sobota 1. srpna 2015

Nerovná cesta k cíli

Prvního srpna. Probouzím se do letního rána, uvolněně a přitom trochu napjatě si stoupám na váhu. Chvilka napětí, váha potřebuje čas. Nakonec se na mě usměje jednotka, z níž se jakoby zázračně vypařilo tři a půl kila mé hmotnosti. Takže to mělo a stále má smysl, říkám si a plánuji, jak oživím svůj jídelníček dnes...

Nikdy jsem nebyla hubená, už od dětství jsem se potýkala s trochu vyšší hmotností než jakou měli moji vrstevníci. Nesváděla bych však příčinu mé obezity na geny či babičky, pravdou zůstává, že jsem se vyjedla sama. Stres, kapesné, chuť, nuda a zase stres, proč to nevyřešit něčím sladkým? Můj přístup k zdravému (rozumějte střídmému) stravování se zdá trochu nepochopitelný i mně samotné. Na cestě do školy jsem si kupovala koláč, byť jsem ráno snídala. V bufetu jsem utratila pár korun každou přestávku, i když mi v tašce ležela svačina. A odpoledne jsem se vždycky zastavila v Lidlu a nakoupila si sladkosti do zásoby (když jsem měla peníze), abych doma mohla potají pořádat nezdravé orgie. Obžerství, nenasytnost. Pocit viny z tloustnutí zahnaný tabulkou bílé čokolády. 
Jsem melounová a nestydím se za to!
Zhubnout jsem se snažila už od té doby, co jsem si svou odlišnost uvědomila. Kdo by se chtěl lišit zrovna takhle viditelně, že ano. Pamatuji si na jeden táborový den z léta roku 2010. S kamarádkou jsme hlídaly táborovou závoru a zapisovaly do knihy příchody a odchody do tábora, přitom jsme něco jedly, snad zmrzlinu, jistě to nevím. A já jsem říkala, že až přijedu domů, začnu hubnout. Domů jsem sice přijela, ale proč neochutnat máminu dobrou bábovku. A bylo léto, tak proč si nedopřát po obědě vychlazeného Míšu, proč si odpírat tvarohový koláč k snídani nebo krupicovou kaši k večeři. Netuším, jestli tohle byl můj první neúspěšný pokus, v tom množství dalších pokusů se však ztrácí. Vždycky jsem říkala "Hubnu od zítřka", protože jsem se nedokázala vzdát sladkých požitků. Peníze v kapse mě pálily a já zjistila, že jsem závislá. Bez ranního koláče jsem jako kuřák bez cigarety. Odpoledne je bez sušenek skrytých v šuplíku za sešity jaksi prázdné, žaludek rovněž. A kila šla nahoru. Paradoxně jsem přibírala, zatímco jsem četla články o hubnutí, inspirativní příběhy lidí, kteří to dokázali. Mohla bych o vhodných sportech na hubnutí přednášet, ale vybídl-li mě někdo, abych si šla zasportovat, náhle se mé odpoledne zaplnilo činnostmi úplně jinými, jen aby nezbylo místo na pohybovou aktivitu. Když jsem vážila sedmdesát dva kilo, mamka mě vzala na obezitologii, byť jsem tehdy ještě měla nadváhu. Dostala jsem od doktorky jídelníček a asi dva týdny podle něj fungovala. Jenže mě to nebavilo, sladkosti mi chyběly a necítila jsem se dostatečně silná a motivovaná změnit svůj životní styl. A tak jsem místo zhubnutí během roku nabrala skoro deset kilo. Váhu jsem si pak střídavě držela, nejspíš jen díky občasným třídenním výpadkům sladkostí. Stavy zdravého stravování obvykle pominuly do dvou, tří dnů, nemohla jsem si pomoct. 
Jogurtové snídaně s müsli (takové velké pytle z Lidlu) a banánem či jablkem. Jednou jsem si dopřála také našlehaný tvaroh s čerstvými borůvkami a párkrát jsem si uvařila ovesnou kaši a do ní nastrouhala jablka. Pořád stejně a pokaždé jinak.
Začátek prázdnin, léta, přímo vybízí k hubnutí. Tuhle nabídku jsem přijala, jako každé léto jsem si naplánovala, že tentokrát už konečně zhubnu a v září přijdu do školy jako hvězda, která perfektně zapadá do souhvězdí spolužaček. Jenže totéž jsem si říkala už loni a předloni, proč bych zrovna teď měla být úspěšná? Mám dostatečně pevnou vůli? Pochybovala jsem na konci června. V úterý odpoledne, posledního června, jsem se u babičky bez ostychu najedla všeho, na co jsem měla chuť - dortíky, chlebíčky, nanuk, od každého tak akorát. Říkala jsem si, že je to naposledy, hubnu přece až od zítra. Tentokrát mi však to zítra vydrželo.
Chlebové snídaně - celozrnný žitný chléb nebo obyčejný celozrnný, nějaké to ovoce nebo zelenina. Mažu Žervé nebo Lučinou.
Nutno podotknout, že jsem se během července držela především díky mamce. Podporovala mě snad jako jediná tak, jak jsem to potřebovala - každý den jsme vymýšlely, jak ozdobit talíř, aby byl lahodný na pohled i na chuť, zkoušely jsme nové druhy zeleniny nebo třeba sójové maso. Každý den (s několika výjimkami) jsme sedly na kolo a ujely deset až patnáct kilometrů. V těch prvních deseti dnech jsem se držela opravdu skvěle. Navíc mě nesoužilo žádné nutkání najíst se, neslídila jsem v ledničce, kde má táta schované smetanové jogurty ani jsem neuždibovala bábovku z trouby či jsem si neplnila pusu piškoty. Prostě jsem si dávala tři jídla denně a měla jsem ze sebe radost.
Obědy, někdy lehčí, jindy pořádné. Kuřecí, vepřové, někdy taky sójové maso, vejce, brambory, rýže, čočka, bulgur, dýně, cukety, okurky, rajčata, brokolice, mrkve, papriky, sýr, ode všeho trochu.
Zhruba v polovině minulého měsíce jsem začala pochybovat. Upadla jsem do stavu nevysvětlitelné úzkosti, která začala snad tím, že se na mě večer táta naštval a prohlásil, že by mi vůbec neublížilo jezdit třeba pětkrát denně na kole (nebo něco v tom smyslu). Dívala jsem se na sebe v zrcadle a neviděla žádné změny. Jak by taky jo, po dvou týdnech. Najednou opadl i ten dobrý pocit, který se předtím usídlil v mém nitru, měla jsem strašnou chuť se vším seknout, navštívit babičku a požádat ji, ať mi udělá palačinky s nutelou, zmrzlinou a šlehačkou, jako když jsme se sestrou byly malé. Tento nouzový stav jsem přečkala bez úhony, svůj jídelníček jsem neposkvrnila. 
Propadla jsem smoothie. Jahodové, borůvkové, banánové. Někdy s mlékem, jindy s jogurtem nebo samotné rozmixované ovoce.
Jenže pak přišla Anglie. Babička byla zpravena o mém stavu, mamka ji nabádala, aby mi vůbec nic nenabízela, já sama jsem byla odhodlána přečkat Anglii ve zdraví, doslova. Babička si zřejmě z toho, jak úporně se snažím zhubnout, nic nedělala, už v autobuse mi začala nabízet sladkosti a kázat o tom, jak nemám být vybíravá a že jedna sušenka nic nezmění na faktu, že jsem tlustá. (Bohužel se jedna polovina mé rodiny z tátovy strany vyznačuje tímto druhem upřímnosti, který zraňuje víc než cokoliv jiného. A stresuje. A všichni už víte, co následuje po stresu...) A tak jsem se během pobytu za kanálem La Manche rozjedla. S každým dalším kouskem slazeného pečiva, které bylo levné a objemné, jsem si uvědomovala, jak mizí ty najeté kilometry pod náporem prázdné kalorické energie, sama sobě jsem se hnusila, zatímco jsem lízala zmrzlinu a když jsem se v deset večer ládovala hranolky, měla jsem chuť se druhého dne už neprobudit. Babičku vůbec nenapadlo, že porušuje slib, který se samozřejmostí dala mně i mamce. Já se s ní nechtěla hádat, ona byla zdrojem financí a já se nerada chovám nevděčně. Bohužel to odnesla má psychika. 
Ať žijí saláty, někdy k obědu, jindy k večeři. Okurky, mrkve, papriky, rajčata, občas sýr, mozzarella, vajíčko, maso nebo jogurt.
Jakmile jsem se ocitla doma, najela jsem na svůj předchozí styl. Tři jídla denně plná zeleniny nebo ovoce, aspoň dva litry vody, jízda na kole. Možná, že kdybych v Anglii nepodlehla babiččinu špatnému vysvětlení slov "nejíst nezdravě", na váze by se objevilo ještě o trochu menší číslo. Musím si však přiznat další věc - teď už mám motivaci. Teď už vím, že to jde a že to můžu dokázat. Vím, jak se budu cítit, když podlehnu, a vím, jak dobře mi bude, když vydržím. Když vidíte výsledky, nakopne vás to. Během července jsem si fotila většinu jídel, která jsem jedla, pro inspiraci i dobrý pocit. Teď víte, co bylo součástí mé stravy. A víte, aspoň okrajově, jak jsem se cítila a jak jsem postupovala. 

Jen mě tak napadá, že kdybych takhle vydržela už třeba minulý rok, dneska jsem mohla mít postavu, po které ze srdce toužím. Ne nějakou s mírami 60-90-60 90-60-90 (díky, Iris), ale takovou, ve které se budu cítit dobře. Teď mám pocit, že se k té postavě pomalu, ale jistě blížím. Sestra mi řekla, že jí připadám víc v pohodě. Cítím se lépe. Jsem lepší. A šťastnější.
Celozrnné špagety s pestem a sýrem (kečup je Bětuščin). A mamčiny vypiplané chlebíčky na zvednutí nálady. 
Jak to máte s váhou, stravováním a obecně svým vztahem ke svému tělu vy? Říkáte si "zítra", nebo žijete přítomností? Podporuje vás rodina v dosažení vašich snů?

(pokud projevíte zájem, někdy příště bych mohla napsat článek také o tom, jak jsem začala sportovat a jak to vnímám...)
špendlíky, maliny, borůvky a ředkvičky, čerstvé a vynikající.
Doufám, že vás mé fotky jídla třeba inspirovaly. Užívejte si srpen, jak nejlépe dovedete! :)

11 komentářů:

  1. Líbí se mi, že hubneš hlavně kvůli sobě (a ne jen kvůli tomu, abys zapadla - i když to o té hvězdě zapadající do souhvězdí, to jsi naformulovala moc hezky), protože, i když do těchto hubnoucích záležitostí moc nevidím, řekla bych, že to je asi hlavní klíč k úspěchu... podle mě...
    Já to mám se svojí váhou takové všelijaké. Mám to hodně z dětství, byla jsem prostě celou dobu na základce to tlusté dítě a i když jsem se pak na začátku puberty začala "tvarovat a vytahovat" a už to nebylo tak hrozné, pořád jsem viděla tu hroznou kouli, když jsem pohlédla do zrcadla. Nebyla to ale jenom váha, proč jsem se neměla ráda; mám třeba hodně mastnou pleť a divné vlasy a tak. Když si na to vzpomenu, bylo to špatné období. Protože když člověk nemá rád sám sebe, nemůže očekávat, že dokáže navázat vřelé vztahy s ostatními (a tak se spouští bludný kruh, do něhož jsem zapadla).
    Když mi bylo 13-14 let, začalo to být najednou dobré, ale abych neodbočovala od tématu (což se mi už stejně povedlo); ve 13 letech jsem vážila v podstatě stejně, jako vážím teď. Jestli jsem něco vyrostla, to nevím, ale předpokládám, že aspoň 4 centimetry ano. Prý mám mírnou nadváhu. Vejdu se do velikosti 38/40, můžu nosit téměř všechno kromě crop-topů, je to celkem fajn. Ještě pořád občas vidím tlustou holku, když se na sebe podívám, jak mě vidí ostatní, netuším.
    Ale: kdyby byl svět (a metabolismus) spravedlivý a soudil by mne podle mé životosprávy, mám už nejmíň metrák. Vůbec nesportuji, a když se o to pokouším, je to katastrofa, což mě asi neomlouvá, ale je to tak. Jediné, co dělám "pro zdraví", je to, že chodím pěšky, a to jen kvůli mému odporu k MHD. Mám ráda sladké i slané a když sním jablko, je to svátek. Bývalo to se mnou i horší, to nepopírám, ale nikdy jsem nežila tak zdravě jako ty. A všechna ta tvá jídla vypadají tak skvěle. Dokonce i ten mrkvový salát bych si dala.
    Takže, abych zodpověděla tvé otázky... vlastně si "zítra" už ani neříkám, snažím se prostě se krotit a nepřejídat se, dodnes to fungovalo, tak bude muset i nadále. Ale občas mám takový záchvěv "chci být vyhublá na kost" (pak si vzpomenu na dobu, kdy jsem taková skoro byla, a na okolnosti, jež mě k tomu přiměly, a říkám si, bohudík za mou dnešní postavu). Rodina mě podporuje, hlavně mamka, na cestě k cíli, jímž je momentálně spokojenost s mou tělesnou schránkou.
    ...to je zase dlouhý komentář, a to jsem si říkala, že to vezmu stručně. Promiň.
    (A jak tak koukám na ta tvá jídla, třeba na ty špagety s pestem, vypadá to, že mi tady budeš vařit.)
    (A nechci rýpat, ale míry 60-90-60... to by byla modelka á la trojrozměrný kosočtverec :-D promiň, to mě jen tak udeřilo do očí :-D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tenhle komentář. :) :3
      Možná, že kdybych neměla své návaly sladkých chutí, taky bych od třinácti nepřibírala, nebo ne takovým tempem. Ale možná a kdyby neexistuje, stejně jako ona spravedlnost - někdo žere a žere a stejně má padesát kilo. :D
      Jé, samozřejmě jsem modelkovské míry myslela obráceně, to víš, deset večer a do toho ta podobnost šestky a devítky. :D

      Vymazat
  2. Já myslím, že tvoje hubnutí přišlo v tu pravou chvíli. Pořád ještě se vyvíjíš a něco málo mohlo být způsobené takovou tou dětskou baculatostí. Proto si myslím, že to doteď nešlo a teprve teď máš chuť a vůli.
    Osobně mám v tomhle docela štěstí a i když odmalička plácám páté přes deváté, zas tak hrozné to není. Jasně, mám široké boky a zadek bych si taky představovala menší, vždycky je mi do pláče, když se kouknu po táboře na váhu a vidím dvě a půl kila nahoře, v zrcadle vypouklejší bříško. Ale nemám si nač stěžovat, váhu mám v pořádku a pořád ještě nejsem tam, kde jsem byla kolem patnácti (což teda taky nebyla žádná hrůza, ale byla jsem oplácanější). Asi je teď dobré období, taky se snažím najet na zdravější stravu, ale spíš proto, abych si upravila svoje strašné stravovací návyky (uznávám, že dvě jídla denně za pochodu není úplně to pravé), abych se sebou byla spokojenější, přestože se mám ráda. Táta teď taky hubne, tak máme doma samé zajímavé potraviny a navíc výborné jídelníčky :D
    Je super, že tě mamka podporuje! A to s tím focením jídlem mi přijde jako opravdu dobrý nápad. Ono i zrak je důležitý smysl, že jo :-) Držím ti palce a článek o sportování? Jsem pro všemi deseti ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a doteď mám návaly chutí na sladké - hlavně když "mám své dny". To spořádám na posezení pytlík bonbónů, celý puding a tabulku čokolády navrch. Čekám, kdy mě někdo tam nahoře za tohle pořádně potrestá!

      Vymazat
  3. na začátek musím říct, že tři jídla denně jsou rozhodně málo! jelikož i když se člověk snaží, někdy tě nějaká chuť může přepadnout a neuhlídáš se. je lepší - ba nejlepší! - jíst pětkrát denně, jenom prostě menší porce :).
    zase se tolik nestresuj s tím, když si někdy něco dopřeješ. to, že chceš zhubnout, neznamená, že se navěky musíš všeho šmakózního vzdát. jenom to nepřehánět, ale ne se všeho vzdát. jak jsem ti psala na ztracené existenci, ten pohyb taky dělá své, ať se jedná pouze o těch 30/100 a jak ví každý, hubne se v kuchyni... a vím, cos mi napsala o běhání, ale zopakuji - zkus švihadlo. za 10 minut skákání zhubneš tolik, kolik za 30 minut běhu; a na rozdíl od běhání si tolik nezatěžuješ kolena.
    ale hrozně ti ty tři a půl kila přeju, a věřím, že až stoupneš na váhu 1. září, bude to zase o tři a půl minimálně lepší :). hlavně ale - až budeš zase na nižší váze - potom už váze nevkládej žádnou relevanci. jestliže budeš stále posilovat, začne se ti ve větší míře tvořit svalovina a pak se prostě nejde orientovat dle váhy, jak jsi na tom s postavou. to už jde jenom ze zrcadla a je to tak i nejlepší :).

    OdpovědětVymazat
  4. Moc pěkný článek! Celý život řeším problémy s postavou, hodně jsem se za sebe dřív styděla. Pak jsem nějakou dobu začala intenzivně cvičit, zhubla jsem a cítila se dobře. Bohužel jsem si pak procházela těžkými životními situacemi a dost dlouho jsem cvičení vynechala. Teď, když jsem v klidu a mám se dobře, začala jsem tloustnout, všimla jsem si to už i na oblečení, že mi začíná být těsné a na váze se objevila 64 kg, což je na mou výšku 154 cm opravdu moc. Tak jsem si řekla, že se sebou musím zas něco dělat, začala jsem teď taky zdravě jíst. Zkouším různé věci, jako třeba pohankovou nebo jáhlovou kaši ke snídani, to je opravdu dobrota! Taky zkouším různé pomazánky ze sójy, rostlinný salám a tak. Musím říct, že především celorznné pečivo je fakt boj, v obchodech se dost špatně shání.
    Určitě nejez jen 3 jídla denně, to je hrozně málo. Měla bys jíst minimálně 5x denně, po 3-4 hodinách. Vynechávat dopolední a odpolední svačinu určitě není dobré. Držím ti palce, aby ses dokázala zdravě stravovat. Nejde ani tak o to, abys někam zapadala, ale abys byla zdravá a cítila ses dobře. Doufám,že i já dokážu zhubnout.

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní článek! To já se takto denně nutím do cvičení a přibírání. Cvičit jsem začal x-krát, ale vždy po pár dnech přestal a přibrat se mi povedlo sotva 2 kg za 6 let. (BMI 17)

    Byl bych rád za motivační článek o cvičení!

    OdpovědětVymazat
  6. Jejda, tenhle tvůj článek se mi omylem povedlo vynechat. Teď jsem si toho všimla a jsem ráda, protože by byla opravdu škoda, kdyby ne. :) Já bych řekla, že hlavní je cítit se dobře. Takže pokud ti tohle všechno pomáhá cítit se fyzicky ale hlavně třeba i psychicky lépe, jen tak dál! ;) Jsem ráda, že "ti to jde" a ta jídla vypadají opravdu moc lákavě. Osobně miluji zeleninu (krom rajčat), akorát jsem vždycky líná si ji připravit. :P :D
    Já jsem odjakživa vysoká (momentálně cca 178 cm), takže přesto, že vážím docela dost, není to na mně tolik poznat (jenom na bocích a na zadku :D). Jakože na svou výšku, myslím, že vážím celkem slušně. A s jídlem no...třeba teď o prázdninách jím celkem vyváženě (z mého pohledu vyváženě - jím tak, abych se nepřejídala, nebylo mi těžko a večer měla z toho dobrý pocit) a zvláště teď, když jsme s rodiči na kolech na dovolené, tak mám i nějaké to sportovní vyžití. Denně najedeme cca 40 km. :)
    Horší to je o školním roce. To mě štve už jenom fakt, že jím buď v 11:25 a nebo v 13:30 a každý den jinak, podle vyučování. Přijde mi, že jsem potom tak nějak rozházená a taky, co si budeme nalhávat, některé obědy z naší jídelny nejsou úplně k snědku. A když je třeba něco, co opravdu nemám ráda a odhlásím si kvůli tomu oběd, tak "obědvám" ještě později. :/ Mohla bych samozřejmě přestat chodit do jídelny a nosit si vlastní obědy z domova, jenže jsem strašně líná si to každé ráno/večer připravovat. A o sportu ani nemluvím. Většinou žiju pouze z hodin tělovýchovy a fakt nevím, co budu dělat letos, protože loni od září do prosince jsem aspoň byla v tanečních. :)
    A jestli můžu fakt něco doporučit, tak taneční jsou na hubnutí docela fajn. Já jsem za ten půlrok zhubla asi šest kilo úplně nezáměrně. Na konci jsem fakt koukala, skoro jsem si říkala, jestli nemáme třeba rozbitou váhu. :D

    OdpovědětVymazat
  7. To je hodně zajímavý článek. Mimochodem ty fotografie - ty jsou z internetu nebo jsou to potraviny z Tvého jídelníčku? Vypadá to strašně moc dobře.
    Tak strašně bych chtěla napsat, jak moc chápu všechny ty pocity, které jsi tu popisovala. No jo, vždyť tohle přece nemůže uškodit. No jo, je to jednou za čas, kdy zase půjdu na takovou párty? No jo, tenhle koláč jsem ještě nejedla, to bych moc ráda ochutnala...
    Nejhorší ale je, když Tě nepodporuje celá rodině a jsou někteří členové, kteří to nejen nerespektují, ale ještě Ti na to vyloženě dlabají a nepodporují Tě. Kdybych měla dceru, která by se snažila zhubnout, snažila bych si taky si moc to sladké nekupovat anebo si to někam schovávat, abych nebyla zdrojem pokušení. To od Tvé babičky nebylo hezké, jak Tě nabádala a ještě porušila svůj slib. No co naplat, s tím se dá těžko něco dělat.. Ale jestli ještě teď jedeš na tom dobrém jídelníčku a pokračuješ ve zdravém stylu, tak klobouk dolů a fandím Ti! Zvládneš to a dokážeš to! A jestli to skutečně zvládneš i přes to, jakou máš doma z půlky osazenstav "podporu", pak budeš opravdový přeborník a o to větší to bude vítězství. Neboj se, máš na to!

    OdpovědětVymazat
  8. Já mám problém poněkud opačný, vždy jsem patřila k těm extrémně hubeným, avšak ne vlastní vinou. Často jsem poslouchala narážky o mé údajné anorexii apod. Poslední dobou poté, co si kupuju potraviny sama, se mi daří přibírat a konečně jsem spokojená se svými 55-ti kilogramy a nevypadám jako z Dachau. Teď ještě aby se ta kila neukládala do špatných partií... :D Motivace je vždy duležitá, i takový sportovní antitalent jako já, se donutil k někajému mííírnému posilování. :D A když mě to začalo bavit, už neexistuje problém nucení k něčemu. S mou usedavou pšperkařskou prací se člověk prostě hýbat musí, jinak budu ve třiceti nepoužitelná. :D Tak držím palce ve vytrvalosti. Všechna ta jídla na fotkách vypadají dost lákavě!

    OdpovědětVymazat