úterý 18. srpna 2015

Za dveřmi koupelny

Věnováno iluzi pro Alana.

Koupelna. To je ta místnost s klíčem, kde se za zamčenými dveřmi stáváme na pár chvil sami sebou. Místo, kde se můžeme, ba přímo musíme zbavit všech vrstev, které nás zahalují a zakrývají. Okamžik, kdy se podíváme do zrcadla a vidíme pravdu a nic než pravdu, vidíme sebe. Možná nás lehce ozáří žárovka, možná, že když si z tváří smyjeme prach a makeup, uvidíme v zrcadle odraz naší duše. Pod očima se sice budou vyjímat kruhy z únavy či stresu, vlasy zplihnou a orámují obličej plný akné či vrásek, ale budeme to my. Když se svlékneme z hadí kůže a necháme proudy vody a mýdlo, aby nás zbavily nánosu společnosti, který se na každém usazuje, budeme se moci uvolnit. Lehnout si ve vaně v horké vodě (někteří se nechají masírovat vlažnou vodou ze sprchy, vyjde to nastejno), uvolnit se, nechat se omývat. Přidat třeba nějaké bylinky, sůl, pěnu, zapálit svíčku, zavřít okno. Přehrát si některé oblíbené, uklidňující melodie, začíst se do knižního příběhu, dát si třeba sklenku vína nebo hrnek heřmánkového čaje. Na nic nemyslet, neřešit čas, neřešit vzhled, oprostit se od všech úvah, od reality, povinností, starostí. Jen tak si ležet, naplňovat se, zhluboka dýchat. A pak vylézt z vany a uléhat do rozestlané postele s pocitem, že jste nový člověk. 

Voda dělá zázraky. A samota taky. Koupu se ráda, třeba jednou za dva měsíce (jinak se sprchuji...). Většinou za takový koupací den zvolím sobotní podvečer. Už třeba v šest hodin se zamknu v koupelně, nanosím si tam všechny potřebné věci, povolím kohoutek vody, spíš teplé než vlažné, ale ne úplně horké. Kápnu trochu dětského olejíčku (když není, tak použiji olivový z kuchyně) a trochu pěny do koupele. Lehnu si do té zvětšující se loužičky a nechám své vysušené buňky nasávat vodu. Až když je vana plná, vypínám přítok proudu. Do rukou beru knížku, uvolňuji všechno napětí, nořím se do koupele i do příběhu. Tak vydržím třeba hodinu nebo dvě, dokud voda nevychladne. Vylézám, utírám se, dívám se na svůj odraz v zamlženém zrcadle. Vypadám jinak než ráno, říkám si vždycky. Vrhám stín na protější zeď, v zádech mě studí prameny mokrých vlasů, které jsem si ještě nestihla smotat do turbanu z ručníku. Čistím si zuby a dívám se do zrcadla - pozoruji pár zelených očí, připadají mi cizí, i když jsou mé vlastní. Občas o sobě přemýšlím (nebo to zkouším) jako o někom jiném, takovéhle večery k pokusům také patří. 

Nemaluji se, můj obličej tudíž svou podobu pod vlivem vody nemění. Zato má pokožka vypadá úplně jinak po hodině strávené ve vodě. Jindy vysušené ruce jsou najednou rozmáčené, kůže na prstech se krabatí. Nohy mám aspoň na chvilku hladké, vyživené, paty nerozpraskané. Celé mé tělo je horké, skoro rozpálené, zbavené všech negativních emocí a stresujících faktorů, připravené ulehnout, zavřít oči, vypnout a regenerovat. Když se sprchuji, obvykle na sebe pouštím střídavě horkou a studenou vodu, takže ať jsem unavena jakkoli, po osprchování ještě nějakou dobu vydržím svěží a bdělá. Cílem těchto občasných rituálních koupelí není oživit unavené tělo, spíše se nechat ukolébat, vyplavit ze sebe to, co nechci sdílet i ve spánku, připravit se na poklidnou noc. Mé noci po takových koupelích začínají brzy, třeba v půl deváté nebo v devět hodin, a probíhají poklidně. Sama nevím, jestli se mi něco zdá či jestli spím bezesným spánkem, s jistotou však mohu na základě pozorování říct, že druhé dny, neděle, bývají nejplodnějšími dny - co se týče všech druhů aktivit. Někdy mi během všedních, uspěchaných dnů tato harmonie chybí. Uvědomuji si však, že kdybych tyto uvolňovací hodinky opakovala častěji, ztratily by své kouzlo i svůj význam a účinek - možná ne fyzický, ale psychický určitě. (Detail, že napouštět plnou vanu častěji, je v pětičlenné domácnosti, kde každý se chce občas vykoupat, ekonomicky nevýhodné, si snad čtenář vydedukuje sám...)

Obrázek nejnovější iluze, iluze pro Alana, mě hned zaujal. Jakmile jsem ho viděla, explodovala směsice všemožných nápadů, tento obrázek vskutku volá po pozornosti myšlenek. Pár svých myšlenek jsem se mu tedy rozhodla věnovat. Nechtěla jsem v tomto článku kázat nic o tom, jak se všichni ukrýváme pod nánosy makeupu, jak se všichni zahalujeme a obtěžkáváme, jak se snažíme zamaskovat každou nedokonalost naší tělesné schránky a jak následně v koupelnách všechny tyhle vrstvy odhodíme a můžeme se na chvilku cítit sami sebou, vidět se bez příkras, poznat se a třeba se i začít mít rád... No, stejně jsem si pár takových vět neodpustila, nemá to však být nic poučného pro svět. Berte to tak, že s vámi sdílím myšlenky, které vytanuly na mysli po spatření tohoto obrázku. 

A co vy? Koupete se čas od času? Máte nějaký svůj rituál? A jak se cítíte, když ze sebe všechno odhodíte, všechno smyjete, a zůstanete jen vy? Budu ráda za všechny vaše názory. 

(S)Mějte se.

3 komentáře:

  1. Uf... posledně jsem si napustila vanu asi před pěti lety. Když jsem byla malá, cachtala jsem se samozřejmě denně, naházela si do vany plastové dinosaury a takové ty olejíčky v různých tvarech (netuším, jestli se to ještě vyrábí, ale krásně to vonělo, tak specificky). Pak jsem se naučila se sprchovat a z koupelí se stalo něco příležitostného. Tři roky zpátky jsem sprchu přesunula na ráno. Nekoupala jsem se fakt dlouho. Bude to znít asi divně, ale nejspíš mi to nechybí. Neumím si představit, že bych si vzala knížku a seděla nahá ve vaně a četla. Nejsem na to nějak nastavená, na tohle čvachtání. Ačkoliv voda je prý podle horoskopu můj živel, nemám k pobytu v ní kladný vztah... vyhýbám se návštěvám bazénů a koupání pro mě vážně není lákavá činnost. (Prosím, neberte to jako že jsem nehygienická. Na osobní hygieně si docela dost zakládám a nemá to s mým odporem k noření se do vany nic společného.)
    Nicméně, napsala jsi to zase moc hezky. Na tvou otázku - Když stanu sama před sebou, nahá a holá, není to pro mě dobrý pocit. Nevadí mi pohled na sebe samou v zrcadle (naopak, ten mě čas od času uklidní) - jen se cítím lépe, když jsem něčím zahalená. A rituál? No, pokud se bere ranní sprcha jako rituál, tak to. Vždycky, když jsem někde na nějakém zájezdě nebo tak, jsem za exota, neboť většina lidí se sprchuje večer. Má to výhody i nevýhody. (Mezi největší výhody patří to, že večer nebývám osočována za to, že blokuji koupelnu).:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezký článek, úplně mě vtáhl. :) Já osobně vanu můžu využít jen o víkendu, když se vrátím domů, ale nedělala jsem to už dlouho. Vodu miluju a pod tekoucím proudem bych mohla stát hodiny (kdyby to tedy nemělo určité následky). Vždycky mě nabije energií. ^^

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, v první řadě chci pochválit styl tvého psaní. Já pokaždé když vyjdu z vany, tak si přijdu opravdu jako znovuzrozená, makeup pryč, pleť může dýchat, já se krásně čistá zabalím do županu a lehnu do postele s šálkem čaje. Ach, ještě že už nejsou ty vedra a budu to moct zase praktikovat .).

    OdpovědětVymazat