pátek 20. března 2015

Doušek z odvaru zvaného kniha

A nebo taky doušek živé smrti. Ve středu jsem přemýšlela, který ze svých nápadů začít realizovat, abych tento úkol mohla splnit. Ve čtvrtek jsem zjistila, že vůbec nevím, kde začít, o čem vlastně psát, jestli to vůbec má cenu. Zkrátka jsem měla jakýsi blok. No a dnes - dnes jsem přišla ze školy, sedla do obýváku a za poslouchání Prasátka Pepiny a Bětuščina komentování oblíbeného seriálu jsem ze sebe vysypala něco, co by se dalo označit za první kapitolu knihy. Nevím, jak se bude jmenovat. Ale mám vymyšleno, o čem bude. Na nějakou anotaci je ještě brzy, vlastně to až tak do detailu promyšlené nemám. Zatím však prozradím, že se příběh bude točit kolem Patricie a její dcery Soni, kolem jejich života, Patriciina postupného se vyrovnávání se ztrátou mládí a se zodpovědností. O strachu, když vám vyhrožují odebráním dítěte a o činech, které jsou důsledkem tohoto psychického nátlaku na matku. Ano, konec nebude žádný happyend. :) Doufám, že si první kapitolu užijete, i když to vlastně není nic, co by vypovídalo o knize. 

ó, jak já miluju focení slunce. :) :3

 Noc se pomalu spolu s přibývajícím světlem za neumytými okny přeměňovala v ráno. Patricie se probouzela z bezesného spánku. Kulatýma zelenýma očima mžourala sem a tam po místnosti levného dvoupokojového bytu a snažila se vzpomenout si, proč usnula u kuchyňského stolu. Jedinou odpovědí jí byla prázdná láhev vodky povalující se na zemi, štěstí, že se ze stolu skutálela na koberec a neroztříštila se na tisíce střípků, které by Patricie musela za silné bolesti hlavy uklízet. Zmateně se rozhlížela po stěnách místnosti hledajíc hodiny nebo jiný ukazatel času. Zděsila se, když spatřila velkou hodinovou ručičku na devítce. Prudkým pohybem zvedla svůj ztuhlý trup ze stolní desky, chvilku jen stála a čekala, až zmizí roj hvězdiček kolem její zamotané hlavy, a pak rychle zamířila ke dveřím do Sonina pokoje, aby ji co nejrychleji připravila do školy.


Patricie oslavila nedávno pětadvacáté narozeniny. Její milovaná dcerka Soňa jí vyrobila papírové přáníčko, tak krásné, jak jen to osmiletá holčička dovede. Dnes už věděla, že jedině Soňa dává její existenci smysl, před osmi lety to takhle neviděla. Když v sedmnácti otěhotněla, celý její svět se zhroutil. Neznala ani jméno otce. Poznali se klasickým způsobem tehdejší doby – pod barvami vrhající koulí na tanečním parketu oblíbeného klubu mládeže, která nemá po večerech co na práci, a tak svůj čas tráví trsáním, popíjením a nezávazným seznamováním s podobně založenými lidmi svého věku. Patriciina postava lákala nejeden pár mužských očí, zvlášť podtrhla-li své křivky upnutým topem a krátkou sukní. Ten večer, který se jí stal osudným, to rozhodně nedělala poprvé. Při každé z jejích nočních návštěv nešetřila ona ani její kamarádky vyzývavými slovy a svůdnými pohyby, což obvykle skončilo na zašpiněných záchodcích či na lavičce v nedalekém městském parku. Vždycky si však dala dobrý pozor, protože dobře věděla, jak by na zprávu, že odchází z učňáku, protože je těhotná, reagoval její otec. Už takhle nebyl ze své dcery nijak nadšený, představoval si, že vystuduje gymnázium a následně i vysokou. Když neuspěla u přijímacích zkoušek, jeho sny o úspěšné dceři se rozplynuly, a Patricie, byť nesdílela tátovu vizi o sobě samé, mu nechtěla přivodit další velký šok. Ale stalo se. Onoho večera se nejspíš příliš opila a ztratila pojem o svých myšlenkách. Když se potom ráno probudila doma v posteli, nedokázala si vybavit jméno ani tvář toho kluka, s kterým strávila tu příjemnou noční chvilku. V jejím životě se nic nezměnilo do doby, kdy začala v dopoledních hodinách zvracet.

„Dostala's to?“ ptala se starostlivě kamarádka Kamila, držíc Patriciiny dlouhé vlasy nad hlavou, aby si je nepozvracela.

„Ne, ale já to nikdy nemívám pravidelný,“ odvětila Patricie a otočila se k záchodové míse.

Ukázalo se, že to opravdu nedostala. I těhotenský test potvrdil to, co už si sama uvědomila. Nedokázala přijít na žádný způsob, jak informovat svého otce o tom, že bude dědečkem, aniž by ji při tom čekalo peklo na zemi, a tak mu to zkrátka neřekla. Skrývala to před ním až do šestého měsíce, kdy už měla břicho tak vypouklé, že i její otec, jehož nevšímavost ji nikdy nepřestala udivovat, si té změny všiml.

„Kdy's mi to hodlala říct?!“ vydýchával a rudl.

Mlčela a pohledem provrtávala dlouho nevytřenou podlahu. Co umřela její máma, moc se u nich doma neuklízelo. Mlčela, zkoumala chomáč čehosi na linoleu a snažila se příliš nevnímat slova, která na ni otec vyprskával. Dobře si uvědomovala svou vlastní chybu i bez jeho shrnutí všeho špatného, co udělala. Každou noc dusila pláč péřovým polštářem, každé ráno se probouzela s posledním douškem naděje, že ji z tohohle zlého snu, který se stal nepěknou realitou, někdo vysvobodí. Ale zachránce nepřicházel a Patricie se pomalu začala smiřovat s tím, že život jí toho už mnoho nenabídne. Že ji v nejbližší době nečeká nic jiného než plenky a strie, což opravdu neplánovala. Chtěla si užít mládí, dokonce se těšila i na práci servírky, kterou si vyhlídla a domluvila v jedné menší restauraci. Závěrem svého kázání dal otec své dceři najevo, že už v domě, v němž žila od dětství, není vítána.

„Jdi si třeba za otcem toho dítěte!“ poznamenal jedovatě. Patricii stékaly po tvářích slzy, ani je nevnímala. Poprvé pozvedla hlavu a pohlédla do očí muži, kterého vždycky oslovovala „táto“. Najednou si uvědomila, že už mu tak nemůže říkat. Že je v tom sama. Že co si navařila, musí si taky sníst – sama, úplně sama.


A tak našla nejlepšího přítele na dně láhve naplněné alkoholem.

***
Právě jste byli svědky posledního úkolu Hřejivé výzvy, zítra už přibude jen třešnička na dortu v podobě shrnutí. Možná na mě dnes působilo zatmění slunce. Ve škole jsme psali Klokana z matiky a vypadá to, že poprvé budu mít víc bodů než počátečních 24. Obvykle, když se snažím, mívám tak patnáct, někdy je lepší nevyplňovat. :D A kdyby vás to zajímalo, v dějepisné olympiádě v krajském kole jsem skončila patnáctá z třiceti sedmi. Vítěz měl 84 bodů, já o jedenáct méně. Moc mě to mrzí, na druhou stranu tam byly otázky, které jsem opravdu nečekala. V podstatě vůbec se otázky netýkaly československého odboje, slavných bitev a obecně věcí, které jsem znala a uměla. To naštve. Ale hlavu vzhůru, alespoň jsem udělala něco pro sebe a pro vlastní vědění. :)

Mějte se.

12 komentářů:

  1. Vlasti, nerada bych tě nudila svou chválou, ale nemůžu vymyslet nic originálnějšího... Úplně jsem se do tvé první kapitoly začetla a myslím, že by bylo super, kdybys ten příběh dopsala, i když sama moc dobře vím, že se to snadno plánuje, ale realizace je těžší (nebo možná jsem jen já takový lenoch a prokrastinátor, haha). Skvělá práce. Jsem ráda, že tě Hřejivá výzva "donutila" realizovat jeden z tvých nápadů. :-)
    Taky jsme psali Klokana. Zrovna když bylo to zatmění, takže část třídy to odevzdala dřív a šla se ven koukat na sluníčko :-D. Já jsem se nepřidala, vlastně ani nevím, proč. Asi mě ten proklatý vačnatec zajímal víc. I když jsem spíš tipovala, jako vždycky. V Klokanovi bývám mezi posledními.
    S tou olympiádou je mi to líto, vím, jak to naštve, když se člověk snaží, učí a navíc probojuje až do kraje. Mám pocit, že vypadnout v kraji je vždycky nejblbější pocit (v okrese se to nějak přežije a státní kola obvykle bývají taková atrakce pro šprty :-D). Ale dějepisná olympiáda byla zrádná vždycky.
    Koukám, že jsi začala číst Parfém, příběh vraha. Doufám, že z té knížky budeš nadšená stejně jako já! Musím si to někdy přečíst znova. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nudit chválou? Ale jdi, sem s ní, je-li oprávněná. :D Příběh bych ráda dopsala a pokusím se to udělat, ale těžko říct - přeci jen stále ještě neznám žádné detaily a nechtěla bych psát něco, za co bych se před lidmi musela stydět. :)
      Taky jsme ho psali během zatmění, ale měli jsme nakázáno dělat klokana a na zatmění zapomenout, to bylo jen pro elitu "vědců z Laborek" (takový kroužek, o kterém ti třeba někdy napíšu soukromě ;)). Viděla jsem to pak v televizi a stejně by mě to asi zas tak neuchvátilo, ale ten pocit, že můžeš říct "viděla jsem zatmění slunce". :D
      Olympiáda mě taky mrzí, koho by to nemrzelo. Ale co se dá dělat, je zbytečné se teď nějak litovat, říkat, že jsem se měla ještě víc učit (upřímně, dala jsem do toho maximum), že jsem měla raději jet na výlet do Srbska nebo do Itálie, že bla bla bla.
      Zatím jsem na páté kapitole, ale docela se mi to líbí. Netušila jsem, že během dvaceti stránek může být tolikrát popsán pach. :D

      Vymazat
  2. Vlasti, moc mě to mrzí, ale jsem z tohohle začátku taková rozpačitá... Asi bych to téma ještě promyslela, já nevím... Je hodně těžký psát o něčem, k čemu máš tak daleko (alespoň si to myslím)... Víš, nevím, jak moc potkáváš lidi z učňáku, jak moc mluvíš s holkama, které takhle otěhotněly, ale... mají úplně jiný jazyk... "pod barvami vrhající koulí na tanečním parketu oblíbeného klubu mládeže, která nemá po večerech co na práci, a tak svůj čas tráví trsáním, popíjením a nezávazným seznamováním s podobně založenými lidmi svého věku". Ta diskotéková atmosféra je daleko živelnější. Buď to jde mimo tebe a vidíš to takhle z dálky (v tom případě si to ale asi moc neužíváš), nebo je to jeden velký zvuk, emoce, dojem... žádné fráze... A nebo jsi sjetá a nevím, co v té chvíli člověk cítí :)
    .
    Nevím, v žádném případě tě nechci od ničeho odrazovat, ale myslím, že jiné téma ti může poskytnout daleko víc. Ono i nepřiznaná autobiografie by v tvém případě stála za to (nebo třeba poupravení příběhu jedné tvé kamarádky, o které jsme si kdysi psaly...). Myslím, že dokážeš úžasně zpracovat témata, která nejsou tak "velká a grandiózní", ale naopak ty menší,které mají ale daleko větší hloubku. Vztah s rodiči. Nenaplaněnost. Konec konců i Itálii.
    Vlasti, já ti nevím... Nejsem kritik a ani si netroufám být. Jen prostě vnímám, že ten jazyk k tomu nesedí. Asi se to musí zažít. Být ve víru věcí, držet kamarádce ty vlasy, koukat, jak spolužačce roste dítě, ...
    .
    Promiň, třeba nemám pravdu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec se neomlouvej, naopak si moc vážím toho, žes mi to řekla takhle upřímně. Máš vlastně docela pravdu - co já o tom vím? Na diskotéce nebo nějakém živějším koncertě jsem nikdy nebyla a ani po tom netoužím, ale každý den poslouchám dojmy svých spolužaček. Lidi z učňáku znám, i když nikdy se s nimi nebavím na úrovni, která by se dala označit za přátelskou. Holt si s většinou nemám co říct, protože si neumím povídat jen o klucích, lacích na nehty a o tom, jak je všechno na nic a všichni blbí. Určitě nejsou všichni takoví, i na gymplu máme víc než dost mně protivných lidí, ale zatím jsem nikoho, kdo by vybočoval ze řady, nepoznala... No, jedinou holkou, která otěhotněla v sedmnácti, je pro mě má babička, takže to se asi nepočítá. :D
      Ono je to těžký, o čem psát. Nemám žádné přednosti, nejsem v ničem nějak výjimečně nadaná, sport, hudba, krása nebo chytrost jdou mimo mě. Jediné, co mi jakžtakž zbylo, je psaní, jenže zjišťuji, že ani v tom nedosahuji kdovíjaké kvality. A nápady, které mám, neumím ztvárnit, jak vidno. :) A upřímně - koho by bavilo číst o všednodennosti obyčejné holky, která vlastně ani nic nezažila, její osud není nijak politováníhodný? Ani bych to nemohla dát přečíst rodině. :D

      No nic. Díky! :)

      Vymazat
    2. Tady bych asi oponovala... :) Z toho, co jsem měla šanci číst, máš kvalit víc než dost. Dokážeš číst - a teď myslím opravdu číst - s porozumění, s kritickým okem, ale i pro zábavu. Málo takových lidí, já to také neumím... Umíš psát a to ne že ne. Tahle "kapitola" vůbec není špatně napsaná. Je napsáná tak, že to člověk přečte až do konce a líbí se mu to (to jsem možná zapomněla napsat), ale prostě je z toho cítit, že to není tobě známé prostředí.
      O čem psát - inu nevím. Když jsem jako mladší také chtěla psát, nevěděla jsem o čem. A když už bylo o čem, tak jsem to už zas nechtěla. Však ono si tě to najde. Jen prosím tě nedělej to, co prokletí básníci - nevrhej se do víru událostí a nezkoušej vše za každou cenu :) Když jsme brali Rimbauda, hodně mě tahle cesta zaujala, ale je to asi cesta do zkázy.
      Víš, mně třeba vždycky fascinovalo to téma, kdy rodiče mají určitou představu o svých dětech a najednou se jim to nevyplní. Prostě dcera extrovertní maminky je asociál, nebo dcera intelektuálů dokáže sotva dodělat učňák a tak. Prostě když nějak dítě nedokáže naplnit ty představy. Myslím, že víš, o čem mluvím. A myslím, že tohle téma se týká hodně mladých lidí :) Ale to jsem se zas zamyslela :) ...

      Vymazat
    3. Díky, i když, jak se tak pohybuji v určitých kruzích lidí, nikde si nepřipadám dost dobrá, jestli mi rozumíš.... Samozřejmě bych se mohla odpíchnout od toho, co sama dobře znám - vždyť je to vlastně logické. Na druhou stranu - kdo by to četl? Kdybych napsala nějakou knihu o tom, jak to mám ve svém životě já (třeba bych zaměnila jména a prostředí), mohli by na mě lidé ukazovat a říkat - co ta o tom ví? Rodiče má v podstatě normální, jenom si všechno moc bere, citlivka, sobec. A kdybych si to tedy přibarvila, dala tam třeba trochu extrémy, budu v roli E.L.James, která ve své "obludnosti" napsala erotický román o krásce a krásném zvířeti. -_-
      Mám moc ráda tvé komentáře. Díky ti za ně. Zamýšlej se častěji, svítíš mi a inspiruješ, otvíráš dveře v zámku pocitů. :)

      Vymazat
    4. Na tvou námitku, že lidi by mohli ukazovat a ptát se, co o na o tom ví? Můžeš psát právě o tom, jak to vidíš ty, ze své pozice holky, která teprve roste, mnohé hledá, chce se osamostatnit, bojí se chyb, chce být dobrá, chce si vydobýt úctu a uznání i svých vlastních rodičů, vidí už jejich chyby a nedokonalost, ale pořád je má ráda, a chce, aby ji stejně tak oni měli rádi i přes její chyby a nedokonalost. Prostě, pocity a vidění z tvé strany.

      Vymazat
    5. Ještě bych ráda reagovala na tvůj první komentář k odpovědi Magdaleně - být na sebe náročná je dobré, člověka to pošprtne dál, donutí na sobě pracovat, ale být na sebe příliš tvrdá je naopak destruktivní. Vůbec si nemyslím, že bys neměla na nic talent, hraješ na hudební nástroj a podle všeho dobře, možná nejsi hudební expert, koneckonců, Vanessa Mae, nebo Ëmily Stirling je jen jedna, ale to neznamená, že bys byla k ničemu. Na psaní jsi talentovaná, navíc se umíš dívat kolem sebe, díky čtení sis vybudovala i slušnou slovní zásobu (takže čtení ti přineslo víc než jenom čtení), máš svůj osobitý styl (a to je pravda), jestli ještě nedokážeš ztvárnit své nápady, to neznamená, že je neproměníš v slibnou povídku v budoucích letech. Je ti teprve patnáct, to neříkám, že bych to zlehčovala, ale aby sis nedělala moc těžkou hlavu z toho, že ve svých patnácti jsi nedokonalá a že jsi, v uvozovkách, nic nedokázala. Že nejsi vyjímečná? To je velký omyl, ty jsi vyjímečná. Jen bohužel máš kolem sebe lidi, co tvoji vyjímečnost nevidí, zkrátka proto, že se dívají jinak.
      Možná ještě potřebuješ hledat, co by ti víc sedělo. Reálné příběhy ze života? Smyšlené příběhy z fantazie? Kombinaci obého? Řekla bych jen - prostě piš. Piš a to, co napíšeš, nevyhazuj, zkoušej psát do různých povídkových serverů, jestli nějaké psavé soutěže pořádá i tvá škola, zkus se také zúčastnit, rozhodně piš sem, na svůj blog. Nápady máš dobré a psát umíš. (O focení a dalších aktivitách ani nemluvě!)

      Vymazat
  3. hrozně se mi líbí styl psaní, ale téma se mi zdá takový nezajímavý..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Možná je to tím, že je téma opravdu nezajímavé, možná je to jen tou první kapitolou... :)

      Vymazat
  4. že nedosahuješ ve psaní kdovíjaké kvality? :o když čtu tvé texty, úplně se za ty mé stydím. A propadám se někam sto metrů pod zem.
    Co se toho tématu týče, já bych se nebála pokračovat. Čtivé to je a baví mě to. A hlavně vůbec nedokážu pochopit, jak můžeš v patnácti letech psát takhle... fakt dobře:)
    Neboj se. ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Vlasti, nejdříve chci gratulovat k poslednímu úkolu Hřejivé výzvy. Vzala jsi ji za svou a splnila do puntíku a snad i do limitu (i když, kdybys nestihla limit, z toho by se svět nezhroutil, prostě bys psala později, než bylo dáno).
    Také gratuluji k umístění v dějepisné olympiádě, určitě to bylo náročné!
    K úvodní kapitole - dobré téma, nosné, ale měla jsem podobný pocit jako Magdaléna. Námět je dobrý, ale některé výrazy nebo větná spojení na mě působí trochu nevěrohodně (už uvedená věta o diskotékách mi zněla trochu škrobeně a spíš jako definice určitého druhu zábavy, než zábavu jako součást života.
    Tohle asi bude největší problém - zkušenosti. Netvrdím, že kvůli zkušenostem musíš hned vlítnout do jiného stavu! (nadsázka), ale jsou věci, které ženská pobere opravdu až časem. Samozřejmě, o těhotenství, porodu, a starání se o dítě, může psát i žena, která těhotná nebyla, ale nasbírá dost reálných zkušeností z povídání jiných maminek, život nese tolik příběhů.
    A teď doufám, že jsem tě neodradila od psaní, to by byla asi největší chyba, které bych se dopustila, a největší chyba, kterou bys udělala. Jen to chce vytříbit styl, některé větné spojení trochu zestručnit. Nevím proč, tvoje minulé povídky a povídání bylo perfektní, dnes mi to trochu nesedělo.
    Jestli mohu, zkusila jsem přepsat úvodní odstavec. Rozhodně ti nechci fušovt do řemesla, Vlasti, ale zkusila jsem pár věcí napsat trochu jinak. Netvrdím, že musíš přebrat můj styl, ale zkus to vzít jen jako inspiraci.
    Nejdříve tvoje verze:
    Noc se pomalu spolu s přibývajícím světlem za neumytými okny přeměňovala v ráno. Patricie se probouzela z bezesného spánku. Kulatýma zelenýma očima mžourala sem a tam po místnosti levného dvoupokojového bytu a snažila se vzpomenout si, proč usnula u kuchyňského stolu. Jedinou odpovědí jí byla prázdná láhev vodky povalující se na zemi, štěstí, že se ze stolu skutálela na koberec a neroztříštila se na tisíce střípků, které by Patricie musela za silné bolesti hlavy uklízet. Zmateně se rozhlížela po stěnách místnosti hledajíc hodiny nebo jiný ukazatel času. Zděsila se, když spatřila velkou hodinovou ručičku na devítce. Prudkým pohybem zvedla svůj ztuhlý trup ze stolní desky, chvilku jen stála a čekala, až zmizí roj hvězdiček kolem její zamotané hlavy, a pak rychle zamířila ke dveřím do Sonina pokoje, aby ji co nejrychleji připravila do školy.

    Moje poopravená verze (většina textu ponechána, jen některá slova přepsána)
    Noc se pomalu spolu s přibývajícím světlem za neumytými okny přeměňovala v ráno. Patricie se probírala z bezesného spánku, zakalenýma očima mžourala sem a tam po místnosti levného bytu a snažila se vzpomenout si, proč usnula u kuchyňského stolu. Jedinou odpovědí byla prázdná láhev vodky povalující se na zemi, štěstí, že se ze stolu skutálela na koberec a neroztříštila se na tisíce střípků, při pomyšlení, že by je musela uklízet, rozbolela ji hlava. Zmateně se rozhlížela po stěnách místnosti, zděsila se, když spatřila velkou hodinovou ručičku na devítce. Prudkým pohybem se sesmykla ze židle, trochu se zakymácela a čekala, až zmizí roj hvězdiček kolem její zamotané hlavy, a pak rychle zamířila ke dveřím do Sonina pokoje, aby malou rychle připravila do školy.

    Vlasti, je mi jasné, že v patnácti letech nenapíšeš vyzrálý román. Ale máš slušný start a dobré začátky, a psát umíš, opravdu! Jen to chce ještě vybrušovat.
    Zlati, jestli tě tenhle komentář zamrzí, to by mě taky zamrzelo, ale pochopila bych to. A kdybys to chtěla smazat, pochopila bych to také.
    Jen to neber, prosím, že tě chci odrazovat od psaní. Spíš zkoušet další a další styly. A jak píše Magdalena, všímat si, jak spolu mluví spolužáci - i když možná vulgárně, je to odraz dnešní doby a dnešních vztahů. To samé, i jak se třeba baví holky o klukách, o kosmetice, co je vůbec zajímá, pro tebe to může být i inspirativní soukromý průzkum.
    Tvůj zamýšlený román má dobré a nosné téma, chce to jen trochu doladit.
    A myslím, že i další Magdalenin návrh (menší témata, jako neshody s rodiči, nebo třeba první láska) by ti také mohl slušet.

    OdpovědětVymazat