Velký holky nepláčou

A já možná nejsem tak velká. Silná. Pláču. Nebráním se slzám, které pomalu vyplavují prázdnotu, co náhle zůstala v srdci. Smutek, výčitky, chvilka beznaděje. Sepjaté ruce, černé šaty, černé punčochy, černé baleríny. Pochmurný den jako vystřižený z filmu. Jenže tohle se děje teď. Doopravdy. Hřbitov posmutněl, jako by i stromy oplakávaly její smrt.


„Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.“ - Jiří Hubáč

Prý se to stalo zčistajasna a náhle. V pondělí se jí udělalo špatně. Ve středu zkolabovala. Cestou do nemocnice ztratila vědomí. Sestřičky po příjezdu konstatovaly smrt. Slunečné středeční odpoledne přerušil hovor. "Umřela." Nebrečela jsem. Jako by to nebyla pravda. Nemůže to být pravda. Ještě je tady Bětuška, i ona musí poznat tetu Máňu.

Marie Malinová, rozená Červenková, zemřela ve věku osmdesáti sedmi let. Byla to sestra mého pradědy. Teta dědy a strejdy. Prateta mamky a jejího bratra. Moje praprateta. Její dům sousedil s naším domem, kde jsem vyrůstala. Každé odpoledne jsme se sestrou trávily před tím jejím, lezly jsme po třešni, hrály jsme si na schovávanou, učily se jezdit na kole, venčily psa. Když jsme měly hlad nebo žízeň nebo jsme zapomněly klíče, zaťukaly jsme na její okno. Pamatuju si, jak jsme jako malé musely hledat klacky, abychom tam dosáhly. Později nám to nečinilo námahu, jenže to už nebyl důvod tam chodit klepat. A dneska můžu klepat, jak chci, a neotevře. 

Tuhle fotku jsem fotila před třemi roky. Pamatuju si přesně, jak jsem tetu poprosila, abych si ji mohla vyfotit, se slovy "Až umřeš, budu mít památku." Tehdy jsem nevěděla, že to přijde tak brzy...
Ty místnosti, které mě vždycky fascinovaly, jsou teď prázdné. Kuchyň s kredencí, sedačka, igelitový ubrus se sponkami. Vůně buchet a stáří. Obývák plný fotek vnoučat a jiných "jejích" dětí, plný hraček a tajemných almar. Papoušek Karel a Pepa, oba zelení, oba sprostě ukecaní. Starý telefon s velkými tlačítky, kterému jsem se mohla dovolat. Koupelna z tyrkysových dlaždiček, stará. Vtipný záchod s černým tahacím splachovadlem, velká vana a zeď, za kterou jsme bydleli my. Ložnice s válendou a kopou hraček. Komora, v níž se vždycky našel nějaký bonbónek nebo sušenka nebo kousek buchty. Vrzavé vchodové dveře. Prosluněný dvorek. Patro s vlastním vchodem, kde žije tetina dcera Hana s manželem. Zelená vrata, která jsem nikdy nedokázala odemknout. Zeleně natřená lavička u zdi před domem, na níž jsme sedávali. Teď to všechno zmizí jako ona. 

Nebyl to pohřeb. Urna ležela na náhrobku rodiny Červenkovy a Malinovy, všude byly položeny věnce. "Vzpomínáme". "Nezapomeneme". Každý, kdo se pojil s tetou Máňou, přišel. Babička s dědou. Strejda Olda. Libor, Lumír a Elena, její vnoučata. Liborova manželka Alena a jejich Klárka, o dva roky mladší než já. Lumírova Maruška, taky o pár let mladší. Eleniny děti Lucka, která už má taky dvouletého chlapečka Matěje, a Honza s přítelkyní. Mámin brácha. Příbuzní ze strany Lumíra a Eleny, které neznám. Samozřejmě má sestra, mamka, taťka, i Bětuška. Všichni do jednoho brečeli. I ti, které jsem brečet nikdy neviděla. Někdo se snažil slzy zakrýt brýlemi, ale nepomohlo to. Hana se pokusila o krátkou řeč. Naplnila se láskou k zemřelé a vzlyky. Stála jsem, ronila slzy a nebyla schopná promluvit, popřát upřímnou soustrast nebo tak něco. Nejsem silná. 

Seděli jsme, všichni účastníci rozloučení, v hospodě vyhrazené jen pro nás. Na stolech vyzývalo pohoštění ke snědení. Povídali jsme si. Vzpomínali jsme. Smáli jsme se. Pamatuju si tolik drobností. Jak byla Máňa u nás. Jak seděla u kapličky nebo pod kaštany s paní Šamajovou. Jak jsme se spolu, to mi bylo asi dvanáct nebo třináct, posadily na jejich dvorek, daly jsme si čaj a Máňa mi vyprávěla o svém životě. O svém manželovi. O tom, jak pracovala v tiskárně Kočka v době, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. O tom, jak vypadala vesnice před padesáti lety. O svých papoušcích. O dědovi a strejdovi, o mamce a tak, když je vozila jako mimina v kočárcích. O mně a o Anče, jak s námi trávila čas. O tom, jak jsme si hrály, jak jsme zlobily a jak jsme se smály jejím bradavicím. Jak jsme si půjčovaly její hůl. Jak jsme si sedaly na parapet nebo lezly pod stolem. Jak nás učila sprosté básničky a my si připadaly důležité. Vyprávěla mi o mé prababičce Vlastě, o všem. 

Já s tetou před patnácti lety u kapličky; teta s Bětkou pod kaštany na jaře 2014, teta Máňa s tetou Jarmilou u strejdy taky v březnu 2014. 
Kéž bych mohla vrátit čas. Proč jsem se za ní nešla podívat? Naposledy jsem ji viděla někdy před Vánocemi. Pak jsem to pořád oddalovala. "Půjdu tam v létě, teď není čas." Smrt je nepředvídatelná. Nevybíravá. Zlá. Nespravedlivá. Teta už sice měla svůj věk a teď už ji nic netrápí a nebolí, měla problém se zády a nohama, ale přesto mě to mrzí. Ještě naposled zaťukat na její okno. Ještě naposled ji obejmout a nechat si říct, že jsem už velká, prdelatá holka. Ještě naposledy ji vidět, zasmát se a popovídat si o všem možném. Nechat se zasvětit do drobností z jejího života. Nic, nic už nebude jako dřív. Všechno se mění. Všichni mizí. Vzpomínky blednou. Život jde dál, ale za jakou cenu. Jde příliš rychle, bere s sebou vše bez rozmyslu. Boří mosty a cestičky, které máme zapsané v srdcích. Nemám ráda smrt. A jsem velká holka, co pláče. 

Omlouvám se, ale musela jsem to ze sebe dostat. Vím, že je to hodně osobní a zmatený článek, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

Zažili jste něčí smrt? Měli jste výčitky, že jste se nechovali lépe, že jste spolu nestrávili více času? Pláčete?

Komentáře

  1. Vlasti, čtu a slzy se mi tlačí do očí. Zažíváš jednu z největších ztrát, které ještě v životě potkáš a už víš, jak prázdné místo po sobě zanechají naši nejmilejší. Přesně ten pocit znám, tvoje teta (pra) možná měla svoje roky, ale určitě ji život těšil, měla z vás radost a největší radost jste jí udělali, když jste ji navštívili. Protože nejhorší je, když na starýho člověka každý kašle. A že ti chybí, věřím, smrt dovede zaskočit mnohé. Moc krásně jsi to napsala, ze srdce a tato malá miniaturka je ta nejhezčí oslava (pra)tetina života.
    A na tvou otázku, ano, ano, a ano.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě chci reagovat na tvou větu, že tě mrzí, že jsi za ní nezašla dřív. Je to škoda, ano, ale na druhou stranu, ten čas tak šíleně letí, že od poslední návštěvy ti to připadalo jako chvilička. Já to takhle měla u své tety (poslední tatínkova sestra, letos v lednu umřela a z tátovy strany už nemám nikoho), byla jsem u ní loni v srpnu a pak někdy koncem listopadu. A taky mi to připadalo jako pár dnů nebo týdnů a když jsem si uvědomila, že mezi těmi dvěma návštěvami utekly skoro čtyři měsíce, bylo to děsivé. Ale přesto jste za ní byly častěji a na té první fotce se moc krásně usmívá. Někteří staří lidi nevidí své děti, jak je rok dlouhý. Prateta Máňa si mohla aspoň občas užít svých praneteří.

      Vymazat
  2. Nemyslím si, že slzy v takové chvíli by byly známkou slabosti. Naopak, jejich absence by mi spíš připadala podivná.
    Bude to pro tebe teď asi těžké zvyknout si. Přeju hodně síly a podpory okolí.

    A k otázce - jistěže. Dokonce i u filmů. Dokonce i u animáků. :-) A vůbec se za to nestydím.

    OdpovědětVymazat
  3. A přesto je smrt stále přirozená a svou přirozeností krásná, stejně jako truchlení. Každá slza je perlou, která dokazuje, že jsi vnímavá bytost, co si zaslouží neuvěřitelné množství lásky. Ať už je láska a smích té sympatické dámy "pouze" ve vzpomínkách, stále existuje, nikdy nezmizí, bude součástí tvého srdíčka, protože se v něm ona dokonale podepsala. Sice už ji nespatříš, ale pořád ji můžeš cítit :)

    Spatřit někoho umírat je omamné.. děsivé a zároveň tolik zvláštní.. ale o tom raději povídat nebudu.

    OdpovědětVymazat
  4. Vlasti, je mi to líto a přeji hodně sil. Útěchou, byť malou, ti může být, že odešla v krásném a požehnaném věku.
    A k tvé otázce - zažila, a ne, neudělala bych nic jinak. A plakala jsem moc.

    OdpovědětVymazat
  5. U nás v rodině si pan Smrť (fanoušek Pratchetta se pozná) bere všechny hodně brzy. Takže jsem zažila smrt obou babiček. Jedna umřela na rakovinu, když jsem byla ještě ve školce, druhá umřela na zástavu srdce, když jsem byla na základce. Oba ty dny si pamatuji do posledního detailu. Největší šok pro mě přišel před 3 týdny, můj táta v 50 letech dostal infarkt. Přežil to, ale v tu chvíli se mi všechno v životě přeházelo vzhůru nohama... přítomnost smrti si neuvědomíš, dokud jí nekoukáš na ostří kosy. Jenže... potom už je často pozdě.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc vám všem děkuji za tak krásné komentáře... :)

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Vlasti,
    mrzí mě Tvá ztráta. Chápu, jak se cítíš. Když mi umřel děda, taky jsem u něj nějakou dobu před tím nebyla a pak mě to strašně mrzelo. Brečela jsem hodně, ve škole, doma... Nejhorší bylo vidět brečet tatínka. Mého tatínka, který nebrečel ani když mu sjela pila po dřevě a on se řízl do nohy. Někdy je duševní bolest horší než fyzická.
    Dnes už je to osm let, co děda zemřel a byť na něj často myslím a stýská se mi, jsem zároveň vděčná, že jsem ho poznala a i nadále k němu v srdci cítím lásku. Vím, že na nás dohlíží a že nás má rád.

    Teď se snažím vídat babičky co nejvíce to jde, protože se bojím, abych jednou zase nelitovala.

    Přeji Ti hodně sil, aby jsi to zvládla. Jsi silná slečna :).

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Vlasti, i já jsem zažila již pár smrtí v rodině. Nejvíce mě zasáhla smrt prababičky. Byla to silná a veselá žena. Když jsme chodili kolem její lavičky, tak nám nastavovala nohu a smála se nám. Ještě pár dnů před její smrtí jsem jí půjčovala knihu o Paříži, protože jí zajímala, přestože za svůj život nebyla nikdy za hranicemi České republiky. Uměla být i velmi paličatá. Jednou mi povídala co se jí stalo. Kdysi, když byla zdravá jí chytlo nějaké zatmění a najednou se nemohla hýbat. Myslela si, že zemře. Tehdy prý se jí dotkl neuvěřitelný pokoj. Od té doby se už nebála smrti. Jsem vděčná, že jsem jí mohla vůbec zažít, dožila se neuvěřitelných 93 let a vím, že už na smrt čekala. Je to zvláštní, ale když zemřela, plakala jsem, ale nelitovala jsem. Mnohem větší strach mám o ty, kteří stále lpí na životu a spoléhají se jen na sebe. To jak jsi popsala svoji prapratetu je moc krásné a to, že pláčeš a snažíš se s tím vyrovnat je projev tvojí síly, nikoli slabosti. Věřím, že moje prababička ví, že mi schází a stejně tak si myslím, že tvoje praprateta ví o tobě. Bůh nám chce být nablízku, dokonce i když se zastaví naše srdce. Modlím se za vás i za vaši prapratetičku.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky