Rozzářený den

„Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Když se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou," řekl Seneca. Já jsem kamarádku, která je mou spřízněnou duší, nalezla v Iris. S tou jsem se taky dnes poprvé a jistě ne naposledy tváří v tvář setkala.


Už dlouho jsme si s Iris vyměňovaly zprávy o tom, že by bylo fajn se sejít. Svět knihy nepřicházel v úvahu, to prostě není místo na důležitá setkání, tam si nemůžete s člověkem tím správným způsobem popovídat, seznámit se. Nakonec jsme si do diářů zapsaly dnešní datum, třiadvacátého května dva tisíce patnáct. Doufám, že na tenhle den nikdy nezapomenu, ale pro jistotu sepisuji tento článek.

Ráno mě v půl šesté probudila Bětuška. Asi se v ní rodí nějaké sklony k herectví, protože vstala, stoupla si k zrcadlu na dveřích skříně a začala hlasitě brečet, aby v tom zrcadle mohla svůj brečící odraz pozorovat. Proč ne. Hodila jsem do sebe nějakou snídani, na rozňoupaný obličej napatlala makeup a vyrazila jsem do Slaného na autobusové nádraží. Spoj do Prahy odjížděl v 7:50, cesta proběhla bez problémů, z Nádraží Veleslavín jsem dojela na Černý Most během chvilky a asi hodinku jsem si na smluveném místě setkání četla, fotila jsem metro, pokoušela jsem se básnit a urovnat obsah své tašky, ale obojí bylo marné. Někdy po desáté mi Iris napsala zprávu, že mě vidí. Abych správně popsala ten pocit, vypůjčím si několik veršů nedokončené básně z konečné stanice metra, která stejně poletí do koše a nikdy nebude dokončena. Nakonec se totiž nebylo čeho bát. (jej, to je konců :D)

Míjí mě metro, čekám tu s lidem,
čekám, ale vůbec ne s klidem.
Nejedu do práce či nakupovat, 
mám se tu s Iris seznamovat.

Iris jako by vypadla z mých představ, které jsem si utvořila na základě jejího blogu a několika málo fotek, co jsem měla příležitost vidět. Bála jsem se, abych já nezklamala ji nebo ona mě, abychom si měly co říct, aby atmosféra byla opravdu přátelská. Všechno, co se mohlo vydařit, se vydařilo a já jsem se úzkostí potila úplně zbytečně. 




Počasí nám přálo, celý den víceméně svítilo slunce, občas se ulicemi prohnal osvěžující vítr. Deštník, který jsem si zapomněla, jsem nepotřebovala. S Iris jsme se vydaly metrem z Černého Mostu na Náměstí Republiky. Už během cesty jsme zapředly nekonečný rozhovor na nahodilá témata, při kterém mi Iris věnovala nádherné dvě záložky. Úplně mě dojalo, že je pro mě vlastnoručně vyrobila, tak krásné, tak.. ách, mám chuť si je zarámovat a pověsit jako obrázek, nebo si je přinejmenším dát na nástěnku. Asi to udělám.




Na Náměstí Republiky jsme za pochodu (dobře, za uvolněné chůze) vymýšlely trasu procházky. Iris se osvědčila jako někdo, kdo, ač se tváří, že Prahu nezná, umí určit správný směr, který vás dostane tam, kam se chcete dostat. My však žádný konkrétní cíl neměly. Našly jsme si někde poblíž Bageterii, já si tam vypila svůj dopolední šálek čaje a Iris posnídala. Pak jsme si neplánovaně obešly kolečko, ocitly jsme se před ponurou budovou, v níž mají úřad České dráhy, a nakonec jsme se vynořily opět u Palladia na Náměstí Republiky. Odtud jsme nejistě zamířily k Vltavě, tam jsme chvíli poseděly a vytvořily takovou trochu bláznivou selfie (nebyla myšlena bláznivě, ale zapomněla jsem - a taky jsem zapomněla upozornit Iris - že se má dívat do objektivu, ne na displej.), kterou všichni opravdoví patnáctiletí přátelé musí dneska mít, že ano. Dalším cílem bylo zdolat řeku přes Mánesův most, z něj jsme vyfuněly kopec z malostranských ulic až k Pražskému hradu. Schodiště vedoucí k bráně do Hradu se hemžilo turisty a na náladě mi nepřidala ani oblíbená písnička Blowing in the wind, kterou zde někdo zpíval, protože davy v kopci opravdu nepreferuji. 




Každý kopec však jednou skončí, i tenhle dospěl do svého vrcholu a my s ním. Na Pražský hrad jsme se však podívat nešly, prošly jsme zahradami a vyhlídkami, abychom nakonec, po hledání správného směru ve spletitých ulicích malostranských, usedly v parčíku na Kampě. Bylo nám tam dobře a po chvilce klábosení jsme vytasily Destrukční deníky. Když jsem to potom vyprávěla mamce, smála se, že jsme obě stejně praštěný, že takovou blbost děláme, dokonce na veřejnosti. Nás, nebo alespoň mě, to nesmírně bavilo. Poničila jsem stránku Irisina deníku a ona strávila nějakou chvíli nad zvelebováním mého. Pak mi ještě půjčila propisky a já načmárala opravdu něco, co se obrázkem nazývat nedá, stejně učinila ona, akorát že její čmáranice vypadala k světu. O tom, jak se naše dva deníky setkaly, určitě napíšu samostatný článek plný fotek. :)




Někdy před čtvrtou jsme se zvedly, rozloučily se s mým ořezávátkem, které skončilo za plotem, kam mi vypadlo z penálu, a namířily jsme si to na zastávku metra Staroměstská. Musely jsme zdolat Karlův most, což je, jak jistě uznáte, výkon hodný jen těch, co si umí razit cestu. Kolem půl páté jsme se vynořily na Černém Mostě a já jsem poprvé navštívila Centrum Černý Most. Podívaly jsme se s Iris do Knihcentra, ale nic jsme si nekoupily (to jsme dobré, že jo?), taky do papírnictví a do dalších obchodů. Díky Iris jsem objevila jahodové smoothie ve slevě, tak jsem si udělala radost. Pak jsme procházely kolem dokola obchoďákem, povídaly si, občas si sedly na neobsazenou lavičku, pořád jsme povídaly a myslím, že to bylo fajn. Obě jsme už asi cítily ty nachozené kilometry v nohách. (Jak trefně poznamenala Irisina mamka, v nohách jsme měly už tisíc mil...)



Iris mi vyfotila několik skvělých fotek, už se těším, až je někde použiju. :D
Původně jsem měla v plánu odjíždět autobusem v 16:35 nebo v 17:50. Nakonec mi bylo ve společnosti Iris tak výtečně, že jsem se rozhodla poctít ji svou přítomností ještě nějakou dobu, další autobus mi z Veleslavína jel v 19:20, Iris odjížděla z Černého Mostu v sedm. S její mamkou, na první pohled opravdu skvělou mamkou, jsem taky prohodila pár slov a jsem ráda, že jsem poznala i ji, že jsem si s ní dokonce měla co říct a že i ona snad ve mně viděla člověka, který nechce nic jiného, než mít tak skvělou osobu, jakou Iris je, za přítele. Irisina mamka nám na památku udělala fotografa a vyfotila několik opravdu povedených fotek, které rozhodně nenechám zapadnout mezi ostatními fotkami.




Poslední objetí, poslední rozloučení, poslední pohled a pak už jsem mířila zpátky na druhý konec Prahy. Ten den tak rychle utekl - jak je to možné? Víc takových dní, kdy prošlapu boty radostí. Víc takových dní, kdy poznám někoho, bez koho bych se cítila o něco prázdnější. Víc takových dní, které mou průměrnou dávku štěstí a spokojenosti pozvednou do stoprocentních hodnot. Víc takových dní, které strávím s přáteli. S přáteli, jako je třeba právě Iris Virág z blogu Better Place. Děkuji, Iris, brzy na viděnou!

PS: Uvědomuji si, že jsem spoustu detailů, nebo i některých zásadních informací vynechala. Další podrobnosti z tohoto skvělého dne proto najdete u Iris v jejím článku. :)

Komentáře

  1. Před pár dny jsem v noci přemýšlela, jestli z vašeho výletu bude článek, jestli to nebude příliš osobní. A říkala jsem si, když bude, jestli v něm budou i fotky. A byly :-)
    .
    Holky hrozně moc vám to sluší, ať už společně nebo každé z vás. A vůbec nechápu, proč občas tak ošklivě píšete o svojí postavě. Není to to, co by splňovalo katalogy s plavkama, ale kdo je splňuje? Hlavně je úžasné jak vypadáte spolu. Víte, upřímně... Jsem tak trochu povrchně přesvědčena, že ke kamarádství se váže podobný vzhled. A vy máte podobnou barvu vlasů i výšku :-). Ale co to kecam, hlavně že jste si den užily :-)
    .
    Jinak ty vaše deníky.. ach. Tolik mi to připomíná moje dávné přátelství, které už je pohřbené jen ve vzpomínkách a možná očekáváních. Nu což. Je to krásný. Když spolu dvě umějí psát a kreslit.
    .
    Já sama jsem pár blogerek potkala, ale jen hodně narychlo nebo povrchně. Ty jsi byla úplně první. S dodnes je mi líto, že jsem tu chvilku neprotáhla na dýl. Pak jsem potkala i pár foodblogerek, ale nikoho, koho bych znala předem. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem fotku s Iris chtěla spíš proto, abych měla památku na ten krásný den, ale nějak se to sešlo, že jsme každá ve svém příspěvku nějakou tu fotku zveřejnila. :)
      Teda, to je pro mě čest, že sbírám v tomhle oboru prvenství. :D

      Moc ti děkuji za komentář!!! :3

      Vymazat
  2. Také jsem takhle poznala pár lidí, ale neznala jsem je přes blog, ale prostě přes internet. Bylo pár velkých přátelství, ale bohužel už to není takové jako dřív. Jeden čas se to vše pokazilo a dost mě to mrzí. Asi se neumíme domluvit, abychom se zase setkali...

    OdpovědětVymazat
  3. Taky se mi zdá, že jste si v něčem podobné. Společná výška, barva vlasů, a veselé oči. A co víc, upřímné. Obě máte hezký úsměv a obě radost ze života, obě jste kreativní a zdá se, že jste jedné krve, jak zpívá Balú a Akéla a Mauglí v Knihách džunglí. Není nad to, když se najdou dvě spřízněné duše, takové kamarádství může pak fungovat hodně dlouho. Určitě to byl skvělý den pro každou z vás, navíc vám přálo krásné počasí. Ty jsi stačila fotit i napsat báseň, obě jste stačily kreativně zničit (nebo zvelebit?) další stránku Destrukčního deníku. Tahle výměna se mi taky líbí! (a svým způsobem mi trochu připomněla památníčky, které kdysi ve školách byly populární). Byl to prima den, který si můžete připsat na stránku plusů (nebo do Nemalých radostí vašeho života).

    OdpovědětVymazat
  4. Teda Vlasti, jsem za Vás strašně šťastná! Z těch komentářů na blocích bylo jasně vidět, že si s Iris skvěle rozumíte. A je skvělé, že jste s viděly naživo a vzniklo nové přátelství! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. :-) Jsem ráda, že jsme si to obě tak hezky užily. A doufám, že ti to smoothie chutnalo. A ještě něco - ta poslední fotka chmýříčka je vážně kouzelná. :3 (Kouzelné jsou všechny, samozřejmě, ale tohle vážně vypadá jako by to létalo).
    Jinak - tak nějak jsem odpověděla svým článkem. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dneska jsem zase vyfotila chmýříčko. :)
      Děkovala jsem za sobotu už mockrát, ale to je snad jedno. Díky. :-) :3

      Vymazat
  6. Taky jsem se seznámila takhle s jednou slečnou a bylo to super! :) A koukám že na fotce je destrukční deník, naprosto luxusní výmysl tohle :D

    OdpovědětVymazat
  7. Muselo by být tak zvláštní, číst tohle o sobě... obdivuji tě, že se do tohohle pouštíš. :) Já se někdy hrozně bojím konfrontovat svůj vnitřní náhled s realitou, nebo spíš s vnitřním náhledem někoho jiného.
    Krásné fotky i povídání, myslím, že jste si tu toulku Prahou neužily jen vy dvě, ale i čtenáři. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem samozřejmě byla strašně nervózní před tím, než jsme se s Iris sešly, protože máš pravdu, jakmile se to jednou zkombinuje, už to není jako dřív. Ale nám to vyšlo tak hezky, že teď je to snad ještě lepší. :)

      Vymazat
  8. To je hezké, že se dá navázat takové přátelství přes blog :) Já mám svůj nejlepší kamarádku dost daleko, ale pořád si píšeme dopisy a občas se scházíme.
    Pěkné fotky!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat