Pátrání po zámeckém strašidlu

Psolicejní stanicí se rozeznívalo ticho prostoupené tichými oddechy spícího psolicisty. Německý ovčák Hubert zrovna snil o talíři přetékajícím voňavými špekáčky, a tak ho zprvu vyzvánění telefonu neprobudilo. Přístroj však byl neodbytný a ani imaginární vůně špekáčků nedokázala přehlušit ten nepříjemný, rachotivý zvuk. Hubert se probudil a chňapl po aparátu. Rozespale zabručel do sluchátka a poslouchal, co tak naléhavého přerušilo jeho sen o vydatné večeři, kterou si vzhledem k noční službě nestihl dopřát.

"Strážníku, vyhlašuje se pátrání po zámeckém strašidlu. Ve Psí Lhotě na zámku Štěkín vás očekávají během dvou hodin," ohlašoval hlas na druhém konci spojení. 

"A proč je to strašidlo tak důležité?" nechápavě se zeptal psolicista Hubert.

"Zámek už dlouho chátral a nyní se nabízí možnost ho prodat. Majitelé však od obce nemovitost nekoupí, pokud nebude její vybavení kompletní, tedy včetně strašidla," ozvala se odpověď. Hubert zakroutil hlavou, podrbal se za uchem a zívl. Poděkoval za zprávu, sebral ze stolu uniformní čepici a opustil psolicejní stanici. Nasedl do auta a vydal se směrem na jih, do Psí Lhoty.

Ve Psí Lhotě uvítali strážníka Huberta a předali mu svazek klíčů od zámku a přilehlých objektů. Hubert se rozhodl jít místo rovnou prozkoumat, aby měl úkol co nejdříve splněný a mohl si zajet do města pro vytoužené špekáčky. 

Když vešel do zámku, připadal si jako v šestnáctém století. Vzduch v místnostech byl zatuchlý, na zdech visely pavučiny a zatlučenými okny dovnitř nepronikl jediný paprsek právě vycházejícího slunce. Hubert si povzdechl, jako už to udělal během té služby několikrát. Prošel prázdný zámek, pak zamířil do zahrady. Ve skleníku pracovala stará jezevčice. 

"Zdravím," zaštěkal na pozdrav, aby ho stará paní slyšela. Ihned se otočila a opětovala pozdrav.

"Co vás sem přivádí, pane psolicajt?" ptala se hned, jako každá zvědavá stařenka.

"Ále, mám vypátrat zámecké strašidlo. Neviděla jste ho někdy?" 

"To se ví, že ano!"

"A jak vypadá, jakou má barvu, jak je veliké?" 

"Hmm, je celé bílé a má hubu plnou zubů, ale neublíží kuřeti."

"Děkuji za pomoc!"

"Ale to je samozřejmost. Kdybyste něco potřeboval, najdete mě v zámecké kuchyni. Spravuji to tady už několik desítek let. Nemáte na něco chuť?"

"Docela mi během služby vyhládlo, neuvařila byste mi tedy prosím, nebude-li vás to obtěžovat či zdržovat od práce, něco k obědu?"

"Ale jistě! Co by to tak mělo být?"

"Něco masitého, třeba nějaká místní specialitka."

"Tak to já už přesně vím, co připravím. Zatím se mějte krásně," zakončila jezevčice rozhovor a odešla s konví plnou vody zalévat jinam. 

"To je mi tedy záhada. Má to hubu plnou zubů, je to bílé. Třeba by mohlo být strašidlo zobrazeno na některém z obrazů v zámku, aspoň bych si ho dokázal představit, kdyby třeba stálo přede mnou," přemýšlel strážník Hubert. Otočil se zpátky k zámku a zamířil si to rovnou do galerie.

V obrazárně byl opravdu nespočet obrazů, až z toho šla strážníku Hubertovi hlava kolem. Prohlížel jeden obraz za druhým, ale žádný z nich nebyl nijak nápadný. Až na ten poslední - v popisku stálo "Sir Arthur, vítěz závodu chrtů v rychlostním běhu", ale na obraze žádný pes namalován nebyl.

"To musí být ono!" vítězoslavně vykřikl Hubert. "Zeptám se té jezevčice, jak se to s tímhle obrazem má, určitě mě to někam posune." S těmito slovy pozvedl čenich a čichaje vynikající vůni, která se linula z kuchyně, následoval pohyby svého prázdného žaludku. 

V kuchyni na jídelním stole čekala na Huberta porce něčeho tak báječně vonícího, že i bez ochutnání se cítil sytý. Zasedl ke stolu a pustil se do jídla. 

"To je výtečné, co to je za pokrm?" mlaskavě se zeptal s plnou pusou jezevčice, která si sedla naproti němu ke stolu a rovněž si pochutnávala na obědě. 

"Jmenuje se to psuláš po chrtovecku, takový rodinný recept v tomhle zámku. Už dlouho jsem to nevařila. Docela se mi to povedlo, nemyslíte?" 

"No to bych tedy řekl! Ta vůně probudí i mrtvého!" zvolal kdosi za zády strážníka Huberta. 

"Kdo jste?" zakuckal se polekaný ovčák.

"Přece sir Arthur, zámecké strašidlo. Nebo spíše jen duch, nerad straším ostatní, i když hádám, že právě se mi to povedlo," usmál se nově příchozí. Jezevčice pozdravila a pozvala bílého chrta Arthura ke stolu, načež před něj položila talíř s pořádnou porcí psuláše.

"Určitě se mě chcete zeptat na to, proč jsem zde dlouho nebyl. Když zemřeli poslední členové rodiny, byl jsem zde osamělý. Navíc už tu nikdo nevařil mé milované jídlo, psuláš po chrtovecku. Tak jsem se vydal jinam, doufaje, že někde ve světě budou toto jídlo znát a vařit. Bohužel tomu tak nebylo. Ale vůně zavánějící z této kuchyně ve mně okamžitě probudila něco, co jsem téměř ztratil, takže jsem zde. Mimochodem, je to vážně bravurně uvařeno," nechal se slyšet sir Arthur.

"Omluvte mě, musím si zavolat," zamručel Hubert a poodešel od stolu. Vytočil číslo psolicejního ředitelství a oznámil: "Strašidlo nalezeno, recept na jeho zjevování předám obecnímu úřadu." Pak si šel zpět sednout a dojíst psuláš, radujíce se z toho, že nejen splnil úkol, ale dokonce se při tom dobře najedl.


Inu, předposledním úkolem bylo vyzkoušet si žánr, který jsem nikdy nepsala. Je toho hodně, co nemám vyzkoušeno, a určitě jsem si mohla vybrat něco atraktivnějšího a ke mně se více hodícího. Nakonec jsem nepsala žádnou science fiction, dystopii ani erotickou povídku, ale zvolila jsem něco mezi "detektivkou", pohádkou a bajkou. Snad mě nemáte za blázna, ale to víte, nápadů je málo a času ještě míň. Momentálně se navíc "pilně" učím na krajské kolo dějepisné olympiády (opravdu se snažím, abych z toho pilně odstranila uvozovky), ve čtvrtek dopoledne mi všichni držte všechno, co můžete! :)


Komentáře

  1. Uf, dneska je čtvrtek, doufám, že se ti ta olympiáda povedla! :-)
    Aspoň tak, jako tahle povídka. Je to roztomilé a já bych si na toto netroufla, neboť většina mé "dětské duše" je pryč. :-D Psuláš po chrtovecku je vážně hustý název. Kdybych to slyšela bez kontextu, myslela bych si, že je to ze psů.
    Hodně štěstí se vším - s realizací všech nápadů a tak. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat