vyvíjí už dlouhou dobu, v průběhu středověku se oddělila od ostatních slovanských jazyků, profilovala se a tvořila. Pak překonala velkou krizi, kterou zažehnali obrozenci, a posílena vlivem němčiny se vrátila na scénu v podstatě v podobě, kterou známe dnes - přesto se pořád dál a dál posouvá, mění. Čeština není mrtvý jazyk a ani neumře. Čeština překonala germanismus a překonává i amerikanismus a i když je dneska mezi náctiletými skoro až trapné vyznávat český jazyk, českou literaturu, české filmy a kulturu obecně, čeština překoná všechny tyto vnější vlivy, protože mluvit tímto jazykem je radost. Je to přirozená součást každého Čecha, ať už si to uvědomuje, nebo ne.

Uznávám, že jsem mohla napsat méně nebo více, výsledný text, který jste si právě mohli přečíst, už však měnit nebudu. Raději mi napište vy svůj názor, tedy, něco o svém vztahu k češtině. Jste rádi, že je vaším mateřským jazykem? Myslíte si, že kdybyste byli cizinci, učili byste se česky? A co se vám na našem jazyce tolik líbí, nebo co vám naopak vadí oproti jiným jazykům? Pište, cokoliv tematického vás napadne!

Komentáře

  1. :-) To víš že si pamatuju na ten příslib v menu.
    .
    Já bych se jako cizinec asi češtinu neučila, nevím... nejsem extra jazykově nadaná ani to pro mě není nějaká nepřekonatelná radost se cokoli učit, takže bych asi neztrácela čas s něčím tak nepraktickým. Ale kdo ví, že jo :-)
    .
    Mně se čeština líbí právě pro to množství synonym a vrstev. Myslím, že cizinec, i když se česky učí dlouho nemá moc šanci nám rozumět :-) (Což mi přijde dost vzrušující)

    OdpovědětVymazat
  2. To je moc pěkný článek, je to takové pohlazení na duši. V mnoha bodech s Tebou souhlasím. Čeština je krásný jazyk, dá se tvarovat, dá se s ní pomazlit. Přemýšlím ale, jestli lidé z jiných zemí o svém rodném jazyku nepřemýšlejí stejně, že je nejkrásnější, že je důmyslný... každý jazyk má něco jiného, co jiný ne, o tom jsem přesvědčená. Třeba s němčinou si vyhraješ tak, že můžeš beztrestně skládat slova skládáním slov. Nám se to tak nezdá, protože my to vnímáme jinak, ale Němci si na to potrpí a podle nich je to určitě bomba. Tím ale nechci negovat to, že čeština je krásný jazyk. I kdyby nebyl, je hezké to říkat o svém vlastním mateřském jazyku. Mít rád svou kulturu, zemi svého narození.
    Když už jsi také porovnávala angličtinu s češtinou, je taky fakt, že v češtině můžeš měnit slovosled, v angličtině to třeba nejde, to by se tím hned pozměnil význam vyjadřovaného, takže o to je náš jazyk bohatší (například).
    Taky máš pravdu s tím, že u nás nemá cizinec hovořící anglicky (nejen) problém se u nás domluvit. Na jednu stranu je to fajn, protože jsou dveře cizincům otevřené - plynou z nich penízky do pokladniček, člověk sám má možnost si svou angličtinu zlepšit, když se s nějakým cizincem zapovídá, na druhou stranu jsme jako malí bobánci, co se krčí v koutě a co zametá každé smítko, co z toho cizince padá. Takhle to teda vnímám já. Jako takové podlejzání. Určitě mi vadí, když mnohé podniky a místa v Čechách píší svou reklamu anglicky, německy, rusky a čeština je jako kde? Anebo máš někde nápis v několika jazycích a když už tam ta čeština je, tak na posledním místě. My jsme teda záprtkové, z toho je jasně patrné, jakým sebevědomím Češi disponují. No s nulovým, dáváme přednost cizincům před sebou samými. Je to podraz a "podlez". A pak má být národ na něco hrdý. Nejsme, protože si neprosadíme ani ten náš jazyk a radši budeme mluvit anglicky. Popravdě vytáčí mě i někteří blogeři, kteří si napíší titul článku v angličtině (buď proto, aby se pochlubili, že to nějakým způsobem ovládají, anebo proto, že se jim líbí víc než čeština) a sem tam plivnou ještě anglické slovo do článku.
    Uff, no to jsem se rozohnila a přitom ten Tvůj článek je takový jemný, heboučký a hezký. Musím se víc držet těch peříčkových slov :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud je člověk hrdý na svou řeč, ať je to Němec, nebo Francouz, nebo Španěl, pak je to v pořádku. Horší je, když někdo vlastní mateřštinu zavrhuje a kloní se ke světovému jazyku. I když, tenhle konkrétní sklon je možná jenom naše specifikum. No, možná ještě Slováků, jestli se na to dívají podobně, je to možné.
      P.S. taky mi vadí vícejazyčné názvy míst, konkrétně v Praze, kde cizí jazyky jsou na prvních místech a až pod nimi se skromně krčí čeština, pokud vůbec. Čeština by měla být na prvním místě a až teprve pak další jazyky.

      Vymazat
  3. Páni, skvělý článek! :) Původně jsem chtěla napsat sáhodlouhý komentář, ale zjistila jsem, že by se mi sem pomalu ani nevešel, takže pokud nevadí, drze budu reagovat co nejdříve vlastním článkem. :) Čeština je opravdu velmi zajímavé téma a musím se přiznat, že ačkoliv se mi hodně líbí, ostatní jazyky také nezavrhuji (jasně, když se třináctileté holky snaží vyjadřovat anglicky, ještě k tomu je to špatně, tak s tím fakt nesouhlasím, když už chci používat cizí jazyk, měla bych ho umět, a ještě důležitější je umět svojí mateřštinu). Sice má čeština hodně synonym, nicméně bych řekla, že třeba taková japonština má spoustu jiných výrazů pro něco, co v češtině ani neexistuje, a samozřejmě i naopak. Takže ta bohatost mi přijde mírně relativní. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já často přemýšlím nad tím, jestli je čeština hezký jazyk. Protože je to moje mateřština, nedokážu to objektivně posoudit, což je mi líto. Když poslouchám něčí českou mluvu, vnímám význam a nikoliv celkovou melodii jazyka, na rozdíl od ostatních řečí. Hrozně by mě zajímalo, jak češtinu vnímají mluvčí cizích jazyků.
    Takže vlastně ani nedokážu říct, jestli mám nebo nemám češtinu ráda pro její charakter. Mám ji ráda, protože je to můj prvotní dorozumívací prostředek a denně toho nakecám a napíšu dost na to, abych mohla tvrdit, že se bez svého rodného jazyka neobejdu.
    Samozřejmě jsem tak trošku hrdá na to, že mluvím v podstatě ojedinělým jazykem, který má skloňování, což je těžké se naučit - ale vzhledem k tomu, že v dětství se jazyky prý učí úplně jinak, než potom když jsme starší, nedělám si z toho žádnou věc, na kterou bych měla být hrdá (protože, čistě prakticky vzato, k tomu, abych se naučila svůj rodný jazyk, jsem nevynaložila žádné velké úsilí). Mimochodem, třeba taková islandština má také skloňování, jako jediný germánský jazyk. To musí být teprve síla.
    Cizince, které osud donutil učit se česky, obdivuji. Právě oni dodávají mému pohledu na mou mateřštinu potřebný distanc; vyjmenovaná slova, aktivum a pasivum, ono zmiňované skloňování, je toho tolik, co musí cizinec překonat, když se chce naučit česky. Já být cizincem, už bych s tím dávno sekla. Moje profesorka na španělštinu pochází z Kanárských ostrovů a už přes dva roky žije v Čechách a opravdu má můj obdiv za to, jak se úspěšně pere s češtinou.

    No, shrnuto a podtrženo, češtinu mám ráda, protože je to můj mateřský jazyk, a kdybych se narodila do jakékoliv jiné jazykové skupiny.
    (Jo a smím-li přispět do výčtu zajímavých, leč "neužitečných" jazyků; maďarština je hrozně podceňovaná! Je to vážně fascinující řeč. Kdyby se osud vyvinul jen o pár centimetrů jinak, mohla jsem dnes mluvit plynně maďarsky. Proto jsem si kdysi dala nepsaný cíl opravdu se tento jazyk naučit. :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maďarština je naprosto šílený jazyk, ale také úžasný, protože takhle mluvit a tohle se naučit dá taky zabrat! Určitě je to zajímavý jazyk a pro mnohé lingvisty výzva.

      Vymazat
    2. Chtěla bych k tomu jen dodat, že islandština určitě není jediný germánský jazyk, který skloňuje slova. Němčina kupříkladu skloňuje předložky podstatných jmen do 4 pádů a skloňuje také slovesa. Proto se i zde může eventuelně (i když se to moc nedělá) uplatnit zpřeházení slovosledu. Finština má navíc mnohem více pádů než čeština, a to celkem 13. Takže germánské jazyky skloňují také :)

      Vymazat
    3. Řekla bych, že každý jazyk má něco. :)
      (Finština je mimochodem jazyk ugrofinský ;D)

      Vymazat
    4. Kurnik, to jsem nevychytala, máš pravdu, vždyť v Maďarsku jsem ještě říkala, že by se Maďaři s Finy asi mohli dorozumět :D Ano, máš pravdu. Nicméně, aspoň zůstává to, že němčina germánský jazyk je a skloňuje se :)

      Vymazat
  5. Čeština je úžasný jazyk, mnohé, co popisuješ, cítím podobně. Angličtina je krásná, to ano, je světová, to ano, ale anglicky umí skoro každý. Kolik lidí umí dobře česky?
    V češtině se mi líbí právě ten úžasný výběr slov, opisů. Jedna věc se dá opsat několika výrazy. Zdrobněliny jako také snad v jiném jazyce neexistují - nebo ano? Hodně čtu, takže už jsem viděla několik různých stylů psaní. (Ale to asi nebude výsada češtiny, četla jsem román Hyperion od Simmonse a tam šest poutníků vypráví svůj příběh a každý svým stylem) Na češtině se mi líbí i dvojsmysly, stejné věty vytržené z kontextu můžou dát různý význam (z toho mnohdy vychází i černý humor), poetická slova i vulgarismy, spisovná i nespisovná čeština, slova ovlivněná němčinou či angličtinou, přesto česká - čeština je zkrátka úžasný jazyk.

    OdpovědětVymazat
  6. Panečku, musím uznat, že takováhle úvaha o češtině by mě asi nenapadla :). Ale taky mám český jazyk moc ráda. A nesnáším, když mi někdo tvrdí, jak strašně je důležitá angličtina a přitom neumí psát česky. Třeba Pavlikovi na VŠ v Hradci Králové řekli, že lidi, kteří neumí anglicky nemají na VŠ co dělat. No chápeš to? Za chvilku bychom se měli učit i anglické dějiny místo našich, znát jejich hymnu místo své atd. Svět se občas jeví velmi absurdní :).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky