Kterak jsem poprvé pobývala v Anglii

Minulý týden jsem strávila v Anglii. Prarodiče objevili zajímavě vypadající nabídku v katalogu cestovní kanceláře Mayer a Crocus, jenže dědovo zdraví nakonec rozhodlo, že doprovodem babičky na cestě po Cornwallu budu já. A tak jsem se poprvé, konečně, podívala do Anglie, o které jsem vždycky (možná kýčovitě, leč upřímně) snila. Pokud vás tedy zajímá, co jsem viděla, jak jsem ten týden prožila a jaké vzpomínky mi zůstaly v hlavě, směle rozklikněte článek. Upozorňuji předem, že tak jako každý z mých cestovních reportů, i tento je nekonečný, plný fotek a přijatelně zaplněný textem. Udělejte si čas, dejte si černý čaj s mlékem (tomu jsem mimochodem přišla na chuť) a můžete se pustit do prohlídky.


Nebudu vám zde popisovat přípravy na cestu (mnoho jich nebylo, zabalila jsem si během pěti minut a nejvíc času zabralo asi zařizování ISIC průkazu, který mi byl stejně úplně na nic, protože pod šestnáct let jsem měla vstupné jako dítě), snad jen zmíním, že už v sobotu jsem se loučila s rodinou a přespávala u prarodičů. Brzy ráno nás děda odvezl do Nových Butovic, odkud vyrážel autobus. Z té celodenní cesty na sedadle jsem měla docela nervy, jednak kvůli žaludku a pak kvůli promarněnému času. S sebou jsem si přibalila knihu Hospoda Jamaica od Daphne du Maurier, její děj totiž autorka zasadila právě do Cornwallu, jako většinu svých děl. Společnost v autobuse na první pohled působila rozmanitě a vlastně předčila má očekávání (původně jsem myslela, že je to zájezd pro důchodce, nakonec v osazenstvu bylo asi pět nebo šest náctiletých, s nimiž jsem se pokusila skamarádit). Samozřejmě jsem si v průběhu cesty mnohokrát vzpomněla na film Účastníci zájezdu, do jehož rolí účastníci toho našeho zájezdu perfektně zapadali. Měli jsme zde rodinku Bařtipánových, takoví správní čeští řízkovci, párkovci a chlebovci, fotografy, zmatené babičky a vtipálky. Průvodce byl sympaťák, zájezdem nás provedl dobře, jen na jeho Czenglish jsem si nezvykla ("V angličtině má TH dvě výslovnosti, buď Z a nebo S." :D). Kolem osmé už autobus profrčel Rozvadovem, přes Německo, Francii a Belgii. Cestou jsme zpívali písničky (It's a long way to Timperary, pochodová a návyková, a mrazivě krásná There'll be bluebirds over the white cliffs of Dover), koukali na filmy (konečně jsem viděla Pýchu a předsudek, takže už jen F.L.Věka a bude ze mě klasik :D) a já se pokoušela si číst. Několikrát jsme stavili, přišlo mi asi třináct esemesek od operátora a tak dál. To není podstatné. Kolem osmé večer jsme dorazili do Dunkerque, kde jsme se na noc ubytovali. 


Brzy ráno jsme vyrazili na cestu do Calais, přes La Manche jsme se plavili trajektem. Má první anglická slova jsem vyřkla při vstupní kontrole v přístavu, bylo zvláštní vysvětlovat té paní, co mi kontrolovala občanku, že opravdu cestuji s babičkou, že rodiče jsou doma v České republice a že o mé aktivitě vědí. Ale jestli je doba taková, holt se nedá nic dělat. Uprchlíky jsem žádné neviděla, což mě, přiznám se, trochu mrzí. Tak trochu si je totiž neumím představit a chtěla jsem se o jejich existenci přesvědčit, snad to nezní divně... Trajektem jsem se plavila podruhé (asi před pěti lety jsme pluli ze Záhřebu na nějaký chorvatský ostrov) a náramně jsem si to užila, stála jsem venku na zádi a fotila. Východ slunce, racky, bílé doverské útesy (ty jsem fotila přes sklo, takže vypadají pošmourně).


Hned po výjezdu z trajektu započal program. První zastávkou bylo město Canterbury. Nadchlo mě, i když to spíš bude tím, že jsem obecně byla opravdu nadšená z Anglie, z toho, že vypadá (aspoň navenek) tak, jak jsem si to představovala. Uchvacovaly mě zděné domečky, starobylé lampy a koše, jízda po levé straně, prostě všechno. Tak jsem všechno fotila. Nebojte, ušetřím vás toho, ale snímky z města a z katedrály si nemůžu nechat pro sebe. 


Po dopoledni stráveném v Canterbury (opravdu si o tomto městě, pokud jste o něm neslyšeli, něco najděte, je opravdu zajímavé a v dějinách Anglie hrálo významnou roli) se autobus vydal, překvapivě, na Stonehenge. Myslím, že o tomto místě také není třeba se rozepisovat, každý ví, nebo si může přečíst, že se jedná o záhadné kameny uprostřed ničeho, kterým vědci přikládají mnohé významy a všechno je sporné. Nevím, jak popsat atmosféru, která zde panuje. Samozřejmě mě pohled na balvany ohromil a vlil mi do žil trochu energie a jakéhosi uklidnění, nicméně davy turistů (jsem taky turista, nechci si na to stěžovat), dovoz autobusem a očumování z dálky, to není to pravé. Romanticky jsem si představovala, jak bych Stonehenge prožívala, kdybych vandrovala napříč krajinou a najednou jsem stanula před velkými balvany uprostřed pole, kdybych si sedla na jejich hřejivý povrch porostlý mechem a pozorovala slunce, kterak pluje po obloze... :)


Odpoledne rychle utíkalo a my od Stonehenge zamířili do Cornwallu, konkrétně do městečka St. Austell, kde jsme po tři noci měli být ubytováni v rodinách. Ještě před tím jsme se však zastavili v hostinci Jamaica Inn, neboli Hospoda Jamajka. Průvodce nám ladně odvyprávěl celý příběh a vše mi vyspoileroval, i tak jsem však ve čtení s chutí pokračovala, kniha mě opravdu bavila. Hospoda dýchala tajemnou atmosférou, vládlo zde přítmí a zábava, škoda, že jsme zde třeba nevečeřeli nebo neměli čas zajít do muzea Daphne du Maurier. 

SPOILER, pokud byste se rozhodli vyzkoušet můj knižní tip na Daphne du Maurier! :)

V pondělí kolem osmé večer náš autobus zaparkoval ve městě St. Austell a hostitelské rodiny si nás rozebíraly. V Anglii to chodí tak, že důchodci či níže postavení lidé si ubytováváním turistů nebo studentů přivydělávají, ani nás to neminulo a jsem ráda, že s britskými rodinami mám zkušenost (říkám britskými, protože tři noci jsme strávili v Anglii a dvě ve Walesu). Na první tři noci našeho pobytu jsme bydlely, já a babička, u Marii a Johna Kentových. Byli to milí lidé ve středních letech, ona pracovala v řeznictví a on měl zrovna dovolenou a opravoval dům, který spolu před pěti lety koupili. Měli syna, toho jsem viděla jen dvakrát, pejska Angel a domek tak akorát pro ně a hosty. Nebyli to žádní jedlíci, v kuchyni měli jen pult a barové stoličky, vůbec jim však jejich životní styl nezazlívám, je to každého věc, jak se stravuje. Oni zřejmě nejedli vůbec nebo si dali nějaký polotovar či hotovku v obýváku. Hned první večer jsem s nimi koukala na Rozbřesk, zrovna to běželo v televizi, při té příležitosti jsem si osvěžila konverzaci. Bylo psychicky náročné překládat babiččiny myšlenky, neboť babička anglicky neumí a přesto se snažila drmolit slova, takže spojení "I'm really sorry, it's embarrassing, but my grandmother wants to know..." jsem pronášela vícekrát, než je únosné. Vyspala jsem se zde však dobře, dokonce se mi podařilo umýt si hlavu (víte, že Britové jaksi nezavedli kohoutky s míchanou vodou, ale že mají klasický jeden na studenou a jeden na teplou?). Maria mi navíc vyšla vstříc a pěkně vyslovovala, s Johnem to bylo horší, polykal slova a mluvil potichu a rychle, takže jsem mu rozuměla tak akorát, abych stihla přikyvovat "Okay, okay".

Angel se nedala vyfotit, jak byla čilá. :D A to jsem si nastavila funkci SPORT. 
Druhý den jsme se vydali do města Exeter, blízko něhož leželo městečko St. Austell. Prošli jsme město, navštívili jsme katedrálu a zajímavé domy či zahrady. (Tak to, mimochodem, probíhalo skoro pokaždé, zkrátka jen ten nejzajímavější výběr z měst, čas nás tlačil a průvodce měl v plánu spoustu dalších míst.) Měli jsme krásné počasí a Exeter se mi moc líbil, tam bych klidně (snad) mohla žít. Před dechberoucí katedrálou se rozprostíral velký park a trávníky, kde odpočívali lidé, vůbec jsem nepostřehla shon a davy lidí, turistů a důchodců, přestože město má opravdu co nabídnout. K obědu jsme si koupily Cornish pasties, takové taštičky z listového těsta s masovou či zeleninovou náplní, které v Cornwallu mají dlouhou tradici - jídlo pochází z dob, kdy horníci chodili do dolů a potřebovali něco malého, jednoduchého a sytého. Cornish pasties splňují všechno a jsou opravdu dobré, ocitnete-li se někdy v Cornwallu, určitě si tuhle pochoutku nenechte ujít. ;)


Odpoledne jsme se vydali do přímořského městečka Torquay, které si vysloužilo přezdívku Anglická riviéra díky svému podnebí a rostlinám. Počasí i nadále bylo krásné a s babičkou jsme se rozhodly volnou hodinku využít jízdou na ruském kole, odkud jsme si mohly celou oblast asi nejlépe prohlédnout v krátkém čase. Na podobném kole jsem nikdy předtím nebyla, proto se mi to tolik líbilo. A výhled stál za to. 

Fish and chips měli všude, já to však neochutnala. Holt mi tohle tradiční britské jídlo nevoní. :D
Pokud je v Anglii něco opravdu úchvatného a nezapomenutelného, je to Národní park Dartmoor. Úzké silničky, mechové koberce, zelený obzor, klid, divocí poníci a pasoucí se stáda ovcí a krav. Škoda, že jsme krajinou jen projeli a já ani tu nádheru nemohla zachytit na fotkách, doufám, že se mi poštěstí v budoucnu se do těchto končin vrátit a projít si je, třeba pěšky nebo na kole. Opravdu mě to láká víc než všechna hlavní města s katedrálami a náměstími dohromady. Čas na prohlídku a pár fotek se naskytl až ve vesničce Postbridge, kde se nachází Clapper bridge, neboli Klapající most. Dávno už je zpevněn pro váhu turistů, přesto má v sobě kouzlo a skvěle doplňuje okolní krajinu.

Mnohokrát jsem si během pobytu fotila nohy, kterak stojí na určitém místě. Možná bych v budoucnu mohla vytvořit koláž. :)
 (foceno přes skla autobusu...)

V úterní podvečer jsme navštívili město Plymouth - původně to byl menší přístav, z něhož slavní objevitelé vyplouvali na cesty kolem světa. Dneska je to město vytučněné v mapách, má své kouzlo a na zdech jeho domů se leskne minulost. Odtud například vyplula loď Mayflower roku 1620, vezoucí obyvatele, kteří chtěli začít nový život na druhém konci Atlantiku. Město se v podvečer zahalilo do příjemného klidu a vše působilo jinak, než jiná města za denního světla.


Po prohlídce Plymouthu jsme se vrátili zpět do St. Austell, zase kolem osmé. John a Maria si s námi udělali zajížďku a Maria mi ukázala (jen z auta) kostel a školu, kam chodila. St. Austell je pěkné městečko, lze zde najít vše, co potřebujete, a takřka nic víc. Večeřely jsme s babičkou až kolem půl desáté (já už ani neměla hlad, jenže Maria se s tím vařila, tak jsem trochu snědla), Maria nám uvařila špagety s jakousi omáčkou, docela to šlo. 

Ve středu jsme zamířili doslova na konec světa, totiž na Land's End. Nejeli jsme přímo, zastavili jsme se například na pláži, z níž byl výhled na St. Michael's Mount, což je v podstatě kopie francouzského Saint Michel. Byl zrovna příliv, tudíž suchou nohou bychom se na hrad nepodívali, na pokochání se stavbou uprostřed moře to však stačilo. Poprvé jsem se taky nohama dotkla Atlantiku. Je studený, kdybyste se ptali.


Po této zastávce jsme navštívili město Penzance. Prošli jsme centrem, zavítali jsme do Morrab Gardens, opravdu nádherných zahrad přilehlých k domovu důchodců. Pak, když jsme měli hodinku volna, jsme si s babičkou daly opět Cornish pasties, ona pak šla nakoupit potraviny do Poundlandu a já nakoukla do obchodu The Works, kde mají knížky za skvělé ceny. Samozřejmě jsem neodešla s prázdnou, za pět liber jsem si odnesla tři knížky: Svědkyni ohně (Lars Kepler), Vypravěčku (Jodi Picault) a Velkého Gatsbyho (F.S.Fitzgerald). Knihy jsem dala mamce, s tím, že si je samozřejmě v budoucnu přečtu. Zvlášť na Gatsbyho jsem zvědavá... 


Slunce začalo pálit, když jsme dorazili k pláži u Minack Theatre. Znáte toto divadlo beze střechy, kde se po staletí hrály hry Shakespeara a dalších velikánů? Chvilku, než jsme začali šplhat do schodů vedoucích k divadlu, jsme pobyli na pláži, počasí se vydařilo a spousta lidí zde trávila slunečné odpoledne. Já se nekoupala, babička ano. 

Tahle holčička byla tak strašně sladká v těch svých plavečkách. :3 

Konečně jsme se odpoledne ocitli na konci světa, totiž na Land's Endu. Nádherná fialová vřesoviště lemovaná mořem na obzoru mi vzala dech, ten konec světa v sobě měl něco nekonečného. 


Po pokochání se koncem světa jsme se přesunuli k jinému kousku pobřeží, do přístavního města St. Ives. Tam jsme strávili jen asi půlhodinku procházkou. Před naší poslední nocí v St. Austell jsme se zastavili ještě v nedalekém Charlestown, kde se nachází malý přístav. Toho večera jsme se taky rozloučily s Marií, která ráno odcházela ještě před svítáním do práce, vychutnaly si pizzu s hranolky (co jiného zbývá, když máte velký hlad..) a šly si lehnout. Ráno jsme si potřásly rukou s Johnem a tím etapa poznávání v St. Austell skončila.


Ve čtvrtek jsme se přesunuli zpět do oblast, v níž leží i Stonehenge. Cílem byly Stourhead gardens, nádherné zahrady v anglickém stylu udržované už od osmnáctého století. Natáčela se zde část Pýchy a předsudku a také se zde inspirovalo mnoho umělců. Vůbec se tomu nedivím, já sama jsem z areálu byla nadšená a bývala bych tam byla vydržela celý den, ne jen dvě hodiny. Klid, stromy, slunce, vítr, sem tam nějaká stará, mystická stavba. Opravdu jsem si ten čas zde strávený užila a načerpala jsem zde mnoho energie. A samozřejmě vyfotila mnoho fotek.


Po tomto nezapomenutelném zážitku jsme jeli do města Wells (důležitá je zde výslovnost, aby se to nepletlo s Walesem), které je nejmenším city v Anglii a to díky překrásné katedrále. Bohužel se v ní nesmělo fotit (tedy za čtyři libry to možno bylo...), takže vám ji mohu jen vřele doporučit, pokud byste do těchto končin někdy zavítali. Je tam skvělá atmosféra, úplně vás polije takový ten osvícený pocit. A Wells jako takový byl velmi sympatický, historie se proplétala ulicemi a vytvářela neobyčejnou atmosféru.


Poslední zastávkou toho dne bylo město Bath. Prošli jsme se po centru, zaujalo mě, ale už jsem toho dne byla dost unavená, a tak jsem možná nenasála jeho atmosféru v plné kráse. Suvenýry jsme během zájezdu vůbec nekupovaly a kromě těch tří knížek jsem své skromné kapesné (asi 14 liber) utratila v Primarku, kam jsem se poprvé v životě podívala. Řeknu vám, to je výběr. Nakonec jsem odešla s jednou kostkovanou košilí (takovou jsem vždycky chtěla!) pro mě a jednou pro sestru, která v neděli slavila svátek, tu financovala babička. Úlovek nade všechny! 


Čtvrtek však opuštěním města Bath nekončil. Přesouvali jsme se na okraj Cardiffu, kde jsme měli být po dvě zbývající noci ubytováni. Vyskytly se však komplikace, jejichž popis by zabral několik odstavců, zkrátím to na fakt, že jsme sice dorazili v osm hodin, ale do rodiny jsme s babičkou přijely až kolem desáté večer, přičemž ubytování bylo zajišťováno velmi narychlo a Cathie, ubytovatelka, nás vůbec nečekala. Dvoudenní pobyt u ní doma však je nezapomenutelný - měla příjemnou třináctiletou dceru Lauren, kocoura Miciho (tak na něj volala) a výborně vařila. Žádné polotovary - domácí lasagne, spousta zeleniny, ráno teplé toasty s burákovým máslem a cornflaky. Navíc se o nás doopravdy starala, i když to neměla v popisu práce - asi nám chtěla vynahradit ty čtvrteční nepříjemnosti. Náramně jsem si s ní popovídala. 

vlevo babička, vpravo Cathie
Jelikož jsme se od této chvíle nacházeli na území Walesu (nikoli Anglie), musím se omluvit za nepřesný název článku. Ale to víte, Anglie převažovala. Všechny nápisy byly psány dvojjazyčně, anglicky a velštinou, což se mi líbí, protože je škoda, když nějaká kultura vymírá, včetně jazyků. V pátek jsme nejprve navštívili městečko Chepstow, jen krátce. Pátek byl jediný den, kdy nám pršelo, myslím, že jsme měli štěstí. A jsem ráda, že pršelo zrovna v pátek, protože to do programu nijak nezasahovalo a dokonce déšť vytvořil zajímavou kulisu zříceninám, k nimž se dostanu později. 

Řeka Wye, odliv.
První páteční zříceninou bylo Tintern Abbey (opatství). Je to obrovská stavba, tedy ruina. Kdysi však musely mohutné a vysoké sloupy působit nedobytně, bezpečně a majestátně. 

Velšský dráček. 

Poledne jsme strávili v městečku Monmouth. Lilo jako z konve. K obědu si babička koupila Fish & Chips, já ochutnala tresku, kterou jsem nikdy předtím nejedla. Prošly jsme se s babičkou po hlavní třídě a byly rády, že zmoklé dorazily do autobusu. Podívala jsem se taky do knihkupectví (jak by ne) a koupily jsme tátovi pohled.


Následně jsme jeli k Raglan Castle - k hradu, který po deseti týdnech obléhání dobyl Oliver Cromwell (17.století). 


Pomalu přestávalo pršet, když jsme přijeli do Cardiffu. Zde jsme si šly prohlédnout Národní muzeum, s babičkou jsme poté vklouzly do radnice. Sama jsem se prošla městem, tedy jen několika ulicemi, na bloudění nebyl čas ani počasí. Poté jsme se přesunuli z centra do přístavní čtvrti, kde jsem se konečně pořádně seznámila s náctiletou sympatickou dívkou, která seděla za mnou v autobuse. Byla o rok starší, ale jako jedna z mála lidí věděla, kde je Slaný. A navnadila mě na Doctora Who a Sherlocka (já jí zase vyprávěla o Once upon a time), rozpovídala se o tom v souvislosti s faktem, že jsme procházeli místy, kde se tyto seriály natáčely. Znovu se rozpršelo, ale to už nám nevadilo, autobus se vydal na cestu k hostitelským rodinám, našemu poslednímu přespání...


A je to tady! Poslední den, Londýn. Do hlavního města Velké Británie jsme dorazili kolem půl jedné. Následovalo devět hodin chození po městě, proplétání se mezi tisíci turistů, snahy neztratit se a vidět co nejvíc. Devět hodin je na Londýn prostě málo, jistě to každý uzná. Jen v centru je tolik věcí k vidění, že ani týden by nebyl dostatečně dlouhá doba. Vystoupili jsme u Green Parku, podívali se před (nebo vlastně za) Buckinghamský palác (jeho fotek vás ušetřím, protože ani jedna nevypadá zajímavě), pak po Mall street došli na Trafalgarské náměstí. Měli jsme možnost jít do Národní galerie, to jsme však s babičkou nevyužily, protože jsme chtěly být na vzduchu a na klidnou prohlídku bylo stejně málo času. Obešly jsme si tedy Trafalgar, do velkého knihkupectví jsem bohužel nahlédnout nestihla. S průvodcem jsme následky prošly (asi to neřeknu ve správném pořadí, omlouvám se znalcům Londýna) přes Piccadilly, Leicester Square, stanuli jsme před mnohými zajímavými budovami a hlavně před Katedrálou svatého Pavla. U té mě obzvlášť mrzelo, že jsme nešli dovnitř, ale co se dalo dělat, času nebylo nazbyt. Viděla jsem taky Milenium bridge, kde se natáčel kousek šestého dílu Harryho Pottera. Příčnou ulici jsem nenašla, neb jsem netušila, kde v Londýně ji hledat. Několikrát jsme také jeli metrem, prosím, už nikdy víc Londýnské metro, zmatek největší, nedýchatelno. Nesmí chybět kýčovitá fotka u Tower bridge. Večeřeli jsme v čínské restauraci v Čínské čtvrti  Soho, raději jsem neexperimentovala a při výběru sněz co sněz volila kuřecí maso, brambory, nudle a rýži, krevety jsem raději vynechala, stejně tak podivné omáčky a vařené papriky. Big Ben se nám ukázal v záři zapadajícího slunce, pokus o opření se ve stylu Garfielda se příliš nezdařil. Fotek z Londýna vás nemohu ušetřit, i když si uvědomuji, že už mnozí toto město navštívili nebo ho znají z filmů a jiných fotek. Ale což, zde je můj vhled a to, co si z první návštěvy Londýna odnesu.

přidělaný nos královny Viktorie

Zhruba kolem desáté hodiny večer jsme v sobotu 25.7. opustili Londýn. Ještě jsme asi hodinu na rozloučenou zpívali It's a long way to Tipperary, pak zavládl klid, protože většina lidí usnula/pokusila se usnout. V Doveru jsme v koloně a následně v přístavu samotném čekali více než čtyři hodiny, trajekt jsem strávila v jídelně s nataženýma nohama. Celý den jsme pak jeli, jeli, jeli. Přečetla jsem asi 150 stránek Hospody Jamaica, čímž jsem knihu dočetla, taky jsme si dost povídali s vrstevníky v autobuse a v neposlední řadě jsem se pokoušela spát. Bolely mě nohy, kolena, záda a krk, ale kolem deváté večer jsme bez větších úhon vystoupili opět v Nových Butovicích, kde celý týden započal. 

Nelituji toho, že jsem do Anglie jela. Samozřejmě to mělo hodně much, které bych ráda pohřbila a už nikdy znovu nezažila, nicméně samotná Velká Británie mi učarovala a doufám, že se tam v budoucnu vrátím. Iluze jsem povětšinou neztratila, s fakty jsem se smířila a dokonce jsem si potvrdila spoustu maličkostí, které v mých očích svět Spojeného království tvoří. Doufám, že ani vy nelitujete tohoto článku, nad nímž jsem strávila uplynulé dva dny, a že se v komentářích podělíte nejen o názor na mé zážitky, ale hlavně o své vlastní, ať už z Anglie nebo z jiných částí světa, nebo mi můžete prostě napsat, co jste minulý týden dělali. 

Komentáře

  1. Krásné fotky :) a hezký výlet, všechno sice na rychlo, ale zase toho bylo hodně k vidění... určitě lepší víc než nic. Já se courala londýnským metrem začátkem července a s tím vedrem a dusnem souhlasím, ale docela mě to bavilo, jakmile se člověk zorientuje, tak musí ocenit tu spletitost, která ulehčí cestování.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, jsem ráda, že jsem tam byla a že jsem si aspoň mohla říct, co chci vidět znovu, co chci víc prozkoumat a co mě až tak neláká. :)

      Vymazat
  2. Nekonečný článek....:D Ale fotky máš hezké :)
    Taky jsem byla minulý týden v Anglii! A taky v Cornwallu a taky s Mayerem, ale byl to jiný zájezd. Nicméně tak polovinu těch míst jsem viděla taky...:) Mimochodem, taky jsem neviděla žádné běžence a to jsem byla tak zvědavá...

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné fotky a určitě ještě lepší výlet, věřím, že jsi si to náramně užila! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Nojo, prostě náádhera. Tvé fotky nikdy nezklamou. ;)
    Já byla v Anglii jednou, v páté třídě - bylo mi deset a upřímně řečeno toho trošku lituji. Zážitky mám sice krásné, ale moc si jich nepamatuji. Navíc jsem tehdy ještě ani moc anglicky neuměla, takže jsem polovině věcí nerozuměla a druhá polovina mě nezajímala. Takže mě mrzí, že jsem se do své vysněné země podívala tak brzo. Ale jako samozřejmě jsem ráda, že jsem tam byla. :)
    Upřímně řečeno, já tyhlety zájezdy mám sice ráda, ale ne nijak moc, protože mi vždycky přijdou šíleně hektické a většinou celou dobu strávím vystresovaná, abych se neztratila. Taky většinou moc nestíhám fotit nebo si zapisovat a pamatovat věci, což mě mrzí. Jenže nevím o jiném způsobu jak se někam vydat (sama s rodinou bych si vážně netroufla :/), takže na ně stejně jezdím. :) I když ten váš vypadá obzvlášť pěkně. :)
    Já bych na takovýhle zájezd potřebovala spíš než týden tak měsíc. To by bylo adekvátní. :)
    A v Londýně jsem byla jednou a nevím, asi jsem divná, ale podruhé už se mi tam moc nechce. Leda jenom vidět ten most z HP (a nebyl taky ještě v Rudé jako rubín?) a Baker Street, jinak je tam na mě mooc lidí. :) Spíš se mi ale strašně mooc líbí ta menší městečka a baráčky a přístavní městečka a tak..Tam bych se podívala moc ráda. :)
    Jsem ráda, že jsi si to užila. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, když jsi malá, nemáš z toho takový zážitek, nebo to vnímáš úplně jinak, nebo si na to nepamatuješ. Já to takhle mám třeba s Německem - jako menší jsem tam s rodiči jezdila často, ale tehdy mě to moc nezajímalo a německy jsem neuměla vůbec nic. Teď bych se tam ráda podívala, opravdu, jenže pořád nějak není čas, chuť, ...
      Taky by se mi hodil delší čas, na druhou stranu, jsem ráda, že už jsem doma. :)
      A co se týče návštěvy Londýna - dost mě to unavilo, taky nemám ráda tolik lidí. Už v Praze jich je na mě moc a když si představím, že v Londýně je jich možná desetkrát víc... ale na druhou stranu, třeba do katedrály svatého Pavla se strašně chci podívat, od toho mě davy neodradí.. :)

      Vymazat
    2. To bylo určitě proto, že ti bylo teprve deset. Tohle ocení až člověk dospělý, nebo aspoň dospívající... děti mají jiné zájmy. :-)

      Vymazat
  5. Ach Vlasti, to je krása! Doufám, že nám s přítelem taky příští rok vyjde Anglie :). Moc se tam těším :).

    OdpovědětVymazat
  6. Anglie byla, je a bude mým vysněným místem na této planetě. Nikdy jsem Velkou Británii nenavštívila, však věřím, že jsem tam jednoho dne podívám. A budu žasnout .....
    Rozhodně ti moc děkuji za krásné fotografie :) Alespoň jsem se tam prozatím mohla podívat v podobě tvých fotek :)

    http://milujemekihy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. Sedím v autobuse, mám nesmírně cestovací náladu a čtu tvůj článek. Jsem ráda, že alespoň druhá rodina byla fajn, já měla podrobnou zkušenost jako ty s první. Stonehenge mě dost zklamal, ty peníze bych za to už znovu nedala, jednou za život stačí :-). Jinak trochu závidím St. Ives a Cornwall obecně, tam bych se podívala ráda. Oproti tomu je ale vážně škoda, že jste byli v Londýně tak krátce. Třeba zrovna Buckingham mě účaroval svou atmosférou, stejně jako Trafalgar a Soho. :-)
    .
    Btw: Cornwallské kapsičky považuju za největší hnus :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, Stonehenge mi taky stačil jednou. Ono tam stejně není moc k vidění. :D
      A jakou kapsičku jsi měla? Já ochutnala pouze kuřecí u té firmy Warren's, ta byla dobrá. Možná, že jinde nebo jiné příchuti nejsou takové... :)

      Vymazat
  8. Canterburyská katedrála vypadá zevnitř nádherně! Tam se někdy opravdu musím podívat! A i národní park mě zaujal. A Stourhead gardens. A Wells. A zříceniny. Jej, já chci na výlet do Británie! :-)
    A nevěděla jsem, že v Británii mají kopii Mont Sant Michelle. Docela mě to pobavilo :-D
    V Anglii jsem asi před pěti lety byla, ale jen v Londýně. Musím to napravit!

    OdpovědětVymazat
  9. Vlasti, tohle byla skvělá fotoreportáž! Je vidět, že se ti v Anglii moc líbilo, našla jsi spoustu objektů k vyfocení (a krásných, zaujala mě hlavně architektura, různé cihlové a kamenné domky, okna, barevné ladění, spousta kytek v květináčích, ale i třeba místní keramika, kterou prodávají v místních krámcích. O hradech a zámcích ani nemluvě, krásná krajina, turisté u stonehenge by mě taky rozčilovali, ale to se nedá nic dělat, je to turisticky atraktivní místo, navíc přitáhlo i Daleky a Sontarany, takže není čemu se divit :D
    Překvapilo mě, jak už máš zase delší vlasy, pěkně ti narostly!
    A nepřekvapilo mě, co všechno jsi pochytila, zaznamenala, nafotila i napsala. Jednou to bude pro tebe krásná vzpomínka - a doufejme, že jen jedna z řady krásných vzpomínek.
    Nicméně, první výlet do Anglie je první výlet do Anglie. Zážitek, na jaký se nezapomíná.

    OdpovědětVymazat
  10. Naprosto parádní článek a kouzelné fotky. Třeba racčí záběry! :) Myslím, že vám vybrali samé fantastické lokace a že jste zažili všechno, co jste zažít měli. Závidím vám Cardiff, jako Whovian bych se tam děsně ráda podívala a věřím, že ta tvá spolucestující si to pořádně užila :D Land's End? Vůbec by mě nenapadlo, že tam někdo dobrovolně jezdí :D To jste u nás byli hodně blizoučko, já jsem na Isles of Scilly a LE a Penzance jsou právě poslední zastávkou na pevnině než se sem dostaneš. Co se Stonehenge týče, měla jsem z toho napoprvé docela stejný pocit. Není to ono, takhle se zájezdem a s okruhem, po němž musíš chodit. Po mnoha letech od toho prvního zážitku jsem se tam vrátila s přítelem vlastním autem a strávili jsme na Stonehenge noc při letním slunovratu. V noci nám teda moc letně nebylo, zima jak v řiti a my neměli ani spacák, takže jsme se moc nevyspali, ale stálo to za to a bylo to rozhodně kouzelnější než normálně. Lidí tam teda bylo šíleně, ale mohlo se normálně ke kamenům a mezi ně, všude se bubnovalo, no paráda. Jen ohně mi tam chyběly, doufala jsem v nějakou druidskou show, ale to oni si odbývají asi někdy jindy.

    Moje první návštěva Londýna taky nebyla dokonalá. Neohlášené měsíčky, hnusné počasí, lezavo a mokro, nevyspalost. Fakt mě to nezaujalo, tahali nás z místa na místo a nevěděli jsme pořádně ani kde se najíst, tak měl člověk hlad a odbyl se nějakým hotdogem u stánku nebo Burger Kingem, protože jít někam do pořádné hospody se bál, že nebude vědět, jak to tam funguje. Podruhé už to bylo o něčem úplně jiném a teď po letech se tam cítím skoro stejně doma jako v Praze. Při příští návštěvě doporučuji navštívit Camden Town. A bude-li to možné, Brighton. Ten mám ještě snad o něco radši než Londýn, má úplně jinou atmosféru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky za komentář! :-)
      Jo, o Isles of Scilly se průvodce zmiňoval a já si na tebe vzpomněla. :)
      Doufám, že až se příště vypravím do Londýna (doufám, že to bude s mamkou, protože s tou si podobné výlety nejvíc užívám), konečně pochopím, proč to město všichni tak žerou. :D A díky za tipy, určitě si je zapamatuju! :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky