neděle 21. června 2015

Nemalé radosti #1

Ano, můj nadpis opravdu přesně vystihuje podstatu článku, ale vzhledem k tomu, že se mi nedaří vymyslet nic originálnějšího a tajemnějšího, ponechám nejspíš název článku v téhle podobě. Co na tom, že on samotný nese ve svých písmenech rovnou několik odstavců.



Už delší dobu jsem přemýšlela, že bych se měla pustit do nějakého projektu, který by udržoval hladinu mé blogové aktivity v pozitivních hodnotách a zároveň by mě bavil a měl pro mě smysl. Když jsem zhruba před rokem, vlastně už to pomalu budou roky dva, začínala s Nemalými radostmi, nedokázala jsem si plně uvědomit, co mi ten projekt přinese. Když si totiž ty staré články čtu zpětně, vybavuji si své radosti, na které jsem málem pozapomněla, a zjišťuju, že jsem vlastně docela šťastný člověk. Nebo bych jím měla být, soudě podle toho, kolik radosti a radostí mě obklopuje v každodenním životě. Proto tento projekt, s neomezenou platností a trochu upravenými podmínkami, oprašuji a začínám znovu.

Ještě než vám prozradím všechno to krásné, co mě v posledních dvou týdnech (tak dlouho mám tento článek rozepsaný, ale neměla jsem čas nebo chuť nebo energii ho dokončit a zveřejnit) potkalo, dovolím si prozradit vám, jakým směrem se tyto mé radosti budou ubírat. Nechci to totiž dělat stylem, jakým to fungovalo kdysi. Články nebudu vydávat každou neděli nebo jiný den v týdnu v určité periodě, naopak nechám radostem volný průběh a až se mi zde nastřádá (vždycky si radost zapíšu) alespoň sedmero bodů, článek zpracuji a publikuji. Jak to bude s nadpisy, to sama zatím nevím. Uvidíme, jak bude múza ochotna spolupracovat.

Miluju letní ovoce (meloun je vlastně zelenina, ale což)...
1)
Jistě si všichni, kdož mě pravidelně čtete, vzpomínáte, jak jsem si mnohokrát neodpustila poznámku, že budu přebývat v novém pokoji, který je stále ve fázi příprav. Mohu s radostí oznámit, že pokoj je už celý jeden týden hotov, včera měl takové malé výročí. Poté, co jsme vymalovali, jsme se v neděli sedmého s taťkou vydali na Zličín, jen tak se poohlédnout. Navštívili jsme Asko a XXXLutz (snad se to jmenuje takhle), nakonec jsme stejně skončili v Ikee, protože, přiznejme si to, tam mají nábytek asi nejlepší a také za přijatelné ceny vzhledem ke kvalitě. Celé odpoledne jsme prochodili, vybírali jsme, až jsme vybrali, ale odjížděli jsme s prázdnou, protože bylo potřeba všechny kusy přeměřit v mém prostorově omezeném pokoji, myslím novém pokoji. V úterý jsme se do Ikei vydali podruhé, tentokrát se k nám, což mě moc nepotěšilo, připojila sestra s babičkou. Aby se rozumělo, proti jejich přítomnosti jako takové nic nemám, ale tahle věc se jich vůbec netýkala a já jsem si nepřála, aby mi třeba do výběru nábytku mluvily. To směli jen rodiče, ti to platili. Nicméně, onoho úterního odpoledne devátého června jsme v Ikee strávili ještě víc času, nejspíš proto, že jsme ještě jednou pečlivě vybírali. Nakonec jsme koupili všechno - dokonalou bílou rozkládací postel s rámem a třemi šuplíky, bílý rohový stůl, nástavec do knihovny, knihovnu, malé šuplíky do knihovny, skříň. Nakládat postel bylo dost náročné, protože jsme ji viděli, skoro bez závad, ve výprodeji (byla tam přesunuta z výstavy) o několik tisíc levnější. No neberte to. Během zbytku týdne ji taťka přemístil z garáže do mého pokoje, složil ji, utáhl šroubky a spravil podivný šuplík číslo tři. Minulou sobotu jsme se společně vrhli na všechny zbylé kusy nábytku a ještě téhož večera bylo hotovo. Pokoj bíle zářil a voněl novotou, vítal mě. Přenesli jsme knihovnu z mého starého pokoje, já si postupně přenosila ve velkém koši na prádlo všechny knížky (páni, těch bylo, kdybych někdy tvrdila, že mám málo knížek, připomeňte mi, že je nechci nikam stěhovat), sestra mi zorganizovala šatník a mamka povlíkla postel. Byl to skvělý a úžasný a nezapomenutelně pěkný pocit, když jsem usínala. Tenhle pokoj jsem si zamilovala. A Bětuška je ve svém pokoji, v tom mém starém, taky spokojená. Má tam všechny hračky a spí tam a maluje si tam a tak. Zreorganizovala jsem si knihovnu (vlastně knihovny), stůl i šuplíky, spoustu věcí jsem vyházela a spoustu nových objevila. Určitě zase někdy věnuji článek mé malé knihovničce. A když je dneska ten Den otců... tati, moc ti za tenhle pokoj děkuju!

Na okně jsem našla nepoužívané kyblíčky na kytky, tak jsem si je vzala na tužky. Jeden oranžový, jeden červený. A tužky jsem si taky hezky uspořádala.
2)
Mé úspěchy ve škole mě v posledních týdnech překvapily. Jsem na sebe vlastně docela hrdá, bez ostychu to řeknu. Je to totiž úplně jiný pocit, když jdete do školy na písemku s vědomím, že jste se na ni připravovali. (Aby se rozumělo, většinou má příprava trvá během dne o přestávkách, tolik k mé píli.) Vytáhla jsem zeměpis na jedničku, chemii a biologii jsem si pojistila na dvojky a matika, která se mi jediná i přes přípravu (ne)vydařila tak jako obvykle, taky snad dopadne za dvě vzhledem k mému aritmetickému průměru. Zjistila jsem, že mě ten pocit, když jsem na test připravena, naplňuje takovým neurčitým něčím. Něčím, co bych ráda zažívala častěji. Nejspíš konečně příští rok prorazí to vytoužené heslo, že se konečně budu trochu vzdělávat.

3)
Starší radost, která nevybledla. Ve středu desátého jsme se s kamarádkou B. pustily do vytváření prezentace, nebo spíš projektu, na biologii. Bylo nám svěřeno téma mladší prvohory, tedy období karbonu a permu. Šly jsme k B. domů, kde na mě pokaždé dýchá taková domácká atmosféra a pohoda, a nad biologií jsme strávily několik hodin. Samozřejmě nechyběla přestávka na kakao a popcorn a během vytváření jsme si pustily písničky a zpívaly jsme jako o život. Byla to legrace. Taky jsme si povídaly. Dost. O lecčem. To odpoledne jsem si uvědomila, že svůj čas opravdu ráda trávím povídáním si s lidmi, s nimiž si mám o čem povídat. Odjížděla jsem v osm večer velmi dobře naladěna.

Váša několik dní nepřišel domů. Ale nakonec se objevil, já už se bála, že se zatoulal a něco ho přejelo nebo tak... Takže velká radost. :)
4)
Fotili jsme se. Tak to na konci školního roku bývá zvykem, že jo. Tentokrát fotky pořizoval jeden kluk ze sexty, ráda si s ním povídám o focení, protože vím, že on ty moje řeči o dobrém světle a špatných výrazech pochopí a bude je ochoten rozebírat. Většina lidí od nás ze třídy (jiných jsem si až tak moc nevšímala) se na tuhle událost pěkně ohákla, nejspíš proto, že je to v podstatě náš poslední společný rok. Skoro třetina třídy odchází na jiné školy. Holky měly šaty, několik kluků si vzalo aspoň košile. Ráno jsme si s holkami chválily šaty a sukně a prostě outfity navzájem a já jsem byla strašně ráda, že konečně zapadám. Tedy, já nepotřebuji vždycky a ve všem zapadnout, to bych to asi nebyla já, ale minulý rok jsem se cítila opravdu pod psa, když jsem jako jediná holka přišla na focení v kalhotách (zapomněla jsem, že se fotíme). Letos jsem měla modré šaty, co jsem si koupila v únoru, ale na sobě jsem je od té doby měla jen dvakrát. Jsem zvědavá, jak se fotky povedly.

Dovolte amatérskému fotografovi, aby se pokochal vlastní fotkou měsíce. Mimochodem, tohle jsem fotila na starý foťák, objektiv mé zrcadlovky by to nedokázal. :)
5)
Miluju večery strávené s Iris. Tedy, abych to upřesnila, miluju ty večery, kdy si spolu píšeme přes Skype a nikdy není takové to trapné imaginární ticho. A věřím, že takové nebude ani v létě, kdy se opět uvidíme. Ach, jak já se na to těším. (Tahle radost není vykecávací, ale jedna z nejhodnotnějších.) A když už jsme u těch online konverzací, po nějaké době jsem si zase, byť jen chvilku, psala s Luné. Těší mě, že se její život snad obrátí k lepšímu. 

6)
Tento týden byl velmi nabitý po stránce kulturní. V úterý jsem s B. a s naší bývalou češtinářkou šla do slánského divadla na Hrdého Budžese. Nečetla jsem knihu a neviděla televizní záznam, na rozdíl od obou mých společnic, přesto jsem si to fakt moc užila. A knížku si přečtu během prázdnin (ehm, snad se k ní dostanu). Úplně mě dojalo, jak všichni v hledišti automaticky hned s tleskáním v závěru představení vstávali a hlasitě oceňovali mistrný výkon Báry Hrzánové. Ten večer jsem si moc užila. A druhou kulturní, vlastně konkrétně opět divadelní vložkou, bylo navštívení Divadla ABC v Praze. Jeli jsme tam celá rodina na představení V + W Revue, tedy představení o Voskovci a Werichovi. Divadlo ABC totiž původně bylo ono pověstné Osvobozené divadlo. Na prvních patnáct minut jsme vlivem kolony chyběli, i tak jsem si to moc užila. Soubor dokonale přezpíval a přehrál mé oblíbené písničky od téhle dvojice, jako David a Goliáš, Ezop a brabenec, Svítá, Tmavomodrý svět a několik dalších. V závěru představení nás navíc herci zapojili do zpěvu takové jednoduché a velmi chytlavé písničky, která prý v diváckém podání vyjde i na cédéčku. To jsem na to zvědavá.

7)
Nakonec se musím přiznat, že jsem propadla jedné takové návykové hře. Najdete ji na této adrese. Je to online hra a cílem je sežrat co nejvíc ostatních lidí a sám se nestát jejich potravou. Přivedla mě na to jedna spolužačka a hrály jsme to společně celé dvě hodiny informatiky. Baví mě to. Bětuška už je s tím taky seznámena a vždycky, když přijde ke mně do pokoje a já to zrovna hraju, ptá se: "Už tě spapaly ty kuličky?". Mamka si to taky zkoušela zahrát, ale moc jí to nejde. No jo, je to jenom moje hra. Kdybychom se někdy snad potkali, většinou hraju v Evropě pod přezdívkou CzechRepublic, jak zvláštní, že ano.

Sestra mě rozmazlovala. Vanilková zmrzlina, čerstvá šlehačka, Kinder maxi a lentilky. 
Tolik k radostem. A co vy? Jak vnímáte tento projekt? Užíváte si i maličkostí, nebo vás nadchne jen něco pořádného, pokud možno drahého a nezapomenutelného? A jak si užíváte dnešní první letní den? 

(S)MĚJTE SE (RÁDI).

15 komentářů:

  1. Tenhle projekt mám ráda, ale nevydržela bych ho dodržovat, přestože mám během týdne většinou radost i z více než jen sedmi drobností :)) Ale ráda čtu příspěvky ostatních.

    OdpovědětVymazat
  2. Hezký projekt, radostí není nikdy dost.

    OdpovědětVymazat
  3. Teda povím ti, ta hra je fakt návyková! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Na tenhle článek se opravdu vyplatilo čekat 😊 jsem ráda, že máš takové hezké radosti. A těší mě, že jsi mezi ně zařadila i naše konverzační večery. Taky je mám moc ráda. ☺
    Docela se divím, že se u vás tolik řeší outfity na focení. 😀 u nás to probíhá tak, že část třídy na to stejně zapomene, letos jsem mezi tuto část naštěstí nepatřila. 😀
    A ty tvoje fotky jsou zase úplně perfektní, hlavně ten měsíc. ☺
    Hrdého Budžese si musím asi znova přečíst. ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Promiň za ty smajlíky, asi nejdou přečíst, ale všechny se usmívají.

      Vymazat
    2. Taky bych nejraději poslala nějakého speciálně se usmívajícího smajlíka. :)

      Vymazat
  5. Tenhle projekt je super, ale já u něj bohužel nevydržela příliš dlouho. Možná bych se měla pokusit zase se k němu vrátit. Je pravda, že když si po sobě ty radosti čtu, je to vždycky příjemné vzpomínání.
    Kupování nábytku mě v brzké době taky čeká, docela se na to těším, teď si s přítelem dokončujeme byt, asi se taky pojedeme podívat do Ikey. Ale ještě to má čas, zatím se musí vymalovat, udělat podlahy, kuchyň...No, je toho ještě dost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkus to znovu, Silwiniel! Třebas i drobnosti, a nemusí to být na každý den. Vybírání a kupování nábytku je také jednou takovou radostí. :-)

      Vymazat
    2. Tak snad se vám to povede vybrat hezky, levně, bez hádek a tak. :)

      Vymazat
  6. Jé, ty ses zase dala na radosti! To je príma, tohle mě moc baví číst! :-)
    A taky chci takovou zmrzku, jako je na poslední fotce, ach, jak mně ten obrázek rozdráždil chuťové buňky! :-D

    A~

    OdpovědětVymazat
  7. Právě pro tohle je dobré si ty malé a nemalé radosti zaznamenávat. Za rok nebo za pět let totiž můžeš mít pocit, že se nic takového nestalo... pak klikneš na stránky a ejhle, ono se to stalo a bylo to docela fajn, vlastně úplně bezvadné. Jsem ráda, že ses k tomuhle projektu vrátila a je jedno, jestli píšeš týdenní zápisek, nebo prostě šťastnou sedmu. (Ještě Polly Sagaraa si vede podobné zápisky, ale taky nepravidelně, třeba jednou za dva-tři týdny. A má třeba jen pět bodů, prostě to, co ji zaujalo, potěšilo nebo pobavilo.)
    K novému pokojíku gratuluji! Je fajn, být ve svém, ale opravdu svém království. Zařídit si pokojík podle svého, vybrat si nábytek podle svého (samozřejmě s přihlédnutím k námitkám rady starších), vyzdobit si pokojík podle svého. Stěhování knih znám moc dobře, ony se nezdají, takhle v knihovně vypadají, jako že je jich jen pár, ale když se mají vyndat, odnést, a znovu založit, tak najednou je vidět, kolik jich je. A že jsou pořádně těžké.
    Také gratuluji k bezvadné kamošce( Iris). Není totiž vůbec lehké najít někoho, s kým si bezvadně rozumíme, s kým si můžeme popovídat o všem možném a s kým se cítíme být v pohodě. Tak ať vám to kamarádství vydrží co nejdýl! :-)
    A trochu zapadnout v kolektivu také není na škodu. Neznamená to splynout s davem a stát se šedou myší, ale být prostě s lidmi, se kterými trávíš dost času (i když sis je nevybrala). Prostě, škola je taková malá příprava pro život, kde musíme vycházet i s lidmi, které normálně nemusíme. (A občas trpět s lidmi, které bytostně nesnášíme). Ke známkám gratuluji! A v těch modrých šatech ti to mohlo fakt slušet. Jestlipak dáš fotku?
    Na online hru se mrknu, jen nevím, jestli ji budu umět.
    A jsem fakt ráda, že v těch nemalých radostech pokračuješ...

    OdpovědětVymazat
  8. P.S. zkouším tu hru a je to docela dobrá odreagovačka. Jen ty velký potvory se někdy naskytnou v nežádoucím množství. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě štvou. Zvlášť když jsem celkově větší než ony, ale jsem rozpojená a ne a ne se spojit, takže mě sežerou. :D

      Vymazat
  9. Jak málo stačí k radosti :)
    Je krásné vidět něčí štěstí, důvod k úsměvům. Vzpomínám si, že pro tebe sedmero věcí bylo opravdu těžké nastřádat, jsem moc ráda za tu změnu. Osamělost zmizela, lenost také. Když je snaha, celý svět hned vypadá jinak. Doufám, že se pochlubíš se školními fotkami i s dokumentací nového pokojíčku :)

    OdpovědětVymazat
  10. Gratuluji k pokoji :) Sama si pamatuju ten pocit, jaký to byl, se stěhovat. :) Užij si to, je to krásný. A radost mm i z tvého pohledu na školní fotky. Sama jsem tohle focení dřív neměla ráda, ale je to z velké části o lidech. :)

    OdpovědětVymazat