Chlapec, který přežil

Existují lidé, kteří do vašeho života viditelně zasáhnou, přestože jste je nikdy nepotkali. Lidé, kterým vaše jméno či jazyk nic neříkají, přesto si uvědomují vaše bytí a oceňují ho. Někteří takoví lidé se vyskytují i v mém životě. Jednou z takových osobností je Joanne Kathleen Rowlingová, autorka známá po celém světě, která dnes slaví své padesáté narozeniny. Snad právě proto považuji za důležité věnovat tomu, co mi tato spisovatelka dala, samostatný článek.

Harry Potter, jemuž Rowlingová vdechla život, se rovněž narodil posledního července. V tomto článku se chci rozepsat i o něm, v minulosti jsem však už vydala článek o tom, jak mi přicházely dopisy z Bradavic. Pokud jste nečetli a zajímá vás, jak jsem se k sérii o brýlatém chlapci plném lásky a odvahy dostala či jak se postupně můj vztah ke smyšlenému, fantastickému světu Harryho Pottera měnil a vyvíjel, budu ráda, když se k (ne)dávnému článku vrátíte a třeba zanecháte komentář i tam.

(Musím varovat ty, kteří doposud sérii Harry Potter nečetli, že se s velkou pravděpodobností dopustím spoilerů. Vyvarujte se proto prosím komentářů vytýkajících mi právě mou otevřenost, s níž tento článek píšu, protože je stejně dost možné, že ti, kdož o HP nic neví, nepochopí, jaké emoce ze mě sálají.)
Obálky od Mary GrandPré, zdroj
Už odmalička jsem toužila stát se spisovatelkou - není na tom nic podezřelého, jiní chtěli být princeznou, zpěvačkou nebo policistou. I když jsem svému snu tehdy bezmezně věřila a neviděla důvod, proč bych tou světoznámou autorkou nemohla být, určitě jsem si uvědomovala, že tak jednoduchá cesta k úspěchu nevede. Možná. Pak jsem začala číst Rowlingovou. A jelikož mě svět kouzel zajímal, ba přímo fascinoval, pročítala jsem také internet. Zhruba tehdy se Rowlingová v mých očích proměnila v úplně jinou bytost, v osobnost. Nikdy předtím jsem se o nějakého autora tolik nezajímala jako o ni, a hle, najednou se mi úplně neznámý člověk, jež ke mně tak silně promlouval skrze neobyčejně obyčejný příběh, stal inspirací, vzorem. 

Není tajemstvím, že Rowlingová neměla jednoduchý život. Matka samoživitelka, nedostatek peněz, sociální dávky. Nápad, který si přivezla z cesty vlakem z Manchesteru do Londýna. Zprvu se příběhu, který vlastně nezačíná nijak originálně, nechtělo žádné nakladatelství ujmout. Když Jo díky Bloomsbury pronikla do srdcí milionů čtenářů po celém světě, jistě si museli nakladatelé, kteří třicátnici bez honoráře a doporučení odmítli, škubat vlasy zlostí nad vlastním pochybením. Z ženy, která neměla nic, se stala jedna z nejbohatších žen ve Velké Británii. Z milující matky, která vyprávěla příběhy své dceři na dobrou noc, se stala autorka, jíž naslouchal celý svět. 
Harry Potter na první pohled nepůsobí výjimečně. Směsice pohádek a všeho toho, co už bylo napsáno, řekli byste si. Příběh chlapce, kterého se po smrti rodičů nedobrovolně ujmou strýc s tetou. Ubytují ho v přístěnku pod schody a využívají ho na domácí práce, aby jejich vlastní synáček Dudley nemusel hnout prstem. A pak, v den jeho jedenáctých narozenin, nepřijde sice víla kmotřička jako v pohádce o Popelce, ve dveřích se však objeví robustní Hagrid, který Harryho zasvětí do světa kouzel, který ho doprovází na jeho prvních krocích napříč světem zázraků. A jedenáctiletého chlapce každý zná - ne proto, že by protančil noc na bále a později ztratil skleněný střevíček, ale kvůli bolestné ztrátě rodičů a znamení ve tvaru blesku na čele, které připomíná zmizení nejobávanějšího černokněžníka všech dob, Lorda Voldemorta. Rowlingová do svého světa zakomponovala tolik prvků z reality či jiných příběhů, že se jí podařilo chtě nechtě vytvořit něco nového, originálního. To se přece občas stává. Inspirovala se skutečnostmi, lidskou minulostí i starými legendami, postavy uvařila z pohádkových vlastností a skutečných temperamentů. Nejsem jediná, kdo vidí spojitost mezi válkou kouzelníků s druhou světovou válkou, například Melinda tento názor vyjádřila dost jasně.

Víte, knihy o Harry Potterovi nejsou jen o něm. Vypráví o jeho přátelích, rodině, nepřátelích, lidech blízkých i vzdálených, známých i cizích, dobrých i zlých, mudlech i kouzelnících, lidech i zvířatech či jiných kouzelných bytostech. Dalo by se říci, že v nich můžete najít i kousek ze sebe. Do atmosféry Bradavic totiž perfektně zapadnete, jako byste byli součástí každé věty v knize. Joanne Rowlingová umí vykreslit příběh s mnoha postavami v čele (o tom mě přesvědčila i svým románem Prázdné místo, který jsem rovněž četla), přičemž každé osobě dá jméno, charakter, duši. Nechá ji prostoupit skrze řádky k vám a pak už záleží na čtenáři, oživne-li v něm daná postava. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak opravdoví jsou lidé, o nichž píše. Lidé, kteří chybují, milují, nenávidí. Lidé sžíráni touhou po pomstě i lhostejní či namyšlení jedinci. Ti, kdož jsou výjimečnější než výjimeční a ti, jejichž důležitost v mozaice příběhu zkrátka jen není tolik zviditelněna. A neplatí to jen o postavách - i Bradavice jako takové, celý kouzelný svět včetně Ministerstva kouzel či dalekých oblastí, se stává reálným v srdci každého fanouška. Řád tohoto světa, který se nenápadně proplétá s tím naším, autorka vymyslela tak uvěřitelně, že každého snílka musela aspoň jednou napadnout otázka (nebo zbožné přání?), zda-li je tento svět skutečný. 
Jedna z nejdojemnějších filmových i knižních scén, jak jistě uznáte... zdroj
Harry Potter má schopnost ve mně vyvolat téměř jakékoliv emoce. Smích? Čtvrtý díl, Ron a jeho společenský hábit po pratetě Tessie. Pláč? Téměř v každém díle slzy věnované obětem smrti. Dojetí? "Pán dal Dobbymu ponožku, Dobby je volný." Naštvání? Nespravedlnost, která se tolik podobá té ze skutečného světa. Napětí? Neustále až do konce příběhu. Knihy měly a mají stále tu schopnost připoutat mě k sobě a jen neochotně mě pustit ze spárů své čtivosti. Když dnes otevřu některou z ohmataných knih s rozdrbanými obálkami, nepromlouvá ke mně jen autorka a příběh, který tak dobře znám. Skrze papír vnímám i sebe samu - to, jaká jsem byla kdysi, když jsem nad knihou seděla před pěti, sedmi lety. Vzpomínek, těch vlastních, nepřevyprávěných někým jiným, neuchovávám mnoho. Když však čtu Harryho Pottera, nebo jen úryvky z děl, náhle se vynořují střípky minulosti nenuceně na povrch. Místa, na nichž jsem pasáže prožívala. Myšlenky, které mě v souvislosti s větami napadaly. Zříceniny vzdušných zámků vystavených z ohromení. Mohla bych pokračovat dál a dál...
Postava Remuse Lupina je pro mě jednou z nejzdařilejších. Remus patří mezi největší hrdiny, byť v knihách nedostal tolik místa či procítění. zdroj
Sedmero knih ze série Harry Potter uchovávám ve svém knižním vlastnictví nejdéle. Knihy opatruji už od dob, kdy jsem neměla vlastní pokoj, knihovnu. Navzdory tomu, jak moc jsem příběh milovala, nikdy jsem se o něj nedokázala podělit. Půjčit knihy sestře. Zavést na toto téma diskuzi mezi spolužáky. Dokonce i teď je pro mě těžké snažit se popsat chvění, které pociťuji při doteku stránek. Zvláštní emoci, která mnou pohne pokaždé, když slyším úryvek, jméno, souvislost s příběhem mého dětství, dospívání, snad i čtenářského života, toho dosavadního. Neumím se dělit tak snadno a nenuceně o kousky své osobnosti, o střípky duše, které ze mě dělají to, co jsem dnes. 

Tímto, možná trochu zmateným, leč doopravdy velmi upřímným projevem bych chtěla poděkovat autorce Joanne Rowlingové. Kdo ví, kde bych bez jejího odhodlání a vytrvalosti, kterou musela prokázat, když nabízela svůj rukopis nakladatelům, dnes byla. Jaké vlastnosti by tvořily můj charakter a které sny bych uchovávala pod pokličkou otevřenosti. Děkuji, tak jak to nejlépe dovedu, děkuji upřímně od srdce. Dnešek jsem z velké části věnovala nostalgii, kterou ve mně příběh Harryho Pottera vždycky a pokaždé vyvolá. Nebráním se jí, pouštím si mé oblíbené části filmů, pročítám úryvky z knih, které pro mě mají takový význam. Srdíčkuji desítky obrázků na We Heart It a vzpomínám. Vzpomínám, přemýšlím, vychutnávám si to. 

Kdo přidá své jméno ke skromnému blahopřání ženy, která otevřela brány snění tolika čtenářům tím, že si splnila svůj vlastní sen? Mé jméno, nechť hrdě svítí vřelým vděkem.

Měli byste v budoucnu zájem o článek zaměřený na filmová zpracování příběhů či povídání/poslouchání týkající se hudby, bez níž si už dnes příběh neumím představit? 

Komentáře

  1. Já bych rozhodně byla pro, kdybys rozebrala i filmy... ale hlavně mě zajímá hudbu, protože soundtrack z HP poslouchám celkem často.... protože je za ty roky pořádně dlouhý :D A příjemný na poslech. Některé pasáže dokonce i umím na housle. Umbridgovou, Lockharta, slavné intro, Fawkse...

    Mimochodem díky za článek, vůbec by mě nenapadlo slavit toto výročí... hm, že bych si pustila kouzelnický soundtrack? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to já právě taky, vždycky si pustím třeba ten devítihodinový mix, hraje mi to celý den, zatímco uklízím, čtu, píšu, učím se... Nemůžu se toho nabažit, některé skladby mě pořád stejně mrazí jako poprvé, jak jsou skvělé. :-)

      Vymazat
  2. Já výročí oslavila tím, že jsem v průběhu června Pottera přečetla znovu - jen tentokrát v angličtině. Je tedy pravda, že osobně mezi tu potterovskou generaci nepatřím - spíše jsem jako malá vyrůstala na filmech a knihu přečetla, až když jsem viděla první část sedmičky a potřebovala vědět, jak to dopadne (ano, četla jsem jako první sedmou knihu, a pak celou ságu všemožně na přeskáčku... nebyl to úplně dobrý nápad). Ale i tak jsem tomu vděčná, že jsem pak díky jednomu projektu potkala skvělé lidi ze všech možných míst. A konečně si i reálně zahrála famfrpál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsi ty z Hogwarts.cz? :D Taky jsem tam byla, mnohokrát... :)
      Jak se ti HP v originále četl? Já to zkoušela, ale asi zatím nejsem dostatečně pokročilá, třeba Hagridovi vůbec nerozumím. :D

      Vymazat
  3. To je opravdu krásný článek. Své pocity z HP bych nedokázala napsat ani z poloviny tak skvěle jako ty. První díl se ke mně dostal v jedenácti letech, a opravdu moc jsem tehdy toužila, aby mi taky přišel dopis z Bradavic.
    Četla jsem spoustu krásných knih, které si mě něčím získaly. Ale Harry Potter mi učaroval asi nejvíc. Sice už bych na příběhu dokázala najít i chyby, ale to mi nebrání v tom mít celou sérii stále tak moc ráda.
    Opravdu doufám, že až jednou svým dětem dám do ruky první díl, pohltí je příběh stejně tak jako mě a budeme moct vzájemě sdílet své pocity z celé série.
    PS: Ze všech těch smrtí na mě nejemotivněji zapůsobila ta Dobbyho, při té jsem skutečně brečela a nemohla jsem se uklidnit.

    OdpovědětVymazat
  4. To jsi napsala krásně, myslím, že by Rowlingová měla velkou radost, kdyby si to přečetla:) Taky si pamatuju na to, jak jsem letěla ze školy domů, protože mi mamka vyzvedla na poště novýho Harryho:) Když si to teď uvědomuju, dochází mi, jak je to strašně dlouho. Její knížky miluju dodnes. Jak Harryho, tak Cormorana Strika, akorát s Prázdným místem jsem měla docela potíže, ale to bylo asi takové přechodné období, kdy ještě přesně nevěděla, co bude psát po HP.

    OdpovědětVymazat
  5. Vystihlas všechno, co dělá Harryho Pottera Harryho Potterem. Kouzelný příběh, kde Harry je opravdu trochu jako Popelka, ale na rozdíl od Popelky nestačí jeden jediný ples, ale i v novém světě se musel učit postupovat krok za krokem. Měl sice velkou podporu ze strany Brumbála, dokonce (a hlavně) Snapea, také i svých přátel, Ronovy rodiny, ale zároveň stál proti němu nejhorší a velmi zkušený čaroděj a jeho věrná skvadra.
    Stejně jako tobě se mi na světě Harryho Pottera líbila právě ta pestrost. Že zde si mohl každý, opravdu každý najít to svoje. Děti a mladí příběhy ze svého prostředí, první lásky, školské zákeřnosti. Dospělí zase obavy z toho, co se děje, starosti o děti, ale i o svět kolem nich. Intriky, zbabělost, ale i docela obyčejný strach... výborně vystihnutá atmosféra strachu. Která mi evokovala paralelu s druhou světovou (ztráceli se lidé, byly případy udavačství, jedna skupina lidí se povyšovala nad druhou a tu druhou nemilosrdně likvidovala). Líbilo se mi i to, jak vnitřně rostli nehrdinové - Neville, Lenka, líbilo se mi, jak si Harry stál za svým a také jak stál za svými přáteli. Tipovala jsem, proč se Brumbál chová tak, jak se chová, proč dává lidem druhé šance, co se v jeho životě stalo tak hrozného. Doufala jsem, že ten pazdrát Snape bude ve skutečnosti něco víc než jeden pomstychtivý hajzlík, k čemuž mě dováděl fakt, že 1) od samého začátku zachraňoval Harrymu zadek - i když ho osobně v ničem nešetřil a dával mu to pořádně sežrat. Holt výstřelky Harryho tatíka byly pro něj nezapomenutelné.
    A za 2) - i když nešetřil nenávistnými výjevy proti Harryho otci (a víceméně oprávněně), nikdy, skutečně nikdy nezmínil Lilly, jeho matku. Snape byl ta nejromantičtější postava z celé série! Líbil se mi ten svět, opravdu pestrý, s chvílemi legrace, dojetí, romantiky, nebezpečí, úkladů, zákeřností, odvahy... a k tomu spousta fantazie, hippogrifové, různé potvůrky, příšerky, jezerní lidičkové, noviny, kde se obrázky pohybují, a při popisování maškrtností v tom obchůdku, už si nevzpomenu na jméno, se mi sbíhaly sliny. Moc se mi líbil i přístup, jakým pojala autorka Ginny a její vztah k Harrymu. Skutečně, když si přečteš jakoukoliv zmínku o Ginny, vždycky vystupovala příznivě, v Harryho očích. I v době, kdy si ještě neuvědomil, jak skutečně pozoruhodná osůbka z ní bude.

    OdpovědětVymazat
  6. Jak já ti rozumím! A obdivuji za to, jak jsi to dokázala vyjádřit slovy. Pro mě je to natolik srdcová záležitost, takový souznění, že vůbec nevím, jak to popsat....

    OdpovědětVymazat
  7. Vidím, že jsi do Harryho zapálená skoro tak, jako já...:D. Akorát já ty myšlenky neumím tak pěkně napsat.

    OdpovědětVymazat
  8. Harry Potter....fenomém....seznámim tě s někým kdo o něm osal dokonce ročnikovou práci, mrkni na http://atreeofbooks.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný článek, úplně jsi mi znovu připomněla, jak moc Harryho také miluju... :D Poslední dobou bojuju s chutí znova si to přečíst, ačkoli naposled jsem to četla minulé léto a mám teď spoustu jiných knížek na čtení... Zrovna Harry se ale dá číst pořád dokola a vždycky mě překvapí, jak moc plný detailů je, takže vlastně pokaždé objevíš něco nového :) Jako třeba když Harry jede na prázdniny do Doupěte a na špičce vánočního stromečku je zlatý andělíček... který je ve skutečnosti nakrknutý zahradní trpaslík, který naštval Freda a George, takže ho znehybnili a přestříkali nazlato. :D Fakt krásně napsaný článek, škoda, že si ho Rowlingová nemůže přečíst:)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat